Příprava k biblickým textům na neděli 18. března 2012 (B)
Hledaný citát: Jan 3,20 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledáníMnoho z nás si kupuje noviny nebo nějaký časopis. Jakou cenu bychom byli
ochotni zaplatit za nedělní úryvek evangelia, kdyby vycházel tiskem na
pokračování poprvé?
Jak si ceníme boží slovo (i když za něj nemusíme platit)? /1
Připravujeme se na slavení Velikonoc. Co budeme slavit? Nebudeme čekat až na
Velký pátek. Rozhovor Ježíše s Nikodémem nás informuje o příčině
Ježíšovy popravy. K dřívějším poznámkám si něco přidáme.
Jen připomenu:
-
Ježíš se dostal do střetu na život a na smrt s (právoplatnou)
náboženskou hierarchií, protože hájil Hospodina a odkrýval pravdu o
falešné zbožnosti. Sebejistí funkcionáři tvrdě hájili svou verzi kultu a
svůj výklad církevních pravd. Čekali vítězství Mesiáše a ani za mák
si nepřipustili, že neladí s Bohem. Ani později nepřiznali chybu a
zablokovali se k nezpůsobilosti být kvasem světa. -
Naše situace v dnešní společnosti může být podobná.
Přinejmenším od francouzské revoluce nám ujíždí jeden vlak za druhým.
Často jsme stáli za mocnými. Jen církevní proletariát hájil práva
potřebných. Dnešní oficiální církev a její fanoušci žijí od slavnosti
ke slavnosti. Koho z těch, kterým se dějí veliké křivdy, jsme za
posledních dvacet let hájili (vykořisťované zahraniční dělníky, Romy,
dlužníky okrádané exekutory i o sociální dávky, lidi s malými platy,
např. zdravotní personál v LDN … )?
Mnoho lidí jen nadává. Ve společnosti chybí někdo, kdo by
přišel s pozitivním programem. Do tohoto prázdného prostoru jsme
nevstoupili. Nabízíme jen svou zbožnost.
Nikodém nepatřil mezi vysoké funkcionáře. Byl poctivý člověk, proroci mu
mluvili z duše. Jediné řešení politických poměrů viděl v příchodu
mesiáše. Vyhledal Nazaretského (kdyby to udělal veřejně, ocitl by se na
černé listině), ale byl zklamán: „Rabi činí veliké znamení –
zřejmě s ním je Bůh, ale mluví úplně jinak než naši učitelé. Bůh si
možná někdy k něčemu volí prosťáčky, ale to přece neznamená, že se
naše teologie mýlí!!“ /2
Škoda, že pan Profesor nekladl tolik otázek, jako třeba některá ženská,
která věděla, že mnoho neví (např. Samaritánka u studně).
Budeme my klást otázky nebo se spokojíme s tím, co tak často slyšíme o
nutnosti Ježíšova utrpení z hlediska spásy?
Před 14 dny, u zkoušky Abraháma, jsme si říkali: „Náboženské pověry
jsou těžko vymýtitelné“. Možná dodneška. Jak vás uspokojují
zaběhnuté teologické odpovědi o usmíření porušené spravedlnosti
Ježíšovou obětí?
Mě ne. Sám jsem neprošel velkým trápením, ale utrpení druhých se mě
odevždy velice dotýká.
Líbí se mi, že americké soudy odsoudí zločince třeba na 250 let ...
K jakému trestu by měl být Hitler odsouzen? Ke kolika popravám?
Ale poprava je málo. Jakým ponížením prošly Hitlerovy oběti?
Kolik životů s údělem zavražděných by měl Hitler znovu prožít za
desítky miliónů svých obětí, aby došel spravedlivého trestu
(spravedlivý trest je „oko za oko, život za život“). /3
Kde je spravedlnost? Nejme schopni ji zařídit.
Navíc, kdyby všichni násilníci měli prožít osudy svých obětí, svět by
se navždy stal šíleným peklem.
Hinduisté a budhisté nevyznávají živého Boha, jen neosobní princip dobra
a zla. /4
Ale kdo je např. schopen rozplést vinu dětského vojáka a ponížení,
kterým sám nejprve prošel?
Trest mnoho neřeší, poníženým a ubitým nepomůže (trest má jen
výchovný účel, někdy není nutný).
