2. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: 1Kor 1,1-3 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 49,3.5-6; 1 Kor 1,1-3; Jan 1,29-34
Datum: 19. 1. 2014
První čtení nám nabízí další úryvek z písní o božím otroku.
„Nestačí být mým služebníkem, budeš sloužit také druhým, shromáždíš a přivedeš svatý zbytek Izraele (přivedeš ty otevřené, ochotné se obracet). A budeš světlem i pohanům – aby dostali příležitost – protože má je celá země, všichni jsou moji milovaní.“
Bůh nepotřebuje, abychom byli dvořany kořícími se Jeho Veličenstvu. Ale přidali se k jeho péči o druhé. Rodiče si také nepřejí, aby jim děti odrána do večera líbali ruce, nejvíce si přejí, aby se jejich děti zapojily do budování rodiny, vzájemných vztahů a sami pak pracovaly pro něco, co má smysl.
 
Druhé čtení: Nám je nabízen a darován pokoj: porozumění, odpuštění, smíření, harmonie. Ne proto, abychom se jen sami hřáli v blízkosti Boha, ale abychom byli spolutvůrci jeho pokoje, který je nabízen dál a dál a my jej máme šířit jako se šíří kruhy na hladině po vhození kamene. 
(Ježíš jako Kníže pokoje šel i do střetů tam, kde někdo „nábožensky“ manipuloval s druhými pro posílení svých „zbožných“ pozic a vedl druhé na opačnou stranu od božího království.)
 
Jan (jedna z největších osobností našich dějin) svědčí o Ježíši.
Jak velikou váhu má Janovo svědectví pro nás?
 
Jdeme jeho cestou?
Nestačí „věřit“ ve smyslu: „Já také věřím, že něco je“, „Já jsem také u víry“. Satan Boha nepopírá, ale svým životem Ježíšinepřitakal. Ježíšův život ho nezajímá. Hlásá sám sebe. Nenásleduje Ježíše, nejde s ním do ohně, druzí ho nezajímají, není ochoten pro ně cokoliv udělat.
 
Co měl Jan na mysli, když řekl: „Beránek boží“?
Co se nám objevuje na mysli, když to při bohoslužbě říkáme?
Mučedník?
Jaký? Mučednictví je vícero druhů (i třeba mučednictví teroristů, kteří se odpálí). 
Co znamená „beránek“?
 
Abrahám měl obětovat Izáka. Dal Bohu naprostou přednost před vším, i před svou budoucností.
(Děti byly pro lidi zárukou budoucnosti, vždy měly pečovat o své rodiče v jejich stáří.
To se ví, že by táta dal raději svůj život než dát život syna.)
Bůh chválí Abraháma. Ale proč má být zabit beran?
Jak k tomu to nešťastné zvíře přišlo?
Byl to kus z Abrahámova stáda?
Potrpí si Bůh na skopové a potřebuje k tomu řezníka? Přece není pijákem krve? /1
Kladu tyto otázky proto, abychom honem nešermovali naučenou odpovědí. /2
 
Snad už rozumíme starozákonnímu obětování v chrámě. 
Snad už trochu rozumíme zabíjení velikonočních beránků.
(Snad to nemusím stále v poznámkách pod čarou opakovat.)
 
Ježíšovu smrt nevyžadoval Bůh, to my jsme si nedali říci.
Jeho krev nebyla nutná k odpuštění našich hříchů.
 
Jan má na mysli berana zabitého, staženého z kůže, vykuchaného, visícího na háku.
 
Živíme se rostlinami a masem zvířat. Bez jídla člověk hyne.
Bez Ježíše bychom zahynuli. Naše záchrana stála Ježíše život. /3
(Ve válce nepomohlo jen se modlit; stateční se postavili proti útočníkům, s rizikem, že třeba zůstanou v ohni.)
 
„Mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj.“ (J 6,55) /4
 
Ježíš dal svůj život pro nás a za nás.
(Jeho nevinná krev není pohonnou hmotou do stroje božího milosrdenství.) Biblická řeč je „básnická“ (my myslíme „řecky“), vystihuje víc než kolik by dokázala popsat řeč přírodovědců.
 
Ježíš položil svůj život, protože jsme mu nevěřili, když nás varoval před naší zrůdnou náboženskou nesnášenlivostí. Ani apoštolové mu nevěřili.
Dokud  nevidíme na vlastních rukou krev druhého, nekajeme se. K tomu ale nestačí jen si přiznat svou vinu, najít příčinu hříchu (abychom věděli, co se máme naučit), 

ale také se obrátit a přijmout Ježíšův způsob života. K tomu nestačí jen odpuštění vin nebo odpykání si trestu. /4

Bez přijetí Ježíšova způsobu života nejsme schopní žít v nebeském království.

Někdo dostal amnestii nebo si odkroutil čas vězení, ale záleží na tom, zda se poctivě zapojí do života na svobodě.   

 

Myslel si Jan, když říkal: „Hle Beránek boží“: „Hochu, hochu, ty špatně dopadneš. Jak přijdeš jako beránek mezi vlky, mezi vlky v rouchu beránčím, mezi čubky, svině a zmije, roztrhají tě“. (Těmi šelmami jsme my, kosteloví, na našem Hřbitově máme velké oddělení mučedníků vlastní výroby).

