3. neděle postní

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 4,24 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ex 17,3-7; Řím 5,1-2.5-8; Jan 4,5-42
Datum: 23. 3. 2014
Pochybovat o přátelství a péči Boha Zachránce je ošklivé. Obvinit Hospodina, že Izraelity vyvedl do pouště, kde zemřou žízní, je hnusné.
Dovedeme si to trochu představit, kdyby o nás něco podobného řekly naše děti, velice by se nás to dotklo.
 
Po návratu z babylonského otroctví začali Judejci obnovovat chrám. Samaritáni přišli na brigádu, ale byli odmítnuti jako ti, kteří nejsou košer – jsou nečistí.
Samaritáni si na vedlejší hoře u města Sychar zbudovali svůj chrám, ale Židé jim ho v r. 170 př.n.l.  pobořili. Ježíš jako žid vstoupil na toto „horké místo“. Samaritáni nebyli žádná neviňátka. „Jeden za osmnáct, druhý …“
 
Ježíš ví, že je „doba žní“, chce shromáždit do boží stodoly co nejvíce lidí, kteří jsou schopni přijmout výzvu k obrácení.
Jak si počíná boží žnec, ukazuje na přístupu k Samařance.
 
Do některých kostelů přicházejí homosexuálové a místní faráři se jim věnují. (To se některým křesťanům krajně nelíbí.)
Ježíšovo jednání se Samaritánkou bylo tak opovážlivé, že u toho apoštolové ani nemohli být. Byli by tak pohoršeni, že by rušili a ani by neposlouchali to, o čem byla řeč.
Styděli by se za Ježíše, že si na veřejnosti zadává s ženou, navíc Samařankou, že ji požádá o pomoc (a to by ani nevěděli, že žena žije na hromádce s kolikátým chlapem).
 
My se v tomto případě nepohoršujeme nad tou událostí a nám je už dva tisíce let. A také už příběh „známe“. Co jsme si od něj do života odnesli, jak mění naše postoje, si můžeme opět zkontrolovat. 
Je možné, že my někde zaostáváme za Ježíšem v úctě k lidem na okraji?
 
S některými lidmi je lépe mluvit tak, aby nás určité ostříží oči neviděly. 
 
Ježíš nechodil v uniformě, nenosil žádný odznak toho, kdo je. Neměl zapotřebí vnějším způsobem zviditelňovat boží církev. Neohromoval druhého svým postavením, hodností, důstojností. To vše brání otevřenému, upřímnému a svobodnému rozhovoru. Nepřichází s vnější mocí, nikoho netlačí dolů, na kolena, naopak nás přichází povzbudit a pozvednout. 
 
Samaritánka nebyla zbožná puťka, její tón řeči s Ježíšem ukazuje, že se jen tak nedala (měla svou odvahu – např. unesla odsouzení svých sousedů).
Ježíš se neuráží, když před ním – mužem Samaritánka nestojí v pozoru, ví, že tu ženu může získat.
I Samaritánka si rozhovor vychutnává.
 
Ježíš ji za chvíli řekne, že je Mesiáš (tím ji Ježíš šetřil, víme proč), ale všimněme si, jak si počíná, nejprve ji překvapí svou úctou, pozve ji k rozhovoru a jedná s ní jako s úctyhodným partnerem.
(Jak jinak bude s Ježíšem později jednat Kaifáš.)
 
Ježíš nespěchá, nechává na ženě, aby krok za krokem objevovala, s kým mluví. Když žena zareaguje: „Dej mi tu živou vodu“, Ježíš hraje dál svou hru: „Proč ne, zavolej manžela, třeba se dohodneme a podepíšeme smlouvu.“
 
V minulých letech jsme si říkali, že přiznat pro ženu pravdu o jejím nemanželství bylo rozhodující pro
pokračováni Ježíšovy rozmluvy s ní – může se o neznámém muži dozvědět víc.
A může být obdarována víc, než tuší.
Mělas´ pět mužů a ten, s kterým žiješ, si tě nechce vzít. Vím, že s ním máš trápení.
„Jak to víš??
Ty jsi prorok.“
„Počkej, když jsi prorok, tak mi můžeš říct‘ i jestli lze Boha uctívat na naší hoře, nebo jestli to je možné jen v Jeruzalémě (jenže tam nejsme my Samaritáni vítáni). 
(Že otázka ženy nebyla unikem z trapného odhalení jejího neuspořádaného života, ukazuje její další jednání.)
 
Kdož ví, jaké postoje tato žena zastávala jako mladá. Možná ji její životní prohry přivedly k přemýšlení, kde je zákonictví, pravda a život. K vyhlížení Mesiáše, který nám může vnést nové světlo do našich sporů a očekávání.  
 
Takovému člověku – dokonce ženě – se Ježíš může představit jako Mesiáš. 
 
Samařanka je pro mě patronkou těch, kteří jsou schopni rozhovoru. Připouští, že její církev nemusí všechno vědět. Že ten druhý může víc vědět než ona. Je svobodná, nebojí se přiznání svých zranění a vin.
 

Za týden uslyšíme, jak při uzdravení slepého zareagovali židé (kteří byli v pravé církvi).

 

Žena běžela ke svým souvěrcům. Možnost, že přišel Mesiáš, jí převážila nepříjemné pocity s těmi, kteří na ní dosud plivali.

„U studny Jákobovy je nějaký člověk …, možná to je Mesiáš. Přezkoumejte to …“

A samaritánské náboženské autority jdou na popud nějaké ženštiny ke studni. Vedou řeč s židem!!

Pozvou ho do města a ke stolu. Dva dny stráví v ekumenickém rozhovoru, ve kterém nemají převahu.

 

Po Ježíšově odchodu náboženští představení pochválí ženu: Mělas´ pravdu, je to Mesiáš. 

 

Samaritánka neměla správné náboženství, ale byla otevřená hledání, kde je pravda.

Měla otevřené dveře pro Mesiáše, i kdyby přišel z jiné církve.

 

Velekněz žil ve správném náboženství, ale už dopředu vyloučil, že by Ježíš mohl být Mesiášem.

Když Ježíš přiznal, že je Mesiášem, Kaifáš neřekl: Dokaž to, legitimuj se. O Ježíšových zázracích moc dobře věděl, včetně vzkříšení Lazara. Sehrál divadélko: "Rouhal se! Nač ještě potřebujeme svědky?

“ A velerada souhlasila: „Ukřižuj ho.“

 

Řady lidí dál a dál si jsou jistojistí, že oni mají pravdu a jejich církev je neomylná. A neumí rozlišit, že nestačí být v pravé církvi.

 

Nás Ježíšova odpověď, že Bůh nebude uctíván ani v Jeruzalémě ani na Samaritánské posvátné hoře, netrápí. Ale zkusme se vžít do jiných otázek a zkusme si představit své postoje.

 

Samaritánka se ptala, je spása ze židů nebo ze samaritánů?

 

     Kdyby se někdo ptal:

 

Před půl stoletím:

     Je naše katolická církev ta pravá nebo je pravá evangelická církev?  

„Přichází doba, kdy bude v každém kostele čteno z Bible v mateřském jazyku a lidé budou přijímat i Krev Páně.“

Před deseti lety:

     Je naše evangelická církev pravá nebo katolická? 

„Přichází doba, kdy budou přijímat katolíci i protestanté u jednoho Stolu Páně.“

Před jedním rokem:

     Je naše katolická církev pravá nebo evangelická? 

„Přichází doba, kdy i ženatí muži budou svěceni na kněze.“

Včera:

     Je naše evangelická církev pravá nebo katolická? 

„Přichází doba, kdy budou i ženy povolány do kněžské služby.“

Zítra:

     Je naše katolická církev pravá nebo evangelická? 

          „Přichází doba, kdy se bude Evropa zmítat v další válce.“

Pozítří:

     Je naše evangelická církev pravá nebo katolická? 

         „Přichází doba, kdy bude Evropa islámská a pod nadvládou Číňanů.“ 

 

Pokaždé by někteří lidé v určité době nepřipustili odpověď za možnou.

 

Co jsme se dosud z této události, ze setkání Samaritánky s Ježíšem naučili?

 

Co se můžeme naučit?

Jakým způsobem jako autorita přicházet k druhým.

Jakým způsobem jako autorita vést s druhým rozhovor.  

Poctivost a pravdivost se vyplácí.