3. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: 1Kor 7 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Jon 3,1-5.10; 1 Kor 7,29-31; Mk 1,14-20
Datum: 25. 1. 2015
Jonáš je poslán do Ninive k nepřátelům Izraele. /1
Čtěte, prosím, dětem knihu Jonáše a hledejme s nimi smysl. Děti nás obdarovávají řadou otázek k dalšímu přemýšlení. Čeští tátové nečtou dětem …
 
Vraťme se k otázce z minulé neděle: „Hospodin volal na Samuela“. Měli jsme na promýšlení týden.
Říkali jsme si, že se nám dostalo velikého osvícení a poznávání – všechno obdarování v životě přijímáme jako osobní dar od Boha (ať už jsme obdarováni Jím, nebo prostřednictvím lidí).
Učíme se jako Samuel naslouchat slovu Božímu. /2
 
K druhému čtení:
První křesťané měli za to, že druhý příchod Mesiáše přijde brzy. Proto Pavel vyzýval k soustředění se jen na blížící se setkání s Ježíšem. My naopak nežijeme s pohledem upřeným na Ježíše.
Vše dobré máme prožívat jako požehnání Boží.
 
V evangeliu Ježíš mluví stejně jako Jan Baptista: „Boží království se přiblížilo, Mesiáš vyhlašuje „milostivé léto“, máte se ke komu obrátit.
(Když to učedníci slyšeli, hned všeho nechali, nechtěli si nechat ujít Ježíšova slova.)
 
„Boží království se přiblížilo“ – to souvisí a vrcholí slavením Večeře Páně. Letos naši biskupové vyhlásili „rok eucharistie“.  (Mladí kněží říkají: „Kdy už bude rok ničeho?“ Kdybychom se pořádně věnovali nedělním biblickým textům, nepotřebovali bychom další zaměření.) 
V naší farnosti se péči o porozumění a slavení Večeře Páně a Ježíšovy hostiny průběžně věnujeme.
Pokusím se něco připomenout a třeba něco přidat.
 
Z veliké laskavosti s námi Bůh mluví činy i slovy. Večeře Páně je vrcholem Božího „vyprávění“.
 
Od Izraele jsme převzali rozlišení modliteb na „dobrořečení“ a prosby.
K dobrořečení (dobrému mluvení o Bohu, hebrejsky „beracha“) patří: děkování, chvála, oslavování, velebení, žasnutí, obdiv … a žehnání.
 
Večeře Páně je vrcholem dobrořečení.
Ježíš svůj život charakterizoval jako oslavu Otce.
     „Ježíš pozvedl oči k nebi a řekl: ,Otče, přišla má hodina.
Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe … 
Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil.
A nyní ty, Otče, oslav mne svou slávou,
kterou jsem měl u tebe, dříve, než byl svět.´“ (Srv. J 17,1-5)
 
Ježíš vícekrát dobrořečil Otci.
     „V ten čas řekl Ježíš: ,Velebím, tě Otče, Pane nebes i země,
že jsi ty věci skryl před „moudrými“ a „rozumnými“
a zjevil jsi je maličkým.´“ (Mt 11,25n)
     „Zvedli tedy kámen Ježíš pohlédl vzhůru a řekl: ,Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel.´“
                                                                                                                            (J 11,41)  
Při Poslední večeři děkoval nad vínem a chlebem. /3
 
My sami nemáme dost slov, abychom patřičně poděkovali Bohu za všechna dobrodiní. S vděčnosti tedy přijímáme Ježíšovo pozvání, abychom spolu s ním oslavovali Otce nebeského.
 
Oslava Otce je i naším životním programem. /4
 
Ježíš nám řekl: „Já jsem chléb života.
Kdo jí z toho chleba, živ bude na věky.
A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.
Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život.
Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.“
(Srv. J 6,35-55)
 

Záměrem Ježíšovy Hostiny je sjednocení s ním. Chce být s námi jedno tělo a jedna duše: 

„Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.

 

Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne.

 

Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život.“   (J 6,56-63

 

Ježíš nás živí:  svým slovem,

svou moudrostí,

svým obětavým přátelstvím,

svou Hostinou (Tělem a Krví).

