Slavnost Ježíše Krista Krále

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 18,33-38 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Dan 7,13-14; Zj 1,5-8; J 18,33b-37
Datum: 25. 11. 2012
Čtení k liturgickým textům jsou geniálně vybrána. Dnes bych ale dal přednost třeba Izajášovi.
Se svátkem Krista Krále je třeba nakládat obezřetně, je svátkem ideologickým.
Zas se bude v kostele silně pět: „Kristus vítězí, kraluje a vládne všem“, – a protože venku nikde žádnou jeho vládu nebude vidět, ledaskdo už v pondělí zaboří nos do Blesku.
 
Ježíš nemá nic společného s pozemskými vládci. Nic! Král má bdít nad tím, aby nikomu z jeho svěřených nic nechybělo nic podstatného k životu.
My nejsme poddaní, ale Ježíšovi přátelé. („Jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji.“)
 
Před týdnem jsem říkal, jak jsme nebiblicky spojili 2. příchod Mesiáše s koncem světa.
 
Z rozhovoru Piláta s Ježíšem jsme rychle vytrhli Ježíšovu větu: „Moje království není z tohoto světa“, nesrovnávali si ji s dalšími texty a začali vládnout podle svého. (K tomu se vrátíme za týden.)
 
Velice důležitá jsou slova: „Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“
Jde-li nám více o náboženství než o živý vztah s Ježíšem, rádi k prosazení své „zaručené“ pravdy otloukáme tuto větu druhým o hlavu … /1
 
Mnoho židů se k Ježíši nechovalo dobře. Později velekněží vyskakovali na křesťany, ještě později židé ztratili moc.
Křesťané, po získání moci se zase naopak k Židům chovali povýšeně a krutě. S pěstí u židovského nosu tvrdili, že Mesiášem je Ježíš – a tak židům bránili Ježíše objevit. /2
(Muslimové se k Židům chovali do 20. století lépe než křesťané.)
 
20. stoletím antisemitismus vyvrcholil.
Je hrozné být obětí, ale ještě strašnější je patřit mezi pachatele nebo lhostejné.
Po šoa se křesťané vůči Židům začali kát ...
Nasloucháme jim a oni se nás přestali bát.
 
Mnoho z těch, kteří z nacistického pekla vyvázli, žijí velikou nadějí v budoucnost a snaží se pro život mnoho udělat.
Dodneška naříkají nad nevykoupeným světem a příchod Mesiáše očekávají. /3
I v tom jsou obdivuhodní. Který národ zkusil tolik jako oni?
Který jiný národ byl tak strašně ponížen v lidské důstojnosti jako židé? V tak velikém množství? Přeživší z ostatních národů se mohli přinejmenším alespoň vrátit do své země. Ale návrat židů po válce byl v mnoha a mnoha případech nežádoucí. V jejich bytech často bydleli už jiní lidé... „U nás jste si nic neuložili“ řekl kdosi Židovi i u nás v Kyšperku.
Přes to vše čerpají věřící židé naději z biblických příslibů a těší se na příchod Mesiáše a hledají jak příchod urychlit.
 
Začali dokonce vést úctyhodný rozhovor o možném společném očekávání Mesiáše i s námi křesťany. /4
Jsme pro. Už nevystupujme tak triumfálně a pyšně jako dříve. Nouze nás naučila, že je třeba pracovat na stavění se proti zlu ve světě se všemi lidmi dobré vůle. (Na prvním místě s židy a na druhém místě s muslimy.)
 
Jak pracovat s židy nebo muslimy, když třeba žádného osobně neznáme?
Navrhuji něco k promýšlení do začátku Adventu.  
 
Položme si otázku, jak očekáváme Mesiáše my, křesťané (teď myslím nás katolíky)? (Před týdnem jsme  něco načali.) 
Co od Mesiáše čekáme?
Co jsme od Mesiáše dostali?
Co od něj dostávám já? (Jen naději, že jednou zvítězí dobro?)
Mohl už přijít?
Je dobře, že nepřišel, nebo to je škoda?
Můžeme jeho příchod uspíšit?
 
Jak se to dělá, si všimněme na příkladu jednoho známého žida v kriminále.
Vzpomínáte, jak Jan Baptista poslal své učedníky za Ježíšem s otázkou: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ /5
 
„Chlapi“, řekl Ježíš poslům, „řekněte Janovi, co tady vidíte, aby mohl posoudit  (ve vězeňské kobce), zda se v Izraeli něco změnilo nebo ne. Zda slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají a zda je „chudým“ zvěstována zpráva o milostivém létě.

Přichází boží království nebo ne?

Blaze tomu, kdo se nade mnou nepohoršuje, kdo se neuráží.“

 

A Jan se uklidnil.  A nepohoršil se ani u popravčího špalku.

„Na mně tolik nezáleží“, řekl už dříve.

Janovi se nepoštěstilo slyšet Ježíšova kázání ani vidět jeho mocné skutky.

V pozemském životě už nezažil vzkříšení Ježíše, kterým Hospodin rehabilitoval toho, jehož tehdejší církev proklela.

