Svátek Ponoření Páně

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 12,20 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 42,1-4.6-7; Sk 10,34-38; Lk 3,15-22
Datum: 13. 1. 2013
Aby nedošlo k mýlce nad Poznámkami k minulé neděli o ustrojení, přidávám v poznámce pod čarou úryvek z děkovné modlitby na Silvestra. /1

Svátek Ponoření („křtu“) Páně je pro nás nejen příležitostí k promýšlení významu Ježíšova ponoření Janem, ale také příležitostí k promýšlení našeho programu křesťanů.

Zopakujme si naše východiska:
Každý člověk byl stvořen k obrazu Božímu. /2
Někteří lidé o této cti nevěděli a nevědí (žijí v nevědomosti, nesvobodě a ponížení), proto byl Izrael vybrán k osvětě ostatních národů.

Protože i většina Izraelitů časem zbloudila (šla od Boha na opačnou stranu), byl poslán Izraelitům i ostatním národům Mesiáš.

Ježíš byl (coby člověk) obřízkou přijat do manželství mezi Hospodinem a izraelským lidem.
Pak jako mladík se obřadem „syn přikázání“ přihlásil k odpovědnosti za své jednání podle „Mojžíšovy“ smlouvy.
Ponořením do Jordánu začíná jeho služba (nejprve Izraeli) rabínská a mesiášská (ta druhá je poněkud skrytá).

Ježíš není hříšníkem potřebujícím obrácení, ale Janovým rituálem se solidárně zařazuje mezi nás hříšné.
Ježíšovo ponoření do Jordánu je i potvrzením správnosti Janova počínání – přípravy na setkání (neminutí se) s Mesiášem.
Především je Ježíšovo ponoření vyhlášením Ježíšova mesiánského programu. Nejen ze strany Ježíše, ale i ze strany Boha: „Toto je můj milovaný a vyvolený syn“. Později apoštolové na hoře „proměnění“ uslyší navíc: „… toho poslouchejte“). /3

Událost svou symbolikou naznačuje nebezpečnost Mesiášova podnikání. Voda v moři nebo voda rozbouřené řeky je nespoutaný živlem, je symbolem zla. Ponoření do silného proudu Jordánu nebylo úplně bez rizika. („Ještě krok a strhne mě proud.“) Však také nebyly ponořovány děti a Jan stál u ponořovaného jako záchrana a vytahoval ponořeného na břeh.
Ježíš později také dvakráte označí konec svého života za „ponoření“ (v našich překladech nesrozumitelně popsáno jako křest). /4

Vnější obrazy popisující událost při ponoření Ježíše u Jordánu (Duch sestupující jako holubice, hlas z nebe, které zpozorují jen někteří, a v různé síle) odkazují na setkání s Otcem a působení Ducha – to samo, je vždy neviditelné a ne dost dobře popsatelné slovy.

My máme už více informací o Ježíši než Ježíšovi současníci. Máme v něm rozpoznat a přijmout Mesiáše.
Smíme jej následovat, stát se jeho učedníkem. /5

Učedník Ježíšův přijal bohatý životní program:
- základní lidský program (být obrazem božím),
- poslání izraelity (království kněží),
- být dělníkem, stavitelem božího království.

Byli jsme pozváni k záchraně světa. Přijali jsme povolání ke službě proroka, kněze a krále.
Místo obřízky procházíme ponořením do Ježíšova Ducha křtem a biřmováním.
Přijali jsme poslání: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.“ (Mk 16,15)

My křesťané (pokřtění, Kristovci, Ježíšovi) jsme teprve učedníky svého Mistra.
Už od Izraelitů víme o královském kněžství. Nový zákon tuto výsadu potvrzuje i křesťanům (neobřezaným).
To obnáší: - volný přístup k Bohu (jsme u něj doma)
- čest a možnost svým potomkům: svědčit o Bohu /6
a zvěstovat (žehnat) Boží přízeň, pomoc. /7

Královské kněžství křesťanů je základní a „větší“ než služebné kněžství. /8
Ke kněžské službě patří také vědomí života jako nezaslouženého daru a služby životu (v jakékoliv formě) a životní odpověď Tvůrci. Poučeni Bohem víme, že Bůh pro sebe nic nepotřebuje, víme, že mu můžeme prokázat radost každým dobrým konáním (cokoliv prokazujeme i nejmenšímu člověku, Bohu jsme prokázali).

