Svátek Ponoření Páně („Křtu Páně“)

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 5,1-12 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 42,1-4.6-7; Sk 10,34-38; Mt 3,13-17
Datum: 12. 1. 2014
Každou chvíli se setkávám (podobně jako ledaskdo z vás) s lidmi, kteří naříkají, že nebyli chtěnými dětmi, někteří dokonce nebyli svými rodiči přijati. Zakoušejí všelijaká příkoří, nedaří se jim v manželství a rodičovství, procházejí i velkými a dlouhodobými krizemi. Trpí pocitem nedomilovanosti. Ptají se: „Jak mám zakoušet přízeň Boha? Rozumem to snad mohu přijmout, ale vlastního prožitku, že bych byla milovanou dcerou, milovaným synem božím, se mi nedostává. Co mám dělat?“
Obsah dnešních biblických textů nám k tomu může něco nasvítit.
 
Léta jsem se ptal, co znamená Ježíšovo ponoření, proč Ježíš prošel Janovým rituálem? Netušil jsem, že se celá událost s Ježíšem u Jordánu také velice týká nás.
 
Izraelité po staletí toužebně očekávali nového krále od Hospodina. Slibovali si od něj pomoc v nouzi od svévolných vlastních králů a od útlaku pohanů.
Izajáš mluví o  Božím otroku (v našem překladu služebníku) a popisuje jeho program.
Židé se ptají, kdo tím služebníkem je: Izrael, proroci, Mesiáš … ?
Křesťané v Božím otroku vidí Ježíše (otrok v tomto smyslu není zotročený a bezprávný, ale ten který pracuje bez mzdy).
Protože Ježíšův program přijímáme za svůj, proto je důležité text promyslet a občas se s ním opět porovnávat.
 
K druhému čtení:
Čteme-li Písmo v souvislosti (ne jen úryvky), všimneme si, že si apoštol Petr přiznává, jak si (i po seslání Ducha svatého) několik let „stál na vedení“. /1
(Podrobněji jsme si kterýsi rok tuto událost procházeli.)
 
Římský misál dnešní svátek nazývá: „Ponoření Páně“. /2
 
Křest a křesťané jsou odvozeni od řeckého Christos (překlad hebrejského Mašiach). 
Stůl je vyráběn z nějakého materiálu, my se stáváme křesťany. Křtem jsme přijímáni za Ježíšovy učedníky, vstoupili jsme do Ježíšovy školy, k vyučování jeho životního stylu. 
 
Ježíš nebyl křtěn. Mesiášem je ustanoven Bohem od začátku, nepotřebuje se jím teprve stávat. Dostanu-li stůl, nemusím s ním už nic dělat, stolem je.
 
(Mesiáš znamená „pomazaný olejem“. /3
Říkali jsme si, že Jan jen ponořoval hříšníky do Jordánu. 
Ježíš není hříšníkem, nemá zapotřebí se kát. Nechal se ponořit na potvrzení nezbytnosti Janova ponořování pro nás.)
 
Až do Ježíšova ponoření Jan nevěděl, kdo je Mesiášem (srv. J 1,31). /4
 
Otec u Jordánu (před Ježíšovým učitelským působením) potvrzuje, že Ježíš je plný Ducha a je jeho milovaným synem. Nic na tom nezmění ani pomluvy a úklady zbožných lidí, ani rozsudek Nejvyššího velekněze („ex cathedra“) k ukřižování (prokletí do horoucích pekel). Pro Boha Ježíš nikdy nepřestane být milovaným synem.
Ježíš je počat z Ducha, je plný Ducha od začátku a při ponoření do Jordánu je to zjeveno.
Od křtu jsme do Ducha ponořováni, je na nás vyléván. /5
 
Už při stvoření člověka Bůh vdechl do zformovaného prachu země svého Ducha.
Lidé se ale vzdalovali Bohu a od Ducha božího. Velké „starozákonní“ osobnosti se Duchu božímu otvírali a dar Ducha dostávali.
I apoštolové po Ježíšově zatčení Ducha božího potratili. Proto jim Ježíš po vzkříšení „dopumpovával“ svého Ducha (srv. J 20,19-22).
 
