2. neděle postní

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Gn 12 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Gn 12,1-4a; 2 Tim 1,8b-10; Mt 17,1-9
Datum: 16. 3. 2014
Připravujeme se na Velikonoce, dnešní evangelium se týká Ježíšova ukřižování. Je dobré si připomenout jeho důvod.

Proč si Hospodin vybral Abraháma? /1
K čemu si vybral nás?
Opět slyšíme slovo požehnání. /2

Označení „Proměnění Páně“ není šťastné.
Celá událost může pro někoho vyznít jako světelná show. Evangelia nejsou pro malé děti.
Kdysi starším kojencům maminky užvýkaly jídlo a předávaly jim ho z pusy do pusy. Stejně tak starým, bezzubým lidem. (Z toho prý vznikl polibek.)
My, učedníci nejsme kojenci. S Ježíšovou výukou, s evangeliem máme pracovat.
Události neporozumí ten, kdo si nepřečte celý text: Mt 16,13-17,13, kdo si k tomu nevyhledá Lukášův text: „S Ježíšem rozmlouvali Mojžíš a Eliáš a mluvili o cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě“ (Lk 9,30-31). Ulpí na kulisách a mine se s Ježíšovým záměrem jako ti tři učedníci.
(V kterém evangeliu je popsáno, že učednici spali? Proč spali?)
Mnohokráte jsme o tom mluvili.

Učedníci se bránili Ježíšově informaci, že bude ukřižován.
Ježíš vzal tři nejlepší učedníky k doučování. Mojžíš a Eliáš byli pro židy největšími osobnostmi, ale kupodivu učedníci nevěnovali pozornost rozhovoru největších proroků s Ježíšem. Protože jim „bylo vše jasné“ – Mesiáš osvobodí Izrael od okupace.
Zatímco apoštolové odporovali v otázce ukřižování, Mojžíš a Eliáš Ježíši přitakávají: „Chápeme tě, s lidmi je téměř nemožné pohnout, nemáš lepší volbu k docílení náboženské reformy.“

Když se Ježíšovo úsilí o doučení učedníků nepodařilo, Ježíš zakazuje o té události říkat druhým (ostatní apoštolové a učedníci by tomu neporozuměli, možná by žárlili …).

Jak byste událost na hoře pojmenovali? /3

Proč nás tolik provokuje něco nového v informacích o Bohu?

Proč se nechal Ježíš ukřižovat?

Naše představy o Ježíši jsou často ubohé. /4

Ježíš nikdy neustupoval zlu. Nevyhledával utrpení.
S učedníky vícekrát pečlivě na biblických postavách probíral obranu proti zlu. /5
Návrh apoštolů na vypálení samařské vesnice vedl zřejmě k debatě o obraně.
Apoštolové byli vybaveni mocí uzdravovat i ochromit. Jako Mojžíš a proroci. /6
Petr potrestal smrtí Ananiáše a Safiru. Ale když byl sám zatčen a zabíjen, nebránil se. /7

Ježíš nás vede k nenásilí, ale ne k mlčení vůči zlu. /8
Dobře ví, že zbabělost vede k podlosti. Jako máme krotit svůj hněv (a další špatné sklony), tak se máme bránit zbabělosti a pěstovat v sobě solidaritu s potřebnými (viz podobenství o posledním soudu). Možná nebudeme souzení tolik za naše provinění, ale spíše za to, co jsme nevykonali dobrého, i když to bylo v našich silách.

Ježíš nás posílá hlásat evangelium do celého světa. Učedníky vybavuje svou mocí, ke svědectví (ke konání znamení, zázraků že jsou jeho lidmi), k pomoci potřebným i k sebeobraně. /9
Kdo z nás tuto výbavu dostal?
Proč ji nemáme?
Ježíš řekl svým učedníkům: „Žeň je velká, dělníků málo. Proste proto Pána žně ať vyšle dělníky na svou žeň!“ (Mt 9,37-38) Co to znamená?
Aby mohl někdo léčit, nestačí, aby prosil profesory k udělení lékařského diplomu. Musí studovat a složit zkoušky. Lékařská komora si nepustí do svého cechu neumětela.
Zbrojní pas také vydáváme tomu, kdo složil patřičné zkoušky.
I student učitelství musí prokázat své znalosti a dovednosti.
Bůh nevybaví svými dary někoho, kdo nerozumí v určité míře Ježíšovu vyučování. Bůh má rozum. /10

