6. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: 1Kor 10,31 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Lv 13,1-2.45-46; 1 Kor 10,31-11,1; Mk 1,40-45
Datum: 15. 2. 2015
Malomocní byli „syny smrti“. Navíc trpěli odloučením od rodin a vyloučením ze společnosti. Hlady umírali často dřív než na nemoc. Nejvíce trpěli pocitem, že jsou prokletí od Boha.
Malomocenství je vidět – na rozdíl od rakoviny nebo srdečních chorob.
Ježíš se dotýkal hříšných lidí i malomocných (beze strachu, že se kulticky znečistí, nakazí chorobou nebo bude pomlouván). Kdo si to promyslí, přestane mít přehnaný strach ze „zneuctění Eucharistie“, např. tím, že rozvedení budou přijímat Eucharistii. Od Ježíše víme, že se znečišťujeme zlem, které vychází z našeho srdce.
Nikdo nás nepověřil tím, abychom soudili, zda je druhý větší hříšník, než my sami.
 
Ježíš ochotně uzdravil malomocného. Poslal ho příslušnému knězi, který vedl knihu malomocných. Do knihy byli zapisováni i ti, u kterých bylo podezření z malomocenství. Když se uzdravil někdo, kdo měl jinou kožní nemoc, byl ze seznamu malomocných vyškrtnut. Měl povinnost (kterou rád splnil) poděkovat za uzdravení.
Poděkovat Bohu za uzdravení jsme také přijali.
Uzdravený z evangelia má svědčit kněžím – aby viděli, že je tady někdo nejméně takového formátu jako prorok Elizeus (Elíša), který uzdravil malomocného Námana.
Škoda, že malomocný neposlechl Ježíše a o svém uzdravení mluvil. Tím škodil Ježíšovým záměrům.
Podobáme se mu častěji, než si myslíme. Svou představu o zbožnosti nadřazujeme nad Ježíšova přikázání …
 
Tím si udělám oslí můstek k našemu promýšlení Eucharistie. (Všimneme si, jak si i ohledně eucharistie vedeme svéhlavě svou.)
Na řadu století jsme si svou neposlušností způsobili eucharistické „malo-mocenství“.
Neživili jsme se u Ježíšova Stolu, nespolupracovali jsme s Ježíšem, nerostli jsme do jeho podoby, zakrněli jsme do pokroucené formy. Odepírali jsme si řádnou výživu. Ježíš nikde neřekl: „Klanějte se mi“ (nic proti klanění), ale důrazně řekl: „Vezměte a jezte, toto je pravý pokrm a nápoj k novému životu.“
Hostina je prostředkem ke slavení, slouží k setkání přátel. Má být s radostí a vděčností snědena. Má sloužit životu. Ježíš nechce skončit v monstranci, touží po nás, nás chce proměňovat.
Jídlo je k sycení. My jsme se Eucharistii po staletí především klaněli. /1
 
Když se hladový dívá na jídlo, sbíhají se mu sliny. Jenže my, duchovní, jsme lidem místo chleba dali cukrovou vatu – zaplnili jsme jim tím žaludek a oni přestali mít hlad po sjednocení s Ježíšem. /2
 
Začalo to ustrnutím při Večeři Páně v latině, i když různé národy mluvili jinou řečí. /3
Když protestanté popřeli obětní charakter mše, katolíci tím hlasitěji o oběti mluvili, že zapomněli na ostatní hodnoty, které do ní sám Ježíš vložil. /4
 
Účastníme-li se Ježíšovy oběti (popravy?), pak není jiné možnosti než být vážný. /5
 
Dříve jsme při vyučování o mši neslyšeli o svatbě, o veselce teprve ne. /6
 
Účinnost Ježíšovy slavnosti jsme využívali jen nepatrně – proto z nás tak nedostatečně vyřazuje Ježíšova láska.
(Vaří-li se na venkovním ohni, teplo jde do luftu, energii ohně využijeme jen z malinké části.)
Dvě světové války a běs komunismu nás usvědčily, že naše křesťanství bylo slabounké. Pouhé klanění, a pouhá snaha nehřešit, nás nezachrání. Je třeba u Ježíše čerpat. 
 
