23. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Ez 33,7-9; Ř 13,8-10; Mt 18,15-20
Datum: 7. 9. 2014
Až do 2. vatikánského koncilu se v katolických kostelích Ezechielův text „o strážném poslání proroka“ nečetl. /1
Nemáme to „v krvi“. Uvidíme, co z něj tento týden vytěžíme.
Strážný má ze svého – vyvýšeného stanoviště – bdít nad bezpečností lidí (hrady měly strážní věž, hlásku, města alespoň kostelní věž, na lodi byl hlásný v koši na stěžni).
Máme vyvýšené postavení, Bůh nás přijal do „výběrové“ školy (židé si vybírají svého rabína, ale Ježíš volí své učedníky!). Učí nás rozpoznávat spravedlnost od nespravedlnosti. Za toto vyučování jsme odpovědní. Kdo se neučí, kdo nevaruje, je spoluodpovědný za neštěstí. /2

V žalmu dnešní neděle opakujeme: „ …nezatvrzujte svá srdce.“
Slovo Boží je srozumitelné. Nemůžeme už říci: „Nikdy jsme to neslyšeli.“, nemůžeme říci: „Nerozuměli jsme.“, máme se ptát. /3

K druhému čtení.
Dopravní předpisy můžeme převést na jednoho jmenovatele: „Jezdi bezpečně a ohleduplně.“ Dopravní předpisy pak podrobněji ukazují, co to znamená.
Ježíš všechna „přikázání“ (pravidla soužití) převedl na jednoho jmenovatele: „Miluj Boha a bližního.“
Pavel to říká podobně.

Dnešní úryvek evangelia ukazuje jedno z Ježíšových pravidel. Jeho pravidla pro soužití v božím království jsou jednoduchá a jasná.

Nemáme mlčet ke zlu.
Nemáme být udavači, nejsme policisté ani detektivové. Ale jsme v nějaké míře odpovědní za druhé.
Biskup je dohlížitel, ale ne dráb nebo bachař, má dohlížet na to, aby těm, kterým má sloužit, nic nechybělo.
Každému z nás byl někdo svěřen.

Přikázání o vytýkání chyb hezky říkáme: „o bratrském napomínání“.
Patři k němu i další přikázání k vyříkávání si sporů a o odpouštění. /4

Na druhých vidíme chyby dříve a snadněji než na sobě. Sami si často ani nevidíme na špičku nosu, proto nutně potřebujeme pohled druhého. Začínat máme od sebe. Vidím-li chybu druhého, mám se ptát, zda-li nejednám podobně (třeba i v menší míře – na sebe máme být přísnější než na druhé).
Ježíš nás nabádá, abychom nemlčeli ke zlu, stávali bychom se spolupachateli zla.
Ježíš nás ale také učí, že máme druhého upozorňovat na jeho selhání pokorně, s vědomím, že sám jsem hříšníkem. Máme si počínat tak jemně, jako když vytahujeme někomu smítko z oka.
Sebejisté horlivce Ježíš krotí: „Vytrhni nejprve trám ze svého oka, abys dobře viděl třísku v oku svého bratra…“

Naše hříšnost nás ale nevyvazuje z povinnosti bratrsky upozornit bližního na jeho chybu.
Řešení je jednoduché a elegantní: mám nejprve rychle pohnout s nějakým svým vážným selháním (alespoň se rázně a konkrétně rozhodnout k vlastní nápravě) a pak – bez otálení – mám pokorně přijít za bratrem, který chybil. Tak „zabijeme dvě mouchy jednou ranou“.

Ježíšova pravidla jsou moudrá. Jsme omylní a svévolní, ale Bůh nám nabízí řešení: milosrdenství a odpuštění. Nepřipravujme se o něj. /5

Za přesně daných podmínek (ne nedostupných) se nám milosrdenství může dostat a za stejných podmínek je máme poskytovat těm, kteří se provinili proti nám.

V našich sporech nemusíme mít my vždy pravdu, proto Ježíš k hledání pravdy ustanovil tři kola. Nejsme-li schopni dojít k řešení a k domluvě mezi čtyřma očima, má každá ze sporných stran možnost dvojího odvolání.
Do jaké míry jsme užívání tohoto Ježíšova přikázání (pravidla) naučili své děti, vnuky, podřízené v církvi?

Přikázání se týkají: každého z nás, soužití v rodině a odpovědnosti za společnost.