Jan předpověděl: „Mesiáš vás bude ponořovat do Ducha a do ohně.“
Jak to vypadá a co to znamená?
 
Bible přirovnává Ducha ke vzduchu, vodě, ohni, vůni a krvi.
To, co je ponořeno, je obklopeno tekutinou. Do porézního materiálu tekutina nasaje, do nádoby, pokud není dnem vzhůru, tekutina vnikne.
Do některých „otevřených“ materiálů voda prosákne, vzduch a plyn je do určité hloubkyprostupuje. Oheň prohřeje, vůně nás dokola obklopí. Duch duje jako vítr. Vítr „profoukne až na kost“.
             
I máme „nasáknout“ Duchem, jako houba nasákne vodu. „Ježíš vystoupil a zvolal: ,Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije´“! (J 7,37)
 
Ponořit se do Ducha znamená, nechat se obklopit Duchem, žít v důvěrném vztahu s Bohem. „Henoch chodil s Bohem“.
 
Židé byli vedeni k umění všímat si Boží přízně, žít ve vědomí boží přítomnosti.
Znají své jedinečné postavení před Bohem. /6

Jejich náboženská praxe a zbožnost jim to stále denně připomíná, je prodchnuta vědomím: „Kde jsem – tam je se mnou Bůh (ve slově prodchnut je obsažen duch).

Z hebrejské Bible (Starého zákona) jsme se i my – původně pohané – dozvěděli, že i nám Bůh nabídl osobní přátelství. Všímáme si, že ve všem dobrém a krásném má Bůh svůj podíl. Všechno bohatství života smíme přijímat jako osobní dar. Bohu pro nás není ničeho příliš. A ničeho mu není pro nás zatěžko. Kdo to ví, je nesmírně bohatý.

 

Člověk je navíc schopen přijmout božího Ducha do svého srdce, do svého nejvnitřnějšího nitra. /7

 

Při setkávání s druhým neříkáme v češtině „ponořit“ (neříkáme např. „ponořit druhého do náruče“).  Užíváme jiné výrazy. Děcko vložíme druhému do náruče, přijmeme nabídnutou náruč, obejmeme druhého, děcko nám dá ručičk

y okolo krku, má je malinké, ještě nás celé neobejme.

Bojí-li se dítě psa, rodič vezme dítě do náruče a co nejvíce dítě chrání svýma rukama a tělem.

Děcko v náruči zakouší největší blízkost, zájem, přijetí, lásku, ochranu, porozumění, pocit bezpečí a jistoty, odpuštění  (při kojení nejen nasycení těla) … /8

Kdo zažil v dětství lásku, jistotu a bezpečí od svých rodičů, má usnadněnou cestu k poznání božího přátelství. Kdo to v dětství nezažil, má možnost se nechávat domilovávat kdykoliv. Celou věčnost se nám boží zájem o nás a jeho láska neomrzí.

 

Ježíš vyrůstal ve vysoké úrovni rodinné kultury a židovského náboženství. Přišel, aby nejen očistil vtah k Hospodinu od „tradice otců“, aby uzdravil pokřivenou zbožnost, ale aby s

 námi uzavřel „Novou smlouvu“ a přivedl nás do Otcovy náruče. Chce pozvednout naše vědomí o blízkosti Boha člověku,

Svědčí, že slova: „Ty jsi můj milovaný syn“, platí o každém z nás. (Je snad někdo z lidí hodnověrnější než on?)

 

Jak nás Ježíš ponořuje do Ducha?

Nabídl nám osobní přátelství, svým nezištným zájmem, péčí a obětavostí si získal naše srdce. Učíme se mu důvěřovat. Ochutnáváme to bohatství a učíme se (i příjemným věcem se učíme) je přijímat.

(Milované dítě jinak roste než nemilované.)

Ježíš nás vkládá do Boží náruče, do lásky Otce, do lásky své a lásky Ducha.