Poslední koncil nás vrátil k Písmu a nabídl nám liturgickou obnovu. /7
 
Ježíš nás chce přivést k Bohu a k bratřím („comunio“ je sjednocení, to je víc než naše „svaté přijímání“). „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“
Apoštol Pavel píše: „Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově?Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu.“ (Srv.1 K 10,1-6.15-18 )
 
Všimněme si, jak si Ježíš počíná, jak to dělá.
Vyjděme nejprve ze své zkušenosti. Rodiče nejen vkládají do svých dětí velké naděje, pečují o ně a snaží se s nimi jednat co nejlépe, ale počítají s tím, že je děti budou někdy zlobil, udělají jim ostudu nebo způsobí nějakou škodu. Povzbuzují děti s nadějí, že děti dosáhnou vysoké úrovně a dokonce své rodiče přerostou.
Měli jsme štěstí potkat lidi, kteří s námi jednali s velikou úctou. Na vysoké škole jsme byli překvapeni, když nás někteří profesoři od první přednášky oslovovali: „Pane kolego.“ To bylo povzbuzující.
Bůh s námi jedná ještě krásnějším způsobem.
Bůh nám dal rodiče a očekával, že si je tak zamilujeme, že je nebudeme chtít vyměnit za jiné.
Očekával, že až poznáme jeho dobrotu, nebudeme ho chtít vyměnit.
Na Ježíšově jednání s lidmi to vidíme.
Připomenu příklad Ježíšova jednání se samaritánkou u studně, kam ji pozvedl.
Ta žena byla „málo-mocná“: byla bezmocná proti mužskému, který s ní žil, ale nechtěl se s ní oženit, byla bezmocná proti celému městu, které na ni plivalo. 

Ježíš tuto ženu, oslovil na veřejnosti! Navíc samařanku! Pak ji poprosil o pomoc! Dokonce s ní mluvil o Bohu! Ještě větší a neuvěřitelné překvapení samařanku čekalo, když se ukázalo, že Ježíš věděl o jejím neuspořádaném životě – a přesto s

 ní jednal s velikou úctou. Nikdy v životě nepotkala tak krásného člověka.

Samařská žena byla tak povznesena, že utíkala k těm, kteří na ní dosud plivali a zvěstovala jim Mesiáše. Stalo se s ní něco, co ty chlapy změnilo. Čekali bychom, že ji vyženou, poníží („Co si to ty, couro, dovoluješ nás poučovat?“), ale šli za ní …

Ježíš z úcty k člověku odvážně bourá naše povýšené a nespravedlivé zvyklosti a předsudky. Přivádí nás k sobě a smiřuje nás s druhými.

Ježíš s námi jedná milosrdně a my se od něj můžeme milosrdenství naučit (srv. podobenství o nemilosrdném služebníkovi).

Ježíš nám je Milosrdným samaritánem a zve nás: „Jednej také tak.“ (Lk 10,25-37 )

 

Ježíš nás bytostně vnímá v naší jedinečnosti. Přichází jako Lékař, Psycholog, jako Přítel a Bratr. Každý jsme jiný, jinak nemocný, jinak zraněný, pokřivený, zanedbaný, nedovzdělaný, jinak nevyzrálý, jinak nedospělý …  To vše soucitně vnímá:

„Nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí.“

 

Kdo hledá Učitele takové krásy a touží se mu podobat, může ho v Ježíši najít.

Ježíšova výsostná pozornost nás uchvacuje a pro pokorného je nakažlivá.

 

Na Ježíšově jednání s lidmi vidíme, že pro Boha jsme jeho milované dcery a jeho milovaní synové. Bůh zná naše hříchy, ale to ho nemůže odradit od jeho přátelství.

Kdož ví, co s námi Boží láska udělá, pro co nás získá, kam až nás dovede, do jaké výšky. 

Apoštol říká: „Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, že až se zjeví, budeme mu podobní, protože ho spatříme takového, jaký jest.

“ (1 J 3,2)

Počítejme s tím. Dejme Bohu šanci a pracujme proto ze všech svých sil.

Využívejme bohatství Večeře Páně.

