25. neděle v mezidobí

Znovu připomenu, že Písmo je naší učebnicí, není kronikou, co se kde a jak šustlo. Mluví jiným způsobem – mluví ke každému z nás.
Podobenství o dělnících na vinici netvrdí, že všichni nebešťané budou zakoušet stejnou blaženost.
V podobenství o hřivnách přece různí lidé obdrží různé bohatství. 
 
Izrael je v Bibli často poeticky přirovnáván k vinici.
Vinice je výjimečná mezi ostatními poli. Vinaři jsou šlechtou mezi pěstiteli. Izrael má svou prací pro druhé národy výjimečné postavení. Práce na vinici je pěkná, směřuje k vinobraní.
Jak to, že dělníky pracující na vinici od rána práce netěšila?
(T.G. Masaryk řekl, že jeho otec neměl radost z práce, byl myšlením nevolník.) Je neštěstím, nebaví-li někoho práce. 
Jsou-li dělníky pracující na vinici od rána „zbožní“ lidé, překvapí nás, že jim vadilo, když majitel vinice dal těm posledním stejnou mzdu jako jim. Spíše bychom čekali, že třeba sami udělají sbírku na ty poslední, aby jejich děti neměly druhý den hlad. Nebyli typem chudé vdovy, která si řekla: „Dnes bez jídla vydržím“, a dala svůj nepatrný peníz někomu potřebnějšímu.
(Denár byla slušná denní mzda řemeslníka, z toho se celá rodina najedla.)
 
Jak to, že „zbožní“ mají plnou pusu lásky k Bohu, ale nic se od něj nenaučili? Jak to, že se neradují ze štěstí druhých – když všichni od majitele vinice dostali dobrou mzdu? Sami ušetří, nebudou muset přispívat na chudší kolegy. /1
 
Malé děti, které se ještě neumí dělit s druhými, by se možná také závistivě pohoršeně ozývali pro „nespravedlnost“, ale jak to, že se dospělí nesnaží o milosrdenství, které je pro Boha charakteristické?   
 
Těmi, kteří pracovali málo, třeba jen hodinu, jsou v podobenství myšleni ti, kteří se teprve nedávno obrátili. Na ně žárlí někdy ti, kteří se snaží žít spravedlivě od dětství. 
 
Kde se v podobenství najdeme – patříme mezi zbožné nebo mezi veřejné hříšníky?
Nám, stejně jako tehdejším zbožným lidem (farizeům), hrozí povýšenost nad druhými.
 
Určitý typ zbožných lidí si nabere řadu úkonů zbožnosti, ale s Mesiášem se nakonec míjí.
Ježíš neshazuje naši snahu nehřešit, ale kritizuje naši namyšlenost a slepotu. Zakládáme si často na svých náboženských výkonech a přehlížíme slova: „…uděláte-li vše, co vám bylo nařízeno, řekněte, jsme jen neužiteční zaměstnanci.“ (Lk 17,10)
Máme si vážit pozornosti, které se nám od Boha dostalo, vážit si svého křtu, své služby v církvi nebo svého postavení ve společnosti – neboť tak můžeme vykonat ledacos dobrého. Ale to není žádným důvodem k povyšování se nad druhé.
Povyšuje-li se mladá maminka nad ty, které dítě nemají, je to hloupoučké. Povyšuje-li se politik nad občany, je trapný. Povyšuje-li se duchovní nad laiky, je ubohý.
 
Podobenství o dělnících na vinici je uvedeno po setkání Ježíše s jakýmsi předním mužem, který byl přesvědčen, že je zbožný (možná i ze svého bohatství rozdával na dobré skutky. Když o něm Ježíš řekl, že těžko vejde do božího království, učednici se děsili: „Kdo tedy vejde, když ne tento zbožný muž? My k němu vzhlížíme.“
„Nenechte se zmást, je zahleděný do svých náboženských výkonů, viděli jste, jak jeho zbožnost praskla jak mýdlová bublina.“ 
 
Ježíšovi zbožní současníci si mysleli, že do Božího království vejde především jejich hierarchie – velekněží Kaifáš a Ananiáš, kněží, členové Nejvyššího soudního dvoru (velerady) a farizeové. A i tito jmenovaní byli přesvědčení, že k Bohu směřují.
Ježíš nesnižuje to dobré, co kdokoliv z nich vykonal. Není zlomyslný, není kazisvět; jen nás varuje před vlastní falešnou spokojeností v duchovním životě, v samolibé
zbožnosti. 
Bůh zve všechny lidi k přátelství a není mu jedno, když ti, kteří se vydali na cestu k němu, zpychnou.
 
