1. adventní neděle

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 1,26-56 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Jer 33,14-16; 1 Sol 3,12-4,2; Lk 21,25-28.34-36
Datum: 2. 12. 2012
Začínáme nový liturgický rok.
Židé jej začínají slavností „Radost z Tory“.
Slovo boží je tak velkým a mohutným pramenem poznání, že se nedá nikdy vyčerpat. A židé dobře vědí, že je slovem Milujícího k milovanému.

Někteří snoubenci si říkají: „Chci tě učinit šťastnou.“ Dostát tomuto slovu je pracné, někteří nevydrží.
Bůh nemluví o štěstí, používá přesnější a krásnější výrazy. A hlavně – drží slovo, nikdy od svého rozhodnutí neodstupuje.
Kdo by nevěřil božím zaslíbením, šidil by se.

Víte, že si pochvaluji, jak výtečně jsou biblická čtení na neděle vybrána. Ale i tentokráte bych raději slyšel – jako židé – začátek 1. knihy Mojžíšovy. (Inu, nemusím všemu rozumět.)

Číst dnešní úryvek evangelia, bez širších souvislostí, by bylo těžké.
Poznamenám jen, že úryvek říká: poslední slovo nebude mít zlo, neštěstí, násilí, smrt, hřích, ale Bůh.

Advent je pro nás očekáváním další blízkosti Boží. Přípravou na nové, přesnější porozumění Božímu přátelství.
Už jsme si říkali, jak jsme nešťastně posunuli 2. příchod Ježíšův až do konce světa.
Chyb, kterých jsme se proti Ježíšovu vyučování dopustili, je více.

Vinni jsme především my, kterým byla svěřena služba průvodcovství.

K Adventu patří obrácení se k Bohu, přiznání chyb, prosba o odpuštění a náprava.
Proto se sluší a patří, abychom se my, duchovní, omluvili vám, které máme vést k porozumění Bohu.

Uvedu příklad, za co se omlouváme:
My, kněží, jsme už malé děti učili modlitbám:
„… Tělo, svět, ďábla přemáhám …“
„… lkajíce a plačíce vzdycháme v tomto slzavém údolí …“
V kostele a na náboženství: „Koho Pánbůh miluje, toho křížkem navštěvuje.“
Nutili jsme se společně k zošklivování světa. Svět jsme měli za místo satanovy vlády, tělo jsem měli za hříšné ... atd.
Drželi jsme sami sebe i druhé stranou, vyzývali jsme k utrpení (nebránili zlu) a namlouvali si, že se těšíme do nebe. Nutili jsme se do pocitu, že v kostele je nejkrásněji, a bezmyšlenkovitě jsme zpívali: „nejkrásnější chvíle jsou na kolenou“ (zkuste se zeptat dětí …).
Trochu jsme záviděli nevěřícím, kteří se uměli ze života jinak radovat.
Obdivovali jsme ale ty, kteří i pro tento svět obětovali život. Ale zapomněli jsme, že máme sami sebe milovat tak, jako nás miluje Bůh.

Židé začínají nový liturgický rok jinak než my. Čtou Bibli od začátku:
„Tvůrce je přející, jako nikdo jiný!“
Svět je dobrý – vyšel z ruky Milujícího. Byl nám dán k dotváření a pro radost.
I my – jako vrchol stvoření – máme být k obrazu božímu. Můžeme být spolutvůrci sebe sama.“
(Až později židé při vyučování Bible slyší odpověď na své otázky: „Kde se bere zlo?“)

Proč jsme se často nutili do ošklíbání se nad světem a do pocitů co všechno je fuj?
Není to škoda, že jsme šidili sebe sama a šidili druhé?

Těch důvodů k omluvě – nás kněžstva – je více …

Kéž bychom v letošním roce četli Bibli lépe. Hledejme opět společně pečlivě smysl Božích slov.
V 1. čtení nás Jeremiášova slova ujišťují o spolehlivosti Božích příslibů.
Vybízejí k přípravě příchodu Mesiáše.

