Poznámky k nedělní liturgii 7. října 2012

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Večeře Páně XXIII.
Hledaný citát: Lk 17,5-10 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání

Datum: 7. 10. 2012
XXIII. O JEDNOTLIVÝCH PRVCÍCH BOHOSLUŽBY 2. část

Středem bohoslužebného prostoru je oltář (nikoliv svatostánek). Proto jej předsedající líbá na začátku a na konci bohoslužby.
První část bohoslužby se odehrává převážně u ambonu, kde se čte a vysvětluje slovo boží, druhá část u oltáře. Oltář je stolem (vypadá-li jinak než stůl pak nás ten výtvor mate). Prostřený stůl vypovídá o pozvání. Oltář je jen jeden.
Žádné jiné „oltáře“ (bývalý hlavní a bývalé postranní oltáře) nemají být prostřené.

Bůh stále pečuje o lidi. Při bohoslužbě zvláštním způsobem. V první části slavnosti nám slouží svým slovem a moudrostí. (Pro větší srozumitelnost nám poslal svého času Syna v lidské podobě, který k nám znovu mluvil.)
V druhé části slavnosti nás Ježíš zve ke své děkovné modlitbě, která ústí do hostiny. Nebo by se to mohlo říci v opačném pořadí: Ježíš nás zve k hostině, při níž se děkuje.

Jak to bylo na Poslední večeři?
Ježíš vzal chléb a víno,
děkoval nad jídlem,
hostil přátele.
Tomu má odpovídat i naše slavení.

16. Příprava darů
začíná přinesením chleba a vína.
Praxe této části liturgie je v současné době rozpačitá. Misál dovoluje předsedajícímu říkat slova k přípravě darů potichu. („Požehnaný jsi, Hospodine, … z tvé štědrosti jsme přijali chléb /víno …“)
Lidé při tom mohou zpívat píseň.
Podle mého názoru je to škoda.
Povězme si proto něco o řeči chleba a vína a o naší přípravě, neboť se mi zdá nedostatečná.

Co chleba a víno představují?
Víme, k čemu mají při bohoslužbě sloužit a co se s nimi stane.
Ale co máme dělat my? Už nepečeme chleba k bohoslužbě jako naši předkové a nemáme většinou vinohrady.
Modlitbu nad chlebem a vínem jsme převzali od židů. U jídla se nikdy neděkovalo jen za potravu.
Chléb byl a dodnes je v mnoha kulturách základní potravou nebo je obrazem všeho, co nutně potřebujeme k životu (včetně dobrých vztahů).
Nad chlebem děkujeme za vše, co dostáváme pro život od Boha i od druhých.
Jídlo je nezbytné, bez vína se dá přežít.
Víno je ušlechtilým, slavnostním nápojem, je luxusem, je něčím navíc. Když něco slavíme, otevřeme si třeba láhev vína. Víno je i v Bibli znamením radosti.
Kolik pozorností navymýšlí rodiče dětem, aby měly děti radost, aby viděly, že jsou od rodičů milovány, aby se dětem doma líbilo. Kolik pozorností nám vymýšlí Bůh? Jeho láska je ještě vynalézavější než naše.
Nad vínem děkujeme za všechny pozornosti.
Víno ale bývá v biblické řeči také obrazem trápení. Víno je vyslzené, vylisované z hroznů. Proto přidáváme k modlitbě nad vínem vděčnost za trpělivost, snášenlivost a odpuštění těch, kterým jsme způsobili trápení. Také můžeme připojit trpělivost při snášení trápení a bolesti. Být k druhým, navzdory vlastnímu strádání, laskaví, je obdivuhodné.

Přidejme k tomuto uvažování to, co jsme si říkali o chvále a děkování. I němá příroda chválí svého tvůrce svou krásou a důmyslným uspořádáním. Člověk může mluvit, děkovat a obdarovat vědomě a cíleně. Víme, že smíme Boha chválit a dobrořečit mu také za němou přírodu.
Víme, že Ježíš svým životem jedinečně chválí Otce, jeho život je beze zbytku děkováním. Ježíš nás k oslavě Otce zve, my se k němu smíme přidávat.

