31. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 19,1-10 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mdr 11,22-12,2; 2 Sol 1,11-2,2; Lk 19,1-10 
Datum: 3. 11. 2013
Slavili jsme Slavnost všech svatých /1 a Památku zesnulých. /2
 
První čtení je jedním z mých oblíbených biblických textů. Nemohu se ho nasytit. /3
 
Dnešní čtení o Zaecheovi je opět šokující.
Zbavme se pocitu, že to známe. Nespěchejme, postupujme krok za krokem, do ničeho se nenuťme. Počítejme s tím, že je to ohromující.
 
V náboženské literatuře jiných náboženství něco podobného nenajdeme. Máme silný cit pro vlastní spravedlnost (se spravedlnosti pro jiné je to už slabší).
Milosrdenství se mnohým lidem jeví jako slabost, hloupost nebo nespravedlnost. Primitivní lidé rozumějí jen síle.
Božímu milosrdenství může porozumět jen pokročilý učedník Boží. Rozhodně to není jen otázka citu.  
 
Nebudu opakovat základní informace. Vysvětlete dětem a vnukům, proč židé říkali výběrčím daní „pijáci krve“, proč byli právem nenávidění, jak strašného hříchu se dopustili, kolika chudým existenčně ublížili. 
Dosaďme si místo Zachea někoho opovrženíhodného z moderních dějin.
Znovu se dětí zeptejte, zda znají podmínky, za kterých nám může být odpuštěno.
 
Všichni reptali! I apoštolové! Pochopitelně.
Vy nereptáte?
Nereptáme, protože nám Zacheus neublížil. Jak mohou rodiče odpustit zločinci, který znásilnil nebo umučil jejich dítě?
Hlavně jim neříkejme náboženské fráze, nebo si vysloužíme Hospodinův hněv jako Jóbovi přátelé. 
 
Slyšet o božím milosrdenství pro sebe, pro naše blízké a pro ty, kteří nám jsou sympatičtí, nám je příjemné. Podobenství o ztracené ovci, roztrženém náhrdelníku a marnotratném synu, o boží slitovnosti, rádi vítáme. Pokud nejsme sourozenci marnotratného syna.  
Boží láska má ale svůj háček. Bůh miluje i ty, kteří mi nevoní, nebo je nenávidím. Moji nepřátelé nemusejí být Bohem zavrženi.
Boží smilování pro druhé se mi může stát zdrojem odmítnutí nebo dokonce nenávisti. 
 
Židé přijali Mojžíšské vyučování, za tisíc let pracně došli k náboženství velkého soucitu.
Nemylme se, mnohé jiné kultury jsou dost kruté, i v našich západních „křesťanských“ dějinách stále znovu a znovu snad v každém století vyplouvá mnoho krutosti. Jako nějaký virus, který v sobě nosíme a občas, zvláště když jsme oslabeni, se opět projeví (třeba jako opar). 
 
Milosrdenství se nedědí (jako se nedědí slušnost, znalost cizího jazyka nebo umění usmířit se). Můžeme navazovat na kulturu předků, ale každý si potřebuje vyzkoušet a osvojit si co znamená: „Milosrdenství chci a ne oběť“.  
 
Ježíš své posluchače a učedníky připravoval na šok božího milosrdenství. Ale něco jiného je slyšet o Božím smilování a vztáhnout je na sebe, a něco jiného je „dovolit“ Bohu, aby se smiloval nad někým, nad kým bych se já nesmiloval.

Bůh není dobrák, který, když má zvlášť dobrou náladu, prohlásí: „Všechno dobré, co jsme si, to jsme si.“
Ledaskdo si myslí, že Boží milosrdenství ignoruje a porušuje spravedlnost. Kdo je trpělivý a ptá se a nechá se poučit a vést krok za krokem, nemusí se na Boha naštvat. Může Boží milosrdenství obdivovat a snažit se je přijmout k následování.
 
Jak se Zacheové rozchází  s Hospodinem?
Jak se rozpadá manželství? Co předchází rozchodu?
Někdo se rozhodne najednou a spálí za sebou všechny mosty, ale většinou odklon začíná pomalu.
I Zacheus se mohl rozcházet s Bohem ve skrytu. Ti, co chodili do synagógy nebo do kostela, si většinou netroufnou veřejně říct, že Pánbíček je pro svíčkové báby. Možná i Zacheus ještě nějakou chvíli do  synagogy chodil, ale bez potřeby a vnitřního přesvědčení.
 
