4. neděle velikonoční

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 10,8 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 2,14a.36-41; 1 Petr 2,20b-25; Jan 10,1-10
Datum: 11. 5. 2014
Společnost okolo nás ani netuší, že my slavíme velikonoční dobu.
Považujeme si, jakého poznání, vhledu do života a přátelství se nám dostává.
 
K 1. čtení:
Někdy po první válce v parlamentu jakýsi poslanec útočil na lidovce: „Katolíci nám upálili Jana Husa.“
Jeden lidovec se ohradil (záměrně neříkám jména): „Prosím, já to nebyl.“
Útočit je jednoduché. Byl jsem učen, že Jan Hus i Martin Luther jsou kacíři. Když jsem slyšel „druhou stranu“, musel jsem se reformátorům omluvit.
 
Apoštol Petr říká celému izraelskému národu: „Jste vrazi!“
Někdo z nich by mohl namítnout: „Já jsem o Velikonocích v Jeruzalémě vůbec nebyl.“
 
Petr si byl vědom svých vlastních vin.
V pašijích jsme letos opět slyšeli Ježíšovo slovo učedníkům: „Vy všichni ode mne odpadnete.“
Apoštolové měli nejen strach ze zatčení a popravy, ale měli na Ježíše zlost, že nedojel na oslu do Davidova paláce a nevyhnal Piláta s jeho vojáky ze Svaté země.
 
Nežili jsme mezi židy před dvěma tisíci léty, ani v době Husově, ale nestavíme se mezi nevinné. /1
 
Za Petra ještě nebyla známá teologická konstrukce o zadostiučinění za naše hříchy, že by byl Ježíš ukřižován za naše hříchy (za každé vypláznutí dětského jazyka na druhého nebo za roztržitou modlitbu).
Ježíše dostal na kříž strašný hřích náboženské pýchy a nesnášenlivosti.
Já jsem na nikoho jazyk nevyplazoval, to ve svém arzenálu nemám, ale pýchou a nesnášenlivostí jsem se mnohokráte provinil.
Nepřehlížíme, jak mnoho Ježíš vytrpěl skrze pomluvy a nepřátelské, zlomyslné(!) a podlé útoky.
My můžeme být někdy oběťmi a někdy i útočníky, někdo na nás někdy zlovolně útočí a i my můžeme také někdy zlovolně utočit na jiné. Ježíš zůstal čistý.
A přece byl zlikvidován. Od lidí, kteří byli přesvědčeni, že jsou zbožní.  
 
K evangeliu:
Dnešní úryvek je docela nenápadný, ale kdo chce, objeví v něm perlu.
 
Bůh nám opět vypravuje (nejen slovy, ale celou svou péčí), kým pro něj jsme, a kým je pro nás on.
Pro větší srozumitelnost k nám Bůh v Ježíši přichází jako člověk. (Svým jednáním s lidmi ukazuje, jakou cenu pro Boha máme.)
 
Ježíš nepoužívá vladařských titulů a oslovení.
Neprohlašuje se za „zástupce Boha na zemi“.
Nenechává si říkat „Otče“, nevydával se ani za velekněze, ani za krále. /2
Ježíš je uprostřed nás, sester a bratří Synem a Bratrem.
My sami jsme ho přijali jako svého Pána, nevnutil se nám. 
Je jediným Učitelem (presbyteři – „starší bratři“ a biskupové jsou pomocníky Učitele, ale stále jsou učedníky).
 
Mluví-li Ježíš o sobě, neuchyluje se k patetickým obrazům. Nepotřebuje reklamy a bilboardy. /3
 
Obrazy, které používá, jsou nenápadné, ale o to hlubší (slovo, chléb, dveře, světlo, cesta, pastýř …). Povrchní lidé je míjejí. Je třeba je promýšlet.
 
V Ježíšově době byli pastýři na okraji společnosti. /4
Přirovnat se k pastýři nebyla tedy tenkrát žádná sláva, ale Ježíš nemá zapotřebí se nějak vypínat, hlásí se k postavě biblických pastýřů, kteří byli vzorem dobrého a statečného hospodáře. Proto říká: „Já jsem dobrý pastýř“ (který nešvindluje). Kdo chce, ten Ježíšovu velikost objeví.
Kdo patří mezi lupiče a zloděje Božího království, mezi falešné proroky, není těžké určit. 
 
Dvakrát mluví Ježíš o dveřích.
 
Poprvé říká, že přichází dveřmi. Podruhé se sám přirovnává ke dveřím.
 
Násilník vniká za kořistí do cizích prostorů, dveře rozkopává nebo vyráží. 
O vlezlém člověku říkáme: Když ho vyhodí dveřmi, vrátí se oknem.
 

Ježíš přichází mírumilovně, snaží se nás získat (liška z Malého prince by řekla, přichází si nás ochočit).

To, co nám říká a nabízí, nám nenabízí a nemůže nabídnout nikdo jiný.

Nikdo mimo něj „nezná“(!) Otce.

Ježíš o sobě nikdy neřekl, že je korunním princem ani se tak nenechá titulovat – přesto nás zve do královské rodiny. Má k tomu pravomoc.

I někteří lidé adoptují „neurozené“ dítě. Bůh nás nepřijal do pěstounské péče, ale do rodiny.

 

V žádném náboženství jsem nečetl pozvání všech, i ubohých a hříšníků do královské rodiny.

Ježíš o nás mluví jako o svých přátelích, dokonce nás zve, že můžeme být jeho nevěstou.

My máme štěstí, že i k nám přátelé donesli zprávu, že Ježíš vyhledává každého člověka, že i nám je ochoten ukázat krásu jednání božích synů a dcer a zve nás do své školy.

Ježíš si získal naše srdce. Chceme se mu podobat.

 

Ježíš se přirovnává ke dveřím. Do nebeského království nemůže vstoupit nikdo, kdo si neosvojí Ježíšovo jednání.

Čím dříve si jej osvojíme, tím lépe pro nás i pro ty, kteří s námi žijí. („Spasen“ je ten, kdo důvěřuje Bohu a usiluje o způsob jednání, jaké vidí u Ježíše.) 

 

Doma a v tanečních jsme se učili společenskému chování. V autoškole, jak řídit auto. Ve školách jak ovládnou další dovednosti.

Máme skvělého a laskavého Pastýře. Můžeme k němu chodit „do hodin“.

Znám dobré lékaře, umělce, letce, námořníky … Ale nad to všechno umění je nejvíce být dobrým manželem, rodičem, Ježíšovým člověkem. To není otázka peněz.

 

Před týdnem byla v kostele paní hraběnka. Nikdo by to podle ustrojení nepoznal (samozřejmě, že byla pěkně ustrojená). Ježíš nepřišel s mitrou, s královskou korunou, ani s

 jediným označením, které by svědčilo o přicházejícím božím království. /5

 

I na venkově jsou aristokraté ducha. Nedostalo se jim akademického vzdělání, ale chodí do Ježíšovy školy. Přemýšlejí o následování Ježíše, cílevědomě se o to snaží.

Nadchli se nabídkou Ježíšova přátelství a počínají si podobně jako sportovec nebo umělec, který chce dosáhnout mistrovství, nelitují námahy ani pečlivosti.

 

Světec (použiji to zdevalvované slovo) nebo řeknu – Ježíšův milovaný učedník – se pozná podle toho, zda je  uchvácen nabídkou božího přátelství. Zda pozorně hledá, co by mohl zlepšit. Když je upozorněn na chybu, nevymlouvá se, nesvaluje vinu na druhého, neuráží se.

 

Mnoho lidí se narodilo urozeným rodičům; z některých opravdu vyrostli šlechtici ducha.

Je škoda, že někdo neví, že je z královské boží rodiny?

Když to víme, můžeme se podle toho zařídit, využít veškeré Ježíšovy nabídky a pomoci.  /6

 

Líbí se mi chůze černochů. Pomáhá jim také nošení břemen na hlavě.

Izraelští králové nenosili na hlavě zlatou korunu. Byli pomazáni – ovoněni vonným olejem – měli svým jednáním vonět po Bohu.

Každý z nás si má dávat záležet na tom, jak nosí svou královskou vznešenost.

Kéž by ji lidé okolo nás viděli, kéž bychom uměli královsky jednat.

 

Při křtu jsme byli ovoněni.

Pokaždé při křtu říkáme křtěnému modlitbu:

Milosrdný Bůh tě bude vždy zachraňovat ze zla hříchu,

dává ti nový život z vody a z Ducha svatého.

A jako pomazal svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista,

na kněze, proroka a krále, označuje posvátným olejem i tebe,

neboť patříš ke Kristu navěky. 

 

Máme si vážit všeho, čím jsme byli obdarováni, i toho, čeho jsme dosáhli vlastní prací a pílí.

Největší hodnoty jsme dostali zdarma: život, svobodu, dobré rodiče, mateřský jazyk … přátelství a Boží přátelství!

Namyšlený si nevšiml, za co má být vděčný. /7

 

Říkejme si:

   Narovnej se, jsi z královského rodu.

   Denně vcházej skrze Dveře do božího království (někde už začíná),

   abys jednou mohl vejít do nebeského království. 

 

-------------------------------------------------------------

Poznámky:

                 /1       I Zimbardovy pokusy o vězních a dozorcích nám potvrdily, co jsme už dříve z Písma vyčetli – nevíme, na čí straně bychom kdy v té které době a v

 určitých sporech stáli. Už nezapomeneme Ježíšovu otázku: „Myslíte si, že jste lepší, než vaši „otcové“, kteří pronásledovali proroky?“  

 

                  /2     Hitler si nechal říkat „Vůdče“, Stalin „Generalissime“, turkmenský diktátor si nechává říkat „Turkmenbaši (Otec všech Turkmenů).

 

                  /3     Někdy před válkou nastoupil do vlakového kupé jistý prelát, úctyhodných rozměrů, patřičně a sebevědomě vyfešákován, autor řady knih o společenském vystupování duchovenstva. V

 rohu kupé už seděl menší starší kněz. „Víte, kdo já jsem?“, pravila církevní dignita k cestujícím. „Já jsem infulovaný prelát, Monsignore XY!“ (Infulovaný prelát měl právo nosit při bohoslužbách infuli – mitru jako biskup). Cestující užasli úctou, kněz v

 rohu kupé pokynul na pozdrav uctivě hlavou a modlil se dál breviář. Když kněz vystupoval, otočil se do kupé a s

 mírným úsměvem bez ironie pronesl: „Já jsem jen litoměřický biskup Weber

.“

 

                  /4     Pastýři v Ježíšově době byli nevzdělaní, pásli stáda na vzdálených místech, proto nemohli chodit do ješivy a synagógy. Lidé jim svěřili pár svých ovcí. Pastýři občas něco šlohli, prodali ovci a pak lhali, že ji sežraly šelmy (proto v

 takovém případě museli přinést nějaký pozůstatek z ovce, např. ucho, al

e i v tom podváděli.) Neměli dobrou pověst, nebyli pro druhé hodnověrní, jejich svědectví nebylo bráno vážně.

 

                  /5     Občas mě někteří tlačí, abych svým oděvem reprezentoval církev, ale když zavedu řeč na Ježíšova slova a postoje, začnou se ošívat. Buď jednáme jako ti, kteří vědí, že jsou z

 královského rodu nebo ne. Ničím jiným se to nedá nahradit.

 

                  /6     Naši třeťáci poprvé přijali pozvání k Večeři Páně. Ukazujeme jim, jak můžeme dosáhnout královského jednání. Ke svátosti smířeni nutně nemusí, nejsou žádní zločinci, ale na příkladu preventivní prohlídky (děti nejsou zase úplná neviňátka) jsme si vysvětlili, jak je důležité zažít odpuštění v

 této svátosti … Nám dospělým se stává, že to někdy nutně potřebujeme, nejen preventivně. Říkáme jim, jak na sobě pracujeme my dospěl

í. Je pěkné, že přijmou návrh, např., že se v

 té a té věci budou snažit nejvýše napodruhé doma poslechnout …

 

                  /7     Na web. stránkách naší farnosti můžete vidět Václava Klause na Svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi.
www.letohrad.farnost.cz - Farní časopis - Okénko do farnosti 5/2014, str. 5.