Na oslavu nepřicházíme s prázdnýma rukama. Vše, co dobrého se nám povedlo, smíme a máme k bohoslužbě přinést. Ježíš je tak laskav, že připojí naše konání ke svému, naši modlitbu ke své modlitbě. Tak je celý náš život povyšován na novou úroveň.
Bůh ocení každé dobré dílo. Tím nás povzbuzuje.
Ježíš proměňuje nejen vodu ve víno, ale rybáře ve vyslance, nevěstky, farizeje, kolaboranty a zločince ve svobodné syny a dcery boží.

Bůh křtem o každém z nás veřejně prohlásil, že nás navždy nosí ve svém srdci. To je víc než jen odpuštění zlé minulosti. „Pamatuj si, moje věrnost nepadá s tvou nevěrností. I kdybys ode mne odešel jako marnotratný syn, nezapomeň, že se máš kam vrátit.“ /1

S vděčností přijímáme své postavení milovaných dcer a synů božích, ale teprve se učíme žít jako ti, kteří jsou z královského rodu.

Bohoslužbou jsme zváni tento dar slavit, ale také si pokaždé znovu srovnat krok s Ježíšem, opravit směr. Už víme, že vyvrcholením bohoslužby je naše sjednocení s

Ježíšem (s tím, který umí mít rád, je obětavý, upřímný, svobodny, statečný, pracovitý, pečlivý, velkorysý …) a sjednocení s bratřími a sestrami.



Jak se připravit na bohoslužbu díkůvzdání?

Z vlastní zkušenosti víme, jak neúčinný je pouhý dobrý úmysl. Lidová moudrost říká: „Cesta do pekla je dlážděna dobrými předsevzetími“.

Osvědčilo se prokázat už před bohoslužbou nějakou pozornost druhým (známe Ježíšovo slovo: „Cokoliv dobrého jste prokázali komukoliv, jako byste to prokázali mě samotnému“).

Je důležité si uvědomit, co dobrého jsme udělali – většinou přicházíme na bohoslužbu po předchozích dnech práce (i děti chodí do školy, pomáhají doma i jinde) – a vědomě propojit vše dobré z

našeho života s bohoslužbou.

Nejde o lov dobrých skutků, /2 ale naše modlitba má stát na našem životě. Večeře Páně je vrcholnou modlitbou, má být vyvrcholením našeho života v určitém časovém úseku, i kdyby se jednalo jen o jeden den.

Nepodceňujme tento krok. Radujme se z dobrého díla i z toho, že boží námaha v nás nepřichází (úplně) nadarmo.

Pak se nám už nebude zdát, že naše slavnost Večeře Páně je odtržená od života.



Porozumíme-li řeči (modlitbě) chleba /3 a vína, a přijmeme-li ji za vlastní, pak slavení bohoslužby ovlivní úroveň naší práce a našeho jednání.

Nelze chválit Boha čtyřkou z počtů, nepečlivým nátěrem dveří, neochotným jednáním úředníka, bezohlednou jízdou na silnici, povýšeností vůči podřízeným, odmítáním času dítěti, netrpělivostí, neupřímným jednáním s

druhým nebo neuctivým nakládáním s životním prostředím.



V přípravě na bohoslužbu díkůvzdání si tedy máme konkrétně připomenout, co jsme dostali od Boha, od lidí, od přírody a co dobrého se nám podařilo.



Vykládáme, co všechno Bohu obětujeme, ujišťujeme jej, jak mu věříme, jak v něj doufáme a nadevše milujeme …, ale „víra bez skutků je mrtvá“ (srv. Jak 2,26). Kdyby náš život nenesl užitek, kdyby byl prázdným oříškem, pak by naše modlitby byly opovážlivým rouháním lichotivého dvořana u knížecího dvor

a.



Až přesněji pochopíme, co si Bůh od nás přeje, budeme mít – my křesťané – pověst poctivých, spolehlivých a ochotných lidí. Budeme dělat Bohu – my jeho děti – větší radost a čest. /4

I práce je „rozhovorem“ s druhým. Svou prací „rozmlouvám“ s tím, komu je určena. Jak bych se mohl postavit před Boha s odbytou prací pro druhého?

