Slavnost Ježíšovy Matky

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 16,21-22 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Nm 6,22-27; Gal 4,4-7; Lk 2,16-21
Datum: 1. 1. 2015
O Áronském požehnání jsme mluvili. /1
 
Židovští otcové mají dodneška povinnost vůči synům: Obřezat je, vykoupit prvorozeného syna, vzdělávat děti v Tóře, oženit a vdát je, a naučit je se o sebe postarat.
Slíbil jsem, že si něco povíme o obřízce. Bez porozumění obřízce neobjevíme význam křtu. 
(V letohradském kostele máme obraz Ježíšova obřezání, ale kdo ví, co obřízka pro židy znamená?)  /2
 
Naše bohatství materiální i duchovní a mravní vyrostlo díky Boží péči a velké práci našich předků.
Žijeme v nesamozřejmé a nebývalé kvalitě života. Po většinu dějin stálo zajištění života, bezpečí, svobody a majetku, mnoho úsilí, času a výdajů. Muž vedle snahy o obživu rodiny potřeboval zbraně, učil se zápasit a bojovat, aby uhájil sebe, rodinu a ostatní bohatství. Jakékoliv oslabení, nepozornost, nemoc, zrada, ale i porušení daného slova, smlouvy a spravedlnosti, přinášelo ohrožení.
(I dnes lze přijít o majetek, práci, zdraví, přátelství, manželství, rodiče … A to u nás není válka.)  
 
Lidský život stojí na obětavosti, v rodině počínajíc.
Rodina je základem společnosti. Drží spolu pokrevním poutem (krev je víc než jen životadárnou tekutinou, ještě dnes např. z dálky slyšíme o krevní mstě). 
 
Ale nová rodina začíná manželstvím nepokrevních lidí – proto si novomanželé odedávna navzájem (také určitými rituály) poskytovali záruky přátelství na život a na smrt. Krev při defloraci nevěsty byla znamením výlučného dání se ženichovi a také ochoty k mateřství a službě životu v nové rodině. Ženich už dříve skrze krev obřízky prokazoval svou dospělost (kdo by se obřízky neodvážil, nemohl být přijat mezi dospělé – odpovědné muže).
 
Obřízka mužů ve všech kulturách patří mezi iniciační mužské rituály. Chlapci jí procházejí okolo 15 let.
Jen u Izraelitů byli a jsou kloučci obřezáváni 8. den po narození.
Abychom si uvědomili, co obřízka pro Judovce znamená, je důležité si pročíst Gn 17. kap. 
 
Podstoupení obřízky přináší určité riziko. Dospělé muže obřízka vyřadila na několik dní z branné pohotovosti (srv. Gn 34. kap.)
Navíc každou ránou může do těla vstoupit infekce, podstoupit obřízku je tedy určitým rizikem. Proto i u malých kloučků je obřízka projevem důvěry rodičů –
spolehnutím se na pomoc Hospodina. 
 
Bible je chytře, pedagogicky napsána, vybízí ke kladení otázek.
Když se židovské dítě ptá: „Proč jsme my židé obřezaní?“, tatínek otevře Bibli a čte:
     „Když se Mojžíš se svou rodinou vydal do Egypta a na cestě se chystal nocovat, střetl se s ním Hospodin a chtěl ho usmrtit. Tu vzala Sipora kamenný nůž, obřezala předkožku svého syna, dotkla se jeho nohou a řekla: ,Jsi můj ženich, je to zpečetěno krví.´ A Hospodin ho nechal být. Tehdy se při obřízkách říkalo: ,Jsi ženich, je to zpečetěno krví.´ (Ex 4,24-26)
 
„Tatínku“, ptají se židovské děti, „proč chtěl Hospodin zabít Mojžíše?
A jak Sipora věděla, co má udělat?
A proč nebyl Mojžíšův syn obřezán?“
 
