2. adventní neděle

Možná jste si v tomto týdnu četli biblické texty připadající na jednotlivé dny. Bůh slibuje, že se ujme svého lidu, boží služebník nám přijde na pomoc, na zemi bude lépe. Chceme jim naslouchat bez předpojetí, že se boží přísliby naplní až v nebeském království. /1

Jan Baptista mluví o „ponoření do obrácení“.
(Mnoho křesťanů si myslí, že Janův hlas pro ně už neplatí. „Obrátit se k Bohu“ – to je přece příprava na křest dospělého a oni jsou přece už dávno pokřtění.)
Jako se noříme opětovně třeba do vody nebo studia, tak se noříme do poznávání Boha a porovnáváme si své názory s Ježíšem. Přijali jsme „obracení se“ za svůj stálý přístup k životu.

Ukazujeme dětem a vnukům, kým pro nás Bůh je. Chceme je naučit, co znamená znovu a znovu se obracet k Bohu. Chceme jim objevit, jak se budují a udržují vztahy s lidmi i s Bohem.
Stálému obracení se k Bohu chceme naučit i své děti a vnuky.
Není obtížné jim ukázat, jak je důležité udržovat přístupové cesty k domu (nejen pro záchrannou lékařskou službu, pro hasiče … v zimě navíc odklízíme sníh).
Už víme, že nejde jen o vymýcení hříchů; mnoho Ježíšových současníků nepáchalo mnoho hříchů – a přesto Ježíše nechtěli slyšet a Ježíš je nemohl uzdravit.

Mluvit dětem o Bohu není příliš obtížné – neboť Bůh sám k nám mluví srozumitelně pomocí obrazů a modelů z našeho života. Mluví-li o sobě jako o manželovi a o nás jako své nevěstě, porozumí tomu i větší děti. I ten, kdo ještě v manželství nežije má o něm nějakou představu.
Janovi posluchači tento obraz „manželství“znali, vážili si ho a Janovu odkazu na Izajášovu výzvu „připravte cestu Pánu“, rozuměli. Pán je vznešeným ženichem a partnerem navždy. (Ježíš obraz manželství přijal a jako ženichk nám opravdu přišel.)

Na vedení dětí k Bohu – si znovu zopakujme – co je pro náš život podstatné. A jak ve vztazích hrajeme každý z nás prvotní, klíčovou roli.
Děti nám vyučování o Bohu samy usnadňují.
Dobře víme, že děti od nás – rodičů – potřebují zažít jistotu a bezpečí. A bezpodmínečnou lásku. Z toho můžeme ve vedení dětí k Bohu vycházet – kdo zakouší takovéto bohatství v dětství, zná směr odkud může očekávat potkávání se s Bohem.
Děti si hrají na to, co se jim líbí a co je láká. Už brzy si děti hrají na tatínka a na maminku, na ženicha a nevěstu.
Brzy jim můžeme ukazovat, co a kdo je pro nás důležitý. Děti rády poslouchají, co si dospělí povídají.
Už brzy mohou děti pochopit, jak je důležité mít dobré kamarády. Na nich děti poznávají, kdo je přející, obětavý, schopný se rozdělit,vytrvalý, čemu kdo dává přednost. (Poslouží k tomu i zklamání se v druhých, i vlastní selhání. Velice jim můžeme pomoci, k uzdravování zranění i v pošramocených vztazích).
Učíme děti, jak sami mohou být dobrými kamarády, co je k tomu zapotřebí z jejich strany – jak umožnit druhému, aby se s námi potkal.
Později mohou děti z našich rozprav a postojů objevit, jak důležité je dobře si vybrat partnera. Není těžké jim ukázat, jak si mohou co nejvíce ověřit hodnověrnost druhého, zjistit o co usiluje, jaké hodnoty a zásady vyznává a je-li vytrvalý. Velikou roli hraje, z jaké rodiny pochází.
Vidí-li děti na nás, že manželé jsou přáteli, a že vztahy s druhými lidmi je třeba stále budovat a udržovat (na sousedských vztazích je to názorné), dáme dětem hodně.
Vyslechnou-li naše rozhovory o příčinách rozpadu lidských vztahů v našem okolí nebo ve filmu, který jsme společně viděli, mohou růst v porozumění životu.
Děti pozorují, jak budujeme vztahy se sousedy (naše kočka chodí kadit do sousedova záhonku s jahodami a jejich listí padá na naši zahradu), vadí jim, že někde rodiče nemluví se svými sourozenci a pak sami dopadnou stejně, nebo se naučí od Ježíše vyříkávat si, co kdo má proti druhému. /2