 

Můžeme si tedy porovnat, o co jsme my dnes bohatší. My – na rozdíl od Jana – máme jistotu, že Ježíšovo mesiášství Bůh potvrdil.

 

Každou chvíli zakoušíme mesiánské ovoce např. u Ježíšovy hostiny.

Účastníme se ne jako hosté, ale jako přátelé, kterým se Ježíš dává beze zbytku. 

 

V jedné eucharistické modlitbě bytostně(!) vyznáváme (pokud to kněz nekoktá latinsky, kněz mluví za celé shromáždění):

„Ježíš chudým zvěstoval záchranu,

zajatým vykoupení,

zarmouceným radost.

Žil v souladu s Otcem, v obětavosti až na smrt;

svou láskou přemohl smrt

a svým vzkříšením obnovil život.

 

A abychom už nežili sami sobě,

a žili pro něho,

tvého Krista, pro nás ukřižovaného a vzkříšeného,

poslal jako svůj první dar těm, kdo uvěřili, 

tvého svého svatého Ducha;

a ten dále koná ve světě jeho dílo,

všechno naplňuje a posvěcuje.

 

Proto tě Otče, prosíme, ať svatý Duch posvětí chléb a víno, které jsme přinesli …“

 

 

Po zprávě o Večeři Páně odpovídáme:

„Tvou lásku až na smrt zvěstujeme,

tvé vzkříšení vyznáváme,

tvůj druhý příchod připravujeme.“  /6

 

A za chvíli prosíme:

„Posvěť nás, abychom se stávali novým Ježíšovým tělem,

vydávajícím se na záchranu dnešního světa ...“

(Nepatrně upraveno podle smyslu.)

 

Jestli Jan Baptista o Mesiáši a jeho díle svědčil v cele smrti, jak bychom o Mesiáši mohli nesvědčit my?

 

Co vidíme okolo sebe?

Nepřehlížíme zlo (Ježíš nám nenasazuje růžové brýle), ale přijali jsme nebo mohli přijmout mnohem více než dávní židé. Odvažujeme se svědčit, že Mesiáš už přišel. (Ne tak triumfálně jako v

 době, kdy jsme ponižovali židy a snižovali jejich lidskou důstojnost …)

 

Těm, kteří ztrácejí naději, že lidstvo směřuje k lepšímu soužití, chceme svědčit o mesiánském ovoci. Navzdory občasným propadům do pouště lidského nezájmu nebo neurvalé džungle sobců.

 

Ptáme se, proč nás už Ježíš nenavštěvuje jako apoštoly po vzkříšení.

Řekl jsem minule, proto, že o něj mnoho nedbáme.  

 

Použiji ještě jiný obraz. Moudří rodiče, tchán a tchyně,  nemluví do života svých dětí, tak se nám ani Ježíš nevnucuje. Ví, že nevyžádané rady nefungují.

I vy rádi dětem poradíte, přijdou-li v nouzi. Ale ani tehdy za ně neděláte to, co je v jejich možnostech.  

 

Nepatřím mezi ty, kteří volají na druhé: „Ježíš tě miluje“,

Ale zkusme si doma do příští neděle říkat (i s dětmi, vnuky nebo i jen pro sebe), co vše se ve světě pohnulo, co by tady bez Ježíše nebylo.

Máme porovnání s jinými kulturami.  

Vypravujme často dětem, jaký byl život dříve.

 

Ke každému zpytování svědomí, ke každé přípravě na nedělní bohoslužby patří nejprve si uvědomit, jak nám Bůh slouží a čím nás třeba tento týden nebo den obdaroval.

 

Projevem veliké úcty Boha k nám je dovolení přinášet na bohoslužby to, čím jsme přispěli k budování božího království. Nejen službou potřebným, nejen penězi těm, kteří jsou v

 nouzi, ale i tak nepatrnými věcmi jako je pozdrav nebo úsměv.

Neděláme to pro nějaké zásluhy, ale jen tak, protože je to pěkné a má to smysl.

 

Anthony de Mello vypráví o dvou kamarádech procházejících se po pobřeží. Jeden z nich házel zpět do moře hvězdice vyplavené příbojem na písek. Druhý mu pravil: „Jaký to má smysl? Víš jak dlouhé je pobřeží všech oceánů a moří a kolik hvězdic každodenní příboj vynese na břeh, kolik jich každý den zahyne?“ „Ale tahle ne“ – řekl ten prvý, sebral další hvězdici a obloukem ji vrátil do moře.

 

V letošním roce vydalo nakladatelství Vyšehrad knížku rozhovorů s Jiřím Stránským: „Můžeš-li udělat radost, musíš“. (To je Stránského osobní zásada, byl k ní vychován.)

Máte tip na vánoční dárek. Sám si padesát výtisků objednám.

Přečtěte si tu knížku do Vánoc a pak budete mít radost, jaký dárek dáte.