V minulých dvou týdnech jsme si všímali, že jsme se vzdali nabídky uskutečnění božího království tady na zemi.

(Pečlivé ověřování božího vyučování je nutné. Je projevem úcty k božímu slovu. Potřebujeme vědět, komu se svěřujeme do rukou, abychom za chvíli nenaslouchali někomu jinému. V PŘÍLOZE na konci poznámek nabízím k promyšlení několik míst z Písma.)


Po příliš krutých zkušenostech s lidskou svévolí už souhlasíme s židy, že je nejvyšší čas, aby konečně Mesiáš přišel!

Jak by mohl vypadat náš svět, kdyby Ježíš přišel podruhé už před 100 lety? Říkali jsme si, co Ježíšovu příchodu brání. Usilovali bychom o autogram, společné foto, dotýkali bychom o něj všechno možné, abychom měli relikvii, snažili se získat jeho vlas, ubrousek, o který by si utřel ústa, prodávali by se třísky z

židle, na které seděl, točila by se videa … Klaněli bychom se mu …

Myslíte, že by si nechal líbat ruku?



Myslíte si – že by nás už zajímalo to, co by říkal a co by nás chtěl naučit?

Až se tak stane, až mu budeme viset na rtech, až se od něj budeme chtít učit, Ježíš přijde.

První křesťané očekávali jeho příchod a jeho království. Proto se modlili: „Přijď, Pane, Ježíši!“

Nečekali konec světa, byli přesvědčeni, že se Sion stane učebnou pohanských národů, jak přislíbil Bůh ústy svých proroků. To my jsme pyšně prohlásili: „Jeruzalém, Sion nikdy! Ale Řím!“ (Nejde o místo.)



Advent je časem k omluvě – v první řadě nás kněží a biskupů. Je časem k novému lepšímu začátku.

Čas je darem a novou příležitostí.



Říkali jsme si, že nemáme jen očekávat boží království, jako na nádraží čekáme na vlak.

Život a svět nám byl dán k dotváření. Co se naučíme tady na zemi, to se nám bude hodit v nebi.

Student studuje, aby uměl postavit most nebo mohl léčit, učedník se učí, aby uměl postavit pěkný dům nebo vařit dobrá jídla.

Máme veliké štěstí, že nám Bůh poslal svého Syna, aby nás vyučil pro soužití s nebešťany a samotným Bohem.



Víme, co Ježíš vytýkal svým zbožným současníkům (saduceům a farizeům). Nevyzýval je k delším modlitbám, k většímu klanění se Bohu, k větší úctě k Bohu, k více postům, sebezáporům a obětem. Zval je k

živému vztahu k Bohu, k zájmu a pomoci potřebným. K šíření pokoje.



Kontrolujme si, nakolik se řídíme Ježíšem nebo někým jiným, jinými „Mistry“ a „Učiteli“. /1



O budování Božího království na zemi se nemluvilo a nemluví.



(Před týdnem jsme si připomínali Jana Baptistu, který v kriminále svědčil, jak se svět mění příchodem Ježíše. Říkali jsme, že máme být podobně spravedliví k dílu Ježíše a jeho přátel. Díky jim byl svět posunut k

lepšímu.

Máme se tím, co se povedlo, inspirovat – duch se latinsky řekne spiritus. A máme tím povzbuzovat druhé, aby se ke Kristu mohli přidat.)



Proč Boží království více nebudujeme? Proč místo snahy podobat se Ježíši (v jeho způsobu myšlení, řeči i skutcích), považujeme za přední úkol křesťana: pouze nehřešit a zemřít smířen s

Bohem?

To je málo!



Ježíš učí: „Nehřešit nestačí!“

Kde to říká? Než budete pokračovat ve čtení, zkuste si, prosím, odpovědět.



