22. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Zid 12,18-19.22-24a - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sir 3,19-21.30-31; Žd 12,18-19.22-24a; Lk 14,1-24
Datum: 1. 9. 2013
Na dovolené jsme se náhodně na noc zastavili ve Velkých Pavlovicích u malého pensionu s vinným sklepem manželů Buchtových. Pán nemá ruce, lékaři mu v předloktí oddělili od sebe dvě kosti a přetáhli je kůží, takže má od loktů jen jakási klepeta. Pracuje na vinici s traktorem, rozváží po republice autem jejich vína, otvírá hostům láhve vína, nosí pivo, používá mobil i počítač, s úsměvem vše zastane. V penziónu je 8 krásných pokojů, manželé rozšířili sklep na víc než dvojnásobek, mají 4 ha vinic. Pan Buchta nás provázel sklepem,  z řady jejich vín jsme tři ochutnali – vynikající. Mezi řečí pravil: „Pro nás je důležité, aby naši hosté, i když by už k nám nikdy nepřijeli, odjížděli spokojení“.
Koupili jsme dvě láhve vína na dárky.
 
V neděli jsme zváni naším Hostitelem na víc než jen na ochutnávku Božího království ...
Můžeme si odnést tolik, kolik jen uneseme …
 
Je pro Ježíše důležité, abychom odešli spokojení?
Obohacení?
Jiní?
Proměnění?
 
Co pro to můžeme udělat?
 
Je důležité si přečíst o celé návštěvě Ježíše u jednoho z předních zbožných židovské „farnosti“ (škoda že je liturgická lekce v lekcionáři zkrácena).
Hned uvidíme, co to bylo za sešlost.
 
Tu náboženskou smetánku nezajímali potřební lidé ...
Měli svá pravidla. „Věděli“ jak to je vše správně.
Nic nehledali.
Na Ježíšovu otázku, je-li možné v sobotu uzdravit nemocného, neodpověděli. (Podrobněji jsme si tu situaci kdysi popisovali.)
Argumenty (uzdravení vodnatelného) nebrali. „S Ježíšem nelze diskutovat, utluče každého svými argumenty!“, tvrdili.
Na Ježíše jen číhali. 
 
(Proč Ježíš do takové společnosti šel?)
 
Ježíš nepřišel vyučovat lekce společenského chování, to nechává jiným.
Už jeho obrat  svatební hostina  zbystří naši pozornost.
 
Ano, opět to je vyučování jen pro některé, pro pokročilé.
Pro ty, kteří mají promyšlené předešlé vyučovací lekce.
 
Několik jich připomenu.
Co znamenají Ježíšova slova Nikodémovi: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží?
Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího?“
 
Nikodém přišel za Ježíšem jako za kolegou, za mladým, ale pozoru-hodným kolegou. Oslovil Ježíše „Učiteli“, ale sám se také nechal od lidí titulovat: „Učiteli“.
 
Škoda, že se Ježíše více neptal. Měl obavy, že pohoří?
 
(Kolik je lidí na bohoslužbách, kteří se neptají?)
 
Škoda, že se Nikodém styděl přihlásit do Ježíšova vyučování jako začátečník do první třídy (jako malé dítě), že nevyužil možnosti soukromého vyučování při své noční návštěvěu Ježíše.
 
Mohl se dozvědět kdo je slepý a kdo vidí? /1
 
Mohl s Ježíšem objevit, kdo může koho opravdově vést. /2
 
Mohl objevit, kdo je skutečný Mistr a kdo je učedník. /3
 

Škoda, že Nikodém Ježíše podcenil. Škoda, že se neptal alespoň tak, jako Samaritánka od Jákobovy studny. Měl jedinečnou příležitost – jako my. 

 

My už víme, co znamenají Ježíšova slova, proč „jsme služebníci neužiteční“. /4

 

Škoda, že se Nikodém měl za chytřejšího, škoda, že si sám sedl výše (na přednější místo) a ne Ježíšovi „k nohám“, jako třeba Marie a pak Marta. 

