13. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 9,57-62 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 1 Král 19,16b-21; Gal 5,1.13-18; Lk 9,51-62
Datum: 30. 6. 2013
Pomazání Elizea za proroka a jeho povolání být učedníkem a nástupcem proroka Eliáše předcházelo mnoho dramatických událostí.
Eliáš patří mezi veliké muže boží a nejvýznamnější proroky.
(Proroci nepředpovídají budoucnost, hájí boží a jméno a pošlapanou důstojnost ponížených – nejen proti utlačujícím vládcům, ale i proti kariéristům v lidu božím. I v církvi se vyskytují „privilegovaní“, kteří evangelium nahrazují ideologií.)

Elizeus zřejmě věděl o Eliášových bojích proti svévolnému králi, jeho Ježibabě, proti královským „prorokům“ a kolaborujícím kněžím. A také věděl, jak je protest vůči mocným nebezpečný.

Elizeus (Elíša) obdivoval Eliáše, vážil si ho. Ale dobře víme, že je něco jiného sympatizovat se statečným, který brání spravedlnost a něco jiného je proti nespravedlnosti
vystoupit. (Mnoho lidí souhlasilo s Chartou 77, ale málo jich Chartu podepsalo.)

Přemáhat strach není snadné. (Strach je v mnohém užitečný, jen blázen nemá strach. I diktátoři se klepou strachy. Ale člověk může svůj strach překonat a chránit ubližovaného.)
Elizeus věděl, že zastávat se boží cti, hájit svobodu a spravedlnost pro druhé a ujímat se utlačovaných je riskantní. Ale patřil mezi ty, jež nemohou jinak. Soucit a smysl pro spravedlnost a Boží pomoc převáží prorokům jejich lidský strach.

Mojžíš, Eliáš a Elizeus se ubránili zlu. Ježíš se také ubránil; jeho rozhodnutí nechat se popravit, má úplně jiný smysl.
Každý se máme bránit, odporovat zlu a nenechat si nadělat na hlavu.

Elizeus byl tak poctěn, tak nadšen tím, že smí být učedníkem Eliáše, že uspořádal pro své lidi velkorysou hostinu (nemá smysl se ptát, zda je možné orat s dvanáctispřežením býků, jestli se dá na jařmech uvařit tolik masa, kolik lidí bylo na hostině, zda všechno snědli atd.).
Pohostinnost, společné jídlo, společné slavnosti a zážitky slouží k budování přátelských vztahů. Také společná práce a společný cíl budují přátelství. Tak jedná a obdarovává nás i Bůh. (I Večeře Páně nám je dávána k obrovskému obohacení.)
Elizeus hostinou ukazuje svým přátelům, jak mnoho si váží jejich přátelství, a že jejich vzájemné přátelství trvá i nadále.

Ježíš je větší než Eliáš, stát se jeho učedníkem je větším obdarováním a větší ctí než být učedníkem Eliášovým!
Bylo by ale povrchní si myslet, že Ježíš od nás vyžaduje zbavení se cenných vztahů. Jaký by to mělo smysl? Neznáme štědřejšího a pozornějšího člověka.
Ježíš nežárlí na naše vztahy a nevyžaduje, aby se jeho učedník všeho vzdal. /1

Bůh nám dává víc, než jen potřebujeme – abychom měli z čeho rozdávat. /2

Ale proč Ježíš některé lidí odrazuje od křtu – od učednictví?
Křest je veřejným vyznáním Boha člověku: „Jsem tu pro tebe. Mám tě rád, co je moje, je tvé.“
Úplně se nám dává.
Úkolem dítěte je všímat si lásky rodičů, nechávat se jimi milovat – to nás ovlivňuje a proměňuje.
Podobně si máme všímat Boží přízně – to s námi udělá své.
Bůh nás svými dary nesvazuje, ale dar zavazuje. /3
Nevšímat si obdarování, mrhat darem, nevyužít jej nebo si nechat pro sebe to, co jsem dostal pro druhé, je nepěkné a nespravedlivé. (Děti, které mají doma křečky,
vědí, co znamená křečkovat, vědí jak si křečci plní své lícní torby.)

Proto Ježíš varuje před neuváženým křtem, někomu rozmlouvá jeho zájem o učednictví.
„U mě nedojdeš kariéry, po které toužíš.“
„Potřebuji statečné obětavé a skromné lidi. Tebe přitahuje majetek, jaké dědictví dostaneš po zesnulém otci.“
Ježíš nás vybízí k budování vztahů, ne k jejich opouštění.

Orat s předchůdcem ruchadla a pluhu – hakovat (orat) s „hakem“ bylo namáhavé. Zařízení se muselo tlačit do země, oráč musel mít určitou váhu, děcko nebo hubená žena nemohla orat. Navíc v kamenité půdě bylo nutné dávat pozor, aby se „pluh“ nerozbil o velký kámen v políčku. Oráč nemohl lelkovat, chybou by udělal víc škody jak užitku.
Pracovat pro boží království je teprve náročné, je třeba pečlivě dbát Hospodářových instrukcí.