Dokud mi není dána Ježíšova moc uzdravovat a konat znamení, musím přiznat, že nemám ještě dokončená základní učednická léta u Ježíše. Jsem nehotový učedník, ještě jsem nepostoupil mezi tovaryše, mezi kvalifikované dělníky božího království. /11



Pokoušíme se porozumět smyslu Ježíšova ukřižování.

Ježíšovo utrpení nebylo nutné pro odpuštění našich hříchů.

Jednotlivcům a celému Izraeli bylo mnohokráte odpuštěno před Ježíšem. On sám odpouštěl hříchy i před svým ukřižováním.

Bůh je svobodný a suverénní vládce, který může udělovat amnestie. Není vázán nějakým „vyšším“ zákonem odplaty.

Smilování Bůh uděluje podle pravidel, ne podle nálady; kdo se v životě obrátí, tomu může mu být odpuštěno. /12

Už celopaly ve starém Izraeli byly ze strany Hospodina projevem milosrdenství a odpuštění. /13



Písmo nám poskytuje mnoho významných obrazů, které vztahujeme k Ježíši a jeho smrti, ale je třeba je vážit.

V jedné řadě jsou obrazy: - velikonočního beránka,

- smrt prvorozeného (Izák, i dcera Jeftácha, obětování syna

Moabského krále 2 Kr 3,26-27),

- smrt velekněze,

- trpící služebník Izajášův,

- oběť smíření (dvou kozlů, jeden pro Azázela,

srv. Lv 16,6-22),

- obrazy Pavlovy: vykoupení otroka



V druhé řadě jsou obrazy: krále, zachránce, Otce a Matky, ženicha, manžela, soudce, přítele …



Mnohé z nich používáme k pochopení Ježíšovy záchrany.

Ale na prvním místě je třeba sledovat Ježíšova slova z evangelií o záměru a účelu jeho smrti.



Někteří teologové mají za to, že Ježíš musel podstoupit smrt, aby bylo učiněno zadost spravedlnosti.

Jiní si myslí, že Ježíšova smrt byla výchovná, jako smrt zvířete při celopalu.

Ale to by v obou případech byla porušena spravedlnost Nevinného. (Navíc padlí v minulosti nám nejsou dostatečnou výčitkou, necítíme se spoluvinní za jejich smrt.)



My z Ježíše absurdně děláme spíše kozla pro Azázela. /14

(Ale to velekněz zavrhl Ježíše, poslal ho „k čertu“, vyhnal ho mimo společenství – do pouště. Bůh se naopak Ježíše zastal. Rehabilitoval ho, prohlásil ho za nevinného.)



Ježíš nás chce dovést k Bohu. Řada velkých hříšníků, přijala nabídku odpuštění. Ale ti, kteří se měli za „slušné lidi“ si mysleli, že si budou s Mesiášem rozumět, mysleli si, že jim bude stačit, když se uchrání zločinů a že nepotřebují měnit své názory a myšlení.

Tito lidé ale odmítali potřebnost Ježíšovy náboženské reformy.

Často si ukazujeme na příkladě učedníků nebo Nikodéma, že bez jejich selhání při vraždě Ježíše, by nepřitakali Ježíšovi svým celým životem.



Možná by nám víc než pobožnost Křížové cesty pomohlo, kdybychom si třeba v každou postní neděli přečetli jedno z evangelií a všímali si, co Ježíš říká o své smrti, o jejím důvodu.

Jenže do toho se nám nechce. Co kdybychom se dozvěděli něco nového, něco zneklidňujícího. Křížovou cestu známe, tam nás nic nezaskočí. Je výkonem, dá se „vykázat“, jsou za ní odpustky. Může nám přinést pocit uspokojení. Co z

čtení evangelia, za to si žádné „body“ neudělujeme.