Říkáme si, kdy je manželství křesťanské? Nestačí jen křest obou manželů a svatba v kostele, manželství se stává křesťanským, jestli oba přijmou Ježíše za Přítele, za Učitele moudrosti a Mistra života.
Už před svatbou je třeba se na dodržování Ježíšových pravidel dohodnout: „Hledám partnera, který na ně rád přistoupí, neznám nic moudřejšího.“
Máme-li chřipku, vezmeme si lék, pijeme horký čaj, vypotíme se.
Nepomůže-li to, jdeme za svým lékařem.
Nepomůže-li to, jdeme do nemocnice.
Už před svatbou je dobré si říci, za kým půjdeme, až některý spor nedokážeme vyřešit mezi čtyřma očima.
Kdybychom se Ježíšovými pravidly řídili už při prvních nedorozuměních, když ještě máme dost dobré vůle, mnoha trápením bychom se v manželství vyhnuli.
„Jsi už potřetí opilý …“, „Utrácíš společné peníze …“, „Neumíš se omluvit …“ „Co s tím budeme dělat? Dohodli jsme si dodržování Ježíšových pravidel.“

Kdo je dodržovat nechce, kdo odmítá druhého vyslechnout, aby se obhájil, kdo není ochoten podstoupit uvedené tři kroky k nalezení pravdy, ať je ti jako pohan nebo kolaborant (kolaboruje, spolupracuje se zlým). Odmítá křesťanský způsob manželství, ke kterému se zavázal.

Jenže my jsme přijali manželství jako zakutí galejníka do želez.

Tuším, že němečtí nacisté, kdesi svázali vězně po dvou k sobě, jednoho z každé dvojice zastřelili a všechny pak svrhli do řeky (ušetřili polovinu nábojů). Mrtví stáhli pod vodu živé.

My podobně svazujeme ruce manželům, i těm, kteří žijí s „manželskou mrtvolou“.

Slušnějšímu partnerovi poradíme: „Obětuj své trápení Bohu.“

(Ale když někteří učedníci Ježíše opustili, Ježíš je nedržel.)



Podobně lidi, kteří jsou přiskřípnutí církevními představenými, vybízíme, aby se „pokořili“.

Arcibiskupovi R. Bezákovi radí kolegové, aby uznal svou vinu a poprosil za odpuštění – přesto, že mu údajná vina nebyla sdělena. Nemá možnost se odvolat k

nezávislému soudu. /6



Zpovídáme se ze všelijakých prkotin, ale nevyznáváme, že nedodržujeme Ježíšovo přikázání o pravidlech k řešení vzájemných sporů!



Před týdnem jsme si říkali, že se špinavé prádlo má prát doma. Vyprané prádlo na prádelních šňůrách je dobrou vizitkou.

Ti, co se do praní nehrnou, obtěžují druhé …

Podivíni, zakramařující svá obydlí, bývají ještě víc na obtíž. (Mám s tím osobní zkušenost na dvou farách.) Někdy nepořádek přesáhne únosnou mez a pak musí nastoupit určitá moc, která předejde šíření nákazy.

Hygiena patří ke kultuře. I hygiena sociální, duševní a duchovní. Ježíš na to nezapomněl.

Církev má ve své ústavě prohlášení, že je „stále se reformující“. Nemá být vetešnictvím ani skanzenem. Jestli se včas nepere špinavé prádlo doma, pak je třeba na ohrožující nákazu upozornit, i když se o tom dozví veřejnost. Máme přece zkušenost se slovem proroků i s

Ježíšovými slovy: „Pravda vás osvobodí.“

Zdraví společnosti má přednost před ostudou.



Ježíš na vlastní kůži zažil jak nespravedlivá nařčení a pomluvy působí. Nenávist ho dostala až na popraviště.

(Velekněží Ježíšův případ dokonce zpolitizovali, obžalovaného předali Pilátovi a umyli si ruce.)

Ježíšovi byl řádný soudní proces upřen. Proto na tuto možnost tolik dbá.



Ježíš nás nebere někam do kláštera, máme žít ve společnosti. Máme povinnost se vyjadřovat také k ohrožení společnosti.

Ze strachu, čteme Ezechielova slova jen v bezpečí kostelních zdí.

Naši politici matou lidi. Teď jen straší, jaké ekonomické dopady budou mít sankce proti Rusku.

Mír něco stojí. (Vzpomínáte, jak nám komunisté otloukali o hlavu tvrzení, že sv. Václav platil Němcům vazalské poplatky?) Válka ale stojí mnohem více než mír.

Naši představení mlčí. /7

Ale my jsme přece vzděláváni Hospodinem a Ježíšem k rozpoznávání dobra a zla, spravedlnosti a nespravedlnosti. Ezechielův text o strážném poslání proroka se nás týká.

Kdo se vzdělává u Hospodina, tomu hrozí menší nebezpečí omylů, než tomu, který se spoléhá jen na vlastní moudrost nebo na média.