 

Zachráněný je ten, kdo Ježíšovi důvěřuje a dá na něj, kdo přijme Ježíšův životní styl. (Jeho způsob myšlení, mluvení a jednání.)

Jen takový může patřit k nebešťanům.

 

Křtem, případně biřmováním, jsme Ježíše přijali za svého Milého (Přítele, Bratra, Pána, Učitele, Mistra života a Ženicha).

 

Židé si váží toho, že jim Hospodin nabídl svou ruku. O Velikonocích si čtou „Píseň písní“.

Váží si toho, že k nim Hospodin mluví, „těší se z hlasu svého Milého“ (Pís 2,8

a těší z jeho lásky: „Já jsem svého milého a můj milý je můj.“ (Pís 6,3 )

 

Při obřízce dodneška říkají: „Jsi můj ženich. Je to zpečetěno krví.“ (Ex 4,24-26)

 

Svatbou manželství začíná, otevírají se dveře společného života. 

Nás každý týden Ježíš zve – jako svou nevěstu (ne jako svatební hosty) – ke slavení manželské hostiny.

 

Zve nás hříšné. Každý hříšník, který se trápí svým podílem na zlu, každý kdo Ježíše přijal jako svého ženicha, smí jeho pozvání přijmout.

Dobře víme, že jsme hříšníci, jsme padlou ženou. /5

Jsme nevěstou padlou a padající.

Ježíšova vražda se od jeho ukřižování mnohamiliónkrát opakovala.

A přesto nás z převelikého slitování Bůh nezavrhl. Jako své nevěsty z mládí se nás znovu ujímá.

 

Marnotratnému synovi dává Otec „nové šaty“, prsten na ruku a zve ho k rodinné hostině.

Ježíš nám ve své velkorysosti při své Hostině znovu nabízí svou ruku ženicha.

Nám  –  své nevěstě  –  znovu říká svatební slib.

Nám  –  své nevěstě  –  znovu navléká snubní prsten (který jsme zahodili, prodali, ztratili …).

Nám  –  své nevěstě  –  znovu dává pít ze svého svatebního poháru („vezměte a pijte“).

     Nás  –  svou nevěstu –  znovu zve ke své hostině („vezměte a jezte“).

 

Říkali jsme si, že židé při obřízce říkají Hospodinu: „Jsi můj ženich, je to zpečetěno krví.“

 

My při slavení Večeře Páně říkáme:  „Ježíši, jsi naším ženichem, je to zpečetěno tvou Krví.“

 

Při obřízce vyteče jen trochu krve. Ježíš na kříži nejen úplně vykrvácel, navíc nenávistí zbožných přišel o dobré jméno a byl umučen jako největší zločinec.

 

(Znovu opakuji: Ježíš nevylévá svou krev na usmíření Božího hněvu. Vylévá ji do nás.

Krev je v Bibli obrazem Ducha. Ježíš nám dává svého Ducha. Srv. J 20,22)

 

Ježíš vícekrát káral své učedníky: „Nevíte, jakého jste ducha.“ (Lk 9,55)  

„Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená.

Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život.“   (J 6,63

 

Ježíš s námi chce být „jedno tělo a jedna duše“.

Chce se s námi sjednotit.

Vnitřně nás chce proměňovat na své nové Tělo,

vydávající se na záchranu dnešního světa. 

 

V dětství – když byla mše latinsky – jsme se „před svatým přijímáním“ modlili příslušnou modlitbu

a „po svatém příjímání“ jsme se modlili další příslušnou modlitbu.

Škoda, že nám neřekli: „Ježíš nás nezve k přijímání, ale ke sjednocení!“

(Mimochodem, kdo koho přijímá?)

 

Ježíš nám nabízí manželství. Opakuje nám svůj svatební slib (to k manželství patří).

I v našem svatebním obřadu ženich říká svatební slib první. Kdyby nevěsta neřekla svatební slib, svatba se nekoná. (Pokud si manželé nejrůznějšími způsoby neopakují svatební slib, manželství usychá a může zahynout.)

 

Stále jen slyšíme, že jsme „při mši přítomni Nejsvětější Oběti“. Nikdo nepochybuje, že k lásce patří obětavost! /6      Ale proč se nemluví o svatbě?

