Poznámky k neděli 19. února 2012

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 15,7 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání

Datum: 19. 2. 2012
Pokračujeme v cyklu úvah o Večeři Páně. 

XV.   VEČEŘE  PÁNĚ   –   CHLÉB  K ŽIVOTU  VĚČNÉMU 

 

V druhé polovině 6. kapitoly Janova evangelia už Ježíš mluví o „chlebu života“ v užším slova smyslu.  

Ježíš ve svém daru Hostiny („To konejte na mou památku“) vychází z našich zkušeností. Víme, co pro nás v rodině znamená nedělní oběd (když se vydaří). Už děti vnímají kuchyni své maminky a bezpečně vědí, že to není jen otázka ochucení jídla. Zakouší jedinečnost lásky svých rodičů … Máme zažité, že když jsme se přitulili k někomu, kdo nás má rád, bylo nám dobře.

Když jsme se sešli u babičky, pokaždé pro nás měla něco na zub. Bylo veselo, děda vypravoval, hráli jsme si s bratranci a sestřenicemi. Nikomu nemusíme vysvětlovat, že to bylo krásné.

Někdy voláme svým přátelům: dlouho jsme se neviděli, už to nemůžeme vydržet, přijďte.

Na stůl pak neseme, co máme doma nejlepšího.

Toto vše Ježíš se svými blízkými prožíval a použil pro svou Hostinu. Lehko si můžeme představit, jak stoloval se svými přáteli. /1

Židé při některých svých slavnostech nechávají volnou židli pro Eliáše. Pokud nepřijede tentokráte, doufají, že třeba příště. Podobně očekávají příchod Mesiáše.

My věříme, že hlavním hostitelem je Ježíš a že je s námi. Nemusíme závidět apoštolům, že mnohokráte seděli s Ježíšem u stolu. I my jsme zváni.  

Význam Eucharistie je závažný  a není lacinou záležitostí. (Dobře víme, že nestačí jen zbožně polknout nebo chvíli klečet, ale vstoupit do přátelství. Na přátelství odpovědět svým přátelstvím.

A chceme se také mít k práci, vidíme, kolik toho ve světě „hoří“.) 

Bůh se hlásí k odpovědnosti za svět. Nezanevřel na nás za to, jak jsme svět poničili. Ježíš si nás vzal na starost, víme, jakou zvýšenou péči nám věnuje. Ježíš si také vybírá své pomocníky a vybavuje je pro službu.

Vážíme si, že si Ježíš  vybral také nás. (Nepokládám za náhodu, že jsem se narodil ve 20. století a v křesťanské kultuře. Mohl jsem se také narodit jako zneužívaná otrokyně kdožví kdy.

Dostali jsme víc než  jen jednu hřivnu. Dary nás nesvazují, ale zavazují. Když někdo zdědí nebo dostane dům, pole, firmu, peníze nebo různé dary a schopnosti, ví, že dary nedostal k lenošení nebo kšeftování, dary mají sloužit, mají přinášet další dobrodiní.)  

Ježíš pro nás nemá  v první řadě práci, ale osobní a důvěrné přátelství. To roste  z porozumění a blízkosti. A také vede ke spolupráci, ke sdílení a dávání. Přátelé si říkají: „Jsem tu pro Tebe. Jsem Tvůj“.

„Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji. Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.  Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu.

To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali.“  (J 15,14-17

Evangelista Jan na rozdíl od ostatních evangelistů nepopisuje průběh Večeře Páně, ale ukazuje, k čemu Ježíšova hostina slouží a co v nás působí. Jan porozuměl svému milému a váženému příteli nejvíce. Uvádí dva základní účely Ježíšovy hostiny. Apoštol Pavel popisuje třetí.

Postupně si jich všimněme.

V této kapitole si je stručně představíme: 
 

1.     POKRM K VÝSTAVBĚ NOVÉHO ŽIVOTA 

Jen Bůh je věčný, a jen ten, kdo je mu podobný, může žít věčně. Jen z něj můžeme obdržet věčný život. Jen Bůh je dárcem, zdrojem a obnovitelem života. Blízkost a přátelství nás ovlivňuje.