Kolaborace Zachovi umožnila získat bohatství a moc.
Zkuste dětem říci, co může dětem způsobit posměch, kam může zlost a hněv zajít …
 
O Ježíšovi se šířila veliká pověst. Když se Zacheus dověděl o Ježíšovi, začal se zamýšlet nad svým životem …
Chtěl Ježíše alespoň vidět. Netroufal si přijít a říci: „Slyšel jsem, že Bůh je ochoten odpustit každému. Ježíši, je možné, že by i mě mohlo být odpuštěno?“
Neodvážil se přijít, ale chtěl Ježíše alespoň vidět, na víc si sám netroufal.
Protože nás Bůh vyhlíží, protože nám Ježíš vidí do srdce a vyhledává hříšníky a jde nám naproti, mohl se Zacheus obrátit, změnit se.
Nepřehlédněme, co Bůh a Ježíš za své milosrdenství schytá od „spravedlivých“: falešné pohoršení, pomluvy, zášť a nenávist vedoucí někdy k likvidaci milosrdného.    

 

Ježíš byl dobrým hostem (nejen hostitelem). Ne každý Ježíšův hostitel byl ale otevřený, příjemný. Ne každý byl připraven přijmout nové poznání o Bohu.

 

Ježíš se uchází o každého. Stoloval s lidmi na okraji společnosti, aby je získal pro život s Bohem, ale stoloval i s lidmi usilujícími o zbožný život. Ne všechny se mu ale z

 obou skupin podařilo získat.

 

Ježíše předcházel velký ohlas a je možné, že byl Ježíš v Jerichu pozván ke stolu někým významným, (když přijde do farnosti pan biskup, také je dohodnuto, kdo ho pohostí), a že si více lidí přálo, aby Ježíš v

ešel k nim. Jinak by zbožní lidé nereptali, že se Ježíš pozval k největšímu lumpovi široko daleko.

Dovolíme-li uvažovat tímto směrem, můžeme dojít k důležité otázce, zda by Ježíš přišel na oběd k nám?

 

Proč Ježíš zašel k Zacheovým? Kdyby Ježíš na obědě u pana starosty nebo u pana rabína mohl někomu pomoci, šel by tam. Kdyby někdo z nich o Ježíše opravdu poctivě stál, řekl by Ježíš: „Zachee, dnes mě na oběd čekají starostovi a k

 večeři rabínovi. Nemohu je minout, to se nedělá, čekají mě a mají navařeno, ale zítra jsem volný, přijdu k

 tobě.“ 

 

Často lidé chodili do kostela z povinnosti, někdy, ze společenské povinnosti (máme mši za maminku, politik kvůli svým politickým záměrům). Taková přítomnost není dobrá, může dotyčnému dokonce „uškodit“ /4

 

Proč přicházíme na bohoslužby my? Co tam očekáváme?

Kvůli splnění „náboženské povinnosti“? Abych byl spokojen se sebou, že mám zásluhu? Abych si zazpíval? Získal odpustky? Vyprosil si zdraví, úrodu, maturitu pro vnouče?

Zbožných modliteb, proklamací a proslovů Bůh vyslechl během dějin dost. (Před týdnem jsme slyšeli, že ne každá modlitba je dobrá a Bohu příjemná.)

 

Nakolik přicházíme s touhou, Bože, chci se o tobě něco nového dozvědět, více ti porozumět?

 

Co si odneseme z příběhu o Zachovi? Bůh je hostitel a my jsem hosty. Máme být dobrými hosty.

 

Ale i můžeme něco Bohu nabídnout – neříkejme naše náboženské fráze a poučky.

Není těžké pochopit, že mezi hostem a hostitelem má být dobrý vztah. Oběma rolím se učíme.

Přátelství může být i mezi nerovnoměrnými partery. Víme, čím nám dělají radost naše děti.

 

Co můžeme Bohu nabídnout? Co jsme se od něj dozvěděli, že mu je milé?

Co udělal Zacheus milého Ježíši? /5

------------------------------

Poznámky:

                  /1     Nedávno jsme s mužskými zkoušeli říci, na co my Češi můžeme být hrdí. Na to, co jsme se naučili od svých předků:

       od obrozenců,

       od legionářů z 1. světové války, kteří riskovali a přeběhli na druhou stranu fronty,

       od vojáků a odbojářů 2. světové války,od jejich matek, manželek a milenek, které jim dovolily

             jejich vzpouru,

       od biskupa, biblisty a pedagoga J.A. Komenského,

       od T.G. Masaryka,

       od Milady Horákové, a statečných lidí z doby komunistické totality,

       od Chartistů,

       od našich národních světců,

       od našich spisovatelů, novinářů, vydavatelů a dalších osobností. 