Najde se dnes – v době války na Ukrajině – nový biskup Galen? /8



Podruhé (za 14 dní) slyšíme Ježíšovu větu: „Všecko, co svážete (nebo rozvážete) na zemi, bude svázáno (nebo rozvázáno) v nebi.“

Co ta slova znamenají? (Říkali jsme si, že nám je svěřena určitá správa, co řeknou rodiče, úředníci, to platí. Co řekne president, má velikou váhu. Co řekneme my – představení v

církvi, má velikou váhu. Ale i ze svých slov se budeme zodpovídat před Bohem. To není vyhrožování.



Protože si v našich modlitbách tvrdohlavě udržujeme své pohanské představy, odkýváme zase i Ježíšova slova o modlitbách z dnešního úryvku.

Každou chvíli někdo vyzývá, abychom na nějaký vážný úmysl sloužili mše, postili se a modlili.

Opět nás někdo takto vyzýval kvůli míru na Ukrajině.

Ptám se: „Vy to neděláte? My přes půl roku.“

Modlíme se za důležité věci, za naše manželství, za děti, za nová kněžská povolání, za mír …

Ale naše modlitby nefungují tak, jak Ježíš říká.

Proč?

Copak se lidé málo modlili za války?

S Janem Pavlem II. jsme se úpěnlivě modlili za mír v Jugoslávii …

Přesto byla strašná válka.

Neptáme se, zda při modlitbě dodržujeme Ježíšovy podmínky.

Neptáme se, co znamená: „sejít se, modlit se v Ježíšově jménu“. /9



Místo hledání si raději lžeme do vlastní kapsy. Liška ve známé bajce, když nedosáhla na hrozny, nesháněla žebřík, ale přesvědčovala sama sebe, že jsou hrozny kyselé..

Můžeme prohlásit, že když mír v Jugoslávii nenastal, že nebyl v Božím plánu? Že to nebyla Boží vůle?

Jsme zbabělí, bojíme se ptát (proto říkám, že hloupost je zaviněným hříchem), raději prohlásíme: „To je tajemství“. Jako ta liška: „Hrozny jsou kyselé.“

Chyba určitě není v malém množství našich modliteb. Ježíš přece říká: „Při modlitbě nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte.“ (Mt 6,7-8)



Do poctivého a pečlivého vzdělávání v Písmu se nehrneme. Raději si po přečtení evangelia při bohoslužbě necháváme žehnat evangeliářem. Našim kazatelům dovolíme kázat o všem možném, ale na porozumění Písmu se jich neptáme. Doma se ke slovu božímu nevracíme. Pak se nedivme, že se nám nedaří. Jsm

e světu platní jako mrtvému zimník.



„Člověče, ustanovuji tě strážcem izraelského domu. Uslyšíš-li z mých úst slovo, vyřídíš lidem mé varování …!“



----------------------------

Poznámky:

/1 Čtení Starého zákona církev po řadu staletí laikům zakazovala, v minulém století nedoporučovala. Církevní náčelníci „rozvazovali a svazovali, zamykali a odemykali“ svévolně, ne podle Krista.



/2 Na rituálu Jákobův žebřík jsme si s mužskými četli o Jákobovi, vydávajícím se z domu. „Jákob měl sen: Hle, na zemi stojí žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují poslové Boží.“ (Gn 28,12)

Říkali jsme si, že prvními kdo vystupují k vyučování Hospodina, jsou rodiče a pak další učitelé. To, co vidíme u Hospodina, máme rozdávat okolo nás, těm, kteří nám jsou svěřeni.



/3 Jaké výsledky z božího vyučování máme? Jakou úrodu ze slyšených božích slov přinášíme? Jakou půdou jsme? (Bereš-li slovo boží vážně, odpovědně, srov. podobenství o rozsévači a Ježíšův výklad. Srov. podobenství o síti a výklad: jsi rybou dobrou, leklou nebo špatnou?)



/4 „Kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.

Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.

Dohodni se svým protivníkem včas, dokud jsi na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi a byl bys uvržen do vězení.

Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře.“ (Mt 5,22-26)

„Není možné, aby nepřišla pokušení; běda však tomu, skrze koho přicházejí. Bylo by pro něho lépe, kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a uvrhli ho do moře, než aby svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných. Mějte se na pozoru! Když tvůj bratr zhřeší, pokárej ho, a bude-li toho litovat, odpusť mu.

A jestliže proti tobě zhřeší sedmkrát za den, a sedmkrát k tobě přijde s prosbou: `Je mi to líto´, odpustíš mu!“ (Lk 17,1-4)

Tridentský katechismus – to nejsou žádné „novoty“ – k tomu říká: „Chystáš-li se na bohoslužbu, přemýšlej, zda žiješ v míru se všemi lidmi …“

První by měl za námi přijít ten, kdo proti nám něco má, ale máme být tvůrci pokoje, tak máme vyhledat druhého alespoň my.