Ježíš říká: „Já jsem chléb života. Kdo z něho jí, nezemře, živ bude na věky. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.“
(Srov. J 6,48-51)

Ježíš si nás získal. A to, co v nás „počal“, co v nás začalo, posiluje, povzbuzuje a živí v nás svou hostinou. (Dobře víme, co pro nás třeba znamenalo, když nás doma po nějakém průšvihu pozvali k jídlu. Nebrali jsme to jako samozřejmost.)

Z přátelství, které Ježíš do své hostiny vložil, se vytváří a roste náš nový způsob života.

Žijeme nejen duchem své pokrevní rodiny, ale i Duchem rodiny Boží.

Ještě bude příležitost si všimnout, co můžeme učinit pro to,  aby nás mohl Ježíš uvést do plnosti života. Jak se připravit, abychom mohli být vzkříšeni.

V podobenství o hřivnách se dostane jiného ocenění přičinlivému a jiného drzému lajdákovi:

„Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.“

„Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven! Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.“ (Srov Mt 25,21-30)

 

 

2.    SJEDNOCENÍ S JEŽÍŠEM 

O chvále přátelství  bylo v literatuře napsáno mnoho krásného.

Své přátele pokládáme za jeden z největších darů od Boha.

Ježíš je výjimečným přítelem. Tak jako my nemůžeme naplnit očekávání druhého člověka, tak ani žádný smrtelník nemůže úplně naplnit touhu našeho srdce. Ježíš nám rozumí jako nikdo jiný.

 

Mně je velice blízký  Mahátma Gándhí, pokládám jej za největší osobnost 20. století. Rád bych, aby mě počítal mezi své přátele. S některými jeho názory nesouhlasím, ale to nehraje v mém vztahu a obdivu podstatnou roli; každý jsme vyšli ze své kultury.

Ježíš žil dříve než Gándhí, také jsem se s ním nikdy neviděl tváří  v tvář, ale u Ježíše jsem zatím nenarazil na nic, co by pro mne bylo nepřijatelné nebo podivné. Jeho blízkost je naprosto výjimečná. To se dá vyzkoušet.

 

Ježíš, který je největší osobností, jaká kdy žila, nám nabízí: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“  (J 6,56)

O manželích Písmo říká:  „Budou jedno tělo a jedna bytost“. (Srov. Gn 2,24)

Ježíš nám rozumí víc než náš partner, víc než my sami sobě.

Ježíš nás objímá, prostupuje.

(My říkáme „přijímání“. To je ale slabounký výraz nevystihující to, co se při tomto setkání děje. 

Navíc: kdo koho přijímá?

Latina říká communio – sjednocení, spolusjednocení.)  

Sjednotit se znamená  osvojit si Ježíšův způsob života. (Proto v eucharistické modlitbě prosíme Ducha svatého, aby nás proměňoval do Ježíšovy podoby, abychom čím dál víc přijímali Ježíšův způsob myšlení, mluvení i jednání.)  

„Prosím tě, Otče, aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás“. (Srov. J 17,21

Ježíš je také naším prostředníkem k Otci. „Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne.“ (J 6,57)

„Mým pokrmem je konat to, co si přeje Otec“.  (Srov. J 4,34)

K vysvětlení tohoto procesu a stavu nám Ježíš dal vynikající model v podobenství „o kmeni a ratolestech“. /2  

Představme si, že bychom říkali místo „jdu k přijímání“ („jdeš k příjímání, půjdeš k příjímání, chodím k příjímání, …“),  jdu na setkání s Ježíšem, chci se setkat s Ježíšem, toužím se sjednotit s Ježíšem.