Ne každý se tedy hodí za učedníka Ježíšova. Ne každý se může ženit nebo vdávat, ne každý může být rodičem, hasičem, záchranářem, lékařem, soudcem nebo učitelem. Přivedlo by ho to k neštěstí. (Vzít funkci nebo službu, které nejsem schopen je trestuhodné. Bez vzdělání, zkoušek a řidičského oprávnění nesmím sednout za volant, přivedl bych sebe i druhé do neštěstí.)


K čemu by bylo, kdyby se někdo oženil a nechtěl sloužit, dávat se druhému, nestál by o děti?

Nedovedeme si představit, že by se někdo chtěl stát hasičem, ale nechtěl by vybíhat k ohni. Kvůli uniformě?



Politici berou veliké peníze, ale je zlé, jestli za ně neodvedou pečlivou práci. Před božím soudem je poslanecká imunita neochrání.



„Poslouchej, ty se nenech křtít“, říká Ježíš, „pokřtěné přivádím do Boží náruče, zvu je k modlitbě Páně, tobě by uškodilo, kdybys říkal: ,Otče odpusť mi, jako já odpouštím druhým´. Ty nebudeš chtít odpouštět a ta slova

– tvé neodpouštění – by se ti stalo vlastní pastí.

Svým učedníkům dávám veliké dary (hřivny), ale ty nejseš k práci, ty bys hřivny promrhal nebo nechal ležet ladem.“



Ostrým pokáráním Jakuba a Jana – za nápad vypálit samařskou vesnici – nám Ježíš provždy zakazuje pronásledovat ty, kteří mluví jinak o Bohu, než my.

Řekněme si to naplno, Jakub a Jan chtěli vypálit samařskou vesnici, jako nacisté vypálili Lidice a Ležáky. /4



Jak to, že Ježíše neposloucháme?

Jak to, že si nepřipouštíme, že nám hrozí stejné nebezpečí jako těmto dvěma ze tří nejlepších učedníků? Jak to, že si myslíme, že jsme lepší než oni?

Jak to, že se čtení o záměru apoštolů – vypálit samařskou vesnici, nečte při biskupském svěcení, aby byl každý biskup včas před božím lidem varován o nebezpečí, do kterého spadli i první apoštolové?

Jak to, že se někteří biskupové někdy chovali nebo se chovají jako dozorci – bachaři, místo bdění nad druhými – aby nikomu nic nechybělo, přinejmenším, aby nikdo nebyl krácen na své cti a důstojnosti pokřtěného (na cti boží dcery nebo syna)?

Jak to, že biskupové nebdí nad tím, aby se v církvi nepomlouvalo?

Jak to, že se v církvi trpí anonymy a nespravedlivě pomlouvaným jsou kladeny strašně ponižující otázky? (Ještě horší, než byly kladeny arcibiskupovi R. Bezákovi? Ani to nemohu říkat.)



Ježíš se nikdy nezřekl své důstojnosti, nikdy by nepřistoupil na ponižující otázky, neodpověděl by na ně. Přistoupil na popravu, když neměl jinou možnost nás přesvědčit, že my

– ohánějící se Boží láskou – jsme schopni ničit a zničit nevinného člověka. Dodneška mu to nevěříme. O jeho smrti prohlašujeme, že ji potřeboval Bůh k

odpuštění našich hříchů. Rouháme se, když to vyslovujeme ve svých modlitbách, aby Bůh přijal Ježíšovu krev za nás.

Neslyšel jsem modlitbu: „Bože uchraň mě hříchu církevních představených a jejich pomahačů a udavačů, kteří ukřižovali tvého Syna – abych já nikoho nekřižoval. Nešetři mě, raději mi uraz ruku a nech uschnout můj zlolajný jazyk.“



Deklarace lidských práv nás zavazuje prosazovat lidská práva pro každého. (Druhým máme dávat přednost před sebou – nás učí Písmo.)

Evangelium Ježíše Krista nás zavazuje velikou péčí o druhé.

Kdo má rád církev, nemůže jinak než bránit zlu, které ubližuje druhému.

Křtem jsme nesmírně získali. Byli jsme ale také pověřeni prorockou službou – svědčit o boží spravedlnosti. Máme být tvůrci pokoje.



V poznámce /5 pod čarou nabízím k přečtení a případně podepsání dopis, který posíláme papeži Františkovi.

V neděli jej po bohoslužbě přečtu a nabídnu věřícím. Tak jsem to udělal v Chlumci nad Cidlinou v r. 1989 s peticí Augustina Navrátila, požadující náboženskou svobodu pro věřící – aby stát dodržovat to, k

čemu se zavázal.