Není krásné, že nás bohoslužba vede k poctivé a pečlivé práci, k umění slavit a odpočívat, i k umění prokazovat druhým pozornosti? To je kultura! Modlitby stojí na našich činech (láska je čin, práce, obětavost).

V naší farnosti jsme si smluvili, že budeme při obětním průvodu stát.

Když měla paní učitelka ve škole narozeniny, jeden šel s kyticí a druhý ji přál a všichni jsme stáli – tak jsme jí všichni přáli. Ti dva byli našimi mluvčími, našimi delegáty.

Při průvodu s dary je to podobné. Několik lidí nese dary a všichni stojíme na znamení, že každý přináší něco, čím přispěl k lepšímu světu. Přinášíme oplatky a víno. Mohou se přinášet i další dary: svíce, květiny, peníze …

(Škoda, že nepoužíváme poctivý chléb, to by mělo jinou váhu než vločka oplatečky, kterou lehce odfoukne vítr.)



Škoda, že ve slovech modlitby nad dary je latinské slovo „benedíctus“ přeloženo v českém misále výrazem: „Požehnaný jsi, Hospodine …“

Proč nevyužíváme bohatství češtiny (jako Slováci slovenštiny). Oba naše jazyky dokáží rozeznat žehnání (člověku – nižšímu) a dobrořečení (Bohu – vyššímu). Kdybychom alespoň říkali: „Chvályhodný jsi

, Hospodine“ (zmínil jsem se o tom v kapitole o „Děkování“), bylo by to přesnější. Stejné chudosti a nepřesnosti se dopouští i řada našich biblických překladů.



17. Modlitba nad dary

má pojmenovat náš podíl, naši snahu, ochotu a rozhodnutí pro určitou práci, pro určité snažení na dotváření, uzdravování a osvobozování světa podle božích plánů. Na výstavbu božího království, aby už mohl přijít Mesiáš a úplně se ujal vlády v

našich srdcích a uspořádání své společnosti.



------------------------------

Poznámky:

/1 To neplatí jen pro pokřtěné. Každý člověk je milovaný Bohem, ale někteří to nevědí. Křest je smluveným znamením, kterým nám Bůh své „otcovství a mateřství“ vyznává: „Vždy budu s tebou, abych tě chránil proti zlu“.



/2 Pamatujeme Ježíšovo slovo: „Když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: „Jsme služebníci neužiteční, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.“

(Lk 17,10)



/3 Chléb vypovídá také o vytváření společenství. Zrna při mletí a pečení svou existenci „obětují“ (podobně jako při zasetí) pro vyšší a společný cíl – aby se staly chlebem (je rozdíl jíst zrní nebo chléb).

Dávat se k dispozici, spolupracovat, je náročné, ale pro ten výsledek nám stojí námaha za to. Společná práce, hra, sport, modlitba, je vyšší kvalitou než jen snažení jednotlivce. (Bzučení jedné včely je „ničím“ zato bzučení úlu je už muzikou. Jedna včela nás svou snůškou medu nepohostí, ale jedno včelstvo snese mnoho

kilogramů medu.)

Nemusíme se bát nechat se „zpracovávat“ (Jan, Syn Zachariášův, řekl: „Mesiáš vás bude ponořovat do Ducha a do ohně“ lásky, srov. Lk 3,16). Nemusíme se bát svěřit do rukou toho, jež nás umí proměňovat na novou úroveň Božích synů a dcer…

O vínu bychom mohli mluvit podobně. Mohli bychom mluvit i o alkoholu, který se ve vínu při kvašení objevuje. Duch se latinsky řekne spiritus. Duch nás může dovést ke zdravé radosti. Duch osvobozuje, pozvedá,

je silný, unáší …



/4 Jděte a učte se, co to je: „Milosrdenství chci, a ne oběť“. (Mt 9,13)

Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. (Mt 6,33)

Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. (Mt 23,23)