Kdyby to lidé věděli, netvářili by se – když přicházejí ke Stolu Páně – jako na pohřbu.

 

Asi jsem byl na více svatbách než vy, ale neviděl jsem svatebního hosta, který by se mračil nebo seděl jako bubák. Svatba je společenskou slavností. Večeře Páně je společnou modlitbou a slavností nejvyššího řádu. Je svatbou královskou.

Ke svatbě patří veselí. Kdyby se nějaká nevěsta tvářila, jako někteří lidé v kostele, řekli bychom jí: „Tak si ho neber! Nikdo tě nenutí.“

 

Každý hříšník, který chce být lepší, je zván! (A každé obrácení hříšníka se v Bibli velice slaví …)

 

Svěřím se vám se dvěma svými trápeními.

Mrzí mě, že se někteří dobří lidé osýchají ke Stolu Páně. To se pak já cítím špatně, jako bych já byl – když přijímám pozvání k Hostině – lepší než oni. A to si nemyslím. 

 

A pak mám druhou starost.

Někteří lidé, kteří se objeví v kostele jednou za dlouhý čas, suverénně ke Stolu Páně přistupují, jako by to bylo něco samozřejmého.

Nemluvím o dětech, ty se teprve „řeč“ Ježíšovy Hostiny objevují, mluvím o dospělých. 

Apoštol Pavel nás varuje: „Pokud někdo nerozpoznává, že jde o Tělo a Krev Páně, odsouzení sobě jí a pije. /7

Každý hříšník, který chce být lepší, je zván! Ale má vědět, že nám Ježíš nenabízí nějaké cucáníčko, nějaké cukrlátko. Své přátelství k nám bere naprosto vážně. Na život a na smrt, na život věčný.

(Dal za nás život. Kdyby to bylo potřeba, tisíckrát ho položí znova.)

 

Dary nás nesvazují, ale zavazují. S cenným darem se nešeredí.

Manželství je drahocennou stavbou, je dílem Milého a Milé. Kdo nestaví, proviňuje se proti partnerovi, dětem a proti Bohu.

 

Nevážíš-li si nabízeného jídla a přátelství ani nesedej k našemu rodinnému stolu.

Nevážíš-li si práce druhého, proviňuješ se proti druhému člověku a jeho dílu.

Šeredit s jídlem, s věcmi, a přízní druhých …  je hříchem. 

 

Ježíš nám nabízí „manželství“ jako nikdo jiný.

Každý jsme zodpovědní za to, jak si vážíme jeho slov, jeho přátelství a jeho Hostiny.

 

Nebereš-li vážně Ježíšův svatební slib, stavíš se do pozice svatebního podvodníka; nepřistupuj k Ježíšovu stolu. Ježíš s námi také nekoketuje.

 

Ptal jsem se někdy manželů, kdo má toho druhého víc rád.

Je několik možností …

Nejlepší je, když oba řekou: „Ten druhý mě má víc rád než já jeho.“

 

Ježíš nám nabízí nerovnoměrné manželství.

Neříká nám, přijmu tě, až budeš dokonalý. Nestanoví si podmínku, že nesmíme selhávat. Není mu zatěžko odpouštět kajícníkovi. Nedělá mu potíže mít nás rád víc než my jeho.

 

Ještě jednou řeknu – zve nás hříšné.  Ale nezapomeňme na Ježíšovo podobenství o královské svatbě. Když nepřišli pozvaní přátelé, král řekl: „Vzácná hostina je připravena, přeci jídlo nedáme slepicím, pozvěte lidé lidi z

 ulice, dobré i zlé.

Jen toho, který neměl „roucho svatební“, vykázal vyhodit.

 

K další podmínce o stolování s Ježíšem a bratřími, příště.

------------------------------

Poznámky:

                  /1     Kniha Jonáš je „pohádkovým líčením“ jedinečné krásy. Není historickým popisem o cestě Jonáše do Ninive, ale vypráví, jak Bůh stojí i o hříšníky. „Ninivští

– velcí nepřátelé Izraele“, kteří se obrátili, jsou obrazem všech obrácených. I okolo Ježíše se řada lumpů obrátila. „Jonáš“ znamená Holub.

