Květná neděle

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 22,24-27 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 50,4-7; Flp 2,6-11; Lk 22,14-23,56
Datum: 24. 3. 2013
Květnou nedělí začíná svatý týden.
Je krásné, že se mnoho lidí nedobere dna lásky svých dobrých rodičů. Přejícnosti Boží se natož nedobereme. Čím více se do ní noříme, tím víc nad ní žasneme.
Každý rok stihneme z Velikonoc vnímat jen něco, ale to nevadí, každá neděle je památkou Velikonoc.
Je dobré si doma přečíst pašije (nejlépe nahlas). Je to užitečnější než pobožnost Křížové cesty. /1

Zopakujme si, co nám Velikonoce nabízejí.
Velikonoce mají bohatý program: k židovským Velikonocům (Mojžíšovým) jsme dostali navíc
Ježíšovy Velikonoce.
Boží nabídka je veliká …
Ale my se také ptáme, co máme ke slavení přinést my.
Co si přeje hostitel od hostů?
Aby opět přeskočila jiskra, abychom si rozuměli a pracovali na společném díle.
„Zůstaňte v mé lásce. … ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo.“ /2
Z naší strany má Velikonoční slavení vrcholit obnovou křestního poslání. Katechumenům a lidem (včetně nejbližších) nabídnout prodlouženou Boží náruč.

Lid Izraele je v mnohém stále prototypem pro ostatní národy. Přijal péči od Hospodina a dosáhl nevídané úrovně. Přesto opakovaně ztrácel svobodu.
V Izraeli poznáváme nabídku Boha všem národům. V jejich selháních rozpoznáváme naše nebezpečí a selhávání.
Je vidět, že úroveň naší kultury jde buď nahoru, nebo dolů. I naše silnice je třeba udržovat a opravovat, natož citlivé mezilidské vztahy.
A nestačí jen budovat pěkné vztahy s nejbližšími, např. v rodině. Špatná politika trápí a likviduje i mnohačetné skupiny lidí.

Mojžíšovy Velikonoce
Ježíš – jako každý žid – o každých Velikonocích slavil „památku“ vysvobození z Egypta. „Památce“ rozumíme, židé neslaví jen vzpomínku na událost od Nilu, ale také
Hospodinovo další osvobozování Izraele z otroctví. Velikonoce jsou svátky boží věrnosti slitování a osvobození.
Rodiče vyprávějí dětem, jak tragická je každá ztráta svobody, upozorňují je na příčiny tohoto neštěstí, vysvětlují dětem, co stojí osvobození a jak pracné je svobodu nejen získat, ale udržet ji. /3
Byla by veliká škoda, kdybychom my tento význam Velikonoc opomněli a nehlídali svou svobodu synů božích. Už vícekrát se i nám stalo, že jsme přišli o svobodu.

Ježíšovy Velikonoce
Ježíš nezrušil nic z toho, čím Hospodin obdaroval Starý Izrael.
I on každé Velikonoce slavil milosrdenství Boží. O posledních Velikonocích nám ale navíc projevil svou lásku až do krajnosti. Velice bychom se my, křesťané, šidili, kdybychom přeskočili nebo zapomněli na všechno to bohatství, které (i nám) Hospodin daroval před Ježíšem, kam až svůj lid dovedl. Už veliký biblista sv. Jeroným řekl: „Kdo nepozná „starý zákon“, neporozumí Kristu.
My katolíci máme několikasetletý dluh v naslouchání Písmu. Mnoho kostelových lidí zúžilo Velikonoce jen na Ježíšovo ukřižování a na tvrzení: „Ježíš nás svým umučením vykoupil z dědičného hříchu a dalších vin – pokud je včas vyznáme“.
Mluvíme jazykem, kterému sami moc nerozumíme, natož naše děti. /4

