2. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: 1 Sam 3,3b-10.19; 1 Kor 6,13c-15a.17-20; J 1,35-42
Datum: 18. 1. 2015
Písmo nám vypravuje o nás i o Bohu …
První čtení i evangelium nám ukazuje cestu k umění komunikace s Bohem. (Užívám cizí slovo komunikace, neboť s druhými a s Bohem se nesetkáváme jen skrze slova).
 
Bude snad užitečné si něco o modlitbě zopakovat. Sami pro sebe (a pak pro druhé) potřebujeme co nejvíce o modlitbě vědět.
Modlitba je zvláštní slovo, ale není těžké mu porozumět.
Bible nám ukazuje, že modlitba je setkáním a rozhovorem. „Hospodin mluvil s Mojžíšem tváří v tvář, jako když někdo mluví se svým přítelem.“ (Ex 33,11)
Alespoň někdy se dovoluji Boha, zda s ním mohu mluvit.
 
S Ježíšem se setkalo dost lidí. Různých lidí. Ale ne každé setkání a ne každý rozhovor byl uctivý. Ne každý rozhovor tedy byl modlitbou.
 
Samuel se učí setkávat se s Bohem, naslouchat mu a rozmlouvat s ním. /1
Umění rozhovoru: naslouchání a vyjadřování svých myšlenek je třeba stále pěstovat. /2
(Zapomněl Élí jak Hospodin komunikuje s člověkem?)
 
V evangeliu čteme o prvním setkání Janových učedníků s Ježíšem a o jejich vzájemném rozhovoru. /3
 
Řeč nám je vlastní. Slepé, hluché a němé litujeme. Nedovedeme si představit život bez rozhovorů. S blízkými si máme co povídat …
Nasloucháním a rozhovory poznáváme a učíme se. S druhými si říkáme co je pro nás důležité, z čeho se těšíme, co nám přináší radost, jaké máme starosti, čeho se bojíme, co jsme prožili a k čemu se chystáme.
Sdělujeme si, čeho si vážíme: života, blízkosti druhých, vzdělání, práce, domova …
Odmala jsme naslouchali dospělým.
Od maminky a v rodině jsme se učili mateřskému jazyku (spisovnému jazyku jsme se učili ve škole), naučili jsme se mluvit s druhými, pozdravit, poděkovat, poprosit. Maminka nás naučila co říci při nakupování, táta jak si objednat jídlo v restauraci, ve škole jsme se učili mluvit o matematice nebo chemii. V tanečních jsme se učili jak komunikovat na tanečních zábavách …
 
Slyší-li děti, jak rodiče mluví s Bohem, stane se i jim modlitba samozřejmostí.
 
Rodiče a prarodiče mají jedinečné poslání – uvádět děti do blízkosti Boha, odkrývat jim další vidění a vědění.
Péče rodičů o děti je velikou hodnotou sama o sobě, ale navíc je nejlepší cestou k zážitkům dětí s Boží péčí.
 
Všimněme si té posloupnosti: dítě (které vyrůstá v dobré rodině) nejprve zakouší rodičovskou „náruč“ (péči), a až začne rozumět řeči, pak teprve rozumem péči rodičů pochopí a je schopno ji pojmenovat.
To je geniální, že zkušenost dobrého zážitku a obdarování předchází intelektuálnímu poznání. Je to úžasně zařízeno.
Podobně to je s modlitbou. Dítě nejprve vidí rodiče, jak za vše děkují Bohu a slyší od nich, že všechno příjemné, sladké a dobré – co sami skrze péči rodičů zakoušejí
– pochází od Boha (přímo nebo nepřímo).
 
Kdo objeví a okusí lidské i Boží přátelství, má potřebu odpovědět. Často i slovy.  
 
Zvíře vnímá slunce. Ale nezná zázrak – to, co je za naším tělesným zrakem.
Pohané pokládali slunce za božstvo. My víme, že sluce je pro nás darem od Stvořitele.
Vodu, vzduch, obilí, vajíčko, ani dítě jsme si neudělali, vše je pro nás zázračným darem.
Děti v dětských domovech dostávají dobré jídlo, ale nezažily, s jakou láskou rodiče vaří svým dětem. Chybí jim poznání vztahu s rodiči.  
I nevěřící lidé umí žasnout nad krásou života a světa, ale nevidí tu krásu jako osobní dar Boha člověku.
My pokládáme partnera, dítě i rodiče … za cílené obdarování od Boha. Jsme bohatí vztahem s Bohem. („Víra“ je důvěřujícím vztahem milovaného k milujícímu).
 
Každému přeji, aby měl nejlepší maminku na světě, nejlepšího tátu, babičku a dědu na světě.
(Dětem říkám, že mají nejlepší maminku na světě …) 
 
Komu tito naší nejbližší – s kterými máme tu nejlepší zkušenost, a kterým tedy můžeme důvěřovat – ukáží, že Bůh je TÁTA A MÁMA umocněno na n-tou (omlouvám se, neumím to v počítači napsat matematickým zápisem), pak děti zásadně nasměrovali k Životu.
 
