5. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mk 1,38 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Job 7,1-4.6-7; 1 Kor 9,16-23; Mk 1,29-39
Datum: 8. 2. 2015
Trápení nás sužuje, bere radost ze života, někdy život úplně zničí.
Kniha Jób tehdejší představu o příčině zla (jako trestu božího) posunuje dál. /1
 
Apoštol Pavel, jakožto žid, ví, že se nás Hospodin bude ptát: „Cos učinil pro to, aby (nejen) tvé děti poznaly Tóru?“
 
Evangelium nám vícekrát ukazuje, co slovo „opustit“, znamená. /2
Ježíš přišel, abychom měli život v hojnosti. Žádnému nemocnému neřekl: „Obětuj své utrpení Bohu“. (Tak mluví ti, kteří nevědí, že mají uzdravovat a stavět se proti zlu. Ti, kteří si nepřiznají, že jsou pod míru prvních Ježíšových učedníků.)
 
Ježíš byl do domu Šimona a Ondřeje pozván ke společnému stolu.
To se ví, že se mluvilo o Hospodinu a nové možnosti „božího království“. Navštívené rodiny se radovaly ze vzácného hosta, nikdo nezmařil příležitost Ježíšovi naslouchat a ptát se ho.
Kdybychom my nepřetékali otázkami na Ježíše, kdybychom nevyužívali svých možnosti se o Bohu něco dalšího dozvědět, nemohli bychom se pokládat za dobré Ježíšovy učedníky. /3
 
Po Ježíšově vyučování, uzdravování a přemáhání zla („vyhánění zlých duchů“) v Kafarnaum Ježíš s učedníky vyšel do okolních městeček za svou „prací“ … /4
 
Přemýšlíme o Večeři Páně, co do ní Ježíš vložil.
Nevyužíváme dostatečně jeho nabídky. Přiznáváme si, že nemáme v naší společnosti strhující pověst Ježíšových lidí.
Ježíš počítá s naším učednictvím. Nehrajeme si na mistry. Proto si znovu a znovu opakujeme, jaké podmínky máme vždy připravit, aby v nás Ježíš mohl udělat to, po čem touží po sjednocení se sebou a s druhými.
Říkáme si, že nemůžeme přeskakovat jednotlivé základní kroky. Dům postavený na špatných základech se zřítí. Nepořádek v nižších poschodích odradí návštěvníka vystupovat výš. Nadpřirozené lze stavěl až na přirozeném.
 
Naše víra (důvěra) je pozváním na cestu, na které se máme uskutečnit …
„Vyjdi, požehnám ti. Budeš požehnáním pro druhé“, říká Hospodin Abramovi. (Srv. Gn 12,1-2)
Bůh nás důvěryhodně pozval do života, k osobnímu přátelství. 
V manželství také zveme druhého na cestu … 
 
Soužití s druhými je pracné. Cesta v porušeném světě je náročná …
Každou chvíli si nerozumíme, zraňujeme se. Potřebujeme se uzdravovat a potěšovat jeden druhého. 
Bůh na to myslel – s velkou pozorností, vynalézavostí a štědrostí. Vymyslel dary, kterými můžeme obdarovávat druhé.
Kultura společného stolování, oblékání, bydlení, naslouchání, rozhovorů, vyučování, sexuality, společenského setkávání a dalších příjemných zážitků přispívá k vzájemnému porozumění, vynahrazování si zranění a k dobrým vztahům. /5
 
Přijít do Vladislavského sálu v mikině je buranství.
Slavení svatební hostiny Hospodina se svou nevěstou je nesrovnatelné s jakoukoliv „světskou“ slavností.
Před tvář boží ale může přijít i chudý, i marnotratný syn jako poslední bosý žebrák, ale není možné, aby hodil na zem nabízený dar slitování (nelze přijít bez „roucha svatebního“).
 
Pro vztahy ve farnosti a pro slavení Večeře Páně je nutné si připomínat a prožívat význam Ježíšových slov:
        „Otče náš.
          Ženichu náš.
          Vy všichni jste bratři.“ /6
 
Pes a kočka se bez prostředníka – člověka – nemohou sblížit.
Malé děti někdy odstrkují druhé děti, žaluji na ně, povyšují se nad ně …
Rodiče děti vychovávají, Bůh nám teprve poskytuje výchovu jedinečné krásy. Jedná s námi s velikou laskavostí a úctou.
Nikdy by nás nenapadlo a ani bychom si netroufli pomyslet jaké místo v „srdci“ Boha máme …
Každý týden nás – svou nevěstu – zve ke svatebnímu stolu, dává se nám, uzdravuje nás ze zranění, ze skutečných křivd i ze subjektivního pocitu ukřivděnosti. Chová nás ve své náruči …
Kdo se od něj nechá vymazlovat a domazlovat (v jakémkoliv věku), je proměňován do Ježíšovy podoby.
 
Všimli jsme si, že lidi ohromně spojuje společný nepřítel. (I ty, kteří se dříve nevyhledávali.) 