 

Kolik lidí v kostelích se v neděli bude tvářit jako ti, kteří všemu rozumí? Kolik z nás si myslíme, že nemáme zapotřebí se ptát? Kolik se nás posadí „na jedno z předních míst“?

 

Už jsme si říkali, že Ježíš slovy: „Kdo se povyšuje, bude ponížen“, nemyslí jen na nafoukané světské celebrity, ale i na ty, kdo si nechávají říkat: „Mistře, Učiteli, Otče, Matko představená, Vaše excelence“ atd. a na ty, kteří „všechno ví“, a nestojí o další poznání (do této skupiny mohou patřit lidé s

 8 třídami základního vzdělání, profesoři i Monsignorové).

„Kdo se ponižuje“, znamená: kdo ví, že je pouhý učedník (vzdělává se, učí se a něco zvládl), ten může být povýšen.

(Ke zdravému sebevědomí křesťana – „laika“ nabízím PŘÍLOHU na konci poznámek pod čarou.) 

 

„Pozvi na hostinu žebráky, mrzáky, chromé a slepé“.

Před válkou chodila na faru lepší společnost: pan doktor, pan lékárník a pan nadlesní. Nepovídali si o Bohu, hráli karty. (Nic proti kartám.)

 

Jsem rád, že nemusím mařit čas a nemusím chodit na setkání s politiky a celebritami. Tam se člověk mnoho nedozví ani o sobě, ani o Desateru, ani o moudrosti Boží (tam se vedou diplomatické a společenské řeči). Tam nebývají ani děti. /5

 

Ježíš nechodil do maloměšťácké společnosti (dnes se říká mezi VIP).

 

Pozorný učedník namítne: „Ale vždyť v evangeliích je popsáno, že Ježíš mezi pokrytce náboženské i společenské několikráte zavítal.“

Ano, dal těmto lidem šanci … a nám poučení: „Ryby chytej ve vodě, na stromě je nenajdeš. Ťukneš-li na nějakou otázku a ten druhý nezabere, neříkej mu věci, na které není připraven. Škoda času. A riskuješ, že budeš pomluven a odsouzen.“

 

V kostele to jinak zatím nejde, ale kazatelé zkusí jako psi od těch, kteří „vědí“, nehledají a jen číhají.

 

Teď je dobré si přečíst znovu první čtení.  

 

 

 

 

---------------------------

Poznámky:

                  /1     „Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí."

Farizeové, kteří tam byli, to slyšeli a řekli mu: "Jsme snad i my slepí?"

Ježíš jim odpověděl: "Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu."

 

                  /2     Může vést slepý slepého? Nepadnou oba do jámy? Učedník není nad Mistra. Je-li zcela vyučen, bude jako jeho učitel. (Lk 6,39-40)

 

                  /3      „ … Vy však si nedávejte říkat `Mistře´: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří.

A nikomu na zemi nedávejte jméno `Otec´: jediný je váš Otec, ten nebeský.

Ani si nedávejte říkat `Učiteli´: váš učitel je jeden, Kristus.

Kdo je z vás největší, bude služebník ostatních.

Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. (Mt 23. kap.)

 

                  /4     Když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: „Jsme jenom služebníci neužiteční, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.“ (Lk 17,10)

 

                  /5     Co je svět světem, vždy jsme se učili od zkušených: rodičů, učitelů … Ale Ježíš jednou řekl převratnou větu: „A co se můžeme naučit od dětí?“

Všimněte si, jak „chytří“ hned hádají (místo aby se dívali a dívali, a třídili, co Ježíš asi má na mysli a co ne). 

 

- - - - - - - -

PŘÍLOHA:

 

                  JAKÉ POSTAVENÍ MÁ LAIK V CÍRKVI?