Židovská a křesťanská kultura zná odpuštění. Odpouštíme svým dětem
i bližním, nežádáme trest za každou cenu, ale chceme, aby se děcko
polepšilo. Je to snad špatné?
Josefovi bratři, Izraelité v Egyptě, David …, se káli, nebyli popraveni
za svá strašná provinění. Ani Kain nebyl popraven. /5
Platí tato odpuštění nebo ne?
Platí odpuštění vyhlášené od Hospodina v den smíření nebo ne? (Oběti
zvířat byly ustanovené Hospodinem – měli lidem ukazovat, že hřích
postihuje někoho nevinného.)
Ježíš se modlil za své katy (jestli se káli, bylo jim odpuštěno). Bez
ukřižování by jim Ježíš nesměl odpustit, nebo by to nešlo?
Něco jiného je spravedlivý trest, něco jiného je odpuštění, a něco
jiného je pomoc obětem.
Postižený má odpouštět viníkovi (víme, proč máme odpouštět).
Ale kdo se ujme postiženého?
Kdo vynahradí poníženým utrpení a oloupení o život?
Jak vygumovat strach, ponížení, bezmocnost tolika obětí?
Ani Bůh nechová v náruči sirotečka a nezpívá mu místo maminky
ukolébavky.
Mohu za druhého zaplatit zničené auto, ale ani pomluvu nespravím
(samočinně se šíří dál a dál jako kola na hladině), natož život.
Zlo se zrušit nedá. Nedá se odčinit, jen možná vynahradit, překrýt,
zranění na duši uzdravit a rány vyhojit. Uvidíme na věčnosti.
Ve středu jsem viděl v televizi film „Bratři“. Slušný člověk,
důstojník mise v Afganistánu, je sestřelen a zajat. Mučením je přinucen
zabít svého kolegu. Stalo se. Je tak poznamenán, že po vysvobození nejen
není schopen o svém ponížení mluvit, ale není schopen soužití ve své
rodině, podezřívá druhé, dokonce se pokusí vyvraždit vlastní rodinu.
Jak mu pomoci? Psychologie je na to krátká.
Vysvětlete mu, jak „Kristus vzal jeho vinu na sebe“ ... Kdo to umíte,
přihlaste se pomáhat vězňům ve vězení. (I ten, který zabil druhého
právem, je nadosmrti poznamenán.)
Lze vzít vinu druhého na sebe? Vinu druhých za mučení, vraždy,
znásilňování, ponižování … na sebe? Mohl by ji na sebe vzít Bůh? Jak?
Co říkáte kozlovi pro Azázela, kterého Izraelci měli vyhnat do pouště?
() /6
Kdo by slovo boží snížil, zpochybnil nebo zlehčil (starozákonní), rouhá
se.
Od pohanů se k Izraelcům dostala pověra, že pouštnímu démonovi
Azázelovi je třeba občas zaplatit „výpalné“, aby neškodil pastevcům.
Opět říkám: I Hospodin ví, že náboženské pověry, předsudky, špatné
představy o Bohu, jsou těžko vymýtitelné, zákaz je neúčinný.
SZ byl zápasem proti pohanství okolních národů Izraele.
V Bibli je kozel pro Azázela přeznačen. Azázel už není démonem pouště,
je vzat do služeb Hospodina, jako ničitel vin a hříchu. Kozel odnáší viny
lidí do pouště, do podsvětí, do říše smrti, říká pan prof. Jan
Heller.
Druhý kozel, beran a býček je obětován … to je výchovné –
potřebujeme nést, alespoň částečně, následky svých vin (někdy jen
nepatrně – slzy druhých, natož život, nenahradíme).
Trápí mě, že z Ježíše děláme kozla pro Azázela.
Anselmova teorie o zadostiučinění mi tak připadá. /7
Ale Písmo říká, že Ježíš přišel smířit nás s Bohem. Nebyl uražen
Bůh, my jsme se urazili, my přespáváme pod mostem, teče nám za krk a do
bot. Ježíš nás vyhledává a zve do Boží náruče.
O významu Ježíšovy smrti jsme mnohokrát mluvili. /8
Až když Ježíše umučili, chytli se někteří za nos: „Mesiáš musel
být ukřižován, abychom prohlédli.