 

                  /2     V naší společnosti mnoho zesnulých mizí bez funusu (to je ojedinělý úkaz v lidstvu). Svůj podíl na tom máme i my – církev. Dvacet let o tom víme, ale nic nečiníme. Naše pohřební obřady a slova liturgie jsou lidem vzdálená a nesrozumitelná.  Lidé odcházejí k

 esoterice a převtělování.

Ještě pamatují, že se dětem místo sexuální výchovy říkaly povídačky o čápu a vráně, asi 100 let se říkala pohádka o Ježíškovi nosícím dárky (děti bohatých rodičů obdarovával mnohem více než děti chudé).

Podobně mluvíme o dušičkách.            

Proč ohlupovat děti?

Potřebujeme si udělat pořádek. Bible neodděluje tělo od ducha. Proč mluvíme o tělu v hrobě a duši v nebi?  (Jsou v nebi jen 4 celí lidé (Henoch, Eliáš, Ježíš a jeho matka) a ostatní jsou jen „duše“? Říká sv. Václav: „Lebku mám ve svatovítském pokladu“?)

Proč říkáme: Tatínek je už 10 let mrtvý, když už vstoupil do plnosti života, zatímco my jsme polomrtví? 

Čas vnímáme jen v pozemském životě. „Vzkříšení těla“ je dobová výpověď oponující pohanské představě, že nás po smrti čeká už jen život stínů. 

Je „očistec“ vězením nebo doučováním? Potřebujeme to vědět, abychom potřebným pomáhali odpovídajícím způsobem. 

Naši předkové se před smrtí znovu snažili smířit s lidmi (na pohřbu jejich jménem zazněla prosba o odpuštění toho, čím zesnulý ublížil lidem) a jelikož si uvědomovali, že mohli udělat víc

, než udělali, věnovali určitý obnos na dobré úmysly. Komunisté zavedli civilní řečníky, kteří vychvalovali nebožtíka. Pochovávali samé ideální lidi. Při jednom pohřbu synek zesnulého zatahal mámu za sukni: „Jdem pryč, jsme na jiném pohřbu

.“

Na pohřbu nemáme jen plakat a vzpomínat na minulost se zesnulými. Máme je vyprovázet před Tvář boží, máme se ptát, jak asi obstojí, co jim chybí, co potřebují (neodcházíme především před Soud, Bůh je především TÁTA-MÁMA, Přítel a Ženich) a co pro ně můžeme udělat. Protekce není zapotřebí!  

 

                  /3     (Překlad ekumenické Bible).

         Bože, ty můžeš vždycky prosadit svou svrchovanou moc

         a síle tvé paže nikdo neodolá.

         Neboť jako prášek na misce vah je před tebou celý svět

         a jako kapka ranní rosy padající na zem.

         Nade všemi se smilováváš, protože všecko můžeš,  

         nehledíš na hříchy lidí, jen aby změnili svůj život.

         Miluješ všecko, co je,

         a neošklivíš si nic z toho, co jsi učinil,

         vždyť bys ani nemohl připravit něco, co bys měl v nenávisti.

         A jak by mohlo cokoli trvat, kdybys ty to nechtěl,

         anebo být zachováno, kdybys to nepovolal k bytí?

         Šetříš všecko, protože to je tvé,

        Pane, který miluješ život. (Mdr 11,21-26)

                                                             Miluje Bůh i ďábla? Vyšel z jeho ruky (už jsme o tom mluvili).

 

             /4     Přijít na setkáni s Bohem bez upřímného zájmu je neuctivé, nehorázné a nebezpečné. Pilát, Herodes, Kaifáš, „farizeové“ měli tu čest se setkat s

 Ježíšem (komu se to poštěstilo), ale stalo se jim to kamenem úrazu.

U prvních křesťanů se Eucharistie nesměli účastnit ani katechumeni – čekatelé křtu, nebyli zasvěcení. Nevím, proč biskupové zvou na bohoslužby nevěřící politiky, proč jim to nerozmluví? Ani na naše civilní slavnosti nezveme čumily, ignoranty a lidi, „kteří nemají roucho svatební“.

 

                  /5     Pro Ježíše nebylo nejdůležitější dobré jídlo a pití v Zacheově domě, ale Zacheova radost a  jeho rozhodnutí: „Pane, půlku svého majetku dám chudým a jestli jsem někoho ošidil nahradím mu to …“