Starším dětem už můžeme vysvětlit, jak přátelství manželů může uvadat, a jak zklamaného může okouzlit, očarovat někdo cizí, takový se pak lehce zamiluje. /3

Vyprávějme dětem o manželství Boha s námi.
Mnoho lidí se rozvádí s Bohem, přestanou s ním „chodit“. Některé rodiny už v kostele nevidíme.
To není naráz.
Dětem lehko vysvětlíme, jak je důležité spolu stolovat, pracovat (i mýt nádobí, uklízet), hrát si spolu, zpívat, muzicírovat, slavit … Větší děti pochopí, jak je důležité, aby se manželé milovali, my jim povíme (na rozdíl od kamarádů, školy či televize), jak sexualita souvisí s láskou a odpovědností. /4

Často můžeme i starším dětem říci, proč se některá manželství rozpadají. Netráví-li manželé dostatečný čas spolu, nenaslouchá-li jeden druhému, nehledají-li Boží názor ve svých sporech, nepracují-li na úkolu, který nám Bůh svěřil (na božím království), lehce se pak stane, že se některý z manželů zamilujeme do někoho jiného, do něhož si promítá svá přání a své představy o ideálním partnerovi. /5

Jako v manželství potřebuji pěstovat svou ochotu a motiv k práci, vztah s druhým (láska je čin) a udržovat cesty, po kterých druhý může ke mně přijít – tak můžeme porozumět i pravidlům setkávání s Bohem.

Zatímco v manželství jsme rizikoví oba, ve vztahu s Bohem jsem rizikový jen já. Bůh je úžasný partner.

Vyprávějme dětem kdy, kde a jak se s námi může setkávat Bůh.

Kde se nachází jeho přístupová cesta k nám.



Vyprávějme dětem, jak si pohané představovali božstva podle svých vládců. Král i božstvo byli pro poddaného nedostupní. Král bydlel v paláci, božstvo v chrámě. Obojí bylo přísně střežené.

Pokud se někdo významný s vládcem nebo božstvem směl setkat, nemohl předstoupit s prázdnýma rukama a bez patřičného ustrojení. Zřejmě v doprovodu příslušného dvořana, který hosta uváděl a mluvil za něj. Dvořan (za úplatu) zpravil poddaného o dvorním protokolu

– jak se správně před Veličenstvem chovat.

Izraelita věděl, že kde je, je i Hospodin. U Boha jsme doma, před něj smíme předstoupit i nazí, dokonce i hříšní. Nejen s prázdnou kapsou, ale dokonce s

katastrofálním zadlužením. Stačí upřímnost a pravdivost. /6



Ať děti vidí, že se před modlitbou dovolujeme, zda s Bohem smíme mluvit a setkat se s ním („neskákat mu do řeči“).

Snad můžeme říci: „S tímto významným člověkem jsme přátelé“. Ale o Bohu nemohu říci, jsem jeho přítel. To bych se nikdy neodvážil. Ale Bůh každému z nás říká: „Jsem Tvůj přítel“ (s velkým T).

A tak smíme Bohu říkat: „Můj nejdražší Příteli.“

Kdo nepoužívá taková slova lacině, ten se může celý život hřát z tohoto obdarování. To je modlitba na celý život. Nemálo lidí přizná, že nemá, komu by takové oslovení mo

hli připsat.

Takové oslovení je možno použít vždy jen s velikou pokorou a v soukromé modlitbě. S takovými slovy nelze mrhat. Nebo někdy v užším kruhu, aby to nevypadalo jako vychloubání. Ale možná bychom v

určité vzácné chvíli mohli dětem svěřit takovéto vyznání. Zároveň s velikou poctivostí a vědomím vlastních vin. Jsou velice křehké věci! Možná by to šlo, když dětem přiznáme nějaké své veliké selhání a pak můžeme říci: „Víš, a přesto můžeme říci:

`Drahý příteli´“.



Jako máme dětem vypravovat, proč se někdo zamiluje a rozejde s manželem, tak máme dětem ukazovat, že se lidé mohou rozvést i s Bohem.