 

Pro některé účastníky bohoslužeb je Ježíš největším prostředníkem. /7

Neplatí to automaticky, někteří přicházejí do kostela se svou zaujatostí vůči druhým, s nepřejícností, záští …

 

Ale všimněme si, co s námi udělá třeba svatební hostina.

(Někdy se stane, že se doma pohádáme a nechceme se nám na svatbu jít. Ale kvůli rodině se nakonec přemůžeme. Svatba je krásným a silných obřadem … Pak je společné jídlo, pomalu mezi námi tají ledy, ale přece jen ještě trochu trucujeme, abychom „neztratili svou tvář“. Pak přijde nevěsta a vyzve nás k

 tanci a řekne: „Strejčku, já vím

, žes mě měl vždycky rád. Já ti jsem moc vděčná …“

A když se vrátíme ke stolu, už se pomalu naše ruka blíží k ruce naší manželky …

Takovou krásnou moc má slavnost.

A co teprve Ježíšova svatební hostina! Při ní mohou roztát všechny ledovce.

 

Ale nebylo by uctivé ke Kristu, abychom se už předem na jeho Hostinu nepřipravili – na tak velkou slavnost Božího milosrdenství.

Máme v paměti, že Ježíš umyl apoštolům nohy(!) a řekl, že nám dal příklad, že i my máme jeden druhému nohy umývat. Ničeho mu pro nás nebylo zatěžko.

Kdybychom nepřišli alespoň s touhou, aby nám Ježíš pomohl překonat vzdálenost mezi námi, když nejsme schopni ji sami překonat.

„Věříš tomu, že tě mohu uzdravit?“, ptal se Ježíš malomocných, slepých, hluchých a ochrnutých …

My starší jsme stokrát a stokrát říkali: „Věřím v Boha …“

Věříme Bohu, že nás může uzdravit z naší nesnášenlivosti?

 

Už Tridenstský katechismus říká jak se připravit na Večeři Páně: „Nejprve se rozpomeň, zda žiješ v přátelství se všemi lidmi a jestli je upřímně miluješ.“

 

(Když naši předkové chodili ozbrojení, museli zbraně odložit v předsíni kostela.) Podání ruky je prastarým gestem, kterým ukazuji, že nemám v ruce zbraň.

„Pozdravení pokoje“ je mnohem větším rituálem: „Chci s tebou jednat, jako by s tebou jednal Kristus, chci s tebou jednat, jako bych jednal s Kristem.

Pokud někdo neodloží před kostelem své „drápy, tesáky, jedovatou slinu“, nepřejícnost, zaujatost, povýšenost, pokud nepřichází jako tvůrce pokoje, měl by před „pozdravením pokoje“ jít za dveře. Aby si neublížil (mohlo by se mu stát

, že jí a pije sobě odsouzení – srv 1 K 11,29).

 

Ale i to by bylo pozdě. Ježíš s námi přece jedná navýsost laskavě. Proto nám mohl říci: „Amen, pravím vám, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.

Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar. (Mt 5,22-24)

 

Ježíš přišel, aby nás (hloupě uražené) smířil s Bohem.

A aby nás uražené a zraněné smířil s druhými.

Nepřikazuje. Dělá to elegantně a inteligentně, bez bolesti. Nejprve se smilovává nad námi. Říkáme si: nejprve se k nám sklání, jednou rukou nás objímá a druhou nás pozvedá.

„Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.“ A začali se veselit. (Ani nemusím uvádět odkaz, každý to známe … Nejen z

 evangelia, máme to zažité.)

 

Kdo ví, co Ježíš vložil do své Hostiny, kdo ví, že pro něj Ježíš prolil krev:

- Pak se nestaví do role soudce, aby někoho pomlouval.

- Nestaví se do role soudce, neoznačuje podle svého vkusu druhého za špatného křesťana.

- Nestaví do role soudce, aby někoho od Stolu Páně vylučoval. 

 

Náboženští pokrytci pomlouvali, soudili a vylučovali ze své svévolné „pravověrné společnosti“ proroky, Ježíše i světce, protože se jim zdáli málo zbožní nebo bezbožní.

 

Kdo by upíral druhému jeho důstojnost Božího syna nebo dcery, byl by odsouzen.

 

Jsme hrdí na naši západní kulturu, která je ovocem křesťanství – zaručuje lidskou důstojnost každému, i válečným zločincům. Každý má právo na obhajobu a v případě trestu smrti popravu bez ponižování lidské důstojnosti. (Vzpomeňme třeba na Norimberský proces. A

srovnejme oproti tomu způsoby Ruska, agresivních vládců nebo islamistické říše.) 

 

Zakoušíme boží milosrdenství.

Jak bychom mohli Boha prosit za násilníky, politiky, za mír ve světě a porozumění mezi národy, když bychom toho – v malém – nebyli my sami schopni mezi sebou, mezi svými?

Byli bychom pokrytci.   

 

Víme, co s námi udělá dobré jídlo při společném stolování.

