Poznámky k nedělní liturgii 28. října 2012

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Večeře Páně XXVI.
Hledaný citát: Ez 2,1 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání

Datum: 28. 10. 2012
XXVI. USPOŘÁDÁNÍ, POSTOJE A GESTA PŘI VEČEŘI PÁNĚ

Je důležité čas od času znovu mluvit nejen o významu obřadů, ale o všem, co k nim patří, vysvětlovat si jejich řeč i smysl, abychom neupadli do bezduché rutiny, která se posléze stává nesrozumitelnou šifrou. Židé se neustále ptají, proč a co se v jejich obřadech koná a co znamená to, které slovo.
Otázka otevírá dveře odpovědi. Ten, kdo se umí ptát, je člověkem hledajícím moudrost.

Psychologie nás učí, že při setkání s druhým nám slova druhého poskytnou jen asi čtvrtinu informací. Většinu informací o druhém vyčteme z jeho postojů, gest, mimiky, tónu hlasu, způsobu mluvy, ustrojení … Vždyť řeč vychází z toho, co je pod textem našich slov, z našeho já a z našeho vnitřního rozpoložení.

Naše postoje a gesta nám napovídají, jaký vnitřní postoj máme zaujmout.
Naše postoje a gesta mají svou tradici a místo v naší kultuře, jejíž kořeny jsou starobylé.

Král seděl na trůnu (je vládcem „sedícím na koni“), dvořané – služebníci před králem směli(!) stát (jsou jen „pěšáky“), ale otroci v Orientě leželi v prachu před vládcem a nesměli mu pohlédnout do tváře.
My jsme milované děti Boží, jsme u Boha doma.
Boží úcta ke každému člověku a Boží přízeň nás vybízí, abychom se chovali patřičným způsobem.
K lidem i k Bohu. Ježíš pro sebe nevyžadoval nic víc, než jak on sám jedná s námi. „Jednejte s druhými, jako jsem já jednal s vámi.“ (To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás. J 15,12)

Stání
je výrazem úcty, důstojnosti a svobody. Člověk je tvor vzpřímený (had se plazí, šelma a útočník se plíží.) Říkáme: „Stál zpříma, postavil se k tomu čelem, rovně jednal“. V Bibli je mnohokráte řeč o „postavení se na vlastní nohy“. Např.: Bůh mi řekl: „Lidský synu, postav se na nohy (jako muž); budu s tebou mluvit.“ (Ez 2,1)

Vstáváme před tím, koho chceme pozdravit a uctít.
Stání je také výrazem pohotovosti, voják stojí před nadřízeným, je připraven vykonat rozkaz, podobně služebník stojí před svým pánem (číšník při hostině stojí, je připraven posloužit).
Při liturgii stáním sdělujeme přijetí své svobody dětí Božích a přijetí poslání křesťana – být zachráncem služebníkem – Boží království stojí na službě.
Připravujeme druhý příchod Páně. Život s Bohem není sezením v čekárně, uvelebením se na peci nebo čekáním na smrt. /1

Sezení
Vyzve-li nás někdo: „Posaďte se“, znamená to – jsme přijati, pozváni. /2

Sedíme na hostině a při rozhovoru, když nasloucháme. (Vyučující posadí studenty, když jej pozdravili povstáním. Orientální učitel je „králem moudrosti“, sedí na křesle, židli („trůnu“), a učedníci mu „sedí u nohou“.
Čteme-li v evangeliích: „Ježíš se posadil“, znamená to, zaujal pozici učitele. Je učitelem! /3

Klečení je vyznáním pokory, pokání, lítosti (vím, že mě hřích srazil na kolena),
nebo klečením vyjadřujeme velikou úctu. Větší než pouhou úklonou nebo poklonou.
Před Nejvyšším dávám najevo, že jsem malý.
Klečení u nás také často bývalo – nebo je, postojem soukromé modlitby.