 

Eucharistie nepůsobí jako acylpyrin, ale je posilou a lékem našeho srdce (okoralého, někdy naježeného vůči druhým). Ježíš to s námi umí; nás všelijak zbědované (lidi z

 ulic a od plotů) zve ke svatebnímu stolu. To nás tak zasáhne, že i my se snažíme druhým nově naslouchat, porozumět jim, vžívat se do jejich myšlení, do jejich zranění, poznamenání a jejich reakcí.

Církev je nemocnicí.

V nemocnici se pacienti snaží být pozorní ke svým kolegům. Naše nemoc a bolest, ale i léčení a tišení bolestí, nám  může napomoci k větší vnímavosti vůči nemocným vedle nás.

 

Boží láska je nakažlivá. Kdo není natvrdlý, kdo umí ocenit, jak s ním jedná Bůh, snaží se také přistupovat k druhým podle toho, co do něj Bůh vkládá, za koho jej Bůh má, v

 co v něm Bůh doufá, k čemu ho Bůh volá a pomáhá mu.

 

Dovedu si představit jak samařanka – pokud se stala křesťankou – jednou slavila Večeři Páně, jak si té cti vážila a čemu všemu porozuměla …

Apoštoly Ježíš připravoval na Poslední večeři několik let.

 

Nespěchejme, nežeňme se hned do adorace, silný přátelský vztah se nedá uspěchat. Vystupujme vzhůru krok za krokem.

Ale bylo by málo, kdybychom jen nebránili Boží lásce, je třeba s ní horlivě spolupracovat na sobě i ve vztahu s druhými. 

 

------------------------

Poznámky:

                  /1     V devadesátých letech jsme v našich rodinách měli na ozdravném dvouměsíčním pobytu běloruské děti. Při pozdější návštěvě v Bělorusku jsem v

 jedné rodině viděl vystavenou čokoládu na čelním místě.

 

                  /2     My, duchovní, jsme naslibovali lidem všelijaké milosti nebo náhražky.

Mohl by mi někdo vysvětlit, co znamená duchovní svaté přijímání?  (Duchovní svaté přijímání je např. doporučováno rozvedeným.)

Při každém setkání s Ježíšem jde o setkání hříšníka se Svatým. Ježíš mně prokazuje nezaslouženou velkorysost, ale sám se tím neponižuje. Bůh je tak velký, že mu ani největší hříšník není malý. Nikoho nepřehlíží, nikoho nepřekročí,

k nikomu se neotočí zády.

                 (To my, Evropané, jsme hodili Ukrajince přes palubu. Opět jsme se nechali ponížit, tentokráte Putinem. Je možné, že by paní Merkelová sama za sebe jednala rázněji, ale občané její země by jí to nedovolili. Politika je neustálý kompromis /jako v

 manželství nebo jako v rodině s velkými dětmi/, politik musí hrát s

 kartami, které mu rozdali voliči …)

 

                  /3     Všimněte si zdůvodnění: „Jen tři jazyky mohou oslavovat Boha.“ My jsme opovážlivě rozhodovali podle vlastního vkusu. Jakým právem?

 

                  /4     My, duchovní, jsme učili, že mše je (jen) opakováním vykupitelské oběti, která se „zpřítomňuje“ na oltáři.

Vzpomínám si na své mládí, moc jsme tomu nerozuměli, samozřejmě jsme měli úctu před Ježíšovým utrpením, klečeli jsme, klaněli jsme se, a několikrát za obřad se bili v prsa.

Tvrzení, že Ježíšovo utrpení bylo obětované k „usmíření božího hněvu za naše hříchy“, přehlušilo po staletí vlastní Ježíšova slova, jeho svatební slib, výzvu k

 nevěstě, aby se napila ze svatebního poháru ženicha (pijte z něho všichni), to, že svatba Beránkova začíná.

Tomáš Akvinský řekl, že jediná kapka Ježíšovy krve by stačila /třeba při obřízce/. (Čímž řekl, že k odpuštění není krve zapotřebí.) Ale to vše jsme přeslechli. Teorie o zadostiuči

nění přehlušila všechno.

