Slavnost Těla a Krve Páně

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Dt 8,3 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Dt 8,2-3.14b-16a; 1 K 10,16-17; J 6,51-58
Datum: 22. 6. 2014
Dnešní slavnost je určena pokročilým učedníkům. /1
Bez přečtení celé kapitoly ale ničemu neporozumíme. Navíc nás ohrožuje další nebezpečí. /2
 
První čtení nás připravuje na událost před úryvkem evangelia.
(Také vás provokuje dvakráte použité slovo o pokoření Izraelitů? Někdo to ani „neslyší“, duchem je u „papouška“. Co to slovo znamená?)
 
Pře lidí s Ježíšem u Tiberiadského jezera po nasycení zástupů je pro nás důležitá (jinak by nebyla zaznamenána). Bylo by škoda, kdybychom dopadli jako Ježíšovi posluchači. /3
 
„Nabízím vám jiný chléb než Mojžíš – chléb pro věčný život.“
„Potřebujete se vyučit od Boha … “ /4
 
„Potřebujeme Mesiáše, aby nám získal náboženskou svobodu …
Jaké dlouhé řeči? Máš moc od Boha, tak konej Mesiáši! Dávej nám chleba, maso a veď nás do boje!“
Posluchače nezajímalo, zda je Ježíšův chléb jiný a zda má sloužit k jinému účelu než chleba od jejich pekaře.
I mnoho Ježíšových učedníků odešlo. 
 
Jakpak bychom asi dopadli my?
Pokud se neptáme na smysl Ježíšových slov, které jsme četli, pokud bychom nečetli pečlivě evangelium, byli bychom jim podobní a ošidili bychom se.
 
„Já jsem chléb živý, který sestoupil z nebe.
Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky.
Chléb, který já dám, je moje tělo obětované za život světa.
Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život
Jako já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne.
Kdo jí tento chléb, bude žít navěky.“
 
Koho zajímá chléb k životu věčnému? /5
 
V sobotu bylo 65. výročí popravy generála Heliodora Píky (byl na smrt připraven).
Řekl, že obětuje svůj život za vlast. Jak tomu rozumět?
A co znamenají Ježíšova slova, že „jeho tělo je obětované za život světa“?
Jaký rozdíl je mezi Ježíšovou smrtí a Heliodorovou smrtí? /6
 
Není složité se dostat ke Stolu Páně, zveme už třeťáky. My kněží a katechetky jim trochu řekneme, jak se mají chovat. (Zjišťuji, že rodiče svým dětem mnoho neříkají
– ač by měli, je to jejich výsada.)
My dospělí dotrháváme „dětské kalhotky víry“ po svých rodičích. Kam jsme každý z nás pokročili?
Pamatujeme si těch několik rad od svého „prvního svatého přijímání“ (už ten název není šťastný).
Všichni se tváříme, že nám to je jasné. Chudáci naše děti, také se budou nutit do nějakých zbožných pocitů? /7
Nepamatuji se, že by někdo přišel s otázkou: „Co mám po svatém přijímání dělat?“ Bylo by nám to trapné? Raději se „tváříme zbožně“ – hanba nám.
 
„Já jsem chléb živý, který sestoupil z nebe.“ (Víme, co obnáší prosba: „Otče náš, dávej nám každý den chléb vezdejší“.)
 
Ježíš potvrzuje slova z Dt (v prvním čtení): „člověk je živ každým slovem, které vychází z úst Božích“. (Srv. Mt 4,4)
Bůh potvrdil, že k nám Ježíše posílá: „Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.“ (Mt 17,5)  
Jako potřebujeme k pozemskému životu „chléb“, tak potřebujeme k životu Ježíšovu moudrost, bez ní daleko nedojdeme.
Ale Ježíš nám vedle životodárného božího slova nabízí i další „potravu“ jiného typu, k jiné než pozemské formě života.
Věříme, že v Ježíšově slovu je on sám skutečně přítomen. (Jako když je autor dopisu přítomen předčítání.)
Věříme, že se v hostině Beránkově skutečně a jedinečně setkáváme s Ježíšem. 
 
Odmala jsme rádi chodili na návštěvy (bylo tam pokaždé i něco dobrého k jídlu), i když jsme nerozuměli všemu, co dospělí říkali. Vždy jsme měli rádi, když někdo pěkně vypravoval, když nás rodiče brali k práci (která se nám líbila), měli jsme radost, když si s námi někdo ochotně hrál.
Ježíš nám toto všechno poskytuje v nejvyšší míře a kráse. Ale potřebujeme tuto krásu objevit.
Nejdu do společnosti, kde se jen tlachá. Někdo zase nevyhledává mě nebo to, o čem mluvíme v kostele. Ne každý učitel dobře učil, ne každý student chtěl objevovat více.

Zdalipak nás bude zajímat debata a život nebešťanů a to, co bude říkat Ježíš?

 

Čím se živíme, tím se stáváme. S kým se přátelíš, ke komu se vztahuješ, kdo je pro tebe autoritou – tomu se podobáš.

Říkali jsme si, jak máme spolupracovat a nakládat s požehnáním ...

S Ježíšovou hostinou je to podobné. Nestačí zbožně polknout a nutit se do zbožných pocitů.

Ježíšova hostina nás může ještě víc ovlivňovat než blízkost a přízeň milovaného člověka. Neboť Ježíš není jen vedle nás (jako přítel). Neovlivňuje nás jen zvenku, ale i „zevnitř“. Jeho Hostina je nám pokrmem k

 růstu jiného myšlení a způsobu života.

Chceme se co nejvíce podobat Ježíši. Je nám nejkrásnější osobností. Jeho přátelství, odvaha a věrnost nás přitahují.

Chceme na něj myslet jako na nejobdivuhodnější osobnost, pokaždé na něco konkrétního z jeho krásy. Nemusíme ani nic říkat, z naší touhy vyčte, o co se chceme snažit. Touha našeho srdce je největší modlitbou. Slova si můžeme od někoho vypůjčit nebo je papouškovat. Touhu předstírat nelze.

Ježíš nám mimo jiné výbavy nabízí možnosti, jak si můžeme svůj růst do jeho podoby poměřovat.

 

Ježíšova blízkost v jeho Hostině není jako prchavá látka, která se rychle vypaří. (Není pravda,že jeho přítomnost trvá 15 minut. (Jak u koho. Evangelium nás učí rozpoznat, s

 kým Ježíš rád mluvil a ke komu nezašel.)

Nemusíme se bát, že Ježíše vyplaší náš rozhovor s druhým po bohoslužbě. Ježíš není jako motýl, který rychle odlítá, když se k němu někdo přiblíží. Stačí se k Ježíši vrátit. Stojí o nás víc než my o něj.

 

Sám Ježíš nám vysvětluje, proč a jak se nám obětoval (mluvíváme o tom).

Ukázal nám, které modlitby a které oběti nejsou Bohu milé.

 

Kdysi si husité a katolíci zkrvavovali hlavy – jedni tvrdili, že bez přijímání Krve Páně je Hostina neplatná, druzí tvrdili, že „přijímání z Kalicha“ je zbytečné. Od té doby se mnoho křesťanů o Ježíšově „přikázání jezte a pijte“ raději nebaví.

Dospělý člověk ví, co obnáší těhotenství a porod. Ježíš to samo sebou také ví, mluví o krvi – ta je srozumitelným znamením obětavosti a vydanosti až na smrt.

Maminka doslova živí své dítě ze svého těla (nejen devět měsíců v těhotenství, nejen kojením, ale i dalším opotřebováním těla prací, starostmi atd.)

Ježíšovo podobenství „o vinném keři“ také mluví o důležitosti našeho bytostného existování s Ježíšem.

Ježíš mluví o „sjednocení“.

(Ježíšovi učedníci byli vzdělaní Mojžíšem a vzděláváni samotným Ježíšem. Jejich rozpravy byly na takové úrovni, že jim často nestačíme s dechem.) 

 

Děti měříme, vážíme, pečujeme o jejich správnou výživu …, jak se nám něco nezdá, jdeme k lékaři.

(Mnoho lidí kupuje všelijaké „doplňkové přípravky“ a podstupuje omlazovací kůry a operace – bohatí se vždy sháněli po elixíru života).

Podobně i my se můžeme ptát, jak rosteme do Ježíšovy podoby, nakolik se mu podobáme (v jeho způsobu jednání, mluvení a myšlení). Máme k tomu dost veliké možnosti … 

 

Máme možnost nejen měřit, ale i živit svou obětavost Ježíšovou obětavostí. Ale nejdříve potřebuji porozumět Ježíšovým plánům a jeho myšlení. Židé Bohu mnoho obětovali, a Bůh jim ne zřídka říkal: „Leze mi to krkem

.“

Ježíš třeba říká: „Ze svých slov budeš souzen. Mnozí přijdou v onen den a řeknou, cožpak jsme nevymýtali zlé duchy, nečinili mnoho divů a zázraků? A tehdy jim řekne, nikdy jsem vás neznal.“

(Nemohu to teď víc vysvětlovat, jen to připomínám, abychom si všimli, že máme víc nedořešených věcí v porozumění Ježíši.)

 

Čím více budeme Ježíši rozumět, tím více se mu můžeme podobat. 

 

Ježíš nás znovu a znovu zve ke své Hostině. Můžeme jí čím dál víc rozumět.

Dojímá nás svatební slib snoubenců. Je dobře, aby ho jeden druhému často znovu říkali.

Víme ale, že soužití manželů je náročné, proto chápeme manžele, že jsou chvíle, kdy je těžko ta silná a závažná slova opět druhému vyslovit. Tím více oceňme velikost Ježíšova přátelství

– je schopen nám svůj svatební slib opakovat kdykoliv (a on svá slova váží, nemluví lacině). Rád nám opakuje svůj svatební slib – pokaždé, když se „v

 jeho jménu“ sejdou nejméně tři (v nouzi dokonce stačí jen dva) a stojí o slavení jeho svatební Hostiny.

Někdo to ocení …

 

------------------------

Poznámky:

                  /1     Pohádky jsou mudroslovnou literaturou určenou dospělým, podobně jako Shakespearova dramata. Děti z pohádek pochopí jen desetinu moudrosti.

Pokud by někdo četl jen výše uvedené úryvky, mnoho by o Chlebu života nepochopil.

V Janově evangeliu je k tomu uvedena celá vyučovací látka.

 

                  /2     V polském (dříve pruském) kostele Lądek Zdrój jsou fresky provokujícího malíře. Neměl rád ženy (kvůli tchyni?) a na fresce „Svatba v

 Káni“ namaloval jen dvě ženy Ježíšovu matku a nevěstu, jinak samé chlapy. Na fresce „Klanění tří králů“ je návštěva z Orientu vyvedena v oslňujícím bohatství. Všichni jsou zaujati Dítětem. Jen Josef se dívá stranou

– je zaujat krásným barevným papouškem.

První co mě napadlo, že nám je nastaveno zrcadlo – jak někdy lelkujeme. I v kostele.

Půjdu na mši? Byl jsem na mši?

Máme očekávat, co nového se dozvíme a co zažijeme. Bylo by přece škoda se minout s něčím velikým.

 

                  /3     Ježíš učil nejen zajímavě, ale po vyučování pohostil posluchače. Pohoštění pro ně bylo velkým znamením. Najedli se k prasknutí (bylo to zadarmo), z

 ryb nezbylo nic, chleba dost.

„Je to Prorok!“

„Ježíš na Hrad! Ježíš na Hrad!“, volali.

Když druhého dne Ježíše konečně dohnali, ptali se: „Kudy jsi nám utekl? Jak si se sem dostal?“  

„Vám jde jen o jídlo.“

 

                  /4     Přinejmenším řada z Ježíšových posluchačů byla zbožnými lidmi. Namítali mu: „Umíme číst z Tóry, umíme všechny modlitby všedních dnů, i modlitby sabatu, známe příběhy a obřady všech svátků, postíme se, dodržujeme

  přikázání, chodíme na poutě …

Je velmi pravděpodobné, že Ježíš své posluchače v kázání před rozmnožením chlebů vyzýval, aby opravili svoji zbožnost, aby rozeznali rozdíl mezi přikázáními, ke kterým je vedli jejich rabíni a mezi přikázáními božími, aby dodržovali skutky Boží. (Všimněte si, že se ptali „co jsou to ty Boží skutky“.)

„Nejdříve se potřebujete naučit číst Bibli, abyste jí porozuměli, pak budete dělat Boží skutky. Nebudete-li rozumět tomu, co vám Bůh říká, nebudete schopní jednat tak, jak si Bůh přeje a jak vám radí.

Uvedu jednoduchý příklad toho, jak Bohu cpeme něco, co nechce.

Chybí nám kněží. Vložím Ježíšovi do úst: „Neptáte se, co znamenají moje slova: ,Proste Pána žní, aby poslal na pole své dělníky´. Tvrdíte, že je třeba kněžská a řeholní povolání si u mě vyprosit. Neptáte se, jaké podmínky pro kněze jsem já nechal napsat do Nového zákona, kterým se oháníte a jehož knihou žehná

te.“

Každý si může porovnat slova rabínů se slovy Ježíšovými. Proč je problém světit  ženaté muže, když to Ježíš činil? A každý si může porovnat, zda jsem Ježíšovi do úst vložil něco, co by nikdy nevyslovil.

 

                  /5     Minulý týden jsem v jednom dni mluvil se dvěma paními. Jedna před třemi týdny pochovala manžela, druhá má postižené dítě. S oběma přišla řeč na věčný život, jedna se ptala na převtělování, jestli znám

  Tibetskou knihu mrtvých …

„Za naším hledáním jsou stovky, tisíce hodin hledání“, říkal jsem.

Jen málo lidí se ptá. Naši nemocní často velice silně vyžadují po lékařích, aby je uzdravili, ale o smrti nechtějí nic slyšet. Příbuzní po kněžích chtějí, aby smrtelně nemocným řekli, že zemřou. Jak to, že sami mezi sebou o smrti před tím nemluvili? Nemocní jsou oslabení, a my máme zneužívat jejich situace a honem je cpát do nebe?

Dokud nikoho nic nebolí, o smrti se vůbec nemluví, společnost hledá jen příjemné prožitky, jednoduchoučkou zábavu (srandu) a úsilí o mladistvý vzhled …

Italský filosof a psycholog Umberto Galimberti v časopisu Universum (2/2014) říká: „V Evropě dnes už žádný duchovní rozměr neexistuje … lidi zajímá jen materiální bohatství. Rodiče chtějí, aby jejich syn byl zpěvákem a dcera modelkou …“ (U. Galimberti není křesťan, nevěří ve věčnost, ale uznává veliký přínos křesťanství k

 naší civilizaci.) 

I řada našich lidí chce krátký pohřeb. „Vacek dlouho mluví.“ (Pohřeb u nás trvá asi hodinu.) 

Jak pozůstalé potěšit? Trápím se tím.

Co říkáme my svým dětem a vnukům?

 

                  /6     Jak se můžeš Vacku tak hloupě ptát? Nemáme rádi takové otázky.

Je možné, že se ptám hloupě. Ale jak odpovíme naším vnukům? Jsou chytří.

Jak může někdo vzít na sebe třeba vinu za Osvětim?

Rád bych si o tom s někým povídal a porovnával si své názory, nejen s panem biskupem, ale na to nikdy „není čas“ a koho to zajímá? (Co nás zajímá víc?)

Stačí stavět oltáře Božího Těla, nosit prapory a nebesa, ministrovat, zpívat, modlit se? Stačí dětičky ustrojit do krásných šatiček a poslat je sypat květiny do průvodu Božího Těla? Slavení máme dost …

Papež Pavel VI. řekl o průvodu Božího Těla, že nepotřebujeme vnějších demonstrací své víry, ale vnitřní modlitby.

Ježíš nás vede k cudné zbožnosti (viz Mt 6,1-8.16-18)

„Milosrdné skutky prokazované potřebným postačí lidem ukázat cestu k Bohu.“ (Srv. Mt 5,13-16).

 

                  /7     My, faráři někdy nerozumně nebo naivně přejeme dětičkám při „prvním svatém přijímání“, aby v budoucnu prožívali Ježíšovu blízkost jako při té své první slavnosti.

Každý vztah má zrát a ne zůstat na první zkušenosti (i kdyby byla jakkoliv veliká a závratná).

I apoštolové se nám přiznávají, že se po „prvním svatém přijímání“ chovali nemožně (a to už byli zralí chlapi).

Je výsadou rodičů uvádět své děti (a výsadou prarodičů uvádět své vnuky) k porozumění boží blízkosti. My, faráři a kazatelé, nemůžeme vás – rodiče –

zastoupit. S vámi děti a vnuci prožívají blízkost, když je chováte v náručí nebo na klíně. Vy jim v těchto krásných chvílích můžete říkat: „Vidíš, jak nám je spolu dobře a takto nablízku a Ježíši jsme podobně nablízku při jeho Hostině …“ To je názorné. My se do takovéto blízkosti s

 dětmi nedostaneme.

Užijte si této výsady, využívejte ji.

Zkušenost je osobní, je nepřenositelná, ale pokud děti vidí, že jejich rodičům je spolu dobře, mohou něco vytušit i o krásné blízkosti s Ježíšem.