Pastýřská, královská služba, je stavitelskou prací božího království (dotváření světa podle Božích plánů a Ježíšových pravidel) a péčí o svět a jeho uzdravování. /9

Prorocká služba slouží novému porozumění a blízkosti s Bohem a mezi lidmi.
Podle vzoru proroků a samotného Ježíše víme, jak hájit čest Boha a jeho dětí.



My, katolíci, ovšem máme několikasetletý dluh v poznávání Božího slova. To se nedá jen tak snadno dohnat. Jak má ale potom skrze nás Bůh osvěcovat a ozdravovat svět?



Až II. vatikánský koncil vrací Písmu patřičné místo, ale většina práce pro porozumění Bohu leží před námi.



Často jsme se nechovali jako Ježíšovi učedníci. Mnohokráte jsme (do posledního koncilu) jednali přezíravě k druhým, jako milionářští synkové. Např. povětšině jsme tvrdili, že nekřesťan

é (nekatolíci) nebudou v nebi.



Znovu připomínám, jak je nezbytné si osvojit biblický způsob myšlení. Boží náhled a přístup k člověku.

Je velice neobvyklý, nám cizí, často převratný. I apoštolové s tím zápasili po celý život. Počítejme s tím. Ježíšovo učednictví není „školou pro spanilomyslné paní a dívky“.



Uvedu několik příkladů.

Ctí nás, jak dbáme na kulturu českého jazyka. Jsme natolik vzdělaní, že nám vadí kdekterá pravopisná hrubá chyba. Ve škole učitelé opravují děti a kdekdo z nás si necháváme opravit napsané texty. Pokládáme za ostudu napsat špatně „i“ nebo „y“.

Ale – mluvíme-li o Bohu, chyby „do nebe volající“ nám nevadí.



Lidé okolo nás nám mohou nastavit zrcadlo.

Myslíte si, že se židé v naší zemi bojí? /10

Víte o velikém rasismu Čechů? /11



Židům jsme nepomohli k objevení Ježíše jako největšího syna jejich národa. Pronásledování od křesťanů jim byla nepřekonatelnou překážkou.

Dobrá, my Židy nepronásledujeme. Ale cestu k Ježíši jim zatarasujeme svým pohanstvím a suverénními postoji. K tomu uvedu dva příklady.

Příklad našeho špatného hlásání:

V mezináboženských debatách nám židé i muslimové namítají, že v našem náboženství používáme modly a svaté – jako prostředníky u Boha.

Neodmítejme lacino jejich námitky.

Letohradem projížděli čeští „harekrišnovci“ s dřevěnými figurami na voze taženém voly. Ptal jsem se, co to znamená, Řekli, že figury (jejich zemřelých gurů) jsou jejich bohové.

Mezi českými a moravskými katolíky se rozšiřuje putování obrazů po rodinách. I v katolickém tisku se na to říká: „Panna Maria navštěvuje naše domy“ …

V našem kostele se děti už po několik generací dívají na obrazy Boha jako starce …

Michelangelův obraz „stvoření člověka“ (Tvůrce se dotýká prstem prstu Adamova) je geniálním uměleckým dílem, ale je přestoupením geniálního přikázání Hospodina: „Neučiníš si obraz …“

Lidé nekosteloví donedávna poslouchali naše řeči o Bohu a pak nad námi mávli rukou. Bůh jejich představ je někdy šlechetnější než ten, kterého hlásáme my.

Zkuste říci židům, že Bůh potřebuje Mesiášovu krev k utišení svého hněvu (jak hlásají některé texty opatřené „církevním schválením“), aby nám mohlo být odpuštěno.

Namítnou: Kainovi Bůh nabídl odpuštění, Josefovým bratrům byl odpuštěn hrdelní trest, a nad provinilým Izraelským národem se Hospodin mnohokráte slitoval bez zadostiučinění …

Příklad naší přezíravosti a netaktu:

1. ledna byla ekumenická bohoslužba křesťanů a židů. V kostele, kde byl kříž s ukřižovaným Kristem. (V tomto znamení byly často páchány pogromy na Židy. „Rež a rubaj do krve, nebude to poprvé …“ zpívaly Hlinkovy gardy.)

Při bohoslužbě byly čteny biblické úryvky o Mojžíšovi (skvěle vybrané téma). Ale už v první modlitbě byla řeč o Kristu.

Bez ohledu na židy. To tam křesťané nepřišli s vědomím viny na antisemitismu?

Nepřišli s pokorou a vděčností za to, že židé jsou ochotni se s námi modlit k Hospodinu? /12

Připadlo mně to, jako bychom mohamedána nebo žida pozvali na naši zabíjačku (ať si přinesou třeba pytlík piškotů, co nám je do nich.)