Nikdy nemáme zapomenout, že naše ruce jsou od krve. Ježíš prolil krev před dvěma tisíci roky (kdybychom žili tenkráte, kdo ví, zda bychom nevolali „Na kříž s

 ním!“). Od té doby jsme mnohokráte Ježíše v jeho bratřích zapírali, nebo od nich utekli jako apoštolové s jejich slovy: „Já se na to nemohu dívat.“ Dokonce jsme mnohokráte prolévali krev Ježíšových sourozenců.

Nám Ježíš říká: „Jsme jedné krve ty i já.“ Je znovu ochoten cedit krev pro člověka. On šel dobrovolně na kříž, to je víc, než si dnes na chvíli připnout židovskou hvězdu na kabát nebo placku: „Já jsem Charlie

.“ 

 

                  /5 Zaklínili jsme se ve „Velkopátečních obřadech“.

Soška vzkříšeného Ježíše se v kostele vystavovala jen od „Vzkříšení“ do „Nanebevstoupení“, pak byla opět zavřena do skříně.

L. Evely říká: „Čtyřicet dní před Velikonocemi prožíváme Ježíšovo utrpení, ale v padesátidenní Době velikonoční se ze Vzkříšení radovat odmítáme.

 

                  /6     Otec rozkázal služebníkům: „Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a

buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.´ A začali se veselit. (Lk 15,22-24)

Slavíme-li narozeniny maminky, nevzpomínáme na její porodní bolesti, při našem vstupu do tohoto světa, ale slavíme a radujeme se, protože jí stále máme. Navždy jí jsme vděční! Její obětavost k

 nám dokonce narůstá.

Tím, že jsme téměř nečetli Písmo, nám nedocházelo, že odpuštění se v evangeliích vždy slaví.

Zbožní se odmítají veselit, zvláště pak s hříšníky (tak, jako zbožný bratr marnotratného syna).

V církvi až Jan XXIII. otevřel okna, aby vydýchaný (bezduchý) vzduch vyvětral.

 

                  /7     Informace k liturgické obnově se k nám za minulého režimu mnoho nedostaly. A my jsme si z pohodlnosti své vědomosti nedoplnili. (Stará auta ze socialismu jsme si ale vyměnili rychle.)

Při staré latinské mši se každý soukromě modlil růženec modlitbu před a po přijímání, ale to nikdy nemůže mít tu spojovací sílu společného slavení s Kristem Hostitelem. 

 

Připojuji text Petra Koláře SJ:

                        Od barokní Missa solemnis zpět k eucharistii

 

    Vezmeme-li po pořádku nepočetné texty, které v NZ mluví výslovně o památce poslední Ježíšovy večeře s učedníky (takto mluví Ježíš k učedníkům jedině u Lukáše!), nedozvíme se skoro nic o způsobu, jak tato památka byla slavena. Prvním textem je snad už Sk 2,46: Čteme tam, že (křesťané jeruzalémského společenství) "

po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem" (Sk 2,46). Není tu ovšem zmínka o eucharistii ani o Ježíšově poslední večeři s učedníky. Na tuto událost se v Ježíšově životě se odvolává apoštol Pavel v 1 Kor 11,20-29, kde píše křesťanům v Korintu: "Když se shromažďujete, už to není společenství večeře Páně". Křesťanskou obec v Korintu založil v letech 50 –

52 a od jeho pobytu se tam zřejmě památka poslední večeře Páně slavila. Je zajímavé, že Pavel, o kterém víme, že se nikdy nesetkal s Ježíšem za jeho života, tu říká, že to, "

co odevzdal Korinťanům, přijal od Pána". Spojitost s Lukášovým textem není zřejmě náhodná – Lukáš byl Pavlovým společníkem na jeho evangelizačních cestách, musel ale být ve styku s ústním podáním jeruzalémské tradice, protože na mnoha místech cituje, často doslovně.