Povýšenost těch, kteří čekají za své „zásluhy“ vyšší odměnu, je trapná. Myslí si, že jsou Bohu blízko, ale ukazuje se, že přejícímu božímu srdci nerozumí.
 
„Hledejte Boha, dokud je blízko“, platí pro každého z nás.
 
Ve všední dny chodím na obědy do školní jídelny. Naše paní kuchařky výborně vaří. Mrzí mě, že řada dětí se trochu porejpe v jídle a odnese ho k okénku na špinavé nádobí. Pak si v automatu ve škole koupí nějaké nezdravé mlsky.
(Co je to za pořádek? To ředitelé škol nemají rozum? Nabídli jim za umístění automatu na mlsky nějakou provizi? Konečně na to prý dohlédne ministerstvo školství.)
V církvi je to podobné. Nehledáme Boha, když je blízko. Jsme podobni nedospělým a rozmazleným dětem bez kázně. Porýpeme se ve slovu božím, odložíme je a sháníme všelijaké pochybné a nezdravé mlsky.
Teď opět přichází pohanská móda ostatků svatých.   
Před léty v Praze ukazovali mrtvá těla Číňanů stažená z kůže. (Říkalo se, že jsou to možná těla vězňů.)
Pak kardinál Vlk to právem kritizoval. Jen jsem si říkal, vždyť to naši předkové dělali podobně s pozůstatky svatých.

A teď se to znovu opakuje. Jak je možné, že např. někdo z těla Jana Vianneye vykuchá srdce?

 

Proč si nevážíme boží blízkosti, proč se kdečím rozptylujeme?

Bůh stojí o naši blízkost. Kde jsem, tam je i on. Božím slovům můžeme kdykoliv naslouchat, a jak dlouho chceme. 

Boží blízkost a jeho slovo je nade všechny ostatky svatých. /2

 

Hospodin je moudrý, Mojžíšův hrob je neznámý.

Ježíšův je prázdný, tělo Ježíšovy Matky bylo vzato na nebe.

Biskup má dohlížet na to, aby se nám dostalo biblického vzdělávání.

Biblickou hodinu nelze nahradit ostatky svatých.

Nezajímá nás, proč a jak máme přijímat Tělo Kristovo, ale zajímají nás pozůstatky těl světců.

Neptáme se, proč si Ježíš přeje, abychom pili „Jeho krev“. 

 

Ježíšova přikázání nemůžeme nahradit svými „zbožnostmi“.

I dnešní vysokoškoláci si často berou na zkoušky nebo sportovci na závody, nějaký amulet, třeba plyšáčka.

Učení nelze nahradit nějakým amuletem.

Všímáte si, jak se s učením New Agee šíří všelijaké amulety, mandaly, obrazy aury a obrazy andělů?

Máme my zapotřebí ostatků svatých?

Chceme-li být učedníky Ježíšovými, máme se učit zbožnosti od něj. Ne hovět svým pohanským a subjektivním náboženským potřebám. Ježíš nás kultivuje, pěstuje, zušlechťuje.  

 

„Hledejte Boha, dokud je blízko.“ Bohatý mladík se osobně potkal s Ježíšem. Minul se s ním, přesto, že žádné velké hříchy neměl.

Mnoho zbožných lidí potkalo Ježíše, ale byli přesvědčeni, že jim nemá co říci. Měli se za dost zbožné. Když slyšeli z Ježíšova podobenství o hřivnách, že člověk, který zakopal svou hřivnu (nezhřešil, nikoho neokradl) je pro boží království nepoužitelný, obrátili se k

 Ježíšovi zády. Řekli, že mu nerozumí. 

 

Řada hříšníků naopak řekla, že Ježíšovi rozumí. Ti se obrátili a stali se Ježíšovými učedníky.

Terorista ukřižovaný po Ježíšově pravici prohlédl, uznal své hříchy a předešel do božího království Nejvyššího velekněze.