Dnes mají rodiče větší a lepší možnosti vést děti k poznávání Boha než měli naši rodiče. (Za nás komouši nedovolili, aby vycházely náboženské knihy, i vzdělávání v církvi bylo velice přiškrcené.)

 

Je důležité rozumět důvodu modlitby – setkávání se s Bohem a rozmluvy s ním – a s dětmi o tom mluvit.

Přeci jen je náročnější mluvit s Bohem, kterého nevidíme a neslyšíme, než když si povídáme s člověkem.

 

Kdyby děti jen uměly nějaké modlitby, ale nerozuměli jim, nebo neznali důvod proč s Bohem mluvit, nebavilo by je to.

(To byla pokroucená zbožná tvrzní: „Když ti modlitba nechutná, a přesto vytrváš, je to záslužnější!“) /4

 

Dětem se snažíme všechno vysvětlovat. Neučíme je pokřivenou a zakrnělou modlitbičku: „Andělíčku, můj strážníčku“.

Postupně dětem vysvětlujeme, že život je nám dán jako osobní dar od Boha. Svět je nám prostorem, do kterého jsme byli Tvůrcem pozváni, jsme tu s Bohem doma. On nás pozval k

 dotváření světa. A on nás svou moudrostí učí, jak máme dobře žít, jak máme jednat se sebou, s druhými, s věcmi a přírodou („buď všemu obrazem pečujícího Boha“).

Bůh nás seznamuje s pravidly života, aby nám spolu navzájem bylo dobře.

Bůh nás chce chránit před zlem, dokonce se ujímá nás pachatelů a obětí. Odpouští nám, vrací nám ztracenou čest a svobodu.

Bůh nás svou veškerou péčí a svými „přikázáními posvěcuje“ (čteme v Písmu) – zasvěcuje nás do umění života, přátelství a krásy jak sloužit životu.   

 

Jsme nesmírně bohatí …

A máme velkou potřebu osobně děkovat dárci (člověku i Bohu). 

 

To, že Bůh naše poděkování vnímá, že mu stojíme za pozornost a že má z našeho přátelství radost – to nám přináší další radost.

Každý den máme důvod k vděčnosti a děkování.

 

Přijel venkovan do Paříže a modlil se před jídlem.

„Ty se modlíš?“, ptali se měšťáci. 

„U nás se nemodlí jen vůl a kráva“, bezelstně odpověděl vesničan. 

 

Objevili jsme vnitřní krásu pozdravu, děkování, pochvaly, uznání, prosby …

 

Je Ondřejova řeč k Petrovi v evangeliu modlitbou?

Přísně vzato není, Ondřej mluví k Petrovi, ne k Ježíšovi, ale tato jejich rozmluva byla (vzdálenou) přípravou na setkání s Ježíšem. 

Ale do našeho naslouchání slovu božímu a snaze Bohu porozumět, patří i přemýšlení o Bohu a studium Písma.  To vše může patřit k modlitbě, k rozhovoru, k setkání s

 Bohem a jeho moudrostí.

Nevadí, když nakonec odpovím třeba jen jediným slovem úžasu nad dalším porozuměním Bohu.

 

Abych mohl vydechnout, potřebuji se nejprve nadechnout. Z nadechování jsme živi.

 

Rád připomínám slova jednoho anglikánského biskupa: „Dvacet devět minut se připravuji, abych byl schopen se minutu modlit.“

 

Bůh nám velice pozorně naslouchá, nečte si u toho noviny, neskáče nám do řeči a nemyslí na nic jiného. Bůh nás vnímá s jedinečnou účastí. Bylo by smutné, kdybychom s

 Bohem mluvili „na půl pusy“.

 

I v neštěstí se k Bohu obracíme. I v neštěstí nám má co říci. „Kdo hledá, najde.“ 

„Jako matka těší své dítě, tak já budu těšit tebe“, říká nám Hospodin. (Srv. Iz 66,13)

Děkujeme Bohu za jeho péči, za jeho „přikázání“, které nás učí pečovat o život, chránit si zdraví, vztahy a spravedlnost. Děkujeme mu, že poslední slovo má on.

Děkujeme mu, že si nás zvolil za své přátele navždy. Ježíš nám slíbil, že nás probudí ze spánku smrti a dopomůže nám dorůst na úroveň nebešťanů – k porozumění se všemi.) /5

 

Stále se učíme umění setkávat se s Bohem a kultuře rozmluvy.

Používáme i některé krásné modlitby pohanů, ale nejvíce jsme se naučili z Písma. Kniha Žalmů je krásnou modlitební knihou i učebnicí modlitby. Ale v celém Písmu vidíme jedinečné umění modlitby.

Samozřejmě, Ježíš nás vede k vrcholnému důvěrnému rozhovoru a vztahu s Bohem.