    V řečtině nepříliš běžný výraz eucharistein (vzdávat díky, chválu) se objevuje často v evangeliích při popisu Ježíšovy činnosti, nejčastěji ve spojení s chlebem; často se jedná viditelně o eucharistický symbolizmus. Jen tolik úvodem k počátkům slavení eucharistie v křesťanském společenství. Byla to skutečně slavnost

díků a chvály Kristu a Bohu za dílo vykoupení a šlo už tenkrát o určitý

obřad, tedy rituál. Byl prostý, ne zcela jednotný, a křesťané jej slavili "po domech" jako večeři Páně. Nevíme,

jak tento původní obřad vypadal a nevíme ani, kdo mu směl předsedat. Kněžská funkce ještě neexistovala, byli jen "starší obce", presbyteři. Nevíme, ani jak byli vybíráni

, ani nevíme, zda mohli eucharistii předsedat jáhni, o jejichž výběru s apoštolským vkládáním rukou nás NZ zpravuje. Pavel sám nebyl pověřen žádným z původních dvanácti apoštolů, a přece ji slavil. Právě od něj toho o jejím slavení víme nejvíce! V tomto duchu v podstatě probíhala eucharistie až do 4. století, kdy se křesťanství stalo uznaným náboženstvím v říši. Do té doby neexistovaly žádné kostely ani ještě nebyli kněží. Charakter "domácích liturgií" byl intimní, nebyla to masová setkání. Ta přišla až s oficiálním uznání

m křesťanského náboženství. První kostely románské doby se snažily zachovat co možná nejvíce z předchozího období, například dispozici věřících okolo obětního stolu, který býval nejdříve uprostřed kostelního prostoru, koncipovaného ve formě kříže; stačí se podívat na románské kostely z doby před

vzestupem římského papežství. Také "posvátná rezerva", tedy místo, kde byl uchováván proměněný chléb, byla obvykle v boční zdi a nikoliv ve svatostánku na význačném místě kostelního prostoru.

    Sílící symbióza mezi politickou a duchovní "mocí", ale neodvratně zdůrazňovala také význam hierarchů, partnerů mocenských politických špiček. Biskupové, opati, kardinálové, preláti, a později na nejnižším stupni už se i kněží najednou vyčleňovali z bratrských

vztahů mezi křesťany. Odráží se to i v následné konstrukci kostelů: Posvátné úkony se stále zřetelněji odehrávaly mezi vysvěcenými členy hierarchie a Bohem, a to v jednom ze tří schválen

ých liturgických jazyků: řecky, latinsky a hebrejsky (v tomto třetím jazyce se ale ve skutečnosti eucharistie nikdy neslavila a naopak v 9. století – revolučně – přibyla zásluhou bratří ze Soluně staroslověnština). Eucharistický stůl se stal oltářem a byl vyvýšen na sedmistupňovou "tribunu" jednak aby velké shromáždění na něj lépe vidělo, jednak – a hlavně – aby se zdůraznila pozice "slavícího kněze". Sedm stupňů, vlastně nejdříve čtyři a pak, po malém odstupu, další tři, znázorňovalo čtyři nižší a dále tři vyšší "svěcení" až ke kněžství, která umožňovala posvěceným osobám účast na nejvyšším stupni posvátného dění, ke kterému laici pod stupni nebyli přizváni. Tento záměr byl navíc zdůrazněn ještě novou konstrukcí kostela: Oltář se stavěl v "presbytáři" (to slovo je vše, co zbylo z někdejší role presbyterů), na nejvyšším místě kostelní lodi, daleko od prostého lidu, na zdi naproti vstupu do kostela. Vzniknul proslulý "autobus" s knězem v čele, hledícím k oltáři se svatostánkem (také jedna novota…) a tím vzhůru k Bohu, a s Božím lidem ve způsobných řadách za ním.

   Římský biskup, nástupce apoštola Petra, se stále zřetelněji profiloval jako hlava církve a nikoliv tedy už "jen" jako primus inter pares, první mezi rovnými. Latina, původně lidový jazyk římské říše (jazykem vzdělanců byla řečtina!), přetrvala rozpad této říše a stala se v jazykové spleti něčeho, co bychom mohli nazvat nářečími, hlavním prostředkem komunikace. Bylo logické, že se stala hlavním a brzy pak už jediným přípustným jazykem křesťanských obřadů. Lidé této západní části Středomoří (o národech v pravém slova smyslu by asi ještě nebylo vhodné mluvit) latině aspoň částečně rozuměli, jak se ale křesťanství šířilo dále od Středozemního moře, přijímaly křesťanství etnické skupiny, pro které už byla latina zcela nesrozumitelná. V těchto souvislostech teprve vyniká iniciativa cyrilometodějské mise, která vlastně "vnutila" Římu další liturgický jazyk (!!), bohužel ovšem ne na dlouho…

   Výsledek byl logický: věřící latinské liturgii nerozuměli a nemohli se na ní tedy doopravdy podílet! Tady se ocitáme historicky v největší vzdálenosti od původní eucharistie!