K dobrému manželství také nestačí jen nehřešit. Litovali bychom každého, komu by se jeho partner omluvil až na smrtelné posteli za to, že se nesnažil manželství budovat. Nechodit za cizími ženskými /mužskými a nechodit do hospody je pro pěkné manželství zoufale málo.



Víme, že Ježíš řekl: „Hledejte nejprve boží království a ostatní vám bude přidáno“. Proč toho tedy nedbáme?

Jako saduceové voláme po více mších, zpovědích, obětech, žehnání, odpustcích, více lesku, krajkách, klanění, okuřování ...

Podobni farizeům vybízíme k více modlitbám, zpovědím, získávání zásluh, více postům, sebezáporům atd. Místo kvality vyhledáváme kvantitu – množství.



Jeden jezuita, kterého máme rádi, řekl: „Do jaké míry byly dějiny církve dějinami lásky, služby potřebným a kajícnosti?

Pamatují si lidé takto církev?

Nebyla láska a služba v církvi spíše na okraji?

Ve větší míře, než bychom si kdy přáli, byly dějiny církve dějinami moci, povýšenosti, parády, bohatství, triumfalismu, arogance, nadvlády a panovačnosti.“



Vyhlašujeme novou evangelizaci nebo rok toho a onoho. (Číňané mají rok draka, opice, …)

Teď máme rok víry.

Co si společnost představuje pod slovem víra?

Co si o naší „víře“ představuje naše okolí? Můžeme se druhých třeba v zaměstnání ptát.

Co si pod „vírou“ představujeme my?

Kdybychom řekli, zkusíme rok usilovat o spravedlnost (pro začátečníky třeba spravedlnost vůči dětem, v práci, v jednání s podřízeným …) – to by bylo srozumitelné nám i nevěřícím.



Proč se místo víry nezaměříme na správné hospodaření se slovem božím?

Jak zpracovávám to, co mě Ježíš učí?

Proč žádáš o nové a nové požehnání? Co jsi získal a vytěžil z včerejšího požehnání?



Hledejme nejprve boží království; a přesvědčíme se, že ostatní nám bude přidáno.



Sledujeme politiku, účastníme se voleb, ale těžiště našeho očekávání mějme v práci pro boží království.

Politiku stačí sledovat jedním okem, ale Boží slovo oběma.



Všímejme si letos znovu, jak si Ježíš budování božího království představuje.



Prosme jej o pomoc, abychom byli jeho dobrými, nadšenými učedníky. Abychom za rok mohli říci:

„Něco jsme se naučili, přijď Pane Ježíši“.



----------------------------------------

Poznámky:

/1 První křesťané měli Ježíšovo vyučování v živé paměti. Ale po rozšíření křesťanství mezi pohany, se křesťané čím dál víc vzdalovali židovskému dědictví. Hebrejskou bibli (Starý zákon) méně a méně četli (gramotných

bylo mezi křesťany mnohem méně než mezi židy), smyslu starozákonních předpisů už nerozuměli. Mnozí si mysleli, že jim postačí „Nový zákon“. (Nevšimli si velikého překladatele Bible sv. Jeronýma, který prohlásil: „Bez Hebrejské bible nelze porozumět Kristu“.)

Postupně kladli větší a větší důraz na bohoslužbu v kostelích.

Už před tím se biskupové a presbyteři (starší) postupně vraceli k mnoha předpisům levitického a pohanského kněžství. (Nový zákon kněžství nezná – jen kněžství Ježíše Krista.)

Později při Večeři Páně začala postupně krnět „bohoslužba slova“, neboť se časem liturgie vedla v nesrozumitelném jazyku.

(Liturgie v lidovém jazyku (nejen latinsky a staroslověnsky) byla několikráte papeži povolena, aby ji pak jiní papežové zakázali a opět jiní papežové zase povolili, aby pak bylo opět co zakazovat.

Nedávno jeden mladý kněz prohlásil: „Bůh má rád latinu“.)