Náš základní zádrhel spočívá v tom, že mnoho nepřemýšlíme o Ježíšových slovech.

„Vždyť je Bůh nekonečně milosrdný“, naivně se utěšujeme.

Jsme podobni hloupé nevěstě, která se spoléhá na to, že je ženich hodný, má ji rád. Matinka jí říkala, proč by ses učila vařit, jsi hezká, tebe si vezme ministr a na obědy budete chodit do hotelu. Vzala si zedníka a ani tomu nestačila, manželství se rozpadlo, byla nepoužitelná pro život.

Můžeme dopadnout jako pracovitá a skromná Popelka, kterou si princ vybral za královnu nebo jako její hloupé a líné setry, které se dokonce samy zmrzačily.



Jako přílohu připojuji text Josefa Zvěřiny. /15



------------------------------------------

Poznámky:

/1 Pohané měli hrůzostrašné představy o božstvech, obětovali jim i lidi. Bůh potřebuje národ, lidi, kteří přijmou jeho péči. Ostatní lidé pak začnou toužit po péči Hospodina. Bůh si nás dovede získa

t.

Abram díky svým předkům a vlastnímu úsilí dosáhl významného postavení, ale nezpyšněl, patří mezi „chudé duchem“, mezi toužící poznávat Nejvyššího.

Nemusíme se spokojit jen s naší mytologií, s praotcem Čechem a čekáním na blanické rytíře. Můžeme získat náhled Hebrejů a Izraelitů, můžeme přijmout jejich zkušenost s

živým Bohem za svou. To je víc než jen roub naroubovaný na podnož.



/2 Na životě Abraháma si můžeme všimnout, jak se má s požehnáním hospodařit a jaké ovoce požehnání nese. Hospodin je spolehlivý, lze se na něj spolehnout.



/3 Jaký nadpis do novin byste zvolili? Co třeba podle Lk 9,32a? Nebo „Selhání apoštolů“? …



/4 Středověk začal s obrazem „muž bolesti“, před sto lety vyhrával „Božské srdce Ježíšovo“ dnes je propagován obraz „Božího milosrdenství“: „Ježíši, doufám v

tebe.“

Mohou naše představy Ježíše nadchnout naše velké děti?

Apoštolu Pavlovi se nepovadlo kázání v Aténách. Vyprávěl o Ježíši, který se nechal ukřižovat. „A on se nebránil?“, ptali se Řekové hrdí na svou svobodu, čest a boj? Začali si ťukat na čelo …

Jaký obraz mají naše velké děti z našeho líčení Ježíše?

Jak se jim líbí postní písně: „Svatý kříži, tebe ctíme“, „Již jsem dost pracoval“, …?

Ježíšův proces byl krátký. Ani při něm nepřišel o svou důstojnost. Proč tvrdíme, že rád trpěl? Neznám maminku, která by si při porodu zpívala.



/5 Abrahám šel do střetu, bránil uneseného příbuzného kvůli obraně. (Nespokojil se jen s modlitbou za uneseného Lota, vyrazil se svými ozbrojenci vysvobodit nezdárného(!) synov

ce.)

Mojžíš šel do střetu. K sebeobraně měl i hada a malomocenství. Vzpoura Kórachovců a jejich trest Lv 16. kap.

Síla Samsonova byla projevem Ducha božího.

Davidova přesná trefa Goliáše je také popsána jako pomoc Boží.

Ježíš s učedníky procházel biblické texty jak se Eliáš a Elíša bránili násilí.



/6 Elymas, ten kouzelník, vystoupil proti Barnabášovi a Saulovi. V tu chvíli Saul, kterému říkali také Pavel, byl naplněn Duchem svatým, upřel na Elymase zrak a řekl: „Ty svůdce všeho schopný, synu ďáblův, nepříteli Boží spravedlnosti, kdy už přestaneš podvracet přímé cesty Páně?