Ve Vídni je 10.000 kartářek, které se tím dobře živí. Ve vysílání slovenské televize jsem zahlédl kartářku, léčitele, jasnovidce. Podvodníků je mnoho … Kdo z nich pomáhá nezištně? Proč nejdou do misií, proč nejdou pozvedat chudé do chudých kontinentů?

Za minulého režimu nám komunisté povolili jen minimum náboženských akcí. Za čtyřicet let vyšlo jen několik náboženských knih. Pašovali jsme, tiskli, šířili s rizikem věznění. Josef Zvěřina jezdil po republice. Za přednášky pro sebe nebral ani korunu. Měl za sebou mnoho let kriminálu. Jak to, že lidé, kteří si vážili jeho přátelství a jeho vyučování o Bohu, se nechají svést nějakými šamany?



Vypravujme dětem, že i vzdělaní a úctyhodní lidé na nějaký čas uvěřili Leninovi, Hitlerovi ….

Čtěme dětem, jak i egyptští mudrci a čarodějové udělali několik divů jako Mojžíš … (Ex 7. a Ex 8. kap.)

Čtěte dětem Ježíšova varování a vysvětlujte jim je.

„Mějte se na pozoru, aby vás někdo nesvedl. Neboť mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat `já jsem Mesiáš´ a svedou mnohé.

Řekne-li vám někdo: `Hle, tu je Mesiáš nebo tam´, nevěřte! Neboť vyvstanou lžimesiášové a lžiproroci a budou předvádět veliká znamení a zázraky, že by svedli i vyvolené, kdyby to bylo možné.

Hle, řekl jsem vám to už předem. Když vám řeknou: `Hle, je na poušti´, nevycházejte! `Hle, v tajných úkrytech´, nevěřte tomu! (Mt 24,4-5.23-26)



V 1 Janově listě stojí: „Děti, … jak jste slyšely, že přijde antikrist, tak se nyní vyskytlo mnoho antikristů; podle toho víme, že nastala poslední hodina.

Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Kdyby byli z nás, byli by s námi zůstali. Ale nezůstali s námi, aby vyšlo najevo, že nepatří všichni k nám, kdo jsou s námi.

Vy však máte zasvěcení od Svatého a znáte všechno. (1 J 2,18-20)



Falešných spasitelů bylo mnoho a mnozí ještě přijdou. Vyučení Ježíšem můžeme cestu pro přicházení Boha k nám udržovat, aby byla průchodná.



Vyučení Ježíšem můžeme rozpoznat podvodníky od pravého Mesiáše, kterému můžeme říci: „Drahý příteli“, neboť byl prověřen na život a na smrt. ?



----------------------------

Poznámky:

/1 Víme, že výpovědi Hebrejské Bible se téměř nezmiňují o naší budoucnosti po smrti a víme proč. Pohanské kultury (ve škole jsme se učili nejvíce o starém Egyptě) se naopak připravovali na posmrtný život. Získat co největší bohatství na balzamování těla, hrobku a velkou

výbavu do posmrtného prostoru.

Hospodin řekl Izraeli, zaměřte se na vztahy a spravedlnost na této zemi, co se naučíte dobrého, bude se vám hodit pro budoucnost. Ale tu nechte na mně. Soustřeďte se na „tady a teď“.

Odsunutí Božího království až do nebe se vždy náramně hodilo vládcům všech stupňů a obojího druhu světským i církevním. Poddaným, chudým, dělníkům, církevním zaměstnancům do dneška mizerně platíme (nebeskou měnou: „Zaplať Pánbůh“), místo snahy o spravedlnost („dělník je hoden své mzdy“)

,

poukážeme odměňování Bohu. Katechetky, pastorační asistenti, zaměstnanci biskupství, jáhni a kněží jsou stále mizerně placeni.



/2 Ježíš měl také příbuzné, rodáky, souvěrce a učedníky, kteří neudržovali cestu, zatarasili ji a pak odmítali s Ježíšem mluvit. Cestu je třeba udržovat, voda ji vymílá, nálety j

i zarůstají, cizí ji plundrují ...



/3 Zamilovanost je srdeční choroba. Dříve se ve velkém umíralo na chřipku (tu už umíme léčit). Manželství dnes ve velkém umírají na zamilovanost. Ta se dá léčit, ale chorobám je nejlépe předcházet. Jako rakovina z

něčeho pochází, tak mor rozvodů někde začíná, někde má příčinu.