Nikodém přiznal: „Nazaretský měl pravdu, že náš nejvyšší církevní
soudní dvůr je schopen odsoudit nevinného – a já jsem si myslel, že
přehání.“
Apoštolové přiznali: „My jsme se nevinného nezastali. Nevěřili jsme
Ježíšovi, že budeme mlčet ke zločinu.“
Na našich rukou také lpí krev. Nevěřili jsme a nevěříme Ježíšovi.
V Evropě, kde byla většina pokřtěných, bylo nedávno strašně zabito 6
milionů židovských bratří Ježíše, 6 milionů jeho polských bratří a
další a další miliony jiných jeho sourozenců.
Jak mnoho lidí neudělalo, co mělo udělat?
Jsme my lepší než naši otcové?
Němci prohlédli, až když v každé rodině byl nejméně jeden padlý.
V našich rodinách je nejméně jeden rozvedený. Kdo z nás jsme věřili
Ježíšovi, že by se moje rodina mohla rozpadnout? Že bych já sám … Kolik
utrpení přináší smrt manželství?
Každého z nás tlačí vlastní vina. Žijeme v porušeném světě, ale
navíc každý z nás v nějaké míře ke zlu ve světě přispíváme.
Nedáváme – ale ani nedostáváme – dost lásky, pravdy a krásy.
Jsem agresorem a zároveň i obětí. Všichni jsme postižení a potřební.
Ale není jednoduché jít ke světlu a přiznat své ponížení. To čím jsem
byl ponížen i to, čím jsem se sám ponížil.
Nechce se nám na světlo, přesto, že jsme mnohokráte slyšeli:
„Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby
žádný, kdo v něho věří, nezahynul,
ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na
svět, aby soudil, ale aby skrze něj
byl svět zachráněn.“
Kdo na něj nedá („kdo mu nevěří“), padá do neštěstí a neštěstí
působí.
Bez Boha, bez jeho moudrosti, přátelství, obětavého zachraňování se
neobejdu.
Snad nejsem úplně nejhorší člověk na světě, snad si cením kultury,
kterou jsem zadarmo zdědil, snad k ní i něco přidávám, ale kdybych žil
jen ze svého bohatství, rychle bych „svůj zlatonosný důl“ vytěžil.
Potřebuji rýžovat zlato nejen u druhých lid
í, ale i u Toho, jehož zásoba a štědrost přesahuje všechny naše
představy.
Má bída je veliká, vím, jak bych se měl zachovat na místě toho vězně
v Afganistánu, ale nejsem si jistý, jak bych se zachoval. Mám zkušenost
s vlastní zbabělostí. Velice si vážím každého, kdo se zachoval dobře.
Vím, že někteří obstáli i bez vědomí Boha. Ale já nechci riskovat, že
bych obstál jen se svými silami, Ježíšovo přátelství mě posiluje,
dává mi novou radost ze života.
I těch několik málo silných, krásných a bezúhonných jako je Ježíšova
matka, Jan Baptista nebo Eliáš potřebovali Ježíše. Ne pro sejmutí svých
vin, ale pro ušlechtilost svého života. Bez něj by nebyli schopni žít jako
nebešťané. /9
Ježíš nám – za strašnou cenu – pomohl prohlédnout. – My jsme jej
k tomu donutili!
Nikodém se sešel s Ježíšem poprvé a naposled. Prohlédl až po
ukřižování, až pak se stal Ježíšovým učedníkem.
Ani učedníci neporozuměli Ježíšovým řečem o smyslu ukřižování.
Trvali na svých představách o Mesiáši a na své jistotě, že jejich víra
a soustava představ o Bohu (dnes tomu říkáme teologie) je správná. Proto
je Ježíšovo ukřižování vyhodilo ze sedla.
Všichni Ježíšovi učedníci včetně Nikodéma ale svou vinu přiznali.
Zachránilo je, že tíhli ke světlu. Jidáš nahlédl svou zradu, vyznal ji,
vrátil peníze a šel se udat k
potrestání, ale nevěřil, že by Boží milosrdenství mohlo být větší
než jeho vina. Trest zločin neruší. (Jidáš se nemusel odsoudit a trestat.
Potřeboval něco jiného: odpuštění a novou možnost přátelství.
)
Škoda, že přestal věřit, že Ježíšova věrnost je větší než jeho
vina.
(Nemáme brát soud do vlastních rukou. Snad Jidáš nakonec přeci jen
neodolal Ježíšově nabídnuté náruči.)