Nyní na tebe dopadne Boží trest: Oslepneš a neuzříš sluneční světlo, dokud se nad tebou Bůh neslituje.“ Tu Elymase náhle obestřela mrákota a tma, tápal kolem sebe a hledal, kdo by ho vedl za ruku. (Srv. Sk 13,8-11)



/7 Neuměl si Petr úplně odpustit své selhání? Nemohl svědčit o Bohu jako Samson, jako Eliáš vůči Bálovým prorokům? Je mučednictví největším svědectvím? Ježíšova matka umřela přirozenou smrtí. Apoštol Jan se ubránil svým mučitelům.



/8 Gándhí a M.L. King dokázali, že nenásilí může v určitých podmínkách zvítězit. Ale psychopatům typu Elimase, Hitlera, Putina a teroristům nelze podávat ruku a „nastavovat jim druhou tvář“. Těmto postojům se vysmívají, mají je za slabost. S

vlky a zmijemi se nelze domluvit, mají zvrácené myšlení.

Ježíš se těmto lidem postavil, ubránil se silou, ale nevedl s nimi boj.



/9 „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen. Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky;

budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.“

Když to Pán jedenácti řekl, byl vzat vzhůru do nebe a usedl po pravici Boží. Oni pak vyšli, všude kázali; a Pán s nimi působil a jejich slovo potvrzoval znameními. (Mk 16,15-20)



/10 Je třeba, abychom si přiznali, že jsme neprošli celým Ježíšovým vyučováním. Nesplňujeme podmínky.

Apoštolové je splnili. Pozor, Ježíš od nich nevyžadoval, aby byli bezchybní.

Jestli někdo prohlašuje, že Ježíšova „výučního listu“ není třeba, je opovážlivý, podobá se komunistům, kteří podvodně rozdali pověření k určité praxi (i právnické a lékařské). Stranická příslušnost, „zbožnost“ nebo svěcení nenahradí znalost, dovednost a boží pověření. (srv. Dt 18,15-22,

Mk 9,38-39; Mk 16,15-20)



/11 Ježíš nemá zapotřebí snižovat úroveň svých učedníků a svého díla.

Říkáme o Bohu řadu nesmyslů a nepřesností.

Proroci a učedníci Ježíšovi uměli uzdravovat a uměli ochromit nepřítele (i Ježíš ochromil, paralyzoval lidi, kteří ho v Nazaretě chtěli zavraždit, povalil vojáky, kteří jej zatýkali).

Dokud nesplníme podmínky, nedostaneme tyto dary. Už tak dost zneužíváme svou moc (rodičovskou autoritu i stavovskou autoritu v církvi).



/12 Jestli se svévolník odvrátí ode všech svých hříchů, jichž se dopouštěl, a bude-li dbát na všechna má nařízení a jednat podle práva a spravedlnosti, jistě bude žít, nezemře. (Srv. Ez 18. kap.)



/13 Ze strany viníka byl celopal kajícím projevem obrácení. Při celopalu se spálilo celé zvíře. Celopal byl výchovným prostředkem pro provinilce, viník si uvědomoval, že zlo má velké následky, často smrtelné. Provinilec byl vděčný za Boží milosrdenství, za to, že mu Soudce slevil trest jen na obětování zvířete.

Celopaly byly přinášeny za velká provinění. Ostatní oběti byly projevem vděčnosti za úrodu a boží pomoc. Na znamení, že Hospodin poděkování lidí přijal, zval Hospodin k

hostině ty, kteří mu přišli poděkovat. Při děkovných obětech byly spáleny na oltáři jen ledviny a střevní sádlo. Maso bylo upečeno k hostině. Nebylo obětujícího (děkujícího), který by nepřijal pohoštění. Hostina podstatně patřila k

děkování (oběti).

Kéž by to všichni křesťané při Večeři Páně pochopili.

I to je důvod, aby lidé žijící v druhém manželství mohli jít ke Stolu Páně. K tomu je zván každý, kdo vyznává, že mu vadí, že je hříšníkem a kdo prosí o smilování.