Vyprávějme dětem, že klisny se ohřebí samy. Krávy chované v chlévě potřebují k otelení pomoc člověka (koně chováme na pohyb, kravám pohyb chybí –

pokud se nepasou).

Většina dnešních těhotenství je rizikových. Zařídíme se podle toho.

Manželství v naší společnosti je rizikovým stavem (každé druhé se rozvádí), ale kteří manželé si toto riziko uvědomují?



/4 Naříkám nad tím, jak církev nešťastně zavedla manžely na špatnou cestu. Téměř vše v sexualitě manželů bylo pokládáno za těžce hříšné. Mnoho manželů se obávalo vidět svého partnera bez šatů, dotýkat se druhého bylo považov

áno za těžce hříšné, o kultuře sexuality – jako setkání milujících se

– nebyla řeč, rozkoš byla považována za hříšnou (sv. Augustina, autora tohoto názoru, jsme prohlásili za církevního učitele). „Strážci velikých tajemství“ hlídali, aby se lidé nemilovali moc často. Říkával jsem: „A kdo bude hlídat, aby se manželé milovali dostatečně? Bůh dal lidem sexualitu také jako dar a potěšení. Jako most ke smíření, když se někdy rozejdou každý po svém „břehu potoka“, který může zmohutnět až ve velikou nepřekročitelnou řeku. Za tím je cítit síra. To nebylo od Boha. Jak často jsem manžely litoval, jak často jsem se za tyto zvrhlé a bezbožné názory styděl a jak je musel bourat.

Dnes jsme se dočkali druhého extrému. Za lásku se vydává kde co a svobodu lidé už nespojují s odpovědností.

My křesťané jsme mohli být nositeli veliké osvěty a kultury i v sexualitě. Nevyužili jsme příležitosti a selhali jsme …



/5 Podobně si adoptované děti ve svých střetech s rodiči, kteří je adoptovali, promítají své idealistické představy o mámě a tátovi do biologických rodičů – a nechtějí vidět, že o ně tito, biologičtí rodiče, nestojí.)

Biblický obraz manželství mnoho napoví tomu, kdo hledá moudrost pro svůj vztah s Bohem.



/6 Na náboženství mládeže jeden mladík vyprávěl, jak se účastnil latinské mše (tridentského ritu). Pak s účastníky a knězem vedl rozhovor.

Oni chápou liturgii jako svou službu Bohu. Oni přinášejí Bohu oběť (schovávají se za Ježíše a přivlastňují si jeho oběť a zásluhy, usmiřují boží hněv, aby nám mohlo být Bohem odpuštěno …) Tvrdí, že nemusí slyšet to, co říká kněz, ani tomu rozumět. Myslí právnicky. Mluví jen o oběti a nic jiného z

toho, co Ježíš do své Hostiny vložil, neuznávají. Nevědí nebo nechtějí vědět, jak vypadala mše během staletí a jak trochu měnila dobový háv. Nevědí, že podle tridentských předpisů o mši, by Ježíšova Poslední Večeře nebyla platná. …

My přijímáme liturgii v první řadě jako službu Boha nám. Nejsme poddaní, ani pouze hosté, jsme děti Boží a každý smíme být živým kamínkem obrazu nevěsty Mesiáše. Nám, jako nejvzácnějšímu příteli, nabízí

Hostitel „nejlepší sousto“ – chléb Nebeský a jako své nevěstě nabízí svůj pohár – „pijte z něho všichni“.

My se rádi necháváme hostit nejprve Božím slovem a Ježíšovým vyučováním a pak se přidáváme k Ježíšově životní, světové (kosmické) a věčné oslavě Otce nebeského, abychom se s

Ježíšem sjednotili v jeho životní službě boží věci na zemi (i na nebi). K tomu nás Ježíš vyživuje svým Duchem, podepírá a zachraňuje svou obětavostí až na smrt. My se k

jeho krásnému postoji přidáváme. Bez zásluh.



/7 Víme o velkorysé nabídce Boha být naším Pánem a Hospodářem. Skláníme se před jeho věrností a milosrdenstvím. Ježíš nám nevyhrožuje zatracením za zpronevěru a nespravedlnost. Získal si nás svým přátelstvím, nepřišel ve zlatohlavu, se zlatou korunou a zázračnou zbraní, kterou přemůže nepřátele. Jak bychom dopadli – my provinilci vůči spravedlnosti?