Další naše chyby:

Řada kostelových křesťanů nahlas řekne: „Jak by mohl Bůh uvrhnout lidi do pekla?“

Co ti lidé dělají v kostele? Naslouchají biblickým textům nebo ne?

Ježíš několikráte vysvětluje, že Bůh nejen zve každého člověka (i sebevětšího hříšníka) do nebe. Ježíš několikráte vysvětluje, že o nebi a pekle rozhoduje člověk.

Neznám člověka, který by nevěděl jaké „i“ se píše ve slově žížala.

Jak to, že dospělý křesťan nezná takovouto základní pravdu?

Jak mohou dospělí říci: „Bože, dej světu mír.“

Takový člověk nemůže postoupit z 1. do 2. třídy. Nemá jasno, co dělá a nedělá Bůh, a co máme udělat my.

Z Mistrovic (vesnice naší farnosti) pocházeli dva kněží. Jeden (pokorný františkán) mi před 15 lety říkal: Jak to, že v modlitbě „Zdrávas Maria“ říkáme: Svatá Maria,

matko Boží …“ Proč neříkáme „Matko Kristova“?

Už to ani neslyšíme!

Přece my nemáme svou „víru“ pro sebe. Máme ji zvěstovat (celému světu)!

Byl jsem potěšen, jak se jedna nekostelová maminka ptala na masakr dětí betlémských. S citlivostí sobě vlastní, se ptala na Ježíšovu mámu. Byl jsem za to rád.

Jen se děsím, jak jsme se spokojeně zabydleli „ve víře“.

My katolíci nelkáme nad příkazem obětování Izáka (nebo se nebouříme), stejně nás nezajímá mnohá trápení Ježíšovy matky. Nad sedmi bolestmi P. Marie rozjímáme, ale dál už ne. (Jak jí třeba vadily vymyšlené pomluvy. Nejen pomluvy na jejího syna!)

Kdekdo vyhledává údajná „Mariánská zjevení“, ale náboženské „hrubky“ do nebe volající, přehlédne. Umí napsat správně: „Víly vily věnec“, ale uvěří tvrzení, že „P. Marie vyzývá lidi k

modlitbám, aby ji svými modlitbami a posty pomohli zadržet trestající ruku Boha“.



Před dvěma tisíciletími poslal Ježíš své učedníky hlásat světu dobrou zprávu o spravedlivém a Milosrdném Bohu. U nás posílá do pohanského světa.

Lidé okolo nás přestali poslouchat naše řeči o Bohu. Toho bychom se měli vyděsit. Mikulášské slavnosti to nespraví.

Jestli se v nás zkazí sůl a vyhasne světlo, jsme nepoužitelní.



Místo nové evangelizace začněme my sami pečlivě a poctivě naslouchat svému Učiteli a Mistru.



-----------------------

Poznámky:

/1 Bože, podle Tvých slov a podle našich představ jsi nejmocnější, nejmoudřejší a nejskromnější bytostí.

Ty, který jsi králem nade všemi vladaři, Ty který jsi Pánem kosmu, ty jsi nám dovolil Ti tykat.

Děkujeme Ti.

Vážíme si Tě, neoslovujeme Tě: „Vaše veličenstvo, ani Vaše Excelence …“

Říkáme Ti: „Ty jsi náš Bůh“.

Dovolujeme si Tě kdekoliv oslovit.

Předstupujeme před Tebe i v domácím nebo pracovním oblečení.

Víme, že jsi nám blíže než otec, blíž než matka a přítel.

Proto tě oslovujeme i důvěrnými jmény. …

(úryvek z děkovné modlitby za rok 2012 v Letohradě)



/2 Jsme spolutvůrci Stvořitele na dotváření světa (svého kousku, kam dosáhnu), podílíme se na narození dětí, spoluformujeme sebe sama, svůj charakter, svou osobnost, vychováváme a vedeme děti …

S druhými máme být obrazem božím všemu (Gn 1,27), máme být hospodářem a strážcem (Gn 2,15).



/3 Program Mesiášův byl překvapivý, i když byl barvitě a široce v Písmu popsán.

Bůh nás vždy překvapuje.

Nepřehlédněme, že si vždy slovo boží zužujeme podle své omezenosti.

Vánoce nejsou lidové koledy, pastýři byli nevábnou skupinou v tehdejší náboženské společnosti Izraele, mudrci od východu potomky okupačních národů.)