Ježíš říká, že celník, prosící v chrámě (vedle modlícího se farizeje) byl ospravedlněn. Přestože podle spravedlnosti nemohl dostat odpuštění. Zacheus si mnoho nakradl, ale dobře s

nakradeným hospodařil. Když vše vynahradil dlužníkům krádeže a rozdal polovinu majetku, ještě mu zbylo. „Celník z

chrámu“ nebyl takový hospodář, všechno rozházel a neměl, čím by vynahradil své krádeže. Nemohlo mu být odpuštěno. Proto se modlil: „Bože, jestli se nade mnou nesmiluješ, jsem ztracen.“



/14 Když velekněz dokončí smírčí obřady za svatyni, za stan setkávání a za oltář, přivede živého kozla.Áron vloží obě ruce na hlavu živého kozla. Vyzná nad ním všechny nepravosti Izraelců a všechna jejich přestoupení se všemi jejich hříchy a vloží je na hlavu kozla; pak ho dá připraveným mužem vyhnat do pouště.

Kozel na sobě ponese všechny jejich nepravosti do odlehlé země. Toho kozla vyžene na poušť. (Lv 20-23)



/15 Příloha:

VYKOUPENÍ A SPÁSA

Josef Zvěřina k jubilejnímu roku 1983



Svět, ve kterém žijeme, stojí vůči vykoupení (Božímu činu) a spáse (naší situace v Bohu) buď nechápavě, nebo odmítavě. Vykoupení? Od čeho? Podle optimistů není hřích (přelud nevinnosti), jsou jen úchylky ve vývoji, chyba je v

přírodě, v dějinách, ve společnosti (teorie omluv). Anebo se upadá v těžký pesimismus: Vykoupení? Podívejte se na tento neutěšený, ba příšerný svět – ten že je vykoupen?

Trochu podobná je situace v různých náboženstvích. Židovství stále očekává vykupitele, islám jej zavrhuje. Buddhismus Boží zásah do lidských dějin odmítá, protože vykoupení nadpozemskou silou snímá člověkovu odpovědnost za zlo, ale zlo se může odčinit jen dlouhou řadou převtělování. Naopak tzv. vykupitelské sekty propadají nové gnózi, nové mytologii šťastných a blažených, pro něž svět tone v

růžových mlhách. Filosofie novověku zdůrazňuje, že každý čin, tedy i zlý je vždy osobní: ukládá odpovědnost. Vykoupení tuto odpovědnost údajně ulehčuje, ne-li zlehčuje, je to neuskutečnitelný slib, vede k

pasivitě, odcizení atp. Člověk musí být sám sobě vykupitelem. Marxismus nabízí jiné vykoupení – postátněním výrobních prostředků, změnou výrobních vztahů a nastolením beztřídní společnosti.

Na této situaci mělo podíl i křesťanství, životem i teologií. Sv. Anselm (+1109) se první pokusil o soustavnou „teologii vykoupení“ – byla to však spíš meditace zbožného mnicha o propastné vzdálenosti a bezmocnosti hříšného člověka před Boží svatostí. Tato modlitba ustrnula v

podobě jakoby právního zadostiučinění: Bůh se pro naše hříchy urazil, tato urážka je nekonečná, člověk ji nestačil odčinit, proto se musel Boží Syn vtělit a na kříži obětovat za nás, aby uraženému Božímu majestátu přinesl zadostiučinění k

naplnění spravedlnosti. – Ale představa „uraženého Boha“, který vyžaduje zadostiučinění smrtí svého Syna, je cizí Novému zákonu. V citlivější formulaci (my jsme urazili Boha) může přinášet částečný pohled na tajemství vykoupení a spásy, ale může i vyvolat představu krutého Boha, oběti jako krvavé události, hříchu jako vševládné mocnosti.

Lutherova představa „výměny úloh“, že Kristus se stal arcihříšníkem, abychom my byli bez hříchu, je spíš básnickou metaforou než hlubším vhledem do skutečnosti vykoupení a spásy.