Zopakujme si, proč přišel Mesiáš.
Po zjevení se Boha Izraelitům nám přišel Ježíš dovyprávět a ukázat další velikost milosrdného Boha. Na Ježíšově jednání vidíme, jak Bůh jedná s člověkem – jakou cenu pro něj má i hříšník. Na Ježíšově životě vidíme, jak si Bůh představuje pěkný život člověka. Jak si můžeme všímat Boží lásky a pak na ní odpovědět svou láskou k Bohu a k lidem.
Ježíš nás nezachránil až svou smrtí. Každé jeho slovo je životodárné, každé jeho gesto a každá pomoc, kterou komukoliv prokázal, je pro nás důležitá. Bez něj bychom neobjevili krásu Boha ani jak a čím se mu máme podobat.
Na Ježíšových současnících také vidíme, jaké nebezpečí hrozí každému židu i křesťanovi: nestačí jen patřit ke správnému náboženství, být na správném místě a ve správném čase. „Vzdalujete se od Boha, jdete opačným směrem, „obraťte se“, upozorňoval už Jan. Nevěřili ani Ježíšovi. Nejen při jeho prvním kázání v Nazaretě, když se jich ptal, zda jsou ochotní přijmout Mesiáše, zda se už poučili z nesnášenlivosti svých předků likvidujících proroky. Smrtelně se urazili, když prohlásil jejich náboženský život za nebezpečný lidem a Bohu. I apoštolové si mysleli, že Ježíš přehání ve svém tvrzení, že Mesiáše zlikvidují představení tehdejší „církve“.
Ježíš se snažil zachránit Jeruzalém, krásný chrám, zbožné lidi, ale nedali si říci. (Ani čtyřicet dalších let nestačilo … zbyla jim jen Zeď nářků.)
Ježíš nás přišel dovést do Boží náruče. Nestojíme o něj. Nechtěl vzdát rozdělanou práci, ale nezbylo mu nic jiného, než se přestat skrývat a bránit se. Nechal „zbožné“, aby se projevila jejich nenávist. Skutečně se ukázalo, jak nesnáší toho, kdo mluví o Bohu jinak než oni, zjevilo se, že pro udržení vlastní moci likvidují i nevinné. Nikdo si nevzpomněl na jeho podobenství o falešné zbožnosti – o jedovatém jílku mámivém (Mt 13,24-30.36-43).
Až když tekla Ježíšova krev, někteří prohlédli, uznali svou chybu a přitakali mu.
Řada lidí si myslí, že scénář Ježíšova života a smrti napsal Bůh a sám rozdělil potřebné role. Myslí si, že krev vyžadoval Bůh, že ji potřebovat k tomu, aby mohl odpustit lidem hříchy. Copak ti, kteří rozhodli o Ježíšově ukřižování a ti, kteří řvali: “Ukřižuj“, byli loutkami?
Kdo byl uražen? Bůh nebo my? Kdo potřeboval usmíření?

Je důležité nejprve naslouchat Ježíšovým slovům z evangelií, proč se nechal popravit, a teprve pak číst Pavlova kázání a promýšlet jeho obrazy o významu Ježíšovy smrti.

Co znamená obraz, že Ježíš přišel a zaplatil náš dluh?

S hřivnami je třeba se naučit hospodařit. Stačí dát provinilci milost? Bude se už poctivě živit, bude užitečný a příjemný druhým?

Říkáme, že se Ježíšova matka nedopustila hříchu, ale každý (i ona) se potřebujeme naučit žít jako dítě boží. Bez Ježíše bychom na to sami nepřišli, jen od něj se tomu můžeme naučit.

Krásu nebe bude vytvářet také soužití nebešťanů. Do nebe může jen ten, kdo přijal Ježíšův životní styl. Ale to dá práci. Dobře víme, jak je pracné naučit se nepomlouvat, dávat

přednost druhému … Nic se neudělá samo a Bůh za nás nebude dělat to, co je v našich silách. /5



Věřící židé se spolu doma i v hospodě baví nejen o politice, sportu a obchodech, ale také si vyprávějí o Bohu. Chytří lidé se vrátili k mýtům, starým bájím a pohádkám

– je v nich životní moudrost. Ale biblické příběhy jsou ještě nejméně o jednu vrstvu hlubší. Bible nás učí přemýšlet, promýšlet a objevovat smysl našeho bytí.