 

 

3 .    SJEDNOCENÍ  S DRUHÝMI 

Z vlastní zkušenosti víme, jakou roli může hrát přítel v našich vztazích. „Sdělená radost, dvojnásobná radost, sdělená bolest, poloviční bolest“. Přítel nám může být velice platný; při seznamování, při práci i zábavě, při hledání pomoci, v nouzi, při nedorozumění s druhými nám může posloužit i jako tlumočník a prostředník.

 

Jen s druhými můžeme být obrazem Božím (Bůh žije ve společenství a v krásných vztazích).

Ježíš vždy dával lidi dohromady. Mezi jeho učedníky se sešli nejrůznější lidé, i ti, kteří by se možná dříve mezi sebou pobili, kolaborantští  výběrčí daní pro okupační moc a teroristé, provinilci  i lidé ctnostní. Proto na Ježíše vztahujeme text o božím služebníkovi z Iz 11,1-9, který přináší novou spravedlnost k novým vztahům. /3

 

Jestli boží království  pro nás znamená uspořádání sebe a vztahů s druhými podle Ježíšových pravidel, jestli jsme Ježíše přijali za svého Přítele, Bratra, Učitele, Mistra a Pána, pak můžeme lépe rozumět sobě a druhým. Od něj se můžeme naučit i řešení sporů s druhými.

Ježíš může být svorníkem a prostředníkem ve vztahu mezi manžely i mezi ostatními lidmi.

Víme, co s námi udělá dobré jídlo a dobrá nálada u našich stolů. Rozumíme-li řeči Ježíšova stolu a necháváme-li na sebe působit jeho přátelství, stáváme se svědky toho, že čeho nejsme v našich vztazích schopni my, to je možné u Boha.

 

Apoštol Pavel nám připomíná:

„Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově? Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu.“

(1 Kor 10,16-17)

Připomínám, co jsme si říkali o nevěstě Ženicha, být nevěstou znamená spolupracovat s druhými.

Ježíš nás dává  dohromady víc než trenér, sbormistr, dobrý šéf, dirigent, režisér, hlava rodiny.

Přivádí nás k druhým nejen nějakým obřadem, ale podstatně, bytostně, zvnitřku nás prostupuje a posiluje.  

Mluvili jsme o židovském lámání chleba – bylo rituálem vytvářejícím silné, bratrské společenství „na život a na smrt“. Ježíš  nás zve k účinnějšímu rituálu. Jeho hostina v nás vytváří mnohem bližší a pevnější  přátelství. To stojí nejen na jeho moudrosti, ale i na jeho lásce a věrnosti. Jeho láskou žijeme a jsme uzdravováni.

Účastí na stolu Páně, „jezením a pitím“ si z nás Bůh vytváří nové pozemské (viditelné) Ježíšovo tělo (sloužící, obětavé, vydávající se k záchraně dnešního světa). Eucharistie slouží k tomuto účelu. 

I to si můžeme vyzkoušet. „Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý“. (Žl 34,9a)   

Všimneme si jednotlivých prvků ještě podrobněji v dalších kapitolách. 

-------------------------------

Poznámky:

                   /1      Židé si u jídla povídají více než my. A často mluví o Bohu. Jejich náboženský život se především odehrává v rodině  a Hospodin je natolik zaujal a natolik se naučili vnímat jeho pomoc, že se u jídla o Bohu přirozeně a rádi baví.

 

                  /2    „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce. Vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil.

Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li při mně. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic. Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí.

Zůstanete-li ve mně  a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč  chcete, a stane se vám. Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky.

Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás. Zůstaňte v mé lásce.

Zachováte-li má  přikázání, zůstanete v mé  lásce, jako já zachovávám přikázání  svého Otce a zůstávám v jeho lásce.

To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná.

To je mé  přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já  miloval vás.“   (J 15,1-12

                  /3      I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá  ovoce.

Na něm spočine duch Hospodinův ... Jeho bedra budou opásána spravedlností a jeho boky přepásá věrnost. Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu. Kojenec si bude hrát nad děrou zmije, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě.

(Srov. Iz 11,1-9)