Ze všeho bohatství, které Ježíš do své Hostiny vložil, se začala především zdůrazňovat „oběť“, to ostatní bylo téměř zapomenuto.

Papež se prohlásil za nejvyššího vládce světa a všech panovníků. (Tuším, že ještě Pius IX., jako pozemský vládce, podepisoval tresty smrti.)

Mesiášovo dílo bylo zúženo na vykoupení z hříchů. Úsilím církve bylo pokřtít co nejvíce lidí.

(Pohanským národům jsme nabízeli křesťanství pod cenou. Králům bylo tolerováno (na rozdíl od izraelských králů) vojsko, přepych, otroci (těm se u nás říkalo poddaní), útočné války…, později mučení vyšetřovaných, milostivé léto bylo změněno na úkony zbožnosti.

Místo náboženského vzdělávání se stavělo příliš mnoho kostelů ve velkém stylu.)



xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx



PŘÍLOHA



Posouvá-li někdo z křesťanů příchod druhého příchodu Mesiáše až na konec světa, upozorníme jej na evangelia. Pro naše vzdělávání, pro poctivou práci s Písmem, pro poctivé budování svého vztahu s Bohem, připomínám několik biblických míst.

(Nic proti Katechismu, ale ten nám tuto osobní práci nenahradí. K budování manželství také nestačí znát nazpaměť příručku o manželství.)



1. – Zachariáš ve svém chvalozpěvu říká: „Bůh nás zachránil od našich nepřátel a z rukou těch, kteří nás nenávidí …, abychom osvobozeni od nepřátel a strachu žili po všechny dny svého života.“ /2

To je program Mesiášův! Už tady na zemi, nikoliv až na konci světa. /3



2. – V Mariině chvalozpěvu může vnímavější člověk vyčíst stejné nebo podobné téma. /4



3. – V Nazaretské synagoze Ježíš četl z Izajáše:

„Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým vrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.“

A pak promluvil: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli“ (Lk 4,16-21)

Spletl se Ježíš? Neodhadl situaci přesně? Přecenil se?



4. – V „blahoslavenstvích“ Ježíš slibuje „království nebeské, a dědictví této země“ – týká se to až onoho věku? (Srv. Mt 5,1-12)



5. – „Přijď království tvé.“

Co znamenají ta slova a k čemu mají sloužit?

Jsou nepřesná nebo nedomyšlená? Máme je dále říkat? /5



6. – Emauzští hořce naříkali před jakýmsi poutníkem: „My jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael.“ (J 24,13n) A on je nevyváděl z omylu, neřekl: „S tím nepočítejte! Máte scestné, materialistické názory ...“



7. – Při posledním setkání Vzkříšeného s apoštoly se Ježíše ptali: „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?" (Skt 1,6) Ježíš se apoštolům 40 dní věnoval, opravoval jejich názory – na základě Písma. Nekáral je, nevyvracel jim jejich očekávání, neoznačil je jako bláhová.



Židé Ježíšovy doby neočekávali chybně Mesiáše, který jim přinese politickou svobodu. Mohli ji dostat. Jejich chyba spočívala v něčem jiném. /6



Kdo zná biblické texty, nediví se židovskému nářku nad nevykoupeným světem a jejich očekávání Mesiáše.

Ani my nechceme zakrývat oči nad zlem ve světě. Nechceme překřičet nářek trápených tvrzením: „Svět už byl vykoupen zástupnou smrtí a obětí Ježíše, která umožnila utišení božího hněvu“. /7



I Ježíš se hlásí k prorockým textům …

Posílá učedníky: „Jděte do celého světa. Zvěstujte lidem Milostivé léto Hospodinovo a boží pokoj (šalom). Ať se lidé obrátí k Hospodinu a dobře hospodaří s tím, co od něj dostávají.

Ať si uspořádají sami sebe a vztahy s nejbližšími podle mých pravidel a mého příkladu.“ (Tak se buduje boží království a připravuje Ježíšův 2. příchod).