Kolaborant Zacheus a několik jeho kolegů předešli do božího království členy velerady.

Řada prostitutek předešla kněze (saduceje) a lidi, kteří si horlivě pěstovali vyšší formu zbožnosti (farizeje).

Tito hříšníci přiznali, že se o Boha nezajímali, že se od něj vydali na opačnou stranu. Uznali svůj hřích a byli vděční, že mohou pracovat na stavbě božího království.

 

Za týden budeme slavit Slavnost sv. Václava – ta má své čtení. Jinak by se četlo podobenství o dvou synech. Po něm Ježíš řekl:  „Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království.

“ (Mt 21,31)

Proč se „zbožní“ neradovali, když Ježíš získával veřejné hříšníky ke změně života? Proč ho pomlouvali? (srv. Lk 15,1) Byli Bohu daleko. 

 

„Hledejte Boha, dokud je blízko.“ Ježíš svým učedníkům řekl – a říká: „Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.

Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce.“ (Srv. J 15,7-15)

 

Abychom patřili mezi Ježíšovy přátele, nestačí jen nehřešit.

 

Naším stálým dluhem vůči Bohu je nedostatečné naslouchání Bohu. 

Říkáme si, že selhání v Ráji není dávným příběhem; jednáme stejně.

Adamovo selhání začalo dřív, než mu manželka nabídla zakázané ovoce – neživil se ze stromu života – nehledal další porozumění Bohu. Když had tvrdil, že lidem ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého neuškodí, naopak, že si pomohou a dostanou se na úroveň Boha, ukázalo se, že lidé víc důvěřují hadovi.

Místo toho, aby uznali, že pravdu má Bůh a ne satan, místo toho, aby uznali svou vinu, obviňují druhé a Stvořitele.

Už dřív nebudovali svůj vztah k Bohu, málo se s ním setkávali, málo mu naslouchali, málo se ptali – a tak přestali Bohu důvěřovat.

Připravili se o dobrodiní „stromu života“.

 

Ježíš nám nabízí nový strom života.

Tím není kříž! Kříž se nám stal „stromem poznání dobrého a zlého“, lakmusovým papírkem, který každého prověřuje. /3

 

Ježíšovým stromem života je jeho moudrost a jeho Hostina „lásky až na smrt“.

Kdo se Ježíšem nechá vyučovat, „kdo hledá Boha, když je blízko“, kdo Ježíše následuje, kdo touží porozumět jeho Duchu a obdržet jeho Ducha – i kdyby byl velký hříšník – směřuje k „novému, věčnému“ životu.

Láska nás ovlivňuje a mění nás.

 

Znovu a znovu opakuji:

Ježíš se nechal ukřižovat – ne proto, aby nás vykoupil svým utrpením (jakoby Bůh za každou cenu potřeboval vylít svůj nahromaděný spravedlivý hněv, jako by potřeboval umučenou mrtvolu). Ježíš nás zachraňuje svou láskou. Kdo se vydá jeho cestou důvěry k

 Otci a lásky k lidem je zachráněn. /4

 

Ježíš se nechal ukřižovat – abychom poznali, kdo je dobrý a kdo je zlý. Kde je pravda a kdo je Lhář.

 

Ďábel je otcem lži. Lháři byli Ježíšovi pomlouvači, velekněží i velerada.

My jsme lháři, když pomlouváme druhé. Když nesnášíme Ježíšovy služebníky, když mluvíme nepřesně o Bohu. 

 

Ježíše dostal na popraviště hřích pýchy a náboženské nesnášenlivosti.

Bohatý mladík a židovská církevní hierarchie (do Ježíšova ukřižování) neporušovali přikázání. Jejich tragédie začala už jejich sebejistým tvrzením „my vidíme“ („my jsme vzdělaní v

 Tóře“, „my jsme dostali církevní úřad“). (Srv. J 9,40) /5

 

Důvěřovat můžeme jen tomu, kdo nás má rád, dát na druhého má smysl jen tehdy, víme-li, že je moudřejší než my.

Dokud máme čas, můžeme Boha poznávat. Není dobře, když student honí učení na poslední chvíli.

My nejsme studenti, ale učedníci. Kazit život svůj a životy druhých proto, že zanedbáváme poznání, je víc než škoda.