Poznámky:
Rodič (učitel) má určitý náskok životních zkušeností před dítětem
(studentem).
Někdy až po letech porozumíme tomu, co nám druhý řekl.
Bůh má veliký náskok moudrosti a zkušenosti před člověkem.
Někdy až po letech porozumíme tomu, co nám Bůh říká.
Proč Hospodin na Jiftácha nezakřičel: „Nezabíjej svou jedinou a
milovanou dceru“? Proč nezakřičel na Golgotě: „To je můj milovaný syn,
toho poslouchejte! Běda, jestli na něj vztáhnete ruku!“ Proč nekřičel
v
Osvětimi?
Říkalo se: „Farář dvakrát nekáže“ (dříve sloužil kněz jednu mši
denně).
Bůh nám říká: „Jsi odpovědný za to, co jsem Ti řekl. Vezmi si to k
srdci.“ Bůh o nás má zájem. Má zdravé sebevědomí, jeho slovo má svou
cenu.
(Také máme vést děti k odpovědnosti a úctě ke slovům. Větším dětem
také neopakujeme: „Nařiď si budík, vstaň z postele včas, nasnídej se,
připrav si svačinu, vypni sporák, nezapomeň si rukavice, šálu, čepici,
klíče, doklady, nechoď na červenou, neodhazuj odpadky na chodník,
nepřejídej se, nekousej si nehty, myj si ruce …
)
Léta jsem se ptal, co znamená: „Stíhám vinu otců na synech do
třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří se prohřešili …“ (, ze čtení Desatera z minulé neděle) Když jsem se dozvěděl, že
naše „stíhám“ je lépe překládat „dohlížím“
– aby se vina co nejdříve řešila, ulevilo se mi. (Už jsme o tom mluvili a
nebudu to opakovat.)
Po dlouhodobém hledání jsem si tuto nalezenou cennou perlu navlíkl na
šňůru kolem krku.
Chutná-li nám na návštěvě dobré jídlo, žádáme o recept. Objeví-li
nám někdo při práci s počítačem nebo mobilem něco nového, rádi si to
zapamatujeme a začneme to užívat.
Čím to je, že si moudrost boží nezapisujeme za uši? Jakou cenu pro nás
má?
Teorie převtělování počítá tuším s několika sty převtěleními.
Jenže žádný hinduista nebo buddhista si nedovedl představit takou hrůzu,
jakou byla třeba světová válka; to je mimo lidskou fantazii (ani Hitler
neplánoval tak strašné ponížení Židů v koncentrácích).
, koho zavraždí …)
Oblékne si svatou lněnou suknici, pod ní bude mít na těle lněné spodky,
přepáše se lněnou šerpou a ovine si lněný turban. Je to svaté roucho.
Celý se omyje vodou, než je oblékne. Od pospolitosti Izraelců vezme dva
kozly k oběti za hřích a jednoho berana k oběti zápalné. Potom přivede
Áron býčka jako svou oběť za hřích a vykoná za sebe a za svůj dům
smírčí obřady.
Vezme i oba kozly a postaví je před Hospodina, u vchodu do stanu
setkávání. O obou kozlech bude Áron losovat: jeden los pro Hospodina,
druhý pro Azázela.
Pak přivede Áron kozla, na kterého padl los pro Hospodina, a připraví jej
v oběť za hřích.
Kozel, na kterého padl los pro Azázela, bude postaven živý před
Hospodina, aby na něm vykonal smírčí obřady a vyhnal jej k Azázelovi na
poušť.
Potom přivede Áron býčka jako svou oběť za hřích, aby za sebe a za
svůj dům vykonal smírčí obřady, a porazí ho jako svou oběť za
hřích. Vezme z oltáře, od Hospodina, kadidelnici plnou žhavého uhlí a
dvě hrsti jemného kadidla z vonných věcí a vnese to dovnitř za oponu.
Kadidlo vloží na oheň před Hospodina. Oblak z kadidla zahalí příkrov,
který je na schráně svědectví, aby nezemřel.
Potom vezme trochu krve z býčka a stříkne ji prstem na příkrov z
přední strany a před příkrov stříkne prstem trochu krve sedmkrát.
Pak porazí kozla, oběť za hřích lidu, a vnese jeho krev dovnitř za
oponu. S jeho krví naloží stejně jako s krví býčka; stříkne ji na
příkrov a před příkrov.