 

Abychom se naučili umění modlit se, nemusíme tedy vstoupit do kláštera. Stačí umět číst a slovu Božímu naslouchat (případně mít dobrého průvodce Písmem, abychom se někde nemotali v

 bludném kruhu). /6

 

V úryvku evangelia vidíme, že se Ježíšovi učedníci od svého prvního setkání s Mistrem už od něj „nehnuli“.

 

------------------------------------

Poznámky:

                  /1     Pokročilý učedník umí odpovědět na otázku, proč se Chaně narodil Samuel tak pozdě.

Vyprošovala si Chana děti nedostatečně? Co znamená: „Hospodin se na Chanu rozpomněl“? (1 Sam 1,19)

 

                  /2     Mládenec si s děvčetem povídá, ale po nějakém čase přestává, jako ptáci přestanou po svaté Anně zpívat. Vyprávěla mně kdysi jedna padesátiletá paní: „Dozvěděla jsem se, že můj manžel je v

 práci vyhledávaný společník, ale já od něj doma neslyším kalýho slova.“

Vzpomínáte na krásný Renčínův kreslený vtip. Jezeďák povídá té své: „Co bych ti měl pořád vykládat, všechno jsme si přece řekli v sedmatřicátém.“

 

                  /3     Jan neprozradil svým učedníkům, kdo je Mesiáš. Těm nejlepším jen ukázal: „To je beránek boží.“ Co a nakolik jim to došlo, nevíme, ale židovi bylo jasné, že „beránek boží“ je zabité stažené a vykuchané zvíře visící na háku v

 chrámě, připravené k bohoslužbě.

Učedníci hned šli za Ježíšem, byli vyučení od Jana. Ježíš je zaskočil, jak se k nim rychle obrátil s otázkou: „Co byste chtěli?“

Není důležité, zda ho tenkrát titulovali: „Rabbi“ (rabínem se mohl stát Izraelita až po čtyřicítce), ale evangelium tím říká: Ježíš je Rabbi povýtce.   

 

                  /4     Zkusme si to dosadit třeba do rozhovoru mezi manžely. V dobrém vztahu se o umění rozmluvy pečuje, aby nám nebyla břemenem, ale radostí. (V hospodě se lidé do rozhovoru nenutí.)  

 

                  /5     V úterý půjdeme na pohřeb mladíkovi, který nešťastnou náhodou přišel o život.

Pro nás je pohřeb nejen vyjádřením úcty a vděčnosti k zesnulému a jeho rodině, je nám navíc nasloucháním Božímu slovu a modlitbou.

I pro toto dvojí se z úcty na pohřeb svátečně strojíme. (Říkám to, protože to už není samozřejmostí.  

V rozpacích kroutíme hlavou, když vidíme některé Rusy, jak chodí po městě v teplákách. Asi pro ně jsou tepláky svátečním ustrojením. My jsme také kdysi chodili v

 teplácích do školy. Později jsme toužili po riflích, sháněli jsme tuzexové bony, abychom si je mohli koupit. Ale na západě byly rifle původně lepšími montérkami. Dnes kroutíme hlavou nad tím, když někdo v

 riflích a sportovní bundě přijde v neděli do kostela nebo na pohřeb. Kdyby táta takto ustrojen přišel s

 dcerou na maturitní ples nebo na promoci, děti by ho „sjely“. 

Viděli jsme pohřeb v rakouské vesnici, lidé přišli buď ve svých krojích, nebo ve svátečním obleku a ve vyleštěných botách.

My jsme ještě poznamenáni komunistickým dědictvím i v oblékání. Kritizujeme jistého režiséra, že přišel do Vladislavského sálu v mikině. Ale v kostele se pozná, zda je pro nás Bůh a křesťané víc než president Zeman. I oblečením komunikujeme.  

 

                  /6    Dostal jsem k Vánocům CD s krásnými rorátními a vánočními zpěvy.

V  písni „Ó, duše má rozmilá“ Václava Karla Holana Rovenského, (1644-1718) hudebního skladatele

a varhaníka, se zpívá: 

Ó, duše má rozmilá,

do Betléma pojďme,

ctnostmi jsouc ozdobená

děťátko hledejme.

 

Ježíše teď objímám,

držím ustavičně,

vždycky se s ním obírám,

ó, kýž líbám věčně.             (první a poslední sloka)

 

To je píseň! To je vyústění modlitby! Modlitba je čin. A k dalšímu činu nás má probudit a dovést.

A ne že „Ježíškovi zadudám“, nebo jen zpívám, že mu „dám trochu mlíčka“. 

Ne každá kostelní píseň je modlitbou (naši bratři protestanté mívají vytříbenější vkus).

Některé koledy jsou snad nejslabšími písněmi našeho starého kancionálu. V některých koledách ani řeč k Bohu nenajdeme, jen něco popisují. To se pak stydím, když se ještě někdy zpívají, a omlouvám se Bohu.

Koledy patří ke krásné vánoční poezii, rád si je doma zpívám, ale nejsou vždy modlitbou, k bohoslužbě každou koledu použít nelze. Bohoslužba není dětskou besídkou.