Ležení (prostrace)
je postojem vědomí naprosté nicoty před Bohem nebo úplného vydání se Bohu.
V liturgii se používá velice zřídka. (Při obřadech Velkého Pátku může předsedající s přisluhujícími ležet před oltářem, svěcenci leží před oltářem před kněžským svěcením.)

Ticho
je velice silným projevem. Poskytuje také důležitý nezbytný prostor k naslouchání a pro modlitbu. Přinejmenším vnitřní ticho. V tichu se rodí veliké věci. (Jak dlouho lidé naslouchali, než např. mohli říci něco o zeleni listové.)
V osobní modlitbě si můžeme dopřát ticha dle libosti. Kdo není schopen klidu, spočinutí a ticha, kdo nevydrží být sám se sebou, není schopen se setkat v hlubší rovině s druhým.
Večeře Páně je společnou slavností a společnou modlitbou, ale pamatuje na ztišení a na určitý prostor ticha k osobní modlitbě.


Pravidla uspořádání slavnosti

Každé hlubší setkání stojí na několika základních podmínkách. Na otevřenosti k novému poznání, na upřímnosti, skromnosti, zájmu o druhého a ochotě ke spolupráci.

Bohoslužba je setkáním přátel božích, přesto, že jsou hříšní. Boží přátelství stojí na věrnosti Boží a nepadá naší nevěrností. Nemusíme si tedy na nic hrát. /4

Ke zbožnosti ale také patří cudnost. Ježíš nás vede ke střízlivosti při veřejné modlitbě. Varuje před okázalostí a předváděním se. (Srov. Mt 6,1-8.16-23) /5



Jako uspořádání společného prostoru má svá vlastní pravidla (a neřídí se vkusem jednotlivce), tak i společná modlitba a společný zpěv mají svou zavedenou kulturu a vyžadují určitou kázeň. Jsou promyšlena vzdělanými a zbožnými odborníky.

Večeře Páně je společnou slavností, proto k ní patří dobře vymyšlený určitý řád. V orchestru a na fotbalovém hřišti si také nedělá každý, co chce. U společného stolu si každý nesedí podle svého, zachovávání domluvených pravidel je úctou k

hostiteli i ostatním hostům.

Postoje těla a gesta, která při liturgii používáme, mají svou kulturu a jsou modlitbou těla. Máme je konat promyšleně a uvědoměle. Napovídají nám, jaký vnitřní postoj máme zaujmout. Vše se dá dělat hezky nebo ošklivě. Vnější gesto bez vnitřního obsahu by bylo prázdné, zatímco vnitřní postoj se někdy obejde bez vnějšího. /6

Je-li Večeře Páně největší slavností, hostinou nejbližších božích přátel, svatbou, pak to bude znát na našem chování a gestech.

K projevům radosti patří i muzika, zpěv, smích a tanec.

Při audienci obvykle nezpíváme, už vůbec ne u soudu a na úřadě. Vězni a otroci nesměli zpívat, leda na rozkaz. Tanec byl v našich končinách z bohoslužeb vytlačen, ale už se pomalu vracejí první vlaštovky. (I

Ježíš zřejmě tančil, tanec je zřejmě nejstarším náboženským projevem, nejstarším způsobem modlitby.)



Pravidla o uspořádání Večeře Páně mají svůj smysl, jsou srozumitelná a jednoduchá:

Stojíme při projevech úcty, pozdravu a při společných modlitbách.

Sedíme při naslouchání a při hostině. Většinou při zpívání písní.

Klečíme nebo poklekáme při Ježíšových slovech o Poslední Večeři (dříve se říkalo: „při

Proměňování“). Toto klečení ale není výrazem kajícnosti, nýbrž gestem klanění se!



Základním postojem při slavení Večeře Páně je stání.

Stání před Bohem jsme přijali od židů.

Stání je znakem a projevem svobodných synů a dcer božích. Je postojem radosti. A je také charakteristickým postojem modlícího (známe prastaré obrazy orantů – stojících s

pozdvihnutýma rukama).