 

Ukázka z knihy „Církev v dnešním světě – potřeba nebo přežitek“ Paula Zulehnera (profesora pastorální teologie Vídeňské university) a Petera Neujeta (profesora dogmatiky v

 Mnichově).

 

     ÚŘADY A STAVY V CÍRKVI

 

Druhý vatikánský koncil nezačíná své výpovědi o církvi tak, jak to bylo dříve samozřejmé. V první řadě představuje, co je všem v církvi společné. Církev chápe jako Boží lid. Až potom následují úřady v

 církvi a papežský úřad.  

 

     Laik a Boží lid

 

Náš pojem „laik“ pochází z řeckého slova laós, které znamená „lid“. Podle biblického chápání je laikem každý, kdo patří k lidu Božímu. Slovo laós

má přitom nanejvýš kladný význam: na všech teologicky důležitých místech v textu označuje nikoliv prostý lid nebo dokonce primitivní či utlačované masy v

 protikladu k vůdcům, ale vyvolený lid, boží lid v protikladu k pohanům. Ve Starém zákoně existuje jen jeden lid, jeden laós, a tím je Izrael. Vedle něj se objevují

ethne, pohanské národy.

   I v Novém zákoně se lidé patřící k Bohu označují jako laós. Zde je božím lidem už církev. Bůh sám si připravil „z pohanů svůj lid“ (Sk 15,14). A Pavel píše:

„Lid, který není můj, povolám za svůj lid a Nemilovanou nazvu Milovanou, a kde bylo řečeno: Vy nejste můj lid, tam budou nazváni syny Boha živého

.“ (Ř 9,25-26)

   Laós odteď už není lidem Izraele, kam člověk patří svým původem, ale je křesťanským společenstvím, do kterého se začleňuje svou vírou. V tomto teologickém smyslu slova je

laós nejvyšším čestným titulem, jaký je možno křesťanovi dát. Laikem je ten, kdo patří k Božímu lidu; ten kdo důvěřuje Kristu, ten koho Kristus povolal. V

 tomto významu jsou všichni – a samozřejmě i nositelé úřadů – „laiky“.

Pojem laik rozlišuje věřící od ne-věřících, lid od ne-lidu, křesťany od ne-křesťanů. Neoznačuje však rozdílné stavy uvnitř církve.

   Pojem „laik“, jak ho známe my, se neodvozuje přímo od slova laós, ale od řeckého přídavného jménalaikós, česky lidový (prostý, dříve sprostný), patří

cí k nevzdělanému lidu. Tento pojem označuje věci nebo osoby, které nemají žádný vztah k bohoslužbě. Laikós jsou nevzdělaní venkované v

 protikladu k vládnoucí městské vrstvě. Tento pojem laikós, z kterého se odvodilo naše slovo laik, se v Novém zákoně nepoužívá.

Představa vnitrocírkevního rozdělení mezi vedoucí vrstvu, která má na starosti bohoslužbu, a širokou masu prostého lidu, který k ní nemá žádný přístup, je neslučitelná s

 obrazem církve, nacházejícím se v Novém zákoně. Tam jsou totiž všichni, kteří věří v Krista, především bratry a sestrami.

(Např. Mk 3,31-35.)

 

     Boží lid v jednotě a rozmanitosti

V tomto společenství bratří a sester mají někteří osobité úlohy, zvláštní charismata a zastávají různé úřady. Některé z úloh  jsou časově omezené, některé jsou dlouhodobé, některé spontánní, k

 některým je třeba zvláštního pověření. Některým patří charismatická plná moc, některé jsou jen propůjčené. Označení těchto funkcí a úřadů nebyl

o v Novém zákoně ještě ustálené. Existovaly různé vývojové linie, nejen takové, které směřovaly k

