30. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Ex 22,20-26; 1 Sol 1,5c-10; Mt 22,34-40
Datum: 26. 10. 2014
K 1. čtení.
Za dobu od Mojžíše k Ježíšovi se z barbarských Hebrejů stal nejsoucitnější národ. Izrael dostal nejsoucitnější náboženství. (Ježíš nás nežidy adoptoval do Božího lidu. Pavel VI. řekl: „Duchovně jsme Semité.“)
Úryvek z Exodu nás má nalákat, abychom se začetli do povznášejících textů Druhé a Páté knihy Mojžíšovy, které mluví o pravidlech praktického soucitu k potřebným tenkrát neslýchanému. 
Čtěte tyto texty i dětem a vnoučatům, nejsou obtížné k porozumění. /1
 
Objevujme dětem, jaká sociální pravidla židé dostali, jak jsme s nimi dál pracovali a kam potom nás křesťany Ježíš dovedl.
Nezapomeňme ale nejprve dětem říkat, jak se Hospodin o Izrael staral, jak je vysvobodil z otroctví egyptského, jak se jim na poli rodilo tolik, že měli z čeho rozdávat. /2
Ukazujme dětem cestu, odkud a kam jsme v soucitu a milosrdenství došli.
Změna smýšlení a pozornost ke slabšímu něco stojí. Jsme rádi božími dětmi, ale je nám někdy obtížné přijmout, že i druzí jsou Božími dětmi. (Někomu, zvláště protivným, to nepřejeme …) 
Nic není samozřejmého, každá vymoženost něco stojí. (Placená mateřská dovolená u nás není dlouho. V mnoha zemích ji vůbec nemají. Ne všude mají taková pravidla bezpečnosti práce jako my. Díky dodržování dopravních předpisů jsme se ještě v autě nevybourali. Určitě vás a vaše děti napadnou další příklady.)
Čtěte dětem nahlas biblická přikázání o otrocích, o péči o chudé, o bezpečnosti (až s dětmi půjdete okolo lešení – ukažte jim, jak je vymyšlené, aby se dělníkům bezpečně pracovalo …)
Objevujme dětem velikost naší židovsko-křesťanské kultury, aby objevili její krásu, vážili si jí, a s hrdostí ji přijaly za svou.
 
K 2. čtení.
Potřebujeme vzory. (Dnešní společnost vyhledává především komedianty.) Jaké dnešní osobnosti známe? /3
Pro koho je vzorem apoštol Pavel? Známe své křestní patrony? Co se nám na nich líbí? (Psovi dáváme jméno, abychom ho odlišili od ostatních psů a mohli ho zavolat. Naše jméno je programem. Vysvětlujme  dětem, proč zvířatům lidská jménanedáváme. Pes na své jméno slyší, ale o programu nic neví. Dětem vybíráme jméno podle programu, nasměrováváme je. Dávat zvířatům lidská jména je nedostatkem fantazie.)
Je pro nás největším vzorem rabi z Nazaretu?
(Také vám vadí, když jeho – nám drahé – jméno lidé berou jako slovní vycpávku?) /4
 
K evangeliu.
Na Ježíše utočil kdekdo ze zbožných a z hierarchie. Po léčce farizeů s „penízem daně“, vytáhli proti Ježíšovi saduceové. Mysleli si, že Ježíši dokážou převahu své moudrosti a logiky a znemožní ho příkladem o nemožnosti vzkříšení (saduceové ve vzkříšení nevěřili) v. Mt 22,23-33.
 
Farizeové se nad prohrou saduceů – svých protivníků – pohrdavě usmáli, vykasali si rukávy a poslali na Ježíše znalce Tóry – zkušeného profesora, aby ho přezkoušel. /5
 
Profesor oslovuje Ježíše s úctou: „Rabi“.
(Někteří Ježíše titulovali stejně, ale nebyli upřímní, snažili se ho lichocením oklamat …)
Je to jako když náš Profesor říká asistentovi na vysoké škole: „Pane kolego.“
„Které přikázání je v Zákoně největší? /6
 
Který ukazatel cesty je pro život nejdůležitější? Které pravidlo, hledisko je nejpodstatnější?
Ježíš na to pak dokonale odpověděl. 
 
(Kdo si navíc vyhledá odpovídající text v evangeliu Markově – objeví, nebo si znovu připomene, za co Ježíš pana profesora pochválil. „Kdo hledá, nalézá. Kdo má,
bude mu dáno a přidáno.“)  /7
 
„Přikázání“ milovat Boha a lidi je řečeno pokročilým. Nařídit přátelství a lásku nelze. Máme-li dobré rodiče nebo prarodiče máme je spontánně rádi. Kdyby babička byla ježibaba, nemohli bychom ji mít rádi i kdyby nám to poroučel celý svět.  
 
Opakuji, že Hospodin nejdříve pečoval o Izrael a až si ho zamilovali, po nich „něco chtěl“.
 
(My jsme se od něj naučili novému přístupu k dětem. Nejprve je obklopujeme svou láskou, pozornostmi a péčí. Vymazlujeme je (ne rozmazlujeme) a až později od nich postupně něco vyžadujeme. Malé děti vedeme k určitému chování, něco jim vysvětlujeme, ale až později jim dochází celý smysl.
 
Kdo s Ježíšem nějakou dobu chodí, pozoruje Ježíšovo přátelství, tomu je jeho odpověď srozumitelná a příjemná. 

Bůh říká (nepřikazuje): „Budu tě mít tak rád, že si mě zamiluješ celou svou bytostí. 

Objevíš svou cenu a důstojnost. Budeš si považovat život, budeš ho šetřit, sloužit mu.

Objevím ti, že mít rád druhé je povznášející, má smysl.  

Naučím tě umění vytvářit s druhými tak cenné vztahy, že si budeš přát, aby trvaly navždy.

Budeš sice plakat, když tě o blízkost přátel připraví smrt, ale neboj se, poslední slovo mám já, ne smrt, říká Bůh. 

(Ten, kdo nemá přátele, kdo nedosáhl pěkných vztahů, nemá po kom truchlit. Je sice ušetřen pláče, ale neměl milovaného, možná nebyl milován.) 

 

Nemůžeme dát druhému něco, co nemáme. Bůh po nás nechce něco, co jsme nedostali.

 

Děti jsou rádi na svatbě. Libí se jim nevěsta ustrojená za princeznu, líbí se jim jejich vlastní rolička (zvláště družiček), mají rádi sladké, intuitivně se jim líbí všechna ta sláva … Svatebnímu slibu ale ještě nerozumí, nechápou slzy dojetí u dospělých. Až časem, až dorostou, pochopí (a budou možná trochu překvapeni),

  že nejdůležitější ze

 svatby je svatební slib. A jeho naplnění. Až jednou snad pochopí, že největší láska je ta, která vydrží až do smrti (po jejímž trvání toužíme, aby pokračovala věčně).

Samozřejmě je pro nás nesmírně důležitá Ježíšova nabídka, že nám na věčnosti dopomůže v našich vztazích dorůst. To je pro nás velikou úlevou, neboť nás silně mrzí, ž

e si úplně a ve všem s nejbližšími dosud nerozumíme. 

Nikdo jiný nám nic podobného, včetně věčnosti, nemůže nabídnout. /8

 

Je důležité poznat smysl života, přikázání, předpisů, pravidel. Jednoho jejich společného jmenovatele, cíl.

Např. smyslem a cílem dopravních předpisů je: Jezdit bezpečně a ohleduplně.

Tento nadhled dává vyšší smysl jednotlivým pravidlům. Nejsou samoúčelná a neomezují nás zbytečně, naopak slouží životu.

 

Je důležité porozumět božím „přikázáním“. Rozpoznat, že slouží životu, budují přátelství, přinášejí nám zážitek a krásu ze života. Vytvářejí ušlechtilou noblesu jednání královských dcer a synů.

 

Otázka: „Které přikázání je největší?“ může mít hluboký smysl pro hledajícího, pro poctivého a pečlivého.

V Lukášově evangeliu přichází za Ježíšem se stejnou otázkou jiný profesor. Ten je jiného typu. (Mluvili jsme o tom někdy dříve.)

Ježíš odpověděl, stručně, jasně a krásně.

 

Mohli bychom si k „Miluj Boha, sebe a druhé“ přidat tu krásnou větu (abychom ji nezapomněli):

             „a pak budeš  mým lidem, zvláštním vlastnictvím, Budeš mou chválou, věhlasem a okrasou,

               budeš svatým lidem Hospodina, svého Boha“. (Srv. Dt. 26: 17-19)

 

--------------------------

Poznámky:

                  /1     Byl jsem překvapen, když mi inteligentní šedesátiletý vysokoškolák, který od mládí zažil několik výborných kněží, řekl, že dětem o Bohu nic neříkal, náboženskou výchovu nechal na vyučování náboženství katechetkou ve škole. Dětem vštěpoval jen tři zásady: Pozdrav, popros a poděkuj.

Ani jedno jeho dítě už do kostela nechodí. Táta jim neřekl, že mají na svém pozemku na dosah poklad, nevyčíslitelné ceny.

V kostele říkáme, že rodiče jsou pro děti prvními božími vyslanci. Jsou odpovědni za náboženskou výchovu a náboženské vzdělání svých dětí. Náboženství na škole, nebo na faře je doplňkové. Jestli doma není o Bohu řeč, jestli děti nevidí, že pro rodiče není Bůh přitažlivý, není jejich přítelem, většina těchto dět

í

Boha neobjeví.

 

                  /2     Přineseš desetinu úrody a poděkuješ Hospodinu: Bože, děkuji Ti za úrodu, díky Tobě jsem získal  desetkrát víc. Mnoho jsem dostal, mám z

 čeho dávat, toto jsem přinesl pro potřebné …“ (Srv. Dt 26)  (Říkali jsme si, že toto byla bohoslužba podle božích představ.) 

 

                  /3    Osobností nemáme poskrovnu. Nedávno arch. David Vávra v televizi ukazoval stavby českých architektů v Argentině. Jana pravila, ten člověk je nadaný, na co sáhne, umí … a je hodný člověk. „A má charakter“, přidal jsem ještě.  

 

                  /4    Snažím se v takovém případě s přikývnutím, úsměvem a úctou přidat: „Ano, nechť je jeho jméno pochváleno.“  

 

                  /5    Židé se od pěti let po celý život vzdělávali. V synagóze a doma. Třicetiletý muž mohl kázat v synagóze na texty Proroků, mohl soudit. (I u nás může být třicetiletý po příslušných studiích jmenován soudcem.) „Zákoníci“ byli znalci Písma a písaři Písma. Po zvláštních studiích mohli být ve čtyřiceti letech ordinování (po modlitbě, vzkládáním rukou) na rabíny. Rabi byl víc než jen Učitelem

, byl Mistrem. Učitel může být jen teoretik. Mistr učí učedníky navíc praktické dovednosti.   

 

                  /6    Slovo přikázání není šťastně zvolené. Bůh nám nic nenařizuje, láska se už vůbec nařídit nedá. „Přikázání“ je životně důležitým ukazatelem v

 životě. (Požádejte pana biskupa, aby dal biblistům úkol vymyslet jiné slovo pro „přikázání“.)

Slovo „Zákon“ je také trefou vedle. Měli bychom říci: „Co je nejdůležitější biblickou životní pravdou pro dobrý život?“

Židé nad námi kroutí hlavou, když my mluvíme o Bibli jako o „Zákoně“ (Starém nebo Novém). Židé nejsou – jak si myslíme – legalisty. I dobrý právník hledá za paragrafy smysl, ducha zákonodárce.

To spíš Korán je Zákoníkem.

Pro židy je Bible učebnicí myšlení a moudrosti. Tóra (Pět knih Mojžíšových) znamená UČENÍ.

Zatímco my mluvíme o Zákonu, židé mluví o SMLOUVĚ (rozuměj o krásné smlouvě manželské s Hospodinem, ne o smlouvě politické nebo obchodní).

Tóra, Proroci a Spisy tvoří dohromady TANACH (Tanach je zkratka vytvořená ze tří počátečních písmen názvů částí Bible: Tóry, Proroků a Spisů – T, N, K (CH),

Tora Neviim Ktuvim.

Nás „Zákon“ nechává chladnými. „Ach jo,“ vzdycháme, „dodržovat paragrafy a přikázání není nic veselého“. Máme pocit rozkazování a omezování, protože js

me ještě nepochopili smyl a krásu přátelství. Jsme zakrnělí a nedospělí. (Proto se raději vrháme na povrchní citové zážitky církevních parád. Jsme jako děti na pou

ťových atrakcích natahující ruce po cukrové vatě, hranolcích s kečupem a kokakole. Nebo jako dav libující si v televizních seriálech, popových koncertech a projevech populistických

  politiků (někteří politici si cení Putinových vyznamenání a také sami vyznamenávají své milce – uvidíme to na Hradě 28. října).

Pro židy je Tanach nejdražším pokladem pro život. Umožňuje jim růst do krásy a použitelnosti nevěsty, která bude „ozdobena ofirským zlatem“, a její místo bude „po pravici Hospodina“

.

 

                  /7     Pan profesor byl solidní, řekl: Ježíši, to jsi odpověděl správně, u mě bys ze zkoušky náboženství dostal „výtečnou“. A Ježíš pochválil Zákoníka: „Nejsi daleko od Božího království

– usiluješ o spravedlnost (padni komu padni), umíš ocenit v čem má pravdu i protivník.“

 

                  /8    Lidé východních náboženství touží dosáhnout stavu, ve kterém si už nic nepřejí. Chtějí se zbavit touhy – je pro ně trápením, mají za to, že nemůže být naplněna. Jejich náboženská kultura je k

 budování silných vztahů nekultivuje, netroufá si, nezná osobního Boha. Nás Hospodin nejprve obdarovává svou velikou přízní a až dospějeme, pak nás zve ke službě druhým. My jsme se od něj tomuto přístupu naučili v

 přístupu ke svým dětem. Jiné kultury, které nejsou bohaté takovou láskou od Boha

jako my (jejich božstva jsou třeba neosobní síly a mocnosti), vychovávají své děti často dost tvrdě, aby je připravily pro tvrdý život.