Přednášel jsem svého času pro katechety a ptal jsem se jich, jaké je „nejslabší“ místo ve mši. Chtěl jsem slyšet: „Úkon kajícnosti“. Až po několikrát opakované otázce jedna paní pravila: „Kázání“.

„Nejslabší“ místo je na začátku – při kající modlitbě – a my při něm neklečíme!

Při Večeři Páně stojíme (až na malé výjimky), neboť je nejen vrcholnou modlitbou, ale také modlitbou naprosto jiné „kvality“ než všechny ostatní modlitby. Je to bytostná modlitba

celého Ježíšova života! Ježíš přichází od Boha k nám, získal si nás, je strhující. Přidáváme se k němu – a to nás zvedá z místa.

Ježíš do své slavnosti vkládá (stále) celý svůj život, všechnu svou lásku …

Jeho Večeře je nejvyšší oslavou Otce nebeského! („Otče, já jsem tě oslavil …“ J 17,4)



A my se této oslavy smíme účastnit, přes všechnu naši bídu, neboť naše postavení před Bohem je větší než všechna naše provinění.

Dostalo se nám Ježíšova dědictví. Svobodné děti Boží oslavují Boha. Obrazně řečeno, jsme oblečeni do nejlepších šatů, jsme novými lidmi. Jsme Nevěstou Beránkovou, ozdobenou „ofirským zlatem“, stojícím po boku Manžela!



Ježíšovu přítomnost vnímáme několikerým způsobem:

Ve společenství shromážděných: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ ( Mt 18,20)

Skrze čtené Slovo boží.

Skrze předsedajícího bohoslužbě, který zastupuje Hostitele a propůjčuje mu svou osobu.

A skrze Tělo a Krev Páně.

(To vše předpokládá a vyžaduje vědomou účast, nestačí jen „nábožně slyšet“, ale naslouchat božímu slovu a přijímat jej do svého způsobu života. Nestačí jen zbožně polknout …)



Všimněme si znovu jednotlivých prvků bohoslužby z pohledu postojů:



Vstup

Vejde-li někdo váženější do místnosti, samozřejmě jej zdravíme povstáním.

Povstáním na začátku bohoslužby vítáme předsedajícího a jeho doprovod. (Stojíme až do naslouchání slovu Božímu.)



Kříž

na sobě pečlivě kreslíme. „Ve jménu Božím“ začínáme … (Naši předkové přežehnáním začínali každou vážnou práci.)

Kříž je znamením Boží lásky k nám (halíme se do něj jako do modlitebního pláště, necháváme se obejmout láskou Boha, přijímáme jeho náruč – jako dítě dává ruce okolo krku toho, který jej objímá.

Přežehnání se je naším znamením k následování Ježíše. (Možná bychom řekli, je praporem, do kterého se halíme, za kterým jdeme.)



Pozdrav

„Mám vás pozdravovat od toho a toho …“, vyřizujeme druhým nebo někdo vyřizuje nám. Vážíme si takové pozornosti a děkujeme za ni.

Nám se dostává pozdravu od samotného Otce nebeského a od jeho Syna.

(Kdyby už nic dalšího nenastalo, nebyl by Pozdrav od Boha pro nás mnoho?)



Kající modlitba

Přicházíme poděkovat – ledacos dobrého se nám daří, ale chceme být spravedliví, proto vyznáváme svou nedokonalost a provinění.

Na hostinu přicházíme vykoupaní, čistí a upravení.

Kdysi byly cesty prašné, cestou na hostinu si lidé uprášili nohy. U stolu se leželo, nohy byly víc na očích než dnes a hosté se potřebovali na návštěvě cítit dobře.Proto si je v

domě hostitele před hostinou umývali. Ježíš říká Petrovi: "Kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý“. /7

Přicházíme coby svobodné a milované dcery a synové boží (i když se proviňujeme). Proto při vyznání svých vin smíme a máme stát, abychom nezapomínali, že naše postavení milovaných dětí Božích je větší než naše selhávání.

Stojíme i proto, že se ke svým chybám stavíme čelem a vzpříma. Přijímáme za ně odpovědnost.