Katechismus nestačí (to by jej Bůh nechal napsat místo Bible). Kdybychom dětem řekli: „Pan Novák objevil podzemní chodbu a našel tam to a to“, možná by děti ani nezvedly hlavu od počítače. Řekneme-li: „Děti, pan Novák objevil vchod do podzemní chodby, co kdybychom ji šli prozkoumat?“

, zachovají se jinak.

Jako rodiče vyprávějí dětem (nejen slovy) kým pro ně děti jsou a kým jsou rodiče pro děti – tak nám Bůh ukazuje, kým jsme pro něj a kým je on pro nás.

Příteli můžeme porozumět – často to dá práci – a pak na jeho přátelství můžeme odpovědět svým přátelstvím. Porozumět Bohu a Ježíšovi je poněkud pracné, ale není to nemožné – a není větší krásy.



Mojžíšovy Velikonoce nám ukazují, kam vede svévole, nedodržování smlouvy Hospodina s lidmi. /6



Ježíšovy Velikonoce nás varují před náboženskou pýchou, nesnášenlivostí a nenávistí k lidem, které opovážlivě prohlašujeme za kacíře. Obojí Velikonoce ale svědčí

také o milosrdenství Božím.



(Na web. stránkách naší farnosti www.letohrad.farnost.cz lze najít v rubrice: „Průvodce liturgickými slavnostmi roku“ texty „Velikonoční beránek“ a „Slavíme velikonoce“.



Příloha: 1. četní z Velkého Pátku – nový překlad)



----------------------------

Poznámky:

/1 Doma se můžeme kdykoliv zastavit, přemýšlet si, případně si poznamenat, čemu nerozumím, abych se k tomu mohl později (třeba po Velikonocích) vrátit. V

kostele nelze čtení pašijí zastavit. Na velký pátek se čtou Janovy pašije, na Květnou neděli se čtou podle příslušného roku. Pro pokročilého je zajímavé si číst letos pašije Matoušovy nebo Markovy.



/2 Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám.

Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky.

Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás. Zůstaňte v mé lásce.

Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce.

To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná.

To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás.

Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.

Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji.

Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.

Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu.

To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali. (J 15,7-17)



/3 V našich rodinách se o Bohu (na rozdíl od židů) mnoho nemluví. V židovské rodině se odehrává 90% náboženského života, včetně náboženských slavnosti. Židé stále čerpají moudrost k

životu z Bible a ze zkušeností předků. Neztratili naději, že jednou budou mít svůj stát (po devatenácti stoletích se tak stalo). Doufají, že jednou postaví nový jeruzalémský chrám. V

každé generaci si nezanedbatelné množství židů váží Hospodinem nabídnuté smlouvy o přátelství přijaté za Mojžíše. Židé se radují ze života, hledají jak porozumět Bohu, nechávají se ovlivnit Božím přátelstvím.



/4 Používáme nesrozumitelná slova jako „vykoupení“ a „spása“ (vykupují se vratné láhve, ovce spásají pozemky).

Mluvit o dědičném hříchu před studenty nelze. Kolektivní vině se bráníme i my dospělí. Mladí správně namítnou, že vina může být jen osobní. Ti, kteří naslouchají čtení v

kostele, si všimli slov z 18. kap. knihy Ezechiela: „Duše, která hřeší, ta umře; syn nebude pykat za nepravost otcovu a otec nebude pykat za nepravost synovu …“