---------------------------

Poznámky:

/1 Manželé mají opustit své rodiče, aby mohli přilnout jeden k druhému. Slovo opustit neznamená nepečovat o staré rodiče. Opustit znamená vyvázat se z

nezdravé závislosti. Ježíš neposlal svou matku do kláštera, staral se o ni. Nešoupl ji do domova důchodců, ale svěřil ji Janovi – apoštolovi.

Něco jiného je: „Svádí-li tě k hříchu tvá ruka, utni ji; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života zmrzačen, než abys šel s oběma rukama do pekla, do ohně neuhasitelného.

A svádí-li tě k hříchu noha, utni ji; je lépe pro tebe, vejdeš-li do života chromý, než abys byl s oběma nohama uvržen do pekla. A jestliže tě svádí oko, vyloupni je; je lépe pro tebe, vejdeš-li do Božího království jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do pekla,

`kde jejich červ neumírá a oheň nehasne.´

Každý bude solen ohněm. Sůl je dobrá, ztratí-li však svou slanost, čím ji osolíte? Mějte sůl v sobě a žijte mezi sebou v pokoji.“ (Mk 9,43-50)



/2 Ježíš nikdy nežebral. Nevím, zda by schválil žebravé řády (chudých a bezdomovců máme až příliš). Pro zdravého člověka platí: „Kdo nechce pracovat, ať nejí“. Jsem schopen si vydělat víc peněz

, než nutně potřebuji pro vlastní potřebu.

Boháči mají velký majetek, protože se málo dělili nebo málo rozdávají. (To říkám zjednodušeně.)

Církev má být chudá a pro chudé. Nemá vršit příliš mrtvého bohatství. Rukama Matky Terezy proteklo mnoho milionů dolarů. K boží oslavě nepotřebujeme mnoho peněz.



/3 Víme, jak můžeme druhého darem svazovat, vydírat a manipulovat s ním.



/4 Ježíš se nikdy nemstil a nezneužil svou moc k potrestání svých nepřátel. Přišel uzdravovat. Nalomenou třtinu nedolomil a doutnající knot neuhasil, aby boží spravedlnost(!) dovedl k vítězství. Je nadějí všech národů.“ (Srv. Mt 12,17-21) Je nadějí i pohanů a každého hříšníka.









/5 Vážení,

před rokem byl odvolán slovenský arcibiskup Róbert Bezák. Nevíme, zda a čím se provinil, ale jsme velice znepokojení tím, že je v

církvi upírána možnost odvolání se k nestrannému soudu. Kristus každému zaručuje právo na obhajobu: „Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra.

Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby `ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď´.

Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník.“ (Mt 18,15-17)



Chceme znovu veřejně připomenout, že nám leží na srdci svoboda v církvi a solidarita s druhými.

Chceme, aby:

- papež František věděl o našem velikém znepokojení nad jednáním v církvi,

- naši biskupové věděli, že za nimi stojíme – pokud se R.B. zastávají,

- slovenští biskupové věděli, že nejsme mlčící stádo (v r. 1985 jsme na Velehradě vypískali komunistického ministra Klusáka),

- veřejnost a církev věděla, že se zastáváme jeden druhého.



Proto posíláme následující dopis papeži Františkovi.





Milý římský biskupe Františku,

zdravíme Vás z České republiky.

Máme Vás rádi a vkládáme do Vás veliké naděje.

Čteme o Ježíšově osamění v Getsemanech a stesku apoštola Pavla: „Nikdo se mě nezastal“ (2 Tim 4,16), víme o pomlouvání a věznění sv. Metoděje

a to dokonce ze strany jeho spolubratří.

Záleží nám na církvi i na každém; prosíme Vás o Vaše setkání se slovenským arcibiskupem Róbertem Bezákem a o přešetření důvodů jeho odvolání.

Nám se za komunistického režimu 40 let nedostávalo možnosti obhajoby a spravedlivého soudu. V naší zemi bylo přes 40.000 lidí nevinně odsouzeno k

více než desetiletému žalářování. Rodiče řady z nás byli nespravedlivě věznění. Vážíme si svobody a důstojnosti a každému ji přejeme.



V modlitbě níže podepsaní:

Václav Vacek, farář, Václavské náměstí 57, 561 51 Letohrad,

RNDr. Jan Kunčar, důchodce, Lázeňská 444 / 3, 28201 Český Brod



a další, podepsaní na podpisových listech nebo elektronicky

na http://www.petice.net/nas-bratr-robert-bezak.





L.P. 2013, v roce víry a 1150. výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu.



------------------------------------------

Podpisové archy, prosím, pošlete v pondělí na adr.: RNDr. Jan Kunčar, Lázeňská 444 / 3, 28201 Český Brod. Ale má smysl petici s dopisem podepisovat i později.