Kdo se provinil podstatně proti lásce boží a lidem, má si dát své vztahy do pořádku předem.



Kající modlitba je jednou z cest vedoucích k odpuštění. Proto si před bohoslužbou potřebuji promyslet, o co konkrétně budu při vyznání prosit.

A co když jsem třeba včera slavil Večeři Páně (a „byly mi odpuštěny hříchy“) a ničím jsem se ještě neprovinil. Proč mám zase prosit o odpuštění? Není to formalita?

Jestliže biblické „metanoia“ – obrácení není jednorázovou akcí, nýbrž celoživotním postojem a procesem, pak má i naše kající modlitba hlubší rozměr a smysl.



Kyrie, eleison (Pane, smiluj se) – v minulé kapitole byla řeč o tomto slavnostním zpěvu.

Ve stoje vítáme vzkříšeného Ježíše jako svého milého Bratra a Pána. /8



Sláva na Výsostech Bohu

je chvalozpěvem a logicky k němu patří stání.



Vstupní modlitba

Při společných modlitbách vždy stojíme.



Čtením z Písma

(i při žalmu) nasloucháme vsedě.



Ale na zpěv k evangeliu a při naslouchání evangeliu stojíme. Věříme, že Ježíš je zvláštním způsobem přítomen ve svém slovu – jako když někomu osobně předáme dopis a on si jej v

naší přítomnosti čte.) Stáním chceme dát najevo svou úctu Ježíšovu slovu. (Bratři protestanté stojí při všech čteních Písma, i ze Starého Zákona).

Někde ke čtení a naslouchání evangeliu přinášejí světlo a kadidlo.



Kázání

Kazatel by měl být mluvčím slova Božího. Při naslouchání jeho slovům sedíme.



Ticho

je prostorem pro jednotlivce – sedíme.



Vyznání víry

nás pochopitelně postaví na nohy. Vyznání je výrazem životního postoje, ochoty, pohotovosti k činu a také úcty.



Přímluvy

jsou společnou modlitbou. Stáním vyjadřujeme pohotovost, neboť prosby předpokládají vytvoření podmínek z naší strany, Bůh nás volá ke spolupráci. Stojíme před Bohem

– jsme jeho milované děti, nejsme žebráci.

Přímluvy se nazývají „modlitbou věřících“, měli by si ji lidé sami připravovat – na míru slyšenému slovu božímu a situaci.



Přinášení darů a modlitba nad chlebem a vínem

Naši zástupci přinášejí nejen trochu oplatků a trošku vína, ale každý z nás přináší to nejlepší ze svého života; to, z

čeho může mít Bůh radost. Myslím si, že nelze dost dobře zůstat sedět. Potřebujeme propojit modlitbu s prací. Potřebujeme, aby o křesťanech platilo, že jsou poctiví, pečliví a spolehliví.

V naší farnosti stojíme. (Když jsme ve třídě přáli učiteli, jeden ze zástupců třídy gratuloval nebo děkoval, druhý nesl kytici a celá třída stála – protože všichni přece přáli …)

Podle instrukcí k liturgii se vstává až po Modlitbě nad dary.



Eucharistická modlitba

je největší, vrcholnou modlitbou (žádná jiná modlitba, ani naše žádné klanění a ležení v prachu se jí nemůže vyrovnat). Je společnou modlitbou svobodných synů a dcer božích!

Jestli nám předsedající propůjčuje své rty, jestli je jeho modlitba i naší modlitbou (je zlozvykem říkat s předsedajícím slova eucharistické modlitby), pak máme zaujímat stejné postoje jako předsedající – proto stojíme až k

vlastní hostině. Vlastně stojíme „vedle Ježíše a s ním“: „Skrze něho a s ním a v něm“ oslavujeme Otce Nebeského. Říkali jsme si – stojíme jako nevěsta vedle svého ženicha na svatbě. Prvotní křesťané stáli s rukama pozdviženýma a rozpaženýma.