----------------------------

Poznámky k příloze:

/2 „Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele, protože navštívil a vykoupil svůj lid

a vzbudil nám mocného zachránce z rodu Davida, svého služebníka,

jak mluvil ústy svatých proroků od pradávna;

zachránil nás od našich nepřátel a z rukou těch, kteří nás nenávidí,

slitoval se nad našimi otci a rozpomenul se na svou svatou smlouvu,

na přísahu, kterou učinil našemu otci Abrahamovi, že nám dá,

abychom vysvobozeni z rukou nepřátel a prosti strachu

jej zbožně a spravedlivě ctili po všechny dny svého života. (Lk 1,68-75)



/3 Kdybychom tuto častou modlitbu (duchovenstvo se ji denně modlí), jen nemleli, ale pozorně naslouchali, co nám vypravuje a kudy a kam nás vede, všimli bychom si, že Mesiáš stojí na straně Izraele. („Starého“ i „Nového“ Izraele. Izrael znamená „za tebe bojuje Bůh“.) Kdo se staví proti Bohu, bude smeten. Kdybychom dávali pozor, kam nás vede boží vyučování v

modlitbě, nikdy by mezi křesťany nebo alespoň mezi duchovenstvem se nemohl antisemitismus uchytit.

Biblické modlitby jsou geniálně vymyšleny; i jako ostnatý obojek s ostny dovnitř. Táhne-li pes na vodítku příliš, ostny obojku píchají příliš agresivního psa do krku a jsou brzdou zabraňující nepatřičnému útoku.



/4 „Prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně;

vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil,

hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou.

Ujal se svého služebníka Izraele, pamětliv svého milosrdenství,

jež slíbil našim otcům, Abrahamovi a jeho potomkům na věky." (Lk 1,51-55)

Není v té modlitbě sérum proti smrtelně nebezpečnému a pyšnému triumfalismu církve, který židy často smetal na hnůj?

(Zatímco katolík u soudu přísahal na kříž a protestant na Bibli, Žid se musel postavit na kůži divoké svině a říkat: „Já, nečistý Žid …“

Prase je pro žida nečistým zvířetem, Dotkne-li se jej žid, je kulticky znečištěn – je vyřazen z bohoslužby a styku s lidmi.

Viděli jste fotografie, jak nacističtí vojáci uřezávali nožem židovi pejzy?)



/5 Modlitba neslouží k připomínání Bohu, co nemá opomenout. Ježíš nám ta slova nedal k odříkávání, ale k promýšlení, zpracování a naplňování ve svém životě. Jsou pro nás životním programem tady na zemi.



/6 Smlouva s Hospodinem, ve které se Bůh zaručuje za svobodu Izraele, platí!

Podmínkou ze strany Izraele je dodržování této smlouvy – výhodné pro Izrael.

Ale vnější svoboda nestačí. To vidíme právě u nás – 20 let máme svobodu, ale možností svobody jsme nevyužili. (To pochopil i Jan Baptista ve vězení. Říkal vězňům, že Mesiáš osvobodí vězně. Když na něj vězňové dotírali, že se stále nic neděje a nevinní jsou popravováni, poslal Jan učedníky s

dotazem, zda nemají čekat jiného Mesiáše ...)



/7 Ludvík Vaculík ve svém fejetonu (LN 27.11.2012) vzpomíná na nedávno zesnulého spisovatele Jana Trefulku a jeho fejetony… Z jednoho cituje:

„V obci Ladná u Lednice stojí na náměstí železný kříž z minulého století, opatřený nápisem UKŘIŽOVÁNÍ KRISTA PÁNA BUDIŽ CHLOUBA NAŠE.

Dlouho stojím a přemýšlím o lidech, jejichž chloubou je, že někoho nebo něco ukřižovali. Nevím, co bych jim měl přát, když i za živa je jim země lehká.“ (Závisti, 1977)