Táta otázky dětí vyhlíží (otázka otvírá dveře odpovědi) a ochotně dětem vypráví:
Víte, že Mojžíš měl chytrou maminku. Vyprávěli jsme si, jak byl Mojžíš v Egyptě zachráněn, adoptovala si ho egyptská princezna. Mojžíš vystudoval egyptskou vysokou školu pro faraónovy prince …
Ale nezapomněl na Izraelity …, bránil je,  ... když jednou zabil dozorce, utekl do Midjanské země. Tam pásl kozy a ovce – tak vzdělaný člověk a velkého postavení (signatáři Charty 77 topili v kotelně, myli výlohy nebo dělali vrátné).
Jeho rázná žena Sipora si Mojžíše vážila, ale nedovolila jejich syna obřezat: „Vaše náboženství je nebezpečné, hasíte i to, co vás nepálí.“ 
(„Nebudu ti bránit chodit do kostela, ale naše děti do náboženství netahej „ať se rozhodnou sami, až budou velké“, říkají někdy podobně nekřesťanští partneři svým pokřtěným protějškům.)
Po čtyřiceti letech Mojžíšovi na pastvě v hořícím keři řekl Hospodin: „Jmenuji tě svým velvyslancem v Egyptě; znáš řeč, víš, jak to chodí ve faraónově paláci, vyvedeš můj lid z egyptského otroctví. Řekneš faraónovi: „Izrael je můj prvorozený syn. Propusť jej!“
(Když pak farao propustit Izraelity odmítl, vzkázal Hospodin faraónovi: „Za to, žes nepropustil mého syna, já zabiji tvého prvorozeného syna.“)
Když Mojžíš sdělil manželce své jmenování velvyslancem, bylo doma zle (Sipora znamená Ptačice, „asi Mojžíšovi pěkně zpívala!“, říkal pan profesor Jan Heller): „Se mnou nikdo nemluvil. Já jsem ti vždycky říkala, ať rodinu do vašeho náboženství netaháš, že je to nebezpečné!“
Ale nakonec se s Mojžíšem vydala na cestu (ženy tenkráte své muže poslouchaly) …
Někdy nás Hospodin do některých situací musí postrčit: Když se začalo stmívat, někdo neznámý šel Mojžíšovi po krku. Sipora viděla, že je zle – předtím si svého syna „nechávala pro sebe“, chránila ho před nebezpečím obřízky. Jenže teď byl ohrožen život manžela (a tím i život jejího syna a život její). Věděla o svém dluhu – její syn nebyl ve smlouvě s Hospodinem, nebyl svěřen a předán do ochrany, péče a lásky Hospodina (Hospodin se smlouvou Izraelitům zavázal ochranou, pomocí a požehnáním). Sipora tedy honem obřezala svého syna a předkožku „předložila“ j

í Neznámému(!) útočníku k nohám (ne: „dotkla se nohou“) gestem jakým se předkládaly obětní dary Hospodinu.

Hospodinu, ne Mojžíšovi, říká Sipora: „Jsi můj ženich a já jsem dcera izraelská“ (už není pohanská Midjanka, konvertovala k Izraeli).

Ženich (chatan) znamená ten, který vstupuje do příbuzenství skrze prolití krve (prostřednictvím té, jejíž krev prolil při defloraci). Tou prolitou krví se stává ženich a nevěsta lidmi jedné krve. „Jsme jedné krve ty i já“, js

me četli v Kiplingově „Knize džunglí“.

 

Obřízkou Izraelité vstupují do manželské smlouvy s Hospodinem.

Obřízka je pro izraelity krevním potvrzením této Smlouvy.

 

Při smlouvě Hospodina s Abrahámem byla zabita zvířata, při smlouvě s Mojžíšem je vysloveně řeč o krvi jako „inkoustu“.

Ale i Abrahám, i Mojžíš a pak izraelští synové, nosí na svém těle nesmazatelné znamení – jako pečeť této smlouvy. Obřízka je jejich příspěvkem ke smlouvě. Znamením jejich podílu (i když malého) na přátelství s

 Hospodinem. Vydávají se Bohu ne „na milost a nemilost“, ale na milost – do rukou Hospodina.

Obřízka je pro syny Izraele „pečetí smlouvy Hospodina s Izraelem“. /3

Obřízka je úctyhodným znamením. Vždyť i Ježíš a apoštolové byli obřezáni …

 

Jak je to s námi křesťany?

Jestli víme o úctyhodnosti obřízky, jestli známe, co znamená náš křest (ponoření do  obrácení, ponoření do náruče Boží a do Ducha božího, jestli jsme přijali Ježíšovu obětavost a přátelství, pak nejme ošizení.

 

I nás Ježíš pozval k Nové smlouvě „na život a na smrt“, dokonce až za hrob: „Toto je smlouva nová a věčná.“ I my víme, že je to mluva manželská.

 

Při nové (obnovené) smlouvě jsme byli Kristem i my (původně z pohanů) pozváni k manželství s Hospodinem.

I při této smlouvě je řeč o krvi. Při každém slavení Večeře Páně znovu a znovu říkáme Ježíšova slova: „Toto je krev, která se prolévá za vás (a pro vás vylévá) na odpuštění hříchů

.“

Víme, že se tu krev nevylévá jako v pohanských chrámech na usmíření hněvu božstva, že prolitá krev není nezbytným palivem pohánějícím motor milosrdenství na odpuštění hříchů.

Ježíš prolil svou krev kvůli nám. Pro nás! /4

Víme, že láska je živena obětavostí, někdy až na smrt.

Ježíšova láska k nám stála Ježíše život. Tomu rozumíme – při každém porodu se objevuje krev …

Ježíš říká: „Po porodu už žena nevzpomíná na bolest a krev, zalila jí radost z darování nového života.“

Ale my si své maminky a všech maminek vážíme.