I pro dospělé je nepřijatelná středověká teorie zadostiučinění. Bůh přece nevyžaduje k odpuštění našich vin prolití krve. A jak by mohl nespravedlivě jednat se svým milovaným synem a trestat ho za cizí hříchy? Už hebrejská bible (starý zákon) hojně svědčí o

božím milosrdenství a odpuštění. V řeči o vykupitelské smrti Ježíše nám rychle docházejí slova. Na rozhovor s

inteligentními nekostelovými lidmi si ani netroufneme. Svou bezradnost zakrýváme frází odposlouchanou od duchovenstva, které, když neví, prohlásí: „To je tajemství“. (Ptají-li se nás na něco děti, ochotně jim poskytneme odpověď nebo je odkážeme na další zdroje poznávání. Myslet si, že by Bůh byl horší pedagog, něco nakousl a nedovysvětlil, by bylo opovážlivé. Ježíš ani jednou při vyučování učedníky neodbyl frází o tajemství.)



/5 Žádný světec se nebude za někoho přimlouvat, aby ho Bůh pustil do nebe, dokud si neosvojí potřebné dovednosti. „Nebudeme si tady snižovat úroveň. Když jsme se my naučili nezištné službě a tomu, pokládat druhého za přednějšího, proč by to nemohl zvládnout každý?“, řeknou svatí.



/6 Hlad (ekonomickou krizi) předchází morální krize (řekl i Baťa v 30. letech 20. stol.) a pak to pokračuje … nesnášenlivost mezi bohatými a chudými, ztráta svobody, otroctví.

Židovské děti se učí, jak vypadá „kajícnost“ po osvobození z babylonského otroctví za Nehemiáše. (Mluvili jsme o tom na 3. neděli v mezidobí: Neh 8,2-10 nejen letos,

ale i v předešlých letech v roce C.)

-------------------------

Příloha:

1. čtení Velkého pátku z knihy proroka Izaiáše. (Iz 52,13-53,12)

překlad: Radivoj Jakovljevič

Hle, můj služebník nakonec uspěje,

zvedne se, jeho vznešenost zazáří.



Mnozí nad ním strnuli úděsem!

Jeho vzezření bylo nelidsky zohaveno,

vzhled se nepodobal člověku.

Avšak on pokropí mnohé pronárody krví,

před ním si zakryjí králové ústa,

protože spatří, co jim nebylo vyprávěno,

porozumějí tomu, o čem neslyšeli.



Kdo uvěří naší zprávě?

Nad kým se pak zjeví síla Hospodinova?

Vyrašil před Bohem jako proutek,

jak oddenek z vyprahlé země.



Neměl královský vzhled ani důstojnost, abychom po něm toužili.

Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl.

Muž plný bolesti, zkoušený utrpením.

jako ten, před nímž si lidé zakrývají tvář.

Opovrhli jsme jím, nepočítali jsme s ním.



On však nesl naše trápení

Obtížil se našimi bolesti.

A my?

Mysleli jsme, že je zasažen, ubit a pokořen od Boha.



Jenže on byl proklán naší nevěrností,

zmučen naší nepravostí,

Nespravedlivý úděl snášel pro náš pokoj,

jeho jizvami jsme uzdraveni.



Všichni jsme bloudili jako ovce,

každý se vydal vlastní cestou,

Hospodin však při něm stál, aby nám ukázal novou spravedlnost.



Byl týrán,

ale utrpení bez výčitek přijal,

jako beránek vedený na porážku,

jako ovce před střihači zůstal němý, neotevřel ústa.



Byl popraven bez vazby, bez soudu.

Kdo pomyslí na jeho čest?

Byl vyťat ze země živých

raněn nevěrností mého lidu.

Byl mu určen hrob se svévolníky.

Když však umřel, byl pohřben s boháčem.



Nedopustil se násilí a v jeho ústech nebylo lsti,

Hospodin dopustil, aby byl rozdrcen

a dal svůj život pro život druhých.



Spatří potomstvo,

bude dlouho živ

a co se Hospodinovi líbí, v jeho ruce se podaří.



Svou moudrostí dopomůže ke spravedlnosti mnohým.

Ponese jejich břemeno nepravostí.



Obdrží úděl spravedlivého.

Neboť mnohé zachránil před zkázou.

Aby druhé zachránil, sám sebe vydal na smrt.