Tak vykoná smírčí obřady za svatyni pro nečistotu Izraelců, pro jejich
přestoupení a všechny jejich hříchy. Stejně bude postupovat při stanu
setkávání, který stojí u nich, uprostřed jejich nečistot.
Nikdo z lidí nesmí být ve stanu setkávání, když vejde do svatyně k
vykonávání smírčích obřadů, dokud nevyjde. Tam vykoná smírčí obřady
za sebe i za svůj dům a za celé izraelské shromáždění.
Potom vyjde k oltáři, který je před Hospodinem, a vykoná smírčí
obřady za něj. Vezme trochu krve z býčka a krve z kozla a potře rohy
oltáře dokola.
Sedmkrát na něj stříkne prstem trochu krve. Tak jej očistí od nečistot
Izraelců a posvětí ho.
Když dokončí smírčí obřady za svatyni, za stan setkávání a za
oltář, přivede živého kozla.
Áron vloží obě ruce na hlavu živého kozla. Vyzná nad ním všechny
nepravosti Izraelců a všechna jejich přestoupení se všemi jejich hříchy a
vloží je na hlavu kozla; pak ho dá připraveným mužem vyhnat do
pouště.
Kozel na sobě ponese všechny jejich nepravosti do odlehlé země. Toho kozla
vyžene na poušť.
Potom vstoupí Áron do stanu setkávání a svlékne lněné roucho, které
si oblékl při vstupu do svatyně, a zanechá je tam. Celý se omyje vodou na
svatém místě a obleče si své roucho. Pak vyjde, vykoná zápalnou oběť za
sebe i zápalnou oběť za lid a smírčí obřady za sebe i za lid.
Tuk z oběti za hřích obrátí na oltáři v obětní dým.
Ten, kdo vyhnal kozla pro Azázela, vypere si šaty a celý se omyje vodou.
Teprve pak smí vstoupit do tábora. Býčka k oběti za hřích i kozla k
oběti za hřích, jejichž krev byla vnesena do svatyně k smírčím
obřadům, dá vynést ven za tábor. Jejich kůže, maso a výměty spálí
ohněm.
Ten, kdo je spálil, vypere si šaty a celý se omyje vodou. Teprve pak smí
vstoupit do tábora. To bude pro vás provždy platné nařízení. Desátého
dne sedmého měsíce se budete pokořovat a nebudete vykonávat žádnou
práci, ani domorodec ani ten, kdo mezi vámi přebývá jako host.
V tento den za vás vykoná smírčí obřady a očistí vás ode všech
vašich hříchů. Budete před Hospodinem čisti.
Bude to pro vás den odpočinku, slavnost odpočinutí. Budete se pokořovat.
To je provždy platné nařízení. Smírčí obřady bude vykonávat kněz,
který je pomazán a uveden v úřad, aby sloužil jako kněz místo svého
otce, a který smí oblékat svaté lněné roucho.
Ten vykoná smírčí obřady za velesvatyni, vykoná smírčí obřady za
stan setkávání a za oltář; také za kněze i za shromáždění všeho lidu
vykoná smírčí obřady.
To pro vás bude provždy platné nařízení: jednou v roce vykoná za
Izraelce smírčí obřady, aby byli zbaveni všech svých hříchů.“ I učinil
Mojžíš, jak mu Hospodin přikázal. ()
Anselm usuzoval ze středověkých poměrů. Urazil-li poddaný šlechtice,
poštvali na něj psy, byl hozen do hladomorny, stažen z kůže a posolen,
nabodnut na kůl, případně navíc opálen (spáleniny velice bolí).
Urazil-li šlechtice šlechtic, musel dát uraženému zadostiučinění svou
krví. Konal se souboj, uražený stanovil míru zadostiučinění: do první
krve nebo smrti provinilce. Jen modrá krev šlechtice mohla smýt urážku
vznešeného.
Anselm soudí: Nekonečně vznešeného Boha jsme urazili svými hříchy.
Zadostiučinění krví může přinést jen boží syn. (Už v řeckém
světě nacházíme podobné názory.)
(Myslím se, že ani M. Gándhí by bez Ježíše Nazaretského neobstál tak,
jak obstál. Gándhí byl velikým Ježíšovým učedníkem. Nevím, zda my
mezi našimi světci máme někoho podobného.)