Slavnost Ježíše Krista Krále

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 25,40 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ez 34,11-12.15-17; 1 Kor 15,20-26.28; Mt 25,31-46
Datum: 23. 11. 2014
Židé na konci „liturgického“ roku slaví slavnost Radost z Tóry. /1
Svátek Krista Krále vznikl a je svátkem ideologickým. /2
Kdyby Kristus byl naším Pánem, i svět okolo nás by byl poněkud jiný.
 
V prvním čtení jsou možná dvě čtení o tučných ovcích, jedno je uvedeno v našem čtení, druhé přidávám: „kdežto tučnou a silnou (vypasenou na úkor jiných ovcí)
zahladím“.
 
Poslední podobenství Mt evangelia je velkolepé.
Odpovídá na otázku co je nejpodstatnější pro život pozemský i pro život věčný.
Bůh stojí o každého, i o nepokřtěné. Nemá nevlastní děti.
Nepřehlédněme, že je to nejvyšší soud národů.
 
My jsme děti doby, hlásající individualismus. Ten na první místo klade jedince.
Dříve se každý daleko více ztotožňoval se společenstvím, ve kterém žil.
Západní člověk má sklon zapomínat, že je odkázán na druhé (přitom by se sám neuživil, nevyrobil elektřinu, natož mobilní telefon …). Nikdo jsme si nedali život a bez péče druhých bychom po narození  nepřežili.
Dnešní člověk až příliš prosazuje především svá práva, svou nezávislost, soběstačnost, co nejmenší omezování druhými a společností. Chce se starat především sám o sebe, nechce se vázat na druhé. Někteří odmítají i solidaritu a odpovědnost za druhé.
 
V Písmu je potvrzená jedinečná cena každého člověka. Ale každý je také povolán do vztahů s dalšími lidmi, do společenství (v manželství, rodině, obci a „národu“). 
 
Každý člověk je stvořen k obrazu božímu, a je zván do věčnosti.
Každý je před Bohem odpovědný sám za sebe. /3
 
Ale celý Izrael jako společenstvíje povolán být lidem Hospodinovým, je královstvím kněží. (To není jen výsada, ale především vznešené poslání: kněz má přímý přístup k Bohu – ale ne jen pro sebe.)
Celé společenství (národ) Izraele vstoupilo do Smlouvy s Hospodinem. /4
Izraeli – jako celku – je svěřeno zvláštní poslání pro ostatní národy.
 
Izraelité byli vedeni k odpovědnosti za celek.
Proviní-li se Izrael jako celek, ponese následky svého jednání. Hospodin vztáhne zpět svou ruku, která jim žehná a chrání je. Nepřátelé nejsou soudci, neumí rozlišit viníkaa nevinného. Nepřátelé kořistí, všichni půjdou do otroctví.
 
Jsme vzájemně propojeni (srv. např. Ez 18,5n) a v nějaké míře jsme odpovědní za společné poslání, které nám bylo svěřeno.
 
I my, díky psychologii, umíme říci, že dospělost stojí na odpovědnosti nejen za sebe, ale v nějaké míře i za druhé. Jsem tu pro tebe a jsme tu společně také pro vás. 
Jedna včela nic nezmůže, jeden člověk nemůže výrazně pomoci lidem postiženým přírodní nebo válečnou katastrofou.
 
Židé vědí, že společná modlitba má vyšší úroveň, mohou se ji modlit jen, sejde-li se minjan – počet nejméně deset mužů.
V diasporách toto pravidlo vedlo židy k soudržnosti. Jedna rodina by brzy splynula a pak zanikla uprostřed nežidů. Skupina několika rodin si mohla zaplatit svého učitele. Židovské děti chodily do školy a ne ledajaké, do náboženské školy. Písmo jim bylo slabikářem i učebnicí, učili se číst, psát, počítat, přemýšlet. /5
 
Izraeli – jako lidu božímu – se dostává vznešeného postavení před Hospodinem. Je přirovnáván k vinici …  může být dokonce snoubenkou, nevěstou, manželkou, královnou.
Ale, nebude-li dodržovat Smlouvu s Hospodinem (která je pro Izrael tolik výhodná), bude-li jako nepovedená nádoba, neplodná vinice a neplodný fíkovník, plesnivý lněný pás …, pak ponese následky svého jednání jako celek.   „Běda vám, zákoníkům a saduceům, běda tobě, Betsaido, Korozaim, Kafarnaum …“
 