Někdy to výslovně říkáme: „Vzdáváme ti díky za to, že smíme stát před tebou“ (Druhá eucharistická modlitba), „stůj při nás, vždyť stojíme před tebou“ (Třetí eucharistická modlitba).

Toto největší stání před Bohem jen na chvilku přerušujeme, klekáme při slovech: „vzal při večeři chléb“ (ne už při modlitbě k Duchu svatému, aby proměnil dary chleba a vína …)

Skláníme se před velikostí Boží lásky. Pro nás hříšné se stal Bůh člověkem. Pro nás Ježíš podstoupil ohavné ponížení a strašnou popravu – abychom my zatvrzelí, my sebejistí „svými“ představami o Bohu

– konečně prohlédli.



Po proměňování už ale vstáváme s knězem. Všichni stojíme na veliké zvolání: „Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme.“ – Lze snad zvěstovat, vyznávat a očekávat jinak než vstoje?



Eucharistické modlitbě, kterou říká předsedající také jménem každého z nás, přitakáváme svým AMEN (říkal jsem, že by to mělo být nejsilnější přitakání – „amen“ našeho života).



Modlitbě Páně

je slavnostní společnou modlitbou (stále vestoje).



Pozdravení pokoje

by snad ani jinak nešlo než vestoje. Vše je logické a přirozené.



Lámání chleba

i při tomto obřadu stojíme (už víme – že „Beránku Boží“ je slavnostním a vyznávajícím zpěvem, proto ani nelze klečet nebo sedět).

Prohlášení: „Blahoslavení, kdo jsou pozváni k večeři Beránkově“, je krásným a slitovným pozváním.

Jako v evangeliu Ježíš říká: „Gratuluji vám, chudým, tichým, toužícím …, že jste takoví“, tak nám gratuluje: „Blahoslavení, kdo jste zváni k hostině mých nejbližších přátel …“ („došli tak daleko, že chápete

, co znamená Beránkova svatební hostina, gratuluji vám, že smíte přistoupit ke Stolu). /9

Samozřejmě víme, že pozvání ke stolu není vyznamenáním za náš výkon. Proto říkáme (stále vestoje): „Pane, nezasloužím si …“. /10

(I Marnotratný syn je zván).



Samozřejmě je snadnější se bít v prsa (podle našeho míněni třeba stokrát) a klečet (podle naší představy o zbožnosti – raději víc než míň), než dovolit Bohu, aby nás měl rád „jen tak“, nezaslouženě.

Přijmout, že nás Bůh má rád bezpodmínečně, a ne až budu dokonalý, vyžaduje velikou pokoru. Přijmout druhého už teď a ne až se bude chovat dobře (nejlépe podle mých představ), odpustit druhému i sobě, že jsme chybující – vyžaduje značnou velkorysost.

Nenazývejme svůj pokroucený náboženský vkus větší zbožností. Poslechněme Ježíše, má nás rád bez výhrad. A k podobnému vztahu nás chce dovést. /11



Podávání Těla a Krve Páně

U jídla sedíme. Většinou si musíme ke Stolu Páně dojít. Při podávání stojíme, kdo přijal Tělo a Krev Páně sedne si – jsme na hostině. (Pokud se někdo nezúčastní hostiny, sedá si po „Pane, nejsem hoden“.)



Ticho

nám chce poskytnout dostatečný prostor k osobnímu setkání s Přítelem. („Seď. Kam pořád spěcháš?“) Tuto možnost máme dopřát i předsedajícímu (a varhaníkovi). Až po chvíli se může zpívat píseň.



Modlitba po přijímání

K ní vstáváme, po „tichu“. Modlitba shrnuje, co jsme prožili, čeho jsme byli účastníky a o co se chceme dál pokoušet.



Ohlášky

Pokud jsou ohlášky delší, jsme vyzváni, abychom se posadili.



Vyslání na cestu a požehnání

Nežijeme pro jídlo, jíme, abychom mohli žít. Slavnosti nejsou samoúčelné, Ježíš nás pozval, obdarovává a vysílá nás do světa jako své přátele, abychom s ním sloužili a připravovali boží království.



