23. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 14,25-33 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mdr 9,13-18; Flm 1,9b-10.12-17; Lk 14,25-33
Datum: 8. 9. 2013
Celá 9. kap. z knihy Moudrosti (Mdr 9) patří mezi užší vybrané texty, ke kterým se rádi vracíme.
 
Vážíme si poznání, nelitujeme námahy a času pro celoživotní vzdělávání. Moudrost je ale víc než vzdělání. Jsme vděční za vzdělávání v moudrosti Boží.
Na 2. čtení vidíme, jak nás ovlivňuje.
 
Otroky nejsme, ale ne ve všem jsme přijali „svobodu dětí božích“.
Evangelium nám to připomíná.
 
Za Ježíšem šly v jistém čase velké zástupy.
V dnešním úryvku evangelia čteme, že se Ježíš proti zástupu „obrátil“. To je ostré gesto.
 
Ježíš zve mnohé k učednictví, ale také to některým rozmlouvá. (Srv. Mt 8,18-22)
Dnes by třeba řekl:  „Vy děcko nekřtěte, neukážete mu, jaký je rozdíl mezi zájmovými kroužky a náboženskou výchovou a vzděláváním. (Rodiče vozí děti na kroužky, ale náboženství je na posledním místě. Nebo na náboženství děcko i přihlásí, ale doma o Bohu řeč nevedou. Co sami neobjeví, nemohou dětem předat. Děti na rodičích nevidí, že by je Bůh více zajímal. Nevidí, že by se rodič s Bohem radil.)
 
Dospělým patří Ježíšova slova i obojí podobenství.
 
Oceňujeme moudrost a převratnost slov: „I muž opustí svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem“. /1
Víme, co vše je k dobrému manželství a rodičovství třeba.
Někteří lidé se raději neměli ženit nebo vdávat, neměli mít raději děti.
Viděli jsme řadu novomanželů, vkládali jsme do nich veliké naděje, přáli jsme jim, aby se jim podařilo pěkné manželství … a dopadlo to nakonec velice smutně. /2
 
I vztah s Bohem něco potřebuje.
(V manželství, které se rozpadlo, se nejméně jeden z partnerů nenechal vést Bohem. Ve výchově dětí tomu není jinak.)
Řada lidí se s Bohem rozchází. 
 
Každý slušný člověk se má stavět proti zlu. (K tomu je třeba statečnosti – tu si máme pěstovat.)
Ježíšův učedník potřebuje odvahu a ostatní ctnosti  ještě víc. Navíc má počítat s tím, že bude potřebovat velkou odvahu k zápasu s pohanstvím v sobě. Má vědět, že se sám bude vzpírat proti Ježíšovu učení, neboť Ježíšovo učení je v mnohém velice převratné.
 
Ježíš mluvil (a mluví) k lidem, kteří se hlásili k Hospodinu. Dobře věděli, že jejich národ přežil jen díky boží pomoci. Byli hrdí na svůj životní styl (manželství s Hospodinem) a na svou náboženskou kulturu. Nenechali si říci, že by se oni(!) mohli s Mesiášem minout. Někdy i zuřili, když Ježíš „pochyboval o jejich oddanosti Bohu“.
Jak dopadli někteří z nich, nám evangelia ukazují. Podcenili Ježíšova slova. /3
 
Oproti lidem okolo Ježíše jsme o mnoho bohatší.
Jsme hrdí na své vzdělání. Vedle Písma jsme byli odmala vzděláváni celou naší kulturou. V pohádkách, literatuře, v dějinách … jsme pozorovali hrdiny i padouchy, příběhy statečnosti, lásky a věrnosti.
(Vždy jsem měl pocit, že stojím na dobré straně. A neztotožňoval jsem se nikdy s vedlejšími hrdiny, ale s tím hlavním.)
O manželství a rodičovství máme mnoho cenných informací a možnost nebývalé pomoci. Každý máme doma Písmo, můžeme se neustále ptát, abychom si s Bohem mohli porozumět. I liturgii slavíme v rodném jazyce, nemodlíme se cizí řečí.  Nemáme výmluvu, že Bohu nemůžeme rozumět.
 
Přesto si mnoho lidí s Bohem nerozumí.
Každou chvíli nad některými názory některých kostelových lidí kroutím hlavou (neodsuzuji je, nepranýřuji je).  Za posledních pár dnů jsem slyšel:   
„Ježíš nás vykoupil prolitím své krve“. 
„P. Marie se přimluvila u Ježíše za člověka, který měl být zavržen.“
      „Jidášova role byla vůlí boží.“ 
„Bůh nepřijal oběť Kaina. To bylo nespravedlivé!“
„Jákob získal prvorozenectví podvodem.“
 
Ti lidé v kostele slyšeli Ježíšovu výzvu: „Proste, hledejte a tlučte“ (Mt 7,7n), ale nedali si práci těmto slovům porozumět. Přitom mají často vysokoškolské vzdělání (někteří dokonce teologické). /4
 

Hledám příčinu takových názorů na Boha.