Ježíš vystupuje i v nejstarší křesťanské tradici jako ten, který vydává své tělo a vylévá svou krev na odpuštění hříchů. To je vrcholný Ježíšův čin, vyvrcholení jeho vydanosti, celé jeho „proexistence“, jeho bytí pro nás (Schürmann). Zbavit jeho

smrt významu zástupné oběti by znamenalo zbavit jí jejího nejvlastnějšího smyslu (Schürmann, Käsemann, Smolík).

V podobenstvích synoptiků je často něco ztraceného, co je zachraňováno (zbloudilá ovce, ztracená drachma, marnotratný syn). Ježíš odpouští hříchy, uzdravuje nemocné, křísí mrtvé – je dobrým pastýřem, který dává život za své ovce. V

janovských spisech je Ježíš Kristus světlo, pravda, život, cesta – protože není vykoupení jiné než v

něm (proti gnózi, která viděla vykoupení v poznání pravdy a v extázi).

Nejrozsáhlejší a nejhlubší popisy tajemství vykoupení a spásy máme u sv. Pavla. Jsou jednak vzaty ze světa obchodního: zrušení dluhopisu, vykoupení ze světa právního: osvobození, ospravedlnění, zadostiučinění; ze světa mravního: smír, odpuštění, (zástupní) oběť.

Nejhlubší výrazy však jsou: proměna, uzdravení, očista, znovuzrození, obnovení (synovství), nový člověk, nový život, nové stvoření, posvěcení, pečeť a záruka Ducha Svatého.

Máme tedy úžasné rozpětí významů. Bylo by chybou, kdybychom svedli celé Boží tajemství vykoupení a spásy ne jeden výraz. Naopak toto bohatství nám dává možnost hluboce prožívat největší dar a také o něm tak mluvit!

Je třeba znovu a znovu číst a znovu rozjímat veliké texty: Ef 1,3-14; Ef 2,4-10; Jan 2,2-14; Jan 3,5; Gal 1,4 aj.)

Dnešní teologická reflexe se pokouší přiblížit radostnou zvěst o vykoupení dnešnímu světu.

Kdo nás vykoupil? Důsledně zdůrazňujeme trojiční charakter spásy. Otec tak miloval svět, že nám pro naši spásu daroval nejdražší dar – svého Syna. Ten svobodně a dobrovolně vykonal spásnou vůli Otcovu i svou. Celým svým životem, který byl počat, naplněn a dokonán jeho Duchem, Duchem lásky. Tedy celá nejsvětější Trojice – každá osoba svým vlastním způsobem – nám přináší, nabízí a uskutečňuje s

naším přijetím dílo radikálního smíru. Není to člověk, který první „přináší smírnou oběť uraženému bohu“, ale je to Bůh, který „obětuje“ člověku, Otec svého Syna, který vydává sebe. Duch jako nový přímluvce, utěšitel a posvětitel, pomocník a zastánce dokonává Kristovo dílo.

Z čeho nás Bůh vykoupil? Zajisté z hříchu. Ale mnohem důležitější je hlásat, že se „pro nás a pro naši spásu stal člověkem“! Daleko závažnější je, k čemu nás vysvobozuje! Že Boží spása je naplněním našeho lidství. Že jsme spaseni nejen Bohem, ale v

Bohu a pro Boha. Že tedy spása je přítomný děj – ne něco, co se stalo před 1900 lety na Kalvárii!

Jak se uskutečňuje spása, skutečná spása celého člověka, z jeho duchovní smrti, hříchu i zákona lidské slabosti? Obětí Ježíše Krista. Je to poněkud rychlá odpověď a zasluhuje vysvětlení, tím spíše, že ji zpochybňují někteří teologové – a že ji jiní lidé banálně odbývají: Co z

toho mám, když druhý za mne umře?

Oběť má dvě stránky, jednu těžkou, bolestnou, až krvavou – druhou duchovní, která jí teprve dává smysl. Kde se něco rodí, bývá oběť: zrno musí zemřít, aby vydalo plod, matka rodí v

nebezpečí života a v bolesti, myslitel a umělec obětuje svobodně sebe své tvorbě. V tom smyslu je oběť vrcholným mravním činem, nejvyšším darem lásky. Tak se Kristus „vydal do krajnosti“ (kenósis –srov. Flp 2,6-11; Jan 10,10b-18; Jan 13,1; Jan 15,13).