Uvedu pár příkladů:

-  Křest je pro nás smluveným znamením, kterým nám Bůh říká: „Jsi moje milovaná dcera, jsi můj milovaný syn.“

-  Ježíš ukázal na své učedníky: „Hle, moje matka a moji bratři. Ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka.“ (Mt 12,49-50)

-  „Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“ (Srv. J 15,7-15)

-  Ve svátosti smíření (druhém křtu) nám hříšným sděluje: „Odpouštějí se ti hříchy, jsi moje milovaná dcera, jsi můj milovaný syn.“

- „Blaze těm služebníkům, které pán, až přijde, zastihne bdící. Amen, pravím vám, že se opáše, posadí je ke stolu a sám je bude obsluhovat.“ (Lk 12,37) Ženich na svatbě obsluhuje nevěstu, ne hosty.

 

-   Při Večeři Páně Ježíš umyl apoštolům nohy! Znovu a znovuznám říká svatební slib nám – své nevěstě – a dává nám pít ze svého kalichu: ,Pijte z něho všichni´. (Mt 26,27)

(Na svatbě pijí ženich a nevěsta z jednoho poháru. Krev je velikým znamením života a Ducha.)

 

Vnímat Boha, naučit se mu naslouchat, porozumět mu, spolupracovat s ním, je v našich silách. 

Pak nás Boží slovo a svátosti budou těšit a budeme je rádi slavit. Poroste naše vědomí, že jsme Bohem milováni. Každým setkáním s Bohem budeme bohatnout, hladina naší dobr

é nálady se bude zvyšovat a naše zdravé sebevědomí bude narůstat.

 

Je štěstím vědět, že jsme z královského rodu. (Nepokřtění to nevědí. Opuštěné děti neznají své rodiče.)

Už dětem ale říkáme, že se nestačí jen narodit do dobré rodiny, byli i zlí princové a princezny, králové i královny.

Naše vznešenost nás zavazuje. Toužíme osvojit si královské jednání, abychom byli Bohu jeho „chválou, věhlasem a okrasou, svatým lidem Hospodina“. Krásnou nevěstou Beránkovou.

 

Stále pracuji na přijímání tohoto bohatství. Není pro mne samozřejmé, dovolit Bohu, aby mě měl rád bez mého výkonu …

I můj životní příběh je svědectvím, že se Bůh zajímá o každého člověka. Každý můžeme jeho přízeň objevit, naučit se ji vnímat a přijmout ji. (A pak z ní rozdávat.)

 

Kdo máte zkušenosti s kočkou a psem, víte, že kočka k nám skočí na klín, jen když má náladu. Jak nechce, odejde, můžeme ji lákat, ale nepřijde. Pes o nás stojí mnohem víc.

Byl jsem nedávno na návštěvě u jednoho pána. Přiběhla jeho boxerka, přes hodinu jsem jí hladil, stále o to stála. Pak už jsem musel jít domů.

 

Jaký jsme typ před Bohem, „kočičí nebo „psí“?

Nebo synovský?

 

Každého slušného rodiče by mrzelo, kdyby jeho dítě trpělo pocitem, že není rodiči milováno. Zkusme si představit, jak je asi Bohu, když někdo má pocit, že jím není milován. Proto Ježíš přišel – aby nikdo touto prázdnotou nestrádal.

 

Bůh nás bere vážně. Nakolik my bereme jeho slovo vážně? Když nám řekne: „Jsi můj přítel, mám tě rád“, můžeme mu důvěřovat. (Samozřejmě to předpokládá osobní poznání, že slovo Boží má svou důvěryhodnost – je nad všechna lidská tvrzení.)

 

Pokračování za týden.

 

---------------------------

Poznámky:

                  /1     Petr : „Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé.“ Jak to, že to Petrovi dochází až po létech? Copak Ježíš výslovně neposlal apoštoly k

 pohanům? Copak se Ježíš řadě pohanů osobně nevěnoval?

Text je velice důležitý pro každého, komu jsou svěřeni druzí, rodiči počínajíc, papeži končíc – abychom si bláhově nemysleli, že všechny naše názory ladí s

 názory Božími, a že jsme neomylní.