Podobenství o ovcích a kozách je opět vzato ze života. Každý tenkrát věděl, že kozy jsou náročné na chlad, a že pastýř večer kozy zavírá do chlívku v  ročním období, kdy je v noci chlad, ale ovce nechávají venku – ty hřeje jejich vlna. Ovce byly bílé a kozy převážně černé.
V prvním čtení je ale řečeno, že Pastýř bude soudit i mezi ovcí a ovcí, kozou a kozou – mezi jednotlivci.
Prosím vás, nezapomeňte dětem říci, co Ježíš řekne někomu, kdo mu bude říkat: „Ježíši já jsem žil o deset tisíc let dříve než ty, tobě jsem přece chleba nikdy nedal“ … 
 
Pojďme – my silní individualisté – tentokráte přemýšlet o odpovědnosti za celek.
Co by bylo platné, kdybych sám žil spravedlivě, kdybych měl i pěknou rodinu, ale přišel zase někdo, kdo rozkope vše, co bylo zbudováno a zotročí všechny?

Ve 20. století se to opakovalo několikráte. /6

 

Při křtu jsme vědomě vstoupili do rodiny boží. Bůh nás nosil v srdci vždy, ale při křtu jsme byli přijati(a jsme přijímáni) také svými „božími sourozenci“. I to je naším velikým bohatst

vím.

Společným jídlem se vytváří blízkost, společná modlitba je znamením velké blízkosti, setkáni na svatbě, natož na Beránkově svatbě – to vše jsou krásná pouta veliké krásy.

(Slyšíme: „Do kostela nechodím, když vidím, jací pokrytci tam chodí.“ Inu, ptejme se, jaký příklad ušlechtilosti každý dáváme. Ale i do hospody chodí všelijací lidé. Do kostela chodí také lidé, kterých si velice vážím a rád je vidím.) 

Víme, čím se buduje občanské společenství … Ocitneme-li se v nemocnici, víme, jak si vytvořit, pokud to jde, příjemné prostředí s druhými pacienty, povětšinou dříve neznámými.

 

O to víc je důležitější budovat vztahy v rodině křesťanů. Bůh za nás neudělá nic z toho, co je na nás.

Promiňte, že připomenu i tak samozřejmé věci, jako je pozdrav, ochota sednout si v kostele k druhému a ne sedět sám na „svém“ místě.

Kdo dorostl na určitou úroveň, změní se mu život: „Dnes jsem seděl v kostele vedle „Ježíše“.

Pozdravil-li jsem druhého, je to stejné, jako bych pozdravil Ježíše.

Pozdravil-li mě někdo – je to stejné, jako by mě pozdravil sám Ježíš.

Pozdrav, úsměv, ochotnou pomoc nemůžeme ničím zaplatit. (Kdyby lékař za svou pomoc nemocnému vzal „obálku“, ošidil by se, vzal by si „svou odměnu“. srv. Mt 6,2)

 

Nevím, jak rozumíte slovu mystika, kdekdo vykládá kdeco. Já si myslím, že je to praktický postoj k životu podle Ježíše – z Ježíšova pohledu a z jeho osvícení, které nám nabízí.

Učedníka na život. /7

Vše co děláme dobře, můžeme dělat s vědomím, že jsme Ježíšovi bratři a setry. Vše můžeme konat s Ježíšem (křtem se nám dostalo královského kněžství). Můžeme se s

 Ježíšem stát pro druhé velikým požehnáním!

Co to znamená? Někteří lidé slyšeli, že máme všem žehnat, ale moc tomu nerozumějí, otáčejí se na všechny strany a odříkávají nějaká slova …

Hospodin vyzval Abrama: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno.

Staň se požehnáním! (Gn 12,1-2)  Ježíš nám to dovysvětlil: „Cokoliv dobrého jste – moje milované sestry a moji milovaní bratři – prokázali druhému, jako byste prokázali mě. A také na mém místě jste jim prokázali. Nikomu to nezapomenu.“

Tak nezáživná práce, jako je mytí nádobí nebo cokoliv jiného se může stát bohoslužbou.

Boha nemusíme přemlouvat, aby někomu nezapomněl žehnat. My se můžeme a máme stávat požehnáním – jsme božími vyslanci.