Je lidsky pochopitelné, že se mu nechce k odvěkým nepřátelům, nespravedlnost přináší hořkost a vyvolává hluboké propasti mezi lidmi.

(Putin je válečný zločinec, posílá své vojáky a dobrodruhy vraždit na Ukrajinu. Vypustil hrozné válečné běsy, vyvolal nenávist mezi lidmi na Ukrajině. Ti, kteří Putina vlastizrádně omlouvají

, jsou spolupachatelé, „zapomínají“ na okupaci v r. 1968.)

Ježíš je na rozdíl od Jonáše „Knížetem Pokoje“.

Vyzývá-li nás Ježíš k „lásce vůči nepřátelům“, většinou se neptáme, co to znamená a jak si to Ježíš představuje – jsme jen kývalové.

 

                  /2      Tento týden jsme vyprovázeli pětadvacetiletého mladíka, který nešťastnou náhodou přišel o život a říkali jsme si, že při všech událostech: v

 radostech i starostech, štěstí i neštěstí, můžeme Bohu děkovat.  Za jeho péči o náš život – upozorňuje nás i svými přikázáními, jak o život pečovat a chránit si ho. Vybavil nás i strachem, abychom se bezhlavě neřítili do nebezpečí. Vede nás k

 odpovědnosti a službě životu. Děkujeme mu, že poslední slovo nemá neštěstí, zlo, nenávist a smrt, ale Boží služba životu. On je Dárcem života a Pánem nad smrtí.

Nejen po čtení z Písma v kostele děkujeme za možnost slyšet Boží slovo. Napsané slovo má velkou výhodu oproti slovu předávanému od úst k ústům. Vážíme si boží péče o Písmo.

„Bůh nedopustil, aby nějaké jeho slovo přišlo nazmar“, slyšeli jsme před týdnem. (1 Sam 3,19) Kdykoliv můžeme slyšet Boží slovo přesně, nezkresleně, ne „tichou poštou“. )

(Židé čtou Bibli zásadně nahlas i v soukromí, dopřávají si zažít krásu Božího slova i sluchem.)

 

                  /3     Když nastala hodina, usedl ke stolu a apoštolové s ním. Řekl jim: "Velice jsem toužil jísti s vámi tohoto beránka, dříve, než budu trpět.

 Neboť vám pravím, že ho již nebudu jíst, dokud vše nedojde naplnění v království Božím." Vzal kalich, vzdal díky a řekl: "Vezměte a podávejte mezi sebou.

 Neboť vám pravím, že od této chvíle nebudu píti z plodu vinné révy, dokud nepřijde království Boží." Pak vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: "Toto je mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku."

 A právě tak, když bylo po večeři, vzal kalich a řekl: "Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá." (Lk 22,14)

 

 

                  /4     Izraeli, budeš mu chválou, věhlasem a okrasou, svatým lidem Hospodina.  (Srv. Dt 26,16-19)

Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým.“   (Srv. Ex 19,4-6)

(Úmyslně tyto texty znovu a znovu připomínám, přejíc´ si, abychom si je zapamatovali.)

 

                  /5    V knize proroka Ezechiela čteme o naší nevěrnosti strašné dva texty (Ez 16, Ez 23).

„Po Osvětimi“ (kdy „křesťanská“ Evropa nezabránila zavraždění půl milionu dětí jen v Osvětimi a dalších milionů Ježíšových bratří a sester na bojištích a

v koncentrácích), mám ani nezbývá jiný než kající postoj.  

 

                  /6     Známe obětavost své maminky – proto si ji také vážíme a jsme jí vděčni. 

Jestli maminka skočí pro dítě do ohně, pokloníme se jí. Ale skočí-li do ohně pro cizí dítě, vyznamenáme ji. Ježíš skočil do ohně pro všechny. Pro všechny hříšníky. Pro nás hříšné.

 

                  /7     Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb,vzdal díky, lámal jej a řekl: "Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku."

Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: "Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku."

Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.

Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně.

Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije.

Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení. (1 Kor 11,23-29)