Nenechme se zmýlit, pokud slyšíme výzvu: „Skloňte se před Bohem (k požehnání)“, neznamená to: „poklekněte“ (měla by se používat jiná, jednoznačná slova). Když nám někdo podává ruku, vstaneme, i když jsme seděli. Požehnání je více. Je zvěstováním boží přízně.

Stání při požehnání je výrazem pohotovosti a ochoty jít a rozdávat z toho, co jsme dostali, „šířit lásku jednoho stolu“.



Při křtu jsme se zasvětili Bohu a jeho úsilí na záchranu světa.

Abychom mohli splnit toto vynikající poslání, jsme pokaždé s výbavou vysíláni ke svým bratřím sdělit i jim zprávu: „Víš, že tě má Bůh rád? Pozdravuje tě …“

Na slova požehnání přitakáváme: „Amen“. (Třeba bychom to mohli volně přeložit: „Už jdu! Rád!“)



Pak už se nanejvýš zpívá („do kroku“). Žádné modlitby se už nemají říkat. VŠE BYLO ŘEČENO!

Víme, že celá slavnost Večeře Páně není jen naší modlitbou, ale především Ježíšovou modlitbou. /12





-------------------------------------------

Poznámky:

/1 Říkáme: „Neměl stání.“ „Zvedlo ho to ze židle.“ Nebo naopak: „Usadil se“. „Sedí jako pecka.“



/2 V Orientě se při jídle pohodlně leželo, jídlo bylo obřadné, u jídla se povídalo. (Orientálci uměli žít. Pokud si někdo u stolu zdříml, nebyl to trapas,

pak zase pokračoval v jídle i v rozhovoru.)



/3 Když Ježíš spatřil zástupy, vystoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Tu otevřel ústa a učil je: "Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské…“ (Mt 5,1n)



/4 Před přáteli nemáme co skrývat a na nic si nehrajeme. To podvodníci a neupřímní lidé se přetvařují, nasazují si masku, hazardní hráči se snaží nedat najevo, jaké karty drží v hrsti.

Kdybychom se v kostele tvářili, že všechno víme a známe, že jsme bez chyb, nebyla by to pravda, byli bychom „obílenými hroby“ a lidé citlivějšího svědomí by se mezi námi necítili dobře.





/5 „Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv; jinak nemáte odměnu u svého Otce v nebesích. Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, jako činí pokrytci v synagógách a na ulicích, aby došli slávy u lidí; amen pravím vám, už mají svou odměnu.

Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice,

aby tvé dobrodiní zůstalo skryto, a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.

A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen pravím vám, už mají svou odměnu. Když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.

Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte.“ (Mt 6,1-8)

A když se postíte, netvařte se utrápeně jako pokrytci; ti zanedbávají svůj vzhled, aby lidem ukazovali, že se postí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu.

Když se postíš, potři svou hlavu olejem a tvář svou umyj, abys neukazoval lidem, že se postíš, ale svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou.

Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou.

Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.

Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo. Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma?“

(Mt 6,16-23)



/6 Liturgickým gestům a postojům máme rozumět. Je protimluvem např. při příchodu do kostela klekat a zároveň se přežehnávat znamením kříže.

Pokleknutí i přežehnání mají svůj vlastní význam a smysl a nelze je míchat dohromady. Mohu pokleknout – já hříšný – před velikostí Boha, ale nemohu poklekat

„ve Jménu Otce, Syna i Ducha svatého“.

Biskupové občas připomínají, že lidé nemocní nemusí dodržovat obtížnější postoje. Např. komu by dělalo potíže stát, ať klidně sedí. Kdo nemůže pokleknout, ať se tím netrápí. Bylo by na škodu věci, kdyby nás obtíže těla zbytečně rušily v

soustředění a prožívání podstatného. Nechceme být zákoníky. Při mších s

papežem někde na stadionu lidé nepoklekají při „proměňování“. Předsedající jedná naším jménem. Je nejen naším mluvčím, ale i koná naším jménem. Např.

po „proměňování“ pokleká za všechny. Koncelebrují-li další kněží nebo biskupové, pokleká jen hlavní celebrant a ostatní se pouze uklánějí. Podobně předsedající pokleká jménem všech před přijímáním.