I apoštol Petr přiznává, že mu léta po seslání Ducha svatého nedocházely některé věci. Uměl je zopakovat, ale neporozuměl jim.

 

                 /2     Český překlad místo ponoření používá slovo pokřtít, to je matoucí.

Opravme si to: „Ježíš přišel z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho ponořit.

                        Ale on mu bránil a říkal: "Já bych měl být ponořen od tebe, a ty jdeš ke mně?"…

                        Když byl Ježíš ponořen, hned vystoupil z vody, a …“

 

                  /3     Ježíš se nechal od Jana ponořit do Jordánu také ze solidarity s námi, ohrožovanými zlem.

I Ježíš bude zlem smeten, utopen.

Náš křest je obřadem, kterým jsme byli přijati mezi Ježíšovy učedníky.

Dospělý prochází Janovým ponořením „do obrácení“, a pak je „ponořen do Ducha“.

Ježíšův učedník přijímá „obracení se“, jako celoživotní proces. Celý život si máme porovnávat své názory s Ježíšovými názory, své postoje s Ježíšovým jednáním.

Jako se židé noří do mikve – k očišťování, tak my se noříme „do obracení“ se ke Kristu. Jen „blahoslavení čistého srdce, uvidí Boha“ (srv. Mt 5,8). Ti, kteří se „neobrátili“, se s

 Ježíšem minuli. Jestli si pokřtěný znovu a znovu neporovnává své názory s Ježíšem, jde vlastní cestou (a ta do božího království nevede) s

 Ježíšem se mine. (Většina velekněží a zbožných farizeů se s Ježíšem minula, i když byli v „pravé církvi“.)

 

                  /4     Jan se s Ježíšem zřejmě setkal, a Jan viděl, že Ježíš je větší osobností než on.

(Říkali jsme si – Janovi jeho rodiče nesměli říci, kdo je Mesiášem. Pouze řekli: „Už se narodil.“)  

 

                  /5     Při křtu dospělého člověka prochází katechumen procesem Janova obrácení a pak je „ponořen do Ducha“.  Jan řekl: „Já jsem vás ponořoval do vody, Mesiáš vás bude ponořovat do Ducha svatého.“ (Mk 1,8)

 

 

                  /6     Biblické příběhy, žalmy, moudrost, záchranné činy a události jsou pro židy jejich (snad i už pro nás naší) zkušeností blízkosti a štědrosti Hospodina. Těšili se a těší z

 toho, že jsou lidem Hospodinovým, věděli a vědí, že jsou všichni z královského rodu (proto židé neměli šlechtu – ani církevní – a zpočátku neměli a dnes opět nemají krále, ani „církevní“ šlechtu).

Jejich modlitby, obřady a slavnosti v židech stále podporují vědomí, že jsou u Boha doma. Jsou jeho domácí. Vědí, že každé jejich dítě (i dítě ze znásilnění –

nejtěžší forma nechtěného dítěte) je také božím dítětem (parchanty nevedou, mají vysoké vědomí velikosti člověka před Bohem). Vědí, že jsou nevěstou Hospodina.

Při obřízce říkají: „Jsi můj ženich, je to zpečetěno krví“. Třináctiletí kluci jsou při obřadu dospělosti vyvoláni ke čtení Tóry jako chatan (ženich – rozuměj Tóry). Při některých slavnostech tančí se svitkem Tóry jako ženich

s nevěstou. Atd., atd. 

Škoda, že jsme si z této krásné tradice (kterou prošel a kterou oceňoval i Ježíš) nevzali víc.

 

                  /7     Jsme-li patřičně otevřeni – může do našeho srdce Duch vstupovat. Vzpomeňme Jana Baptistu: „Udělejte v sobě cestu, aby se k vám Bůh dostal“.

 

                  /8     Naše křestní formule: „Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ je nesrozumitelná, jako slova nějakého kouzla. (Ale biskupy to netrápí.) Kdyby se říkalo podle smyslu: „Já tě (ponořuji do jména božího) vkládám do náruče boží, do lásky Otce, Syna i Ducha svatého“, třeba bychom tomu rozuměli.