   Jak známo – když se hora nechce přiblížit k Mohamedovi, musí se Mohamed přiblížit k hoře: Po zákazu jiné než latinské liturgie v katolické církvi si tam, kde latina už byla jen jazykem vzdělanců, církevní představení uvědomovali nepřijatelnost vzniklé situace, a protože nebylo možné jít proti latině v liturgii, hledali jiné cesty, jak věřící přece jen do "dění v kostele" nějak vtáhnout, což u nás

v míře vrchovaté provedlo baroko!

    Od eucharistie se tak došlo k jakémusi posvátnému divadlu pro nevzdělaný lid. Uvedu jen pár signifikantních příkladů: Slavnostní (nedělní a sváteční) průvod chrámem k oltáři (původně zcela pohanský, křesťany nemilovaný název!) v čele s křížem, za kterým šli světlonoši se svícemi, akolyté s misálem ve výši ramenou a kněz na konci, který kropil přítomné svěcenou vodou (

Asperges me). Vše ovšem bylo ještě výrazněji koncipováno, jestliže byl "celebrantem" (nový pojem!) třeba "infulovaný" opat nebo dokonce biskup! Okolo oltáře členové průvodu zaujali místa, odpovídající jejich

stupni začlenění do škály důstojnosti: jáhnové se štolou křížem přes jedno rameno jen jeden stupínek pod knězem, o stupeň níže podjáhen a na dalších trochu vzdálenějších stupních od oltáře lektoři, vrátníci, akolyté exorcisté a jak se celý ten posvátný liturgický svět nazýval. V dalším každý plnil roli, kterou mu jeho stupeň začlenění do hierarchie dovoloval (výraz

hierarchie je odvozen od slova

hiereus – kněz a v NZ se vyskytuje jen při označování židovského kněžstva – s jedinou výjimkou, kdy je tak u Lukáše označen pohanský kněz, sloužící modlám!). Teď už ale to byl kněz křesťanský sám, a už nebyl u stolu s ostatními bratřími ve víře, ale stál k nim otočen zády (čelem ke svatostánku nad oltářem, ve který se proměnila posvátná rezerva) a činil různá gesta jako poklekání, znamení kříže, spínání a rozpínání rukou, přesný způsob zacházení s patenou a kalichem. Lid se modlil růženec a později, ve vylepšené verzi, zpíval mešní písně. Kostel se stal uměleckým dílem s krásnou výzdobou včetně nahatých andělíčků a zlatých ozdob na všech stranách. Varhany k tomu hrály a kněz si cosi nesrozumitelného šuškal sám pro sebe (?) pod vousy, zády k lidu, daleko, daleko od kdysi intimní a přímo citově nabité eucharistie …!

   Patřím ke generaci, která to vše ještě zažila, byť už, popravdě řečeno, ve zchátralé formě: ač to nebylo ještě dovoleno, už jsme používali misálky s českými texty liturgie (!!), kostelní baroko jsme sice neodmítali (vono to baroko je hezký pro voko, že ano?), ale při mši svaté (pořád ještě "mše") jsme už dávali přednost jiné estetice. Ostatně, výraz "mše" se vžíval postupně zhruba od 6. století a byl převzat z profánní oblasti, kde znamenal "propuštění", "rozloučení"

po ukončení shromáždění nebo po audienci. Požehnání na konci eucharistie, které bylo takovým rozloučením, se pak stalo označením celého obřadu, eucharistie. I to je nepříliš vhodný důsledek vývoje, jako by to hlavní na setkání společenství u stolu Páně byl povel k odchodu, konec bohoslužby …

    Tím se dostáváme k závěru tohoto vývoje, vedoucího kamsi pryč od původního smyslu eucharistie. Teologové přemýšlející nad touto situací připravili přes odpor mnohých vlivných členů církevní hierarchie svým studiem církevních dějin liturgickou reformu 2. Vatikánského koncilu, která ve skutečnosti nebyