Poznámky k nedělní liturgii 26. srpna 2012

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Večeře Páně XVIII.
Hledaný citát: 1Kor 11,28-30 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání

Datum: 26. 8. 2012
XVIII. SJEDNOCENÍ S DRUHÝMI
 
Židé toužili, aby Hospodin přebýval mezi nimi. S příchodem Mesiáše čekali, že se Bůh  utáboří uprostřed nich. (Proto se apoštol Petr – zmateně – Ježíše ptá na hoře „Proměnění“, zda mají stavět stany.)
Jsme vděčni Ježíšovi za jeho zájem o nás. Přislíbil: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18,20)
 
Apoštol Pavel pochopil Ježíšův záměr přebývat v nás a uprostřed nás, došlo mu, kam směřuje.
Proto říká: „Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově? Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu.“ (1 Kor 10,16-17)
 
Ježíšovou hostinou se s druhými stáváme novým Ježíšovým tělem, vydávaným na záchranu dnešního světa.  Každý, kdo patří k Ježíši, je nám sestrou a bratrem. Skrze Ježíšovu krev si jsme bližší, než sourozenci skrze krev svých rodičů.
 
Ježíšovou základní nabídkou (evangelia) je pozvání do božího království, mezi své přátelé, kde vládnou jiné vztahy. Toužíme po lepším soužití a porozumění s druhými.
Každému z nás Ježíš ukazuje, kým pro něj jsme, kým pro nás je Bůh, jaké máme v božím království postavení a možnosti. Učí nás novým způsobům v jednání s druhými, ukazuje, jak řešit spory a provinění, s čím můžeme nebo nemůžeme počítat. Chce z nás vytvořit Boží lid.  
 
V Izraeli při jednom slavení Večeře Páně a jsem řekl: „Porozumění s druhým pokládám za největší zážitek. Napadá někoho z vás něco většího?“ A Jaroslav Dušek pohotově odpověděl: „Porozumění se všemi“. 
 
Všimneme si ještě dalšího závažného textu, abychom pochopili Ježíšův plán s námi. 
U sv. Pavla (1 K 11,26-30) čteme:
26    „Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on
        nepřijde.
27    Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně.
28    Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije.
29    Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení.
30    Proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných a mnozí umírají.“
 
Všimněme si, že se v tomto textu objevuje vždy dvojice (chléb a kalich a jídlo a pití), až  uprostřed 29.  verše není dvojice, ale jen tělo Páně. Proč tomu tak je, si hned vysvětlíme. 
 
Začneme postupně.
Verš 26. – Kdykoliv slavíme Večeři Páně (samozřejmě s hostinou), zakoušíme Ježíšovu lásku (jeho obětavost až na smrt),  neboť nám Ježíš pokaždé znovu projevuje své přátelství, dává se nám a my jeho lásku zpracováváme svým životem a chceme ji předávat, šířit dál. Jako když do rybníka někdo hodí kámen a vlny se šíří dál a dál.
 
Verš 27. – Co znamená „nehodně jíst a pít“? Kdo přehlíží Ježíšovu obětavost a nabídku milosrdenství.
Ježíš to vysvětluje Podobenstvím o hostině. /1
Co tam znamená pohrdnutí „rouchem svatebním“?    
Mezi pozvanými „z ulice“ se jeden nepřevlékl do šatu, který dostal. /2
Nestal se jiným člověkem, ač mu hostitel vyšel vstříc, ač tu možnost dostal. Přišel se jen zadarmo nacpat a popít.
To jiní, Zacheus, lotr po pravici, některé nevěstky, zareagovali na setkání s božím milosrdenstvím jinak.  Zacheus byl tak pohnut, tak uzdraven, že řekl: „Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.“ (Lk 19,8) Zacheus se hned „přestrojil do svatebního obleku“ – „oblékl nového člověka“, stal se jiným člověkem.
 
Text pokračuje dál, k dalšímu – verš 29. – „… kdo nerozeznává, že jde o tělo Páně …“ (zde už není dvojice: „tělo a krev“).
Tímto „tělem Páně“ zde už je myšleno „NOVÉ Ježíšovo tělo“ – vytvářené jeho učedníky.
Jsme zváni ke Stolu Páně, abychom společně s ostatními hosty vytvářeli „nové Ježíšovo tělo“. Nejsme zváni jako řada jednotlivců do ordinace nebo k audienci, ale k vytvoření nového organismu.  /3   
Pokud nemám zájem o druhé, jsem nepoužitelný.
Jsou-li mi druzí lhostejní, kdo by mohl stát o mne, nemám, co bych jim dal.
Pokud druhými pohrdám, jsem hoden opovržení.
 