/7 Ježíš odložil svrchní šat, vzal lněné plátno a přepásal se; pak nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat je plátnem, jímž byl přepásán.

Přišel k Šimonu Petrovi a ten mu řekl: „Pane, ty mi chceš mýt nohy?" Ježíš odpověděl: "Co já činím, nyní nechápeš, potom však to pochopíš.

“ Petr mu řekl: "Nikdy mi nebudeš mýt nohy!" Ježíš odpověděl: "Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl." Řekl mu Šimon Petr: "Pane, pak tedy nejenom nohy, ale i ruce a hlavu!"

Ježíš mu řekl: "Kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý. I vy jste čistí, ale ne všichni."

Věděl, kdo ho zradí, a proto řekl: „Ne všichni jste čistí.“ ( J 13,4-11)

V některých církvích si na začátku večeře Páně věřící navzájem myjí nohy.

Muslimové si před bohoslužbou na znamení očisty umývají nejen nohy, ale i ruce a obličej…



/8 Někteří právem namítají, že zpěvy „Pane, smiluj se“ a „Beránku Boží, který snímáš hříchy světa“ používají kající slova, i když v podstatě kajícími texty nejsou a vlastně matou účastníky bohoslužeb. Ptají se, proč nepoužíváme přesnější vyjádření?

Nesrozumitelných, těžkopádných a strnulých míst je více. Naříkám nad nimi. Je třeba o tom společně mluvit. Večeře Páně je společnou slavností. O její srozumitelnost máme pečovat. (Právě pro větší srozumitelnost se Bůh stal člověkem. A Ježíš je Mistr ve srozumitelném a pochopitelném vyučování.) Ještě se k tomu vrátím.



/9 Gratulujme si k tomu, jakého máme Přítele, Bratra a Pána, jakého máme Otce a Ducha, který nás chce prodchnout. Bohatství, které máme v

Bohu, předčí všechny důvody k našim ostatním blahopřáním. Všechny ostatní naše gratulace jsou ničím proti tomuto …

Je-li někdo vyznamenáván, stojí nejen vyznamenávající, ale i vyznamenaný.



/10 Někdy na začátku 70. let přišel jeden kněz navštívit komunitu řádových sester. Sloužil mši (tajně). Při mši sestry stály, jak byly zvyklé, i při „Pane, nejsem hoden …“

.

Po mši hostující kněz sestry káral: „Jak to, že jste stály, když ten setník, (jehož slova opakujeme) tenkráte před Pánem Ježíšem klečel“?

Sestry sice nenapadlo zeptat se: „Jak víte, že setník klečel? Ale namítli mu: „A proč jste tedy vy, důstojný pane, neklečel, jako ten setník?“(Byly vedeny k

přemýšlení svým knězem, který je vzdělával.)

Nikdy kněz po „svatém přijímání“ neklečel, ani neklečí. Ani římský biskup (papež) neklečí.

Liturgické pravidlo říká: lidé při mši mají konat to, co koná přesedající (kněz nebo biskup) není-li výslovně řečeno jinak.



/11 Děti se vás, rodičů, ptají, proč mě máš rád? Co jim říkáte?

„Protože jsi můj“, „protože jsi náš“.

„ Ale vždyť já někdy zlobím, jak to, že mě máš rád“?

Odpovídáte: „Jen tak“.



/12 Po skončení bohoslužby se už společně nic nemodlíme.

Leda by někdo zůstal chvíli v tichu, ale je třeba se ještě setkat s lidmi, s kterými nás společná slavnost a modlitba spojila do jedinečného společenství. Ježíš vždy dával a dává lidi dohromady. A my nepřicházíme na bohoslužbu jen kvůli setkání s

Bohem, ale i s lidmi.