Proto je smysluplná oběť zástupná, za druhého, snad lépe: pro druhého. U Ježíše ještě podle Pavla i místo nás, protože čin vykoupení není plně v našich silách. Celý jeho život byl „bytím-pro-nás“, takže jeho smrt byla jen vyvrcholením a dokonáním. Celým svým životem i smrtí se postavil za svá slova, za své dílo pro nás. Smrt (ale pak i vzkříšení a oslavení) byla svědectvím, že se nám daroval cele; proto říká emauzským učedníkům, že „musel“ trpět – a tak vejít do slávy.

Tím máme napověděno také, proč se obětoval a k čemu je vykoupení/spása. Ne jenom „zadostiučinění za urážky“, na „odčinění hříchů“. V tajemství vykoupení se zjevuje nejplněji – na rozdíl od pohanských představ usmíření božstva – především Boží láska. Bůh první přichází k

nám, potřebným spásy, jako otevřené nebe, jako znamení naděje. Advent lidstva – jeho očekávání – se naplňuje, Bůh je tak skutečně Emanuel – Bůh s

námi. Bůh přichází k člověku: Boží všudypřítomnost se „prolamuje“ v

blízkost milosrdnou, slitovnou, zachraňující a posvěcující. Je s námi Otec, skrze Syna, v Duchu Svatém – celý Bůh s námi a pro nás, v nás a před námi. Dává nám účast na svém životě, vtahuje nás do svého společenství. To je jeho pokoj a mír – jaký svět nemůže dát.

Duch svatý zpřítomňuje vykoupení v každém křtu, v každém odpuštění hříchů, v každém slavení eucharistické oběti. Tak nás posvěcuje a zasvěcuje: oběť je sacrificum! Dává i pravou svobodu, sjednocuje vykoupené, naplňuje je plností lidskou i Boží.

Ovšem vykoupení je spásou člověka. „Člověk nemůže žít bez lásky. Je sám sobě nepochopitelnou bytostí a jeho životu chybí smysl, jestliže lásku nepozná, nesetká se s

ní, nezakusí ji, neschvaluje její zásady a neprokazuje ji sám činně druhým. Proto právě Kristus Vykupitel zjevuje plně člověka samotnému člověku. A to je také – můžeme-li se tak vyjádřit – lidská složka tajemství vykoupení. V

ní nalézá člověk velikost, důstojnost a hodnotu lidské přirozenosti vlastní. V tajemství vykoupení člověk znovu dochází svého výrazu. Určitým způsobem je znovu stvořen (Jan Pavel II., enc. Redemptor hominis 10).

Vykoupení nepůsobí automaticky, mechanicky, magicky. Jsme dělníky své spásy, odvažme se říci: spoluvykonavateli. Tak je vykoupení Boží výzvou, abychom „spasili svou duši“ – neboť co prospěje člověku, kdyby získal celý svět a ztratil svou duši? (srov. Mk 8,36); máme vykupovat i čas (srov. Ef 5,16) a mrtvé skutky (srov. Žid 9,14).

Vykoupení je pověřením a posláním. Jako Kristus, tak i vykoupený nežije již sobě, má žít pro druhé! „Osvobozeni od hříchu, stali jste se služebníky spravedlnosti“ (Řím 6,19). „Vybízím vás, bratři, pro Boží milosrdenství, abyste sebe sami přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba (…) jeden druhému sloužíte jako jednotlivé údy“ (Řím 12,1.5). „Proto přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k

slávě Boží přijal vás“ (Řím 15,7). Charizmatickými dary Ducha jsme zasvěceni k „službě smíření“ (2 Kor 5,18).

Jsme vykoupeni také pro Boha! „Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a chválili slávu jeho milosti (…) stali se chválou jeho slávy (Ef 1,5.6.12; srov. Řím 8,18; Řím 15,7; 1 Kor 10,31; 1 Sol 2,12; Kol 3,4 aj.)

Teologické listy 1/2007, Okénko, časopis letohradské farnosti 4/2007