 ustanovení úřadů. Ale oproti všem rozdílnostem se však dá tvrdit, že v Novém zákoně jsou tyto funkce a úřady ve své podstatě vymezené. Naproti tomu neexistuje žádné společné označení pro ty, kteří nevykonávají žádnou ze jmenovaných funkcí. Z

 toho vyplývá, že v Božím lidu někteří zastávali zvláštní úlohy, i když jejich pojmenování nebylo ještě ustálené. Ti, kteří nemají žádný úřad, nemají ani žádné zvláštní jméno, jsou věřícími, bratřími, sestrami, lidem,

laós. Biblické čtení prozrazuje, že začátek božího lidu „jako nového velkého bratrství“ má své kořeny tam, kde Ježíš oslovuje Dvanáct jako bratry, jako

adelphoi. V tomto laósu jsou ženy a muži nositeli charismat, funkcí, úřadů a vykonávají zvláštní úlohy. Dělají to pro dobro svých sester a bratrů s

 cílem posloužit jim. Definují jejich úlohy, které vykonávají pro své sestry a své bratry.

   Tento pohled na církev jako na boží lid překryla v průběhu církevních dějin struktura, v které úřad disponoval časem čím dál širšími pravomocemi. Příčiny byly rozmanité

. …

  Už v raných křesťanských staletích se v rámci křesťanských společenství vytvořil osobitý stav nositelů úřadů. Tito úředníci se čím dál víc odlišovali a oddělovali od prostých věřících. Sám Joseph Ratzinger upozornil na to, že v

 církvi se už počínajíc třetím stoletím křesťané mezi sebou neoslovovali „bratr“. Oslovením „spolubratr“, latinsky

confrater, se titulovali už jen nositelé římských úřadů mezi sebou. Pojem bratr v této době už ale nepocházel z

 účasti na společenství víry, ale vycházel z tehdejší římské společnosti a jejího „motivu bratrského ducha mezi knížaty“. Jen „vyšší“ úředníci se v

 římské společnosti mezi sebou nazývali „spolubratry“. Laiky pokládali za své „duchovní syny“ a dávali se od nich oslovovat „otec“. J. Ratzinger říká: „To, co se tu ukazuje

, už není staré bratrstvo věřících.“

 

     Laici a klérus

Tímto začal vývoj, ve kterém pojem boží lid už nevyjadřoval jednotu církve a její odlišnost od ne-věřících, ale stavovské rozlišování uprostřed křesťanského společenství. Pojem

laós nabyl sociologický význam a v této souvislosti označoval prosté lidi, kteří nezastávali žádný úřad. Nositelé úřadu tak už nepatřili

do božího lidu. Klérus jako stav se vyčlenil z laósu, z kterého se tímto činem stal laický stav.

   Na začátku však rozlišování mezi laiky a klérem platilo jen v rámci církve. Pro prvotní církev bylo samozřejmostí, dokonce se to se to vnímalo jako boží zákon, že nikdo nemohl být povolán za biskupa, pokud jej nezvolilo společenství a nepřijali ho mezi sebe okolní biskupové, kteří jej vysvětili. Biskup a lid udržovali úzké společenství: církevní obec nemohla existovat bez biskupa a biskup zas nemohl být biskupem bez souhlasu církevní obce. Lid se podílel na všech důležitých rozhodnutích a laici nebyli v

 žádném případě pouze poslušní vykonavatelé pokynů nejvyššího pastýře. Cyprián z

 Kartága, významný biskup třetího století, je autorem často citovaného výroku: „nihil sine episcopo“, česky „nic bez biskupa“. Tato věta se dnes

nezřídka používá jako důkaz, že jedině biskup a hierarchie nesou v církvi zodpovědnost, a proto se nic nemůže dít bez nich a už vůbec ne proti nim. Ten jistý Cyprián ale vyhlásil na adresu svého presbyteria: „nihil sine consilio vestro“, česky: „nic bez

vaší rady. A své církevní obci zase řekl:

„nihil sine consensu plebis“. Česky: „nic bez souhlasu lidu“. Joseph Ratzinger označil toto soukolí, v kterém biskup, presbyterium a lid společně nesou zodpovědnost za církev

– kde nikoho nemohou přehlasovat nebo umlčet, kde každého nejen vyslechnou, ale kde je i dohoda podmínkou všech důležitých rozhodnutí – za „klasický model církevní demokracie“. Laici se v

 církvi sice stali osobitým stavem, ale církev sama sebe chápala jak

o společenství, kde se přijímala rozhodnutí na základě communio a consensus (společného souhlasu).

   Tato starověká a raně středověká jednota se na začátku druhého tisíciletí roztříštila ve sporu o investituru. Papež Řehoř VII. bojoval proti tomu, aby biskupy dosazovat císař, resp. knížata. Argumentoval tím, že duchovní oblast je nadřízená světské. Císař jako příslušník světského stavu je laik a každý klerik stojí nad ním. To

, co se tehdy stalo v Canose v r. 1076, když císař Jindřich IV., kterého papež Řehoř VII. exkomunikoval z církve, prosil papeže o osvobození z

 exkomunikace, se stalo symbolem vzájemného boje světské a církevní hierarchie. Ve smyslu těchto raně středověkých sporů nebyli

tito laici jen prostými věřícími, nýbrž šlo o knížata, krále a císaře, kterým církev tímto způsobem omezovala jejich práva. Vrchol tohoto vývoje nastal v

 období papeže Bonifáce VIII., který v roce 1296 v bule Clericis laicos slavnostně prohlásil: „To, že laici jsou úhlavními nepřáteli kleriků

, víme už ze starověku a zřetelně to dokazují i současné zkušenosti.“

I když tuto formulaci zapříčinily mimo jiné i konkrétní politické spory, obě skupiny se tak staly definitivně protivníky, ne-li dokonce nepřáteli. Jednota božího

laós ustoupila dvojtřídní společnosti. Nositelé úřadů se shromáždili do vlastního vnitrocírkevního stavu a stali se „úřední církví“. Ostatní jako ne-kněží, se stali „laiky“.

   Na jedné straně tak stáli podle práva vysvěcení nositelé úřadů, kteří vedli anebo měli vést život podle evangelijních pravidel v křesťanské dokonalosti. Na druhé straně stála široká masa laiků, která podle svého jména žila ve „stavu nedokonalosti“. Skuteční, praví křesťané

, byli klerici. Laický stav tak bylo možné přijmout jen jako ústupek lidské slabosti. Laik byl tedy ten,

kdo se zaobíral světskými věcmi, nechával se odvádět od toho, co jedině je potřeba, a neměl podíl na svatosti. Skutečným obrazem křesťana byl klerik. Kdo na něho hleděl s

 úctou a vážil si ho, tomu nemohlo uniknout nic z

 toho, co je vlastní křesťanské existenci. Klerik byl plným křesťanem a laik jím mohl být jen do té míry, do jaké se shodoval s

 klerikem. To, v čem se od něho odlišoval, ohraničovalo a zatemňovalo i jeho křesťanské bytí.

   Po období raně křesťanských mučedníků pocházeli skoro všichni světci (ti jsou pro nás příkladem víry) ze stavu kleriků: zakladatelé řádů, mniši, řeholnice, biskupové nebo papežové.

Jenže podle toho by laik neměl (sice ne principiálně, ale fakticky ano) žádný přístup ke svatosti.

Podobu církve – i navzdory protichůdným snahám, ať už v řeholních řádech nebo v středověkých hnutích chudoby – určovali nositelé úřadů. Pochopitelným důsledkem tohoto stavu bylo, že pod pojem „úřední církev“ nikdo nezahrnoval boží lid a pojem boží lid zase nezahrnoval hierarchii, i když tento model odporoval základnímu chápání církve.

     Pozdější sekularizace a fakt, že kněží ztratili schopnost zprostředkovat křesťanské poselství všem vrstvám společnosti, způsobily, že oficiální církev se v

 19. a 20. století znovu soustředila na osobu laika. Kněží se totiž vytratili jak ze všedního dne rodiny a pracovišť, tak i z kultury a politiky. Papež Pius XI. (1922-1939) proto svolal katolickou akci, která měla laiky povzbudit k

hlásání křesťanství a k „službě světu“, zatímco úlohou kněží bylo zabezpečovat „svátostnou službu“. Dosavadní hierarchický obraz círk

ve ale zůstal zachovaný. Světu měli laici sloužit výhradně v poslušnosti a v

 podřízení se hierarchii. Podle koncepce úřední církve existuje jen jeden církevní apoštolát, a sice ten, který Kristus svěřil papeži a apoštolům a oni jej vykonávají všude tam, kde je to možné. Tam, kam se nedostanou oni,

delegují jim svěřené pravomoci laikům. Ti pak mají z pověření hierarchů pokřesťanšťovat svět a společnost. Laický apoštolát tedy znamená „účast laiků na biskupském apoštolát

u“. Tak byla i Katolická akce chápána jako „nástroj v

 rukách hierarchie, jako její prodloužená ruka, a proto se měla podřídit vedení církevní vrchnosti“. Hierarchie tedy vítala spolupráci laiků, ale jen pokud se jí

laici podřídili. Pokud došlo k aktivitám „zdola“, jak tomu bylo např. v katolických sdruženích 19. a 20. století, byly všechny zpochybněné a odsouzené. Laik se dočkal uznání jen tehdy, pokud byl, jak řekl papež Pius XII., prodlouženou rukou biskupa. Pravomoci v

 církvi mohl laik vykonávat jen proto, že mu je delegovala hierarchie. Ta je přece držitelkou veškeré moci a může pravomoci také kdykoliv odebrat.

 

     Laik na Druhém vatikánském koncilu

Obraz laika jako delegáta hierarchie charakterizoval katolickou teologii až do samotného začátku Druhého vatikánského koncilu. Koncil se ale odvolal na prvotní církev a tento názor překonal. Ještě dříve než koncil začal mluvit o diferenciaci jednotlivých úloh, charismat a úřadů,

byla církev představená v

 první řadě jako tajemství a Boží lid. V něm jsou všichni bratry a sestrami, a proto si jsou rovní. Hodnota laiků se začala odvíjet z úplně

jiného základu.

   „Apoštolát laiků je účast na vlastním spásném poslání církve. Křtem a biřmováním sám Pán pověřuje všechny k tomuto apoštolátu.“ (LG 33) Laici tedy mají podíl na apoštolátu církve a povolal je k

 tomu sám Kristus. Překonala se tím představa, že laici jsou pověření hierarchií, a proto se jí mají podřídit.  Myšlenka „prodloužené ruky biskupa“ se v

 textech už neobjevuje.

   Koncil o mnoho víc mluví o „opravdové rovnosti v důstojnosti a v činnosti společné všem věřícím při budování Kristova těla (LG 32) a označuje laiky jako „skutečné apoštoly“ (Apostolicam actuositatem 6). Na základě toho „všeho, co bylo řečeno o Božím lidu, se stejně vztahuje na laiky, řeholníky, i kleriky“ (LG

30). Dokonce i trojitý Kristův úřad, z kterého se často odvozoval biskupský úřad, připadl laikům. Vždyť při křtu a při

biřmování slyší, že mají podíl na Kristově královském, prorockém a kněžském úřadě. Pojem laik se proto definuje obtížněji než dosud, protože vše, co se o něm říká pozitivně, platí i pro nositele úřadů. Koncil nechtěl charakterizovat laiky jako ne-kněze anebo ne-kleriky. …

Kaligraf, Bratislava 2013.