Ježíš je laskavý a přátelský učitel.

 

------------------------------

Poznámky:

                  /1     Kdo se umí radovat ze štěstí druhých, má bohatší život než ten, kdo se raduje jen z vlastního bohatství.

„Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství.“ (Mt 5,7)

Řekneme-li Bohu (i pouhé): „Milosrdný …“ – v úžasu, s obdivem, vděčností a radostí, může to být velká modlitba.

 

                  /2     Matěj z Janova (veliká česká osobnost) ve své úvaze „Bible největší poklad křesťana“, píše: „Bibli jsem si již od mládí zamiloval a nazval jsem jí přítelkyní a chotí svou, ano matkou krásného milování … Od mladosti mé ode mne neodstoupila až do staroby a kmetství, ani na cestě, ani v

 domě, ani když jsem byl zaměstnán

, ani když jsem měl volno. A při každé pochybnosti, v každé otázce vždy v bibli a skrze ni jsem nalezl dostatečné a jasné vysvětlení a potěchu své duše a v

 každém zmatku svém, pronásledování a smutku všude jsem se utekl k bibli … a ona mi vždy vyšla vstříc jako matka uctívaná a jako žena od panenství přijala mě …

Pročež když jsem viděl, že mnozí nosí vždy a všude ostatky a kosti rozličných svatých pro svou obranu a ze zvláštní úcty k nim, já zvolil jsem si bibli, svou vyvolenou, jako družku svého putování nositi vždy s

 sebou a ji ustavičně míti pohotově  pro svou obranu a ustavičnou potěchu i v nesnázích. Neboť jsem považoval za užitečnější míti vždy s

 sebou naučení svatých proroků a Krista i apoštolů, spasitelně ke všemu napomínající a se mnou přelahodně rozmlouvající než jejich kosti nebo podobné věci neživé …“ 

 

                  /3    Ti co se tolik oháněli Bohem, poslali Ježíše zákeřně a potupně na strašnou smrt.

Ti, co se stále ohání Bohem, pomlouvají a likvidují boží služebníky.

Stále někoho křižujeme. Místo aby se nám stal kříž varováním před naší pýchou a nesnášenlivostí, udělali jsme z něj šperk, kterým se povyšujeme nad druhé. Nebo prapor a zástavu, kterým se chlubíme, nebo s

 kterým se zabíjelo. (Opakujeme hroznou větu, kterou prý měl Ježíš říci Konstantinovi: „V tomto znamení (mém kříži) zvítězíš ve válce nad nepřáteli

.“ Někdy musí  člověk v obraně druhých nebo sebeobraně zabít druhého, ale to je strašná věc, která člověka na cel

ý život poznamená.)

      Ano, Ježíšovou láskou až na smrt se můžeme chlubit, ale jen tehdy, když zároveň úpěnlivě prosíme Boha o pomoc, abychom neubližovali druhým náboženskou pýchou. Tento hřích dostal Ježíše na šibenici (a žádný jiný)!

 

                  /4     Ježíš se nechal ukřižovat proto – abychom konečně uznali, že se mýlíme, abychom nahlédli svůj hřích pýchy a náboženské nesnášenlivosti a mohlo nám být odpuštěno.

Abychom se přestali Bohu vzdalovat, obrátili se k němu, důvěřovali mu a začali se k němu přibližovat.

Ježíš se nechal ukřižovat proto – „aby svět poznal, že miluje Otce.“ (Srv. Jan 14,28-31a)  

Ježíš se nechal ukřižovat – „aby svět poznal, že Otec miluje svět“. (Srv. Jan 3,14-17)   

Ježíš se nechal ukřižovat – „abychom poznali, kdo je z Pravdy a kdo lže“. (Srv. Jan 8,27-28)

 

                  /5     Začalo to pýchou a nesnášenlivostí „zbožných“ k lidem a Ježíšovi. Vzpomeňme třeba na celé počínání farizeů při uzdravení slepce od narození.

Pyšnou jistotu zbožných („my vidíme“) nazývá Ježíš „slepotou“. Ta dovedla hierarchii až k pronásledování a zavraždění Mesiáše a pak pokračovala vražděním a pronásledováním Ježíšových učedníků.