Bohoslužba není jen setkáním s Bohem, ale i setkáním s lidmi, s lidem Božím. Ježíš vždy dával lidi dohromady, přichází nás nejen dovést k Bohu, ale i smířit jednoho s

 druhým. (V jeho partě byli lidé, kteří by se původně pozabíjeli. Jeden apoštol byl kolaborant a druhý partyzán a terorista.) /4

 

Nejen neúcta k Ježíši, ale i neúcta a přezíravost ke společenství Ježíšových sester a bratří je velikým proviněním (to je postoj satana). „Co jste komukoliv prokázali nebo neprokázali, mně jste prokázali nebo neprokázali“, říká Ježíš v

 Podobenství o posledním soudu. (Srov. Mt 25,31-46)

 

Proto nám Ježíš odhaluje svůj záměr a vyučuje nás, co je plánem a přáním Božím (vůlí Boží). Jen s druhými můžeme být Božím obrazem. (Ne obrazem, který se pověsí na stěnu, aby jej mohli druzí obdivovat, ale obrazem, který vyzařuje živou krásu Boží a slouží druhým). 

Jako je Ježíš chlebem, který se dává, tak i my máme být novým chlebem – ochotně se vydávajícím na záchranu dnešního světa.

Chléb je z mnoha zrn obilí. Porozumím-li Ježíšovi, chci být s ním a s druhými „chlebem“ pro druhé, pro nasycení nějakého hladu ve světě. (Některé věci nemohu udělat sám. Na zmírnění nouze třeba v

 Africe, k udržení svobody u nás nestačí jednotlivec, je třeba spojit síly Mraveniště je víc než Ferda Mravenec. Včelstvo nasbírá více medu než jedna včela. Láska v

 rodině povyšuje jednotlivce na novou úroveň. Jen společenství může být obrazem Božím.)

 

Ježíš ovládá největší umění – umí pracovat s lidmi. Když se objevil mezi lidmi, tváře mnohých se rozzářily. Účastník Ježíšovy hostiny má rozpoznávat nejen novou cenu sebe sama, ale i novou cenu spolustolovníků. K

 Večeři Páně mám přijít s vědomím toho, co mám s ostatními Ježíšovými hosty společného – koho máme s druhými společného

  a co máme spolu vytvořit. Kdo by se vyvyšoval a nepracoval na tomto pozvání a úkolu, kdo by neměl zájem o spolupráci s druhými, ten by se proviňoval proti „novému tělu Páně“.

„Nové tělo Páně“ je sice tvořeno chybujícími lidmi (včetně mne), ale má novou důstojnost, jíž se mu dostalo od samotného Syna Božího.  Už jsme mluvili o nevěstě beránkově. /5

               

Apoštol Pavel nám klade na srdce: „V pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe (Fp 2,3 ). Biskup by měl nejen při svěcení kněží říkat: „Budu hájit tvou svobodu a důstojnost více než svou vlastní“. Takový postoj máme přijmout i my.

 

Z toho, co jsme si už pověděli o záměru a užitku Ježíšovy hostiny, vidíme, jak bychom se šidili, kdybychom nepřijímali pozvání ke Stolu Páně.

Ježíš z nás chce vytvořit společenství svých přátel, ale tím nijak nezaniká jeho osobní a jedinečný vztah ke každému z nás.

Proto je naše pozvání ke stolu naprosto jedinečné (ne kolektivní) a užitek z něj je nepřenosný. Můžeme někomu darovat jídlo, peníze, krev, oko nebo ledvinu, ale nemůžeme se za druhého najíst, naučit se plavat nebo vstoupit do manželství.

Lidová zbožnost někdy doporučuje „obětovat svaté přijímání za někoho“například za duše v očistci. Nerozumím tomu, jak by to fungovalo? Jídlo, které jsme snědli, může být užitečné pro druhého jen, jde-li o těhotnou matku, kojící matku nebo kdyby mě snědli lidožrouti. Nemohu vzkázat hladovějícím: „Neumírejte, já jím za čtyři“. Podobně se nemohu naučit za někoho jezdit na kole nebo uvařit jídlo.