Víme, co s námi udělá rozhovor s někým, kdo nás má rád a kdo nám s pozorností a pochopením naslouchá.

Víme, k čemu nás Ježíš zve při své královské Hostině. Chce nás  znovu ubezpečit o svém přátelství.

Duch Boží nás chce proměňovat do Ježíšovy podoby, do jeho přístupu k lidem.

 

---------------------------------------------------

Poznámky:

                  /1     Po Ježíšově životě by nám ale sdělení knihy Jób nestačilo. Bůh by nám připadal jako někdo, kdo na nás zlo dopouští a my ho nesmíme kritizovat. Kdo nezná biblickou orientální řeč, mohl by mít Bohu za zlé, že Bůh kvůli sporu se satanem postihuje člověka utrpením.

V devadesátých letech jsme si mysleli, že už konečně nikdo nebude souhlasit se zabíjením lidí …

Po „Osvětimi“ a v současném chladnokrevném válčení se znovu ptáme, zda mimo zvrhlosti lidí existuje někdo, kdo pokouší lidi ke zlu.

V dobru pozorujeme účast božího Ducha. Ptáme se, jestli tu je nějaká velká zlá inteligence, která má nezanedbatelný podíl na zlu ve světě? Nechceme tím snižovat svou vlastní odpovědnost za zlo a přesunovat vinu na někoho jiného, ale kdo se setkal s

 ďábelskou krutostí a lhostejností se vážně ptá, jak to se satanem je.

 

I apoštol říká, že nemáme co do činění jen s mocnými světa.

Vědět o nepříteli, znát jeho strategii, je důležité. (I když ani Putinovi nikdo „do hlavy nevidí“. Tyto typy nelze podceňovat, od nich můžeme očekávat jen to nejhorší; horší než by nás kdy vůbec napadlo. Zlo je nepochopitelné, je absurdní.)

 

                  /2     Apoštolové nezanechali své rodiny, práci a odpovědnost za živobytí pro své blízké. „Opustit“ znamená na první místo postavit „boží království“.

      Ježíš řekl: `Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své manželce, a budou ti dva jedno tělo´.(Mt 19,5)

      Petr řekl Ježíšovi: „Hle, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou."

Ježíš řekl učedníkům: "Amen, pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo matku nebo otce nebo děti nebo pole pro mne a pro evangelium,

 aby nyní, v tomto čase, nedostal spolu s pronásledováním stokrát více domů, bratří, sester, matek, dětí i polí a v přicházejícím věku život věčný. (Mk 10,28-30)

 

 

                  /3     Měli jsme vloni setkání ročníku ze semináře (po 39. letech). Samozřejmě, že jsme se ptali, jak se kdo má. Ale odjížděl jsem poněkud zklamaný

– otázky na Písmo se jaksi neujaly … Mezi duchovními nejsou tato témata vítaná, že by to bylo platilo i zde: „O práci se ve společnosti nemluví.“

 

                  /4     Římský biskup František nám připomíná, že každý křesťan, natož kněz, natož biskup, má především hlásat, že Ježíšova „dobrá zpráva“ (evangelium), je velikou nabízenou pomocí lidem.

Papež je první mezi biskupy; zásadně káže na biblické texty. Kdo si myslí, že může místo kázání hlásat náboženskou politiku, míjí se s apoštolátem Ježíše. 

 

                  /5     Ježíš nám ukázal, jak vše v našem životě můžeme povýšit na Bohopoctu.

Víme-li, že Bůh je s námi kdekoliv, pak i doma dbáme na pěkné oblečení, na pořádek, na pěknou mluvu … Úklid doma má stejně velkou(!) hodnotu jako úklid kostela. Vše může být modlitbou – setkáním s

 Bohem a „pro Boha“. Nic není nečistého. Ježíš dal nový rozměr a smysl našemu životu.  Ať jíte či pijete či cokoli jiného děláte, všecko čiňte k slávě Boží. (1 K 10,31)

Jezdil s „hovnocucem“ není nečisté (u hinduistů takovou práci mohou dělat pouze „nečistí“).

Nečistým (ne košer) je manipulování s druhými a spolupráce se zlem. To, co se příčí spravedlnosti, slušnosti a milosrdenství.

 

                  /6     Pokud někdo má špatné zkušenosti s otcem, těžko může Bohu říkat „Otče“ (Ať říká třeba: „Matko naše“. Bude-li později dobrým otcem, možná časem oslovení „Otče“, přijme.

Možná až po zkušenosti se soužitím v manželství, můžeme přijít „na chuť“ slovům Ženichu náš. („Ježíši, jsi náš ženich. Je to zpečetěno tvou krví.“) Dítě takové oslovení dost dobře nemůže ocenit.

 

                  /7     V dopravním prostředku jsou lidé těsně vedle sebe. Psi by se do krve porvali. 

Beduíni chodí dodneška ozbrojení. 

Bůh nás „ochočil a odzbrojil“, tím nám uvolnil ruce, srdce i peněženku. Díky jemu si znovu a znovu můžeme důvěřovat.