J. Stránský je krásnou osobností (také velikým skautem), vyzrál také v kriminálech.

Vypráví také, jak mu Jan Zahradníček v kriminále pomohl, aby se zbavil nenávisti ke komunistům …

Stránský není věřící, a přesto nepochybuje, že žít pro druhé má smysl.

My můžeme navíc zakoušet ovoce Mesiášova díla, přidávat se k němu, budovat jeho království a uspíšit jeho druhý příchod. 

 

------------------------

Poznámky:

                  /1     V Katolickém týdeníku píše paní MUDr. Dagmar Pohúnková o Bernardu Häringovi – jemném, vzdělaném, obětavém a válkou protříbeném člověku. Církevní preláti jej pomluvili u Nejvyššího dvora. Nedostalo se mu slyšení ani možnost se osobně obhájit. (Všechny jeho knížky, které u nás vyšly, stojí za přečtení!)

 

                  /2     My křesťané jsme nechtěli vidět, že židům vděčíme za podstatné …(téměř všechny veliké biblické osobnosti byly židé.)

Církevní představitelé – v době, kdy měli rozhodné slovo ve společnosti – nejen neudrželi vášně lidí, sami jednali s národem Ježíše a apoštolů ohavně. Nesnášenlivě jsme se prohlásili za jediné vyvolené Bohem a za výlučné držitele božích pořádků. „Křesťanská“ Evropa se stala kolébkou šoa. Bez nenávisti křesťanů by nacistická likvidace židů nebyla možná. Dnes se chytáme za hlavu, jak to vše začalo … a skončilo zbavením jakékoliv lidské důstojnosti Židů a Romů.

 

                  /3     V Ježíši nevidí naplnění Izajášova nového krále božího (11. kap.) „svět přece takto nevypadá“, říkají. 

V trpícím božím služebníku nevidí postavu Mesiáše, ani Božího Syna.

Sami sebe bolestně promítají do tohoto obrazu. Byli likvidováni snad jako žádný jiný národ.

Naslouchejme jim. Nepopírejme my jejich výklad.  To neznamená, že odvrhneme svůj pohled na trpícího Ježíše (dobře víme, že byl žid).

Nemusíme se vzdávat svého výkladu Izajášova trpícího služebníka, ale zkoumejme toto naše pojetí i ve světle šoa. (Zapomněli jsme na důležitý výrok: „Po šoa je nutné ve filosofii i teologii mluvit jinak“. Náš výklad o „trpícím božím služebníku

– a pak i překlad textu – je silně ovlivněný středověkou teorií o nutnosti

  zástupné smrti a oběti, která má utišit boží hněv).

Oceňujeme s jakou pokorou a úctou respektují někteří významní židovští učenci náš názor o Izajášově božím služebníku. Važme si my se stejnou úctou a pokorou jejich výkladu.

 

                  /4     Martin Buber řekl: „V čem spočívá rozdíl mezi židy a křesťany? Všichni očekáváme Mesiáše, jenomže podle vás již přišel a znovu odešel. Ne tak podle nás. Navrhuji vám tedy, abychom jej očekávali společně. A až se objeví, zeptáme se jej: Už jste tu někdy byl?“ a dodává: „Doufám, že v

 tom okamžiku budu dost blízko na to, abych mu mohl pošeptat do ucha: pro lásku Boží, neodpovídejte.“

     Pinchas Lapide řekl, že vzhledem k tomu, že nikdo z židů nezná identitu Mesiáše, nelze vyloučit, že až přijde, bude jím Ježíš z Nazaretu. A pokud ano, neví, p

roč by jako žid měl protestovat. Pokud zaslíbeným Mesiášem bude Ježíš, bude vítán.

     Podle Irvina Greenberga, až přijde Mesiáš a židé a křesťané se budou ptát, jestli tu je poprvé nebo podruhé, odpoví prostě: „No comment“.

     David Flusser kdysi řekl křesťanským posluchačům: „Proč bychom se měli hádat? Vy věříte v příchod Mesiáše, my taky. Proto společně pracujme a modleme se. Jenom

– až přijde – mi dovolte položit mu otázku: ,S dovolením, pane, je toto vaše první návštěva Jeruzaléma?´“

     Nansy Fuchs Kreimer pravil: „Při příchodu Mesiáše budou židé chtít potvrzení, že přichází poprvé a křesťané budou naléhat, aby prohlásil, že je tu podruhé. Ale Mesiáš smutně odpoví: ,Ani poprvé ani podruhé, přišel jsem už stokrát, ale protože jste spolu stále bojovali, vůbec jste si mě nevšimli´“.

 

                  /5     Mnozí křesťané povrchně Jana snižují … : „Jan? Přehánějící fanatik, který se v ledasčem mýlil!“

Kdybychom si jen pozorně všimli, uviděli bychom, jak byl Jan oproti nám napřed!

 

                  /6     U těchto slov někteří klečí. Jak to? Máme z pokleknutí vstávat s knězem.

Slavení Ježíšova vítězství nás má pozvednout, nadnášet, máme se „vznášet“ …

Večeře Páně nekončí smutně!

Vyznávat nelze  vkleče, hlasatel nikdy neklečel.