Kdekoliv. /8

 

S Ježíšem – „skrze něho, s ním a v něm“ – budujeme vztahy.

 

Začíná to úsměvem a pozdravem, pokračuje to naší prací a končí odpovědností za druhé. Máme podporovat jeden druhého, lidi i národy.

Jestli někdo ve farnosti připraví koncert, přednášku, nějakou dobrou akci … máme to podporovat.

Jsme odpovědní za osud země.

Koná-li se nějaké dobrá podpisová akce nebo demonstrace – to jsou vymoženosti demokracie – máme je podporovat. Jinak přijdeme o svobodu.

Karel Čapek burcoval před válkou, ale málo lidí se k němu přidalo.

Když se k prorokovi nikdo nepřidal, všichni šli do otroctví.

Naříkali jsme, že evropské národy necítily odpovědnost za znásilnění naší země Hitlerem. /9

 

Před týdnem, v Osvětimi, kdosi z nás naříkal: „Jak to, že se nenašel někdo, kdo včas prokoukl Hitlera a jeho strašné plány …“ Ale byl jeden – pomyslel jsem si – kdo včas prokoukl nejen Hitlera. Ale copak na něj dáme? /10

 

Už se to nesmí opakovat, už se nesmíme dostat pod nějaké jho.

Díky Bohu za statečnost prof. M. Putny, prof. T. Halíka a dalších pár statečných. Přidáme se k nim, proti těm, kteří nás táhnou na Východ z demokratické svobody a naší západní civilizace.

A Ukrajinu nemůžeme nechat bez pomoci. Nám (každému z nás i naší zemi) bylo přece mnohokrát pomoženo. 

 

Tomu kdo ví, že se na něj Bůh usmívá, zdraví ho, pečuje o něj, pomáhá mu, smilovává se nad ním – tomu je snadnější se usmívat na druhé, zdravit je, pomáhat a smilovávat se nad nimi – to je otázka spravedlivosti.

O takových Ježíš říká: „Spravedliví půjdou do věčného života.“

„Zadarmo jste dostali, zadarmo dejte.“   

Dostali jsme mnoho obdarování od Boha a minulou neděli jsme slyšeli velice povzbuzující slova pro lidi, kteří s božími dary dobře hospodaří.

 

Nejen jedinec i národ může být požehnáním pro druhé ... I nám – kteří jsme byli milostivě přibráni do Nového Izraele – je svěřena nějaká odpovědnost za Evropu a svět.

 

--------------------------

Poznámky:

                  /1     Židé z radostí nad vyučováním božím slovem sedmkrát se zpěvem obtančí bimu se svitky Písma v rukou, jako ženich s nevěstou a pak tančí dál několik hodin, někdy vyjdou tančit i ven ze synagógy.

 

                  /2     To, co je umělé nebo přichází svrchu, nebývá většinou spontánně přijato dole. My jsme své slavnosti odkoukali z dvorních slavností pohanských vládců. Zlato nebo alespoň pozlátko, lesk, roucha, kadidlo, důstojnost sama. Kdepak spontánní radost a prostor i pro děti.  

My se sice snažíme nadšeně zpívat píseň „Ježíši, Králi“ a „Kristus vítězí … a vládne všem“, ale sami víme, že si lžeme do kapsy. Mnoho lidí si denně kupuje noviny, ale kolik křesťanů by si

– řekněme za 10 Kč – denně kupovalo úryvek z evangelia a četlo ho. Kdo tančíme z radosti nad Ježíšem – vzácným Přítelem, Brat

rem a Pánem?

 

                  /3     Co si myslíte, když říkáte o izraelské zemi toto přísloví: »Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby«? Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, toto přísloví se už nebude mezi vámi v Izraeli říkat.

 Hle, mně patří všechny duše; jak duše otcova, tak duše synova jsou mé. Zemře ta duše, která hřeší. (Ez 18,2-4 n.)

 

                  /4     Národ není myšlen ve smyslu nacionálním 19. stol. Do lidu božího může konvertovat každý, kdo vstoupí do Smlouvy s Hospodinem.  

 

                  /5     Židé se od dětství učili vzájemné odpovědnosti i odpovědnosti za veřejný prostor, např.: 

-  V milostivém létě vraceli domy a pole původním rodinám, propouštěli se otroci na svobodu.