O zásluhách ani nemůže být řeč. Hostina je darem a neplynou z ní nějaké zásluhy.

A i kdyby bylo možné něco tímto způsobem „odkázat “, neodvážil bych se odpírat si tuto „výživu“ a projev osobního přátelství. Až by mně to připadalo opovážlivé. Jsem hříšný, proto velice potřebný! Neobejdu se bez tohoto obdarování. Jak bychom bez Ježíšovy výbavy byli schopní dostát tak vynikajícímu poslání, které nám svěřil?

 

------------------

Poznámky:

                  /1   S královstvím Božím je to tak, jako když jeden král vystrojil svatbu svému synu. Poslal služebníky, aby přivedli pozvané na svatbu, ale oni nechtěli jít.

 Poslal znovu jiné služebníky se slovy: „Řekněte pozvaným: Hle, hostinu jsem uchystal, býčci a krmný dobytek je poražen, všechno je připraveno; pojďte na svatbu!“

 Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, druhý za svým obchodem.  Ostatní chytili jeho služebníky, potupně je ztýrali a zabili je.

 Tu se král rozhněval, poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil.  Potom řekl svým služebníkům: „Svatba je připravena, ale pozvaní jí nebyli

  hodni;  jděte tedy na rozcestí a koho najdete, pozvěte na svatbu.“ Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které nalezli, zlé i dobré; a svatební síň se naplnila stolovníky.

 Když král vstoupil mezi stolovníky, spatřil tam člověka, který nebyl oblečen na svatbu.  Řekl mu: „Příteli, jak ses sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu?“ On se nezmohl ani na slovo.

 Tu řekl král sloužícím: „Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte ho ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.“

 Neboť mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán.  Tehdy farizeové šli a radili se, jak by Ježíšovi nějakým slovem nastražili léčku.    (Mt 22,2-15)

 

             /2       Známe přísloví: „Šaty dělají člověka“.  Ve středověku se podle šatů poznalo, kdo je šlechtic, měšťan, poddaný, kněz nebo biskup. Ve starověku byl oděv ještě více určující.

                        Na hoře Tábor Ježíšův „šat byl oslnivě bílý“( Mt 17,2)

                        Nově pokřtění si oblékali nové, bílé roucho.

                       O andělovi u Ježíšova hrobu po vzkříšení se dozvídáme:“ Jeho vzezření bylo jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh.“  (Mt 28,3)

                        … veliký zástup stojí před trůnem a před tváří Beránkovou, oblečeni v bílé roucho, palmové ratolesti v rukou.  (Srv. Zj 7,9)

 

             /3     Škoda, že v kostele sedíme jako v autobuse a ne okolo stolu. Proč alespoň tu chvíli při přijímání nebýt vedle sebe? Není dobře jít v zástupu nebo dvojstupu ke „svatému přijímání“, pokud prostor v

 kostele dovoluje alespoň na chvíli přijímajícím stát jeden vedle druhého v půlkruhu). Škoda, že ve velkých kostelech někdy roznášíme Tělo Páně po lodi kostela. Dětem říkám: “Jí se u stolu“. Proč nemohou všichni přijímat u stolu Páně jako kněží při koncelebraci? Všichni lidé jsou přece dospělí, dost inteligentní a šikovní. Nedivme se, že těžko vytváříme společenství. Jestli jednou sedím vedle někoho u stolu na svatbě, to s

 námi oběma něco udělá. 

 

            /4      I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce.

Na něm spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy. Bázní Hospodinovou bude prodchnut. Nebude soudit podle toho, co vidí oči, nebude rozhodovat podle toho, co slyší uši, nýbrž bude soudit nuzné spravedlivě, o pokorných v zemi bude rozhodovat podle práva. Žezlem svých úst bude bít zemi, dechem svých rtů usmrtí svévolníka.

 Jeho bedra budou opásána spravedlností a jeho boky přepásá věrnost.

 Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu.

 Kojenec si bude hrát nad děrou zmije, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě.

 Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře, neboť zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře.

   (Iz 11,1-9)

                

              /5   Jen s druhými můžeme být obrazem božím, jen s druhými jsme nevěstou Beránkovou, manželkou, která je ochotně svému Manželovi k ruce.