Evangelium zdůrazňuje – oproti očekávání zbožných – služebnost Mesiáše pro všechny. (I pro ty odepisované námi a „slušnou“ společností. Tím nevylučuje a nepopírá Mesiáše jako Krále a Soudce.)

„Farizeové vyšli ze synagogy a smluvili se proti Ježíšovi, že ho zahubí.

Ježíš to poznal a odešel odtamtud. Mnozí šli za ním a on všechny nemocné uzdravil; ale přikázal jim, aby ho nikomu neprozrazovali – aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka Izaiáše:

,Hle, služebník můj, kterého jsem vyvolil, milovaný můj, kterého si oblíbila duše má. Vložím na něho svého Ducha. A vyhlásí soud národům. Nebude se přít ani rozkřikovat, na ulicích nikdo neuslyší jeho hlas.

Nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí, až dovede právo k vítězství.

A v jeho jménu bude naděje národů.´“ (Mt 12,14-21)



/4 Ježíš řekl Janovi a Jakubovi: "Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?"

Odpověděli: "Můžeme." Ježíš jim řekl: "Kalich, který já piji, budete pít a křtem, kterým já jsem křtěn, budete pokřtěni. (Mk 10,38-39)

Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal!

Křtem mám být pokřtěn, a jak je mi úzko, dokud se nedokoná!

Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení! (Lk 12,49-51)



/5 Ne každý, kdo mi říká, `Pane, Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.



/6 Mojžíš vystoupil k Bohu. Hospodin k němu zavolal z hory: "Toto povíš domu Jákobovu a oznámíš synům Izraele: Vy sami jste viděli, co jsem učinil Egyptu. Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě.

Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země.

Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým."

Mojžíš přišel, zavolal starší lidu a předložil jim všechno, co mu Hospodin přikázal.

Všechen lid odpověděl jednomyslně: "Budeme dělat všechno, co nám Hospodin uložil." Mojžíš tlumočil odpověď lidu Hospodinu. (Ex 19,3-8)

„Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný.

Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.

A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat.

Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány.“ (Dt 6,4-9)



/7 Mluv k Áronovi a jeho synům: Budete žehnat synům Izraele těmito slovy:

Hospodin ti žehná a chrání tě,

Hospodin rozjasnil nad tebou svou tvář (usmívá se na tebe) a je ti milostiv,

Hospodin obrátil k tobě svou tvář a obdarovává tě pokojem.

Tak vloží mé jméno na Izraelce a já jim požehnám. (Nm 6,24-26)

Apoštol Petr potvrzuje, že pozvání do království kněží, původně daného izraelitům (srov. Ex 19,4-6), se dostává všem pokřtěným: „Vy jste `rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu´, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Kdysi jste `vůbec nebyli lid´, nyní však jste lid Boží“ … (1 Petrův 2,1-10, srv. také Zj 1,1.6).



/8 Proč užíváme název „všeobecné“ kněžství mi je záhadou, když Bible krásně mluví o královském kněžství. „Budete mi královstvím kněží“, jeden vedle druhého, muži i ženy.

Novozákonní kněžství ovšem není pochopitelné bez starozákonního, a to zase není pochopitelné bez kněžství starého Orientu.

Nový zákon zná jen jednoho kněze – Ježíše Krista (list Židům). Ten je naším jediným a dokonalým prostředníkem a obrazem Otce.

Ženám i mužům je nabízena stejná Moudrost, stejné svátosti i stejná hojnost darů Ducha. Buďme opatrní na některá vyjádření sv. Pavla o podřízenosti ženě muži. Jsou dobová, jako jeho výroky o poslušnosti otroků otrokářům. Ježíš přece použil řadu žen, jako své misionářky. Zboural tak zvyklosti dosavadního nábožensko-společenského života, ve kterém ženy nemohly svědčit.



/9 Jděte a kažte, že se přiblížilo království nebeské. Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte; zadarmo jste dostali, zadarmo dejte. Když vstoupíte do domu, řekněte: `Pokoj vám.´ A budou-li toho hodni, ať na ně přijde váš pokoj. (Mt 10,7-13)



/10 Byli jsme na židovském semináři. Při pohoštění řekla jedna starší židovská paní: „Tady, mezi svými se nemusíme bát“. Židé se nás bojí! …



/11 Ptejte se rómských dětí adoptovaných v našich rodinách, zda zakoušejí rasistické ponižování, zeptejme se jejich rodičů.



/12 Jako poválečná generace Židů je poznamenána holocaustem, tak my se nechceme vyvléci z antisemitismu nebo lhostejnosti našich předků.