 

Proč při Večeři Páně říkáme: „Hle Beránek boží“? Ježíš nás živí svým slovem a svým přátelstvím (tomu rozumíme, nestačí nám doma jen plná lednička jídla, kdyby doma nebylo přátelské teplo). Večeře Páně není jen „památkou“ ukřižování, ale především je svatební hostinou Beránkovou. Při ní se živíme Ježíšovou láskou (která jde ochotně až na smrt, dokonce až za hrob). Proto se podává odděleně Tělo Páně a Krev Páně. To abychom nezapomněli, že nám Ježíš tuto hostinu neodkázal při nějaké velice povznesené náladě, ale pár hodin před zatčením. Věděl, že Velikonoce nepřežije. 

I my chlapi víme, že nový život těhotenství a porod je placen. Při porodu se objeví nejen krev, ale někdy i moč a … Při ukřižování si nemohl odsouzenec odskočit na záchod, čural bolestí (i to ponížení odsouzence bylo pro křižujíc

í katany příležitostí k posměchu).

 

Obdivujeme Ježíše, že pro nás toto vše podstoupil.

To vše mluví pro jeho hodnověrnost a přispívá k našemu obdivu a úctě vůči němu. (Podobně víme, proč si vážíme maminky nebo manželky.)

 

Neděláme z Večeře Páně novou Golgotu, Ježíš má už trápení na kříži za sebou. Sám o sobě řekl: „Žena, když rodí, má zármutek, neboť přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk.

“ (J 16,21)

Večeře Páně je svatbou, ale máme na paměti, jak obětavého ženicha se nám dostalo.

Nechceme zapomenout, že Ježíše křižujeme my. Ne svými „všedními hříchy“, ale zradou náboženské nesnášenlivosti, lhostejností a zbabělostí dnešním „křižovaným“.  

 

Minule jsme uvažovali, co pro nás znamená přijmout boží vyznání: „Jsi moje milovaná dcera, milovaný syn“.

 

Objevím-li a přijímám-li, že jsem milovaná dcera/syn boží, pak ke spravedlnosti patří tuto vznešenost přiznat i druhým lidem.

Přiznat tuto hodnost i lidem, kteří nám nevoní, není snadné.

Ježíš ale také sloužil slabším. Nikdo z nás se mu nevyrovnal. Pečuje o nás všelijak znečištěné a ještě se z nás nepozvracel. Neznám větší osobnost …

 

Uvěřit Bohu, že jsme jeho milované děti, je náš veliký a prvořadý úkol. Žádné klanění a korunování sošek nebo obrazů zlatými a posvěcenými korunkami. Máme posvětit sebe, zasvětit se Ježíšovu způsobu života. Přijmout za svou jeho službu a s

 ním se obětovat druhým.

 

Až tomu uvěříme, že jsme děti boží, promění se náš život.

Pak budeme jednat s biskupem i s posledním Vietnamcem a bezdomovcem, jako s Ježíšovým bratrem. A biskup se mnou bude také jednat jako s Ježíšovým bratrem. Budeme se blížit k

 Ježíšově úrovni jednání.

Už nebudeme říkat, že na někoho (třeba R. Bezáka) byl vložen Ježíšův kříž. Ježíš se sám nepřibil a velekněží a katané nebyli boží služebníci. /5

 

Až uvěříme, že i ten druhý je milovanou dcerou nebo milovaným synem božím, změní se naše jednání.

Pak budu vědět, že pečuji-li o vlastní dítě, zároveň pečuji o Ježíšovu sestru nebo bratra.

Dostanu-li zakázku na nějakou práci, dostal jsem královskou zakázku od královského bratra.

Jestli někdo poslouží mě: uvařil-li mi oběd, setřel-li mně podlahu, vyměnil-li mě plenu – pak mně v tom, který mi posloužil, také posloužil Ježíšův bratr nebo jeho sestra. Dostalo se mi veliké cti.

Až nám vědomí božích dětí přejde do krve, pak mezi sebou budeme jednat na úrovni božích velvyslanců, na úrovni božích synů.

 

Je to utopie? Byl Ježíš utopista?

 

Přijali jsme tuto ideu za svůj cíl. Víme, že k této úrovni jednání dojdeme úplně až v nebeském království. Ale uvěřili jsme, že „Boží království už začalo“. Touto cestou jsme se s

 Ježíšem vydali.

 

Prosba: „Přijď tvé království“ – je jednou z nejdůležitějších proseb.

Všechno ostatní nám bude přidáno. Všechno nám už bylo dáno! 

Boží království si nemusíme teprve vyprošovat. Potřebujeme jediné – učit se od Ježíše jednání, které nám svým životním příkladem ukázal: „Jednejte spolu tak, jak já jednám s

 vámi“.

 

Ježíšova úcta k člověku, jeho obětavá služba, je nám vzorem.

 

Jan říká: „Ježíš – ten, který bude církevní vrchností prohlášen za „blázna, buřiče a bourače naší svaté víry“  – je služebníkem a beránkem božím. Nenechte se mýlit lidským soudem, kter

ý Ježíše pomluví, že je podsedlý zlým duchem, tento člověk je plný božího Ducha. Toto je syn Boží!“   

 

----------------------------------

Poznámky:

                  /1     V Písmu najdeme řadu míst, kde Hospodin říká: „Je mi na zvracení z vašich obětí. Poukazuji alespoň na Iz 1,11n a Ž 50.

 

                  /2     O Abrahamově „zkoušce“ jsme mluvili, je drastickým příběhem, abychom si jednou provždy pamatovali, že si Bůh žádné lidské oběti nepřeje!!!

 

                  /3     Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti.

Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce. (J 10,10-11)

 

                  /4     „Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo. (J 4,34)„Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný; ten vám dá Syn člověka.“ (J 6,27 )  

 

                  /5     Nanejvýš můžeme říkat, zase už dalšího člověka křižujeme, mlčíme k jeho trápení, díváme se stranou a říkáme náboženské fráze.