-  Milosrdenství k cizincům, hostům a přistěhovalcům. Viz např. „Nebudeš si hnusit Edómce, neboť to je tvůj bratr. Nebudeš si hnusit Egypťana, neboť jsi byl hostem v jeho zemi.“ (Dt 23,8.14)

-  Předhygienická pravidla veřejného prostoru: „Mezi svým nářadím budeš mít kolík. Než si venkudřepneš, vyhrabeš jím důlek a své výkaly zase přikryješ.“ (Dt 23,14)

-  Odpovědnost za bezpečí společného prostoru: „Bude-li v zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh, abys ji obsadil, nalezen skolený, ležící na poli, a nebude známo, kdo jej ubil, vyjdou tvoji starší a soudcové a vyměří vzdálenost k městům, která budou v okolí skoleného.

 Když se zjistí, které město je skolenému nejblíže, vezmou starší toho města jalovici, jíž nebylo použito k práci a která netahala pod jhem.

 Starší toho města přivedou jalovici dolů k potoku s tekoucí vodou, kde se nepracovalo a neselo, a tam u potoka zlomí jalovici vaz.

 Pak přistoupí kněží Léviovci, protože je vyvolil Hospodin, tvůj Bůh, aby mu sloužili a jménem Hospodinovým dávali požehnání. Podle jejich výroku se stane při každém sporu a při každém ublížení na těle.

 Všichni starší toho města, které je nejblíže skolenému, si omyjí ruce nad jalovicí, jíž byl u potoka zlomen vaz,

 a dosvědčí: "Naše ruce tuto krev neprolily a naše oči nic neviděly.

 Hospodine, zprosť viny svůj izraelský lid, který jsi vykoupil, a nestíhej nevinně prolitou krev uprostřed svého izraelského lidu." Tak budou zproštěni viny za prolitou krev.

 Když vykonáš, co je v Hospodinových očích správné, odstraníš nevinně prolitou krev ze svého středu. (Dt 21,1-9)

 

- Izraelský lid nesl určitý díl odpovědnosti i za izraelského krále; ten nebyl absolutním pánem, stál nejen pod spravedlnosti boží (pod kontrolou proroků), ale byl také schvalován, přijímán, nebo odvoláván lidem.

 

                  /6     Ale některé národy neprošly nejhorším. Bylo by zajímavé teologicky přemýšlet o rozdílném údělu Švýcarska, Švédska, USA a ostatních evropských národů za války – a nebylo to jen neutralitou některých zemí. V

 Knize Zjevení sv. Jana k tomu najdeme klíč. To ale až jindy.  

 

                  /7     Jeden rabín řekl svému nejlepšímu učedníkovi: Už ti nemám co dát, ale jdi na tři měsíce k tomu a tomu věhlasnému rabínovi a všimni si, co je pro něj nejdůležitější. Rabi byl hospodským (rabíni

– včetně apoštolů – měli své zaměstnání a vyučování učedníků měli jako „druhé zaměstnání“). Učedníkovi zbývaly z

 pobytu poslední tři dny, ale nic zvláštního u rabína neviděl, proto se ho zeptal: „Rabi, co pokládáš za nejdůležitější?“ – „Čisté nádobí. Pečlivě meju pro hosty nádobí.“

 

                  /8     Chová-li se někdo nepřístojně hlučně, napomínáme ho: „Nejsi na pastvě“.

Mojžíš na pastvě slyšel: „Mojžíši, zuj se, země, na které stojíš, je země svatá.“

Nám se dostalo osvícení, všude, kde jsem, vše, čeho se dotkla ruka Tvůrce, to vše je posvátné, dokonce i to, co dobrého vyšlo z ruky člověka – spolutvůrce Hospodina.

To pohané mají posvátný a neposvátný prostor. Židé a křesťané jsou osvíceni od Hospodina, vědí, že pro nás neposvátný prostor neexistuje. Dostalo se nám nového vidění světa a způsobu našeho života.

 

                  /9     Ovšem sami jsme se nebránili jako třeba Poláci.

Ale, když už jsme se ohnuli, měli jsme si to dávno přiznat a narovnat se. Místo toho jsme stále připosrarní a předposraní.

 

                  /10     My si raději čteme noviny a  v kostelíčku si zazpíváme: „Ježíši, Králi nebe a země“. A budou-li k tomu patřičně dunět varhany a vznášet se oblaka kadidla, půjdeme z

 kostela v povznesené náladě …