Tušíme, co Ježíše dodneška stojí jeho „rození lidstva“. /5  

 

Ježíš chce vylévat svou krev do našich srdcí (ne na oltář, ani jen do našich hrdel). Jsme chudokrevní a zranění hříchem, potřebujeme transfůzi (krev je v Bibli jedním z

 obrazů ducha). Nutně potřebujeme transfúzi ducha, potřebujeme vyměnit svou krev nemocnou sobectvím, zkaženou hříchem. Stále potrácíme ducha, kterého do nás Bůh vdechl a kterého nám vzkříšený Ježíš znovu a znovu nabízí.

 

Místo naší obřízky, místo vylití naší krve, byla vylita Ježíšova krev.

 

Při našem rození jsme nevnímali prolitou krev naší maminky, přesto si jí – čím dál víc – a na celou věčnost vážíme. Naši tátové neprolili svou krev na záchranu našeho života a za naši svobodu

– ale víme, že by toho byli schopni – a proto si jich vážíme.

Ježíšovu prolitou krev jsme také neviděli, ale všímáme si jeho námahy a obětavosti. Oceňujeme ho a na jeho přátelství a obětavost se snažíme odpovědět svým životem.

 

Když přinášejí hošíčka k obřízce, všichni povstanou podle slov: „A povstal všechen lid ke smlouvě“ a na počest dítěte pronášejí modlitbu: „Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně …“

 

Pak recitují základní modlitbu: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný!“

 

Po obřízce otec ve shromáždění mužů říká nad svým synem poprvé árónské požehnání a matka syna říká toto požehnání mezi ženami.

 

V našem čtení evangelia jsme slyšeli, že Ježíšovi rodiče velebili a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli.

My uděláme totéž v druhé polovině naší slavnosti, budeme Bohu děkovat za vše, co od něj slyšíme a co všechno vidíme.

 

(Na svátek Ponoření Pána (11. ledna) budeme mluvit o významu našeho ponoření „do smlouvy s Hospodinem“.)

 

----------------------------------

Poznámky: s

                  /1     Požehnání je víc než přáním, víc než modlitbou. Vyšší žehná nižšímu (rodiče dětem), zvěstuje mu přízeň boží, a zároveň žehnanému svědčí svým životem, svou zkušeností o Boží přízni. Zkušenost žehnaného s

 žehnajícím, např. s otcovou hodnověrností, péčí, přejícností a obětavostí vůči dítěti, podporuje důvěryhodnost požehnání. Žehnající ze své (skutečné) autority ubezpečuje žehna

ného o Boží přízni. Proto se žehná při osobním setkání.

Požehnání není (teprve) vyprošováním boží přízně pro budoucnost. Bůh nám žehná už teď. Požehnání patří mezi nezasloužené dary boží – talenty, za které neseme odpovědnost. (Srv. také: „Když vstoupíte do domu, řekněte: `Pokoj vám.´

A budou-li toho hodni, ať na ně přijde váš pokoj. Nebudou-li toho hodni, ať se váš pokoj vrátí k vám.“  Mt 10,12-13)

Požehnání není magií.

 

                  /2     V neděli jsem říkal, že my křesťané jsme často zůstali na úrovni dětí, které se nenaučily číst a v knize si jen prohlížejí ilustrace k textu. (Naše společnost

– i v rodině – utekla od slova, knih a rozprav k záplavě obrazů v současných mediích. Hledání smyslu jsme si tím neulehčili …) K osvojení si moudrosti nestačí jen zůstat u vlastních zkušeností, nápadů a pocitů. Jen pokud naslouchám moudřejším

, než jsem sám, mohu se pozvednout nad svou úroveň.

Četl jsem deník člověka vzdělaného ve světové literatuře i v teologii, ale je vidět, že jeho myšlení nevyšlo z biblického myšlení a biblického vyučování. Mezi tím je podobný rozdíl, jako když základem polévky, kterou vaříte, je vývar z

 masa a kostí nebo jen voda.

 

                  /3     Obřízka spolu se slavením soboty a tfilin (krabiček s úryvky Písma, které si židé přikládají na čelo a paži při modlitbě) patří mezi znamení, které židy posiluje ve vědomí, že jsou odděleným lidem Hospodina a jeho královským kněžstvem. Kvůli obřízce byli židé často ochotní obětovat svůj život, když byla pod trestem smrti zakázána vládnoucí mocí. 

 

                  /4     Dokud netekla jeho krev, nevěřili jsme Ježíšovi, že jsme schopni stavět se proti životu, že bychom mohli být vrahy života ...

Ten, kdo uvidí nebezpečí, může proti němu hledat pomoc. Ten, kdo nahlédne svou vinu, obrátí se k Bohu milosrdnému …, může být zachráněn.

 

                  /5      Amen, amen, pravím vám, vy budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat; vy se budete rmoutit, ale váš zármutek se promění v radost.

 Žena, když rodí, má zármutek, neboť přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk. I vy máte nyní zármutek. Uvidím vás však opět a vaše srdce se zaraduje a vaši radost vám nikdo nevezme. (J 16,20-22)