Měli ti lidé panovačné rodiče a promítají si jejich postoje do svých přestav o jednání Boha?

Názory svých rodičů většinou nezměníme, doufáme, že před Boží Tváří nahlédnou na svoje omyly (tak jako my snad nahlédneme na své). Ale na porozumění si s

 Bohem nemusíme čekat až na věčnost (těžko by se nám s ním žilo).

Porozumět mu můžeme v mnohém už teď.

Pro boží spravedlnost (a milosrdenství) máme velkou řadu pádných svědectví.

 

Mám potřebu hájit Boha i proti svým vlastním představám o něm; věřím, že je větší než moje dosavadní představa o něm. Právě proto hledám, jaký Bůh je, abych mu nejen nekřivdil, aby mě „jeho jednání nehořklo a neutlačovalo“. (Bůh má rád ty, kteří bojují o vztahy s

 druhými i o poctivý vztah s ním. Není cenzorem, nezakazuje žádné otázky.) 

 

Nemáme výmluvu, že naše rodiče neměli doma Bibli, že se v kostele Písmo nevykládalo, že liturgie byla latinská. Mnoho lidí si doplnilo znalost jazyků, naučili jsme se používat mobilní telefon, počítač …

 

„Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“ 

 

Kdo chce, zakusí nezměrnou boží přízeň.

Mnoho kostelových lidí „objevuje Ameriku“. Žasnou nad radou: „Všímej si pěkných věcí v život, mysli pozitivně, užívej si života“. To my přece odmala známe. A ještě víc, za všemi dary vidíme samotného Dárce. Jeho dary přijímáme jako osobní dar.

(Pětileté holčičky mi na otázku: „Co je lepší, když najdeš prstýnek nebo když ti jej někdo dá“, naprosto přesně odpověděly.)

Dřív než jsme uměli číst, jsme slyšeli, jak si „chytrá Horákyně“, když se měla pakovat z domu a mohla si vzít cokoliv z hezkých věcí, nechala odnést manžela v posteli.  

 

Křtem jsme přijali nabídku svého ženicha. Máme vyrůst do krásy nevěsty, naučit se chovat jako ti, kteří jsou z královského rodu ...

Někdo nevydrží, někteří se s Ježíšem rozejdou, jiní vytrvají, Boží přátelství jim stojí za námahu. Jako v manželství. /5

 

Kdo vytrvá, kdo se namáhá, nebude se nudit. Stále objevujeme novou a novou krásu.

Pohodlní se nudí.

 

Někteří lidé říkají (i před dětmi): „Jezdíme do kostela tam, kde je to krátké.“

Utíkají snad z návštěvy přátel? Ani z hospody ne. (U zubaře si oddechneme, slyšíme-li: „Hotovo“. V nemocnici se těšíme, kdy už nás propustí …)

Některým lidem se hodinový pohřeb zdá dlouhý. /6

 

Škoda, že někteří ustrnuli v porozumění Ježíšově Hostině. Někteří zůstali na úrovni těch, kteří slyšeli mši jen v latině. Klaní se nad zázrakem: „Nekonečně veliký Bůh sestupuje na oltář“. Řada z

 nich zůstala jen na úrovni diváků. Jiní o trochu postoupili, vidí se jako hosté na hostině.

Ale k podstatě lásky – alespoň té boží – patří, že láska roste.

Ježíš nás má za nevěstu. Mluví o svatbě a znovu a znovu s námi to své veliké – rostoucí přátelství – slaví.

 

Koho netěší, když mu druhý řekne: „Mám tě rád, jsi pro mě důležitý“?

(Manželky často říkají manželovi: „Tys mě už dlouho nenařekl, že mě máš rád.“ „Vždyť jsem ti to říkal  včera“. „To už je dlouho“.)

Ježíš nás zná, ví, že: „Člověku vysychá mícha, když ho nikdo nehladí.“

 

Ježíš je stavitelem přátelství. Znovu a znovu nám v naší mateřštině říká: „Dávám se Ti, dávám se Vám, slibuji Vám lásku na život a na smrt, na věčnost“. 

Ta slova neříká Ježíš Otci, ale nám! (Ježíš je Prostředník mezi Bohem a námi.) Kdo by nerad slyšel opakování svatebního slibu? (Pokud je podložený činy.)

Kdy s obdivem a vděčností přijmeme slova: „Vezměte, jezte, pijte, toto je manželská smlouva s Vámi“, opakovaná nám – ne Bohu.

 

Nic jiného si Bůh nepřeje, než abychom Ježíše přijímali za svého ženicha.

Ježíš mluví také za Otce.

Otec není naším tchánem, je jedno se Synem. „Já a Otec jsme jedno.“ (J 10,30)

Slova: „Otče, ať jsou všichni jedno; jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že jsi mě poslal“, jsou vrcholnou modlitbou Ježíše. (J 17,21)

Směřujeme k manželství s Bohem. Jednou budeme s Bohem „jednou bytostí“.

 

My kazatelé jsme lidem říkali: „K obětním darům při mši můžeme přinést své dary …“

Zůstáváme ještě trčet v pohanské představě „Dávám, abych dostal“.

Konečně nám dochází: Nepřinášíme dary, ani svatební dar – nejsme na svatbě jako hosté.

Ženich obdarovává nás a my – jako nevěsta – přinášíme své věno.

Věnem nejsou peřiny jako dříve, ani auto, ale to, co jsme dostali od našich předků a co jsme k tomu přidali: svou práci (na budování své osobnosti a službu pro druhé) a lásku svému Ženichovi. Vše, co jsme učinili pro budování jeho domu (božího království). 

 

Ženich se dává nám a my se dáváme jemu.

 

Nikdy jsem neviděl ženicha, který by se na svatbě mračil na svou nevěstu. Ani nevěstu, která by se mračila na svého ženicha.

 

Nevíte, proč se někteří lidé v kostele mračí?

 

Můžeme ještě dostat víc? (Kdo se otvírá a prosí, hledá a tluče, bude objevovat víc a víc z božího přátelství).

Kdo se nechal obdarovat, kdo neustrnul, přijal a přijímá boží nabídku, je tak naplněn, že rád přitaká Ježíšově výzvě: „Jako jsem miloval vás, tak milujte jeden druhého“.

 

(Podle naší lásky k lidem, se pozná, zda chodíme s Bohem.

Z Matky Terezy, Abbého Pierra, z římského biskupa Františka to vyzařuje.)

 

Ježíšova slavnost má dva rozměry: setkání s Bohem a setkání s lidmi. Nepřehlížejme, jakého postavení se nám dostalo před Bohem – v jeho srdci. A jaké se nám dostává při Večeři Páně – při Beránkově svatbě.

 

-------------------

Poznámky:

                  /1     „Opustit“ znamená vyvázat se z nezdravých závislostí na původní rodině. (V manželství jiných kultur tomu tak není.)

 

                  /2     Kdo nebude počítat s těžkostmi v porozumění s partnerem, kdo nepočítá s trápením, které v životě přijde, ať se nežení a nevdává.

Manželství a rodina jsou větší stavbou než budování domu, firmy, kariéry v umění, politice, vědě …

Rozmysli si, kolik odpovědnosti, energie času, trpělivosti, věrnosti, práce a odvahy jsi ochotný manželství a rodině věnovat. Jinak zůstaň starým mládencem a starou pannou.

Pokud si neřekneš, věnuji tomu vše, co je třeba, nezačínej si vztah s druhým, skončil bys jako zrádce, zůstalo by za tebou jen spáleniště. 

 

                  /3     Např. nejvyšší velekněz Kaifáš vyhlížel Mesiáše, byl bytostně přesvědčen, že mu bude ve všem k službám – a nakonec se stal jeho vrahem. 

Nadaný a horlivý apoštol Jidáš nakonec Mesiáše zradil.

Poctiví právníci a soudci Nikodém a Josef z Arimatie zasedali v Nejvyšším soudním dvoru Jeruzalémském a neprotestovali nahlas proti justiční vraždě Mesiáše.

Chromý, kterého Ježíš uzdravil u rybníka Bethesda, se stal udavačem.

Lidé volající: „Hosana, synu Davidův“ později volali: „Na kříž s ním. Propusť nám Barabáše, ne Ježíše!“ 

Všichni byli varováni. Mnohokráte. Proroky počínajíc, Ježíšem končíc.

Všichni byli obřezaní, řada z nich přijala velikou funkci v církvi …

 

                  /4     Jak to, že dospělí pokřtění nevědí, že k daru odpuštění stačí lítost, prosba o dopuštění a odpovědnost za své jednání?   Bůh je milosrdenství samo.

Bůh rád odpouští, a nepotřebuje k tomu mrtvotu svého syna nebo protekci – aby se někdo u něho přimluvil za viníka. Bůh není méně milosrdný než lidský rodič a není úplatným soudcem.

     Jak to, že dospělý pokřtěný nepátrá, proč Bůh nepřijal Kainovu oběť?

(Hodná řádová sestra učila náboženství: „Děti, Ábel vybral k oběti Bohu nejkrásnějšího beránka, ale Kain Bohu podstrčil plesnivé snopy obilí.“ Inteligentní člověk odmítne její jednoduchou obhajobu Boha. Ale proč se sám nepídí po porozumění?) 

     Proč pečlivě nezkoumáme, jak to s Jákobem bylo?

Mrzí mě, když kamarád – který je chytřejší než já – řekne: „Hodně mi toho bude muset pánbůh jednou vysvětlovat a nebude to pro něj vždycky příjemná rozmluva. Zapotí se chlapec, zapotí.“ Proč už ten člověk nehledá?

 

                  /5     Šimon Petr Ježíšovi řekl: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života“.

 

                  /6     V zářijovém Okénku v rozhovoru s Ladislavem Heryánem si přečtete:„Pohřeb Martina Jirouse trval tři hodiny a myslím, že tam byl čas si tu smrt nějak prožít, rozloučit se, sejít se v hospodě.“