„Odpusť nám naše viny, jako jsme i my odpustili těm, kteří se provinili proti nám.“



/5 Některá úctyhodná náboženství jsou přesvědčena, že chyby si musíme odtrpět (třeba v příštím převtěleném životě.

Učení NEW AGE říká: „Dobro a zlo neexistuje. To jsou jen naše lidské pojmy. Jsme součástí Boha. Jestli někdo někoho znásilňuje, nenávidí, mučí nebo šikanuje, má nemocnou duši a ta se má léčit. Hřích a vina neexistuje. Máme si navzájem odpouštět a objímat se. Časem získáme nadhled, rozvahu, budeme předvídat, „zlo“ se nám bude vyhýbat a přestaneme se bát.“



/6 Naše společnost – poučena také křesťanskou moudrostí hledat a nalézat pravdu a spravedlnost – došla k oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní. Jestli si církev nechává sebejistě všechnu moc ve svých rukou, je to nebezpečné, opovážlivé a může jí to být dvojnásobně přičteno k

odpovědnosti. Máme být světlem, kvasem a solí. Izrael (i nový Izrael) má být přece předvojem národů.



/7 Politici se bojí říci slovo válka, invaze. Nestačí jim pošlapané mírové smlouvy, ukradený Krym, sestřelené malajsijské letadlo, tisíce mrtvých Ukrajinců?

My křesťané se máme za osvícenější, ale opět mlčíme – jako ve 20. století.

Vzpomínáte, kdo všechno z našich představených jel na Olympiádu do Soči? Jak to, že Putinovi věřili? Z dějin víme, že od zločineckého psychopata lze čekat to nejhorší.

Bojíme se Putina víc než vlastního selhání?

Čeští šlechtici se sešli s panem kardinálem Dukou na Pražském hradě k připomenutí deklarace šlechty, která se v roce 1939 postavila na stranu českého národa proti okupantům. To je ale v

naší situaci nedostatečné.

I my jsme z královského rodu, „v našich žilách koluje Ježíšova krev“ – přijali jsme a přijímáme Ježíšova Ducha. To nás zavazuje víc než modrá krev šlechty. Co podnikneme na obranu Ukrajinců?

Navrhoval jsem, aby naši biskupové pozvali arcibiskupa Svjatoslava Ševčuka, primase Ukrajinské řeckokatolické církve, nebojného biskupa (ale to je prý politicky nesmírně složité a vlastně nemožné).

Vzpomínáte, jak na jaře některé naše univerzity pozvaly na přednášky významného ruského historika Prof. Zubova?

Winston Churchill po Mnichovu v Dolní sněmovně prohlásil: „Británie a Francie měly na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolily hanbu. Budou mít válku.“

A také řekl: „Nikdy neustupujte, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, v maličkostech ani velkých věcech, o kus ani o kousek, ledaže byste ustoupili cti a dobrému mravu. Nikdy neustupujte před nátlakem, nikdy se nepoddejte ani zdánlivě zdrcující převaze nepřítele.

Kdo jiný, než my, křesťané, se máme postavit zlu na odpor? Stydím se za prohlášení M. Zemana, který na zasedání NATO žádal důkazy o ruské přítomnosti na ukrajinském území.

Pak prohlásil, že na Ukrajině nejde o ruskou invazi, ale o občanskou válku. Věří prý ruskému ministru zahraničí Sergeji Lavrovovi, který přece opakovaně prohlásil, že na Ukrajině ruští vojáci nejsou."

Budeme se jen za slova presidenta mlčky stydět?



/8 Clemens August hrabě von Galen, německý kardinál a biskup münsterský (1933–1946), byl jedním z nejhlasitějších a nejostřejších kritiků

Hitlerova režimu. Stejně ostře jako proti nacistickým zločinům vystupoval po válce proti zločinům páchaným spojeneckými okupačními úřady a jednotkami v

Německu. V r. 2005 byl prohlášen za blahoslaveného.



/9 M. Gándhí zastavil válku. Palach a jeho následovníci národ nevyburcovali.

Už jste někdy zažili, že by se na toto převelice závažné téma vedla beseda? Když si s tím neporadíme na biblické hodině, máme možnost přece pozvat pana biskupa. Je na úrovni apoštolů, mohl by nám pomoci porozumět Ježíšovu slovu o podmínkách k

účinnosti našich modliteb. Apoštol Jakub říká: „Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého.

Eliáš byl člověk jako my, a když se naléhavě modlil, aby nepršelo, nezapršelo v zemi po tři roky a šest měsíců.

A opět se modlil, a nebe dalo déšť a země přinesla úrodu.“ (Jak 5,16-18)

Kdybychom pomohli nemocnému světu – bylo by to oslavou boží a skutečným apoštolátem; třeba by lidé uznali, že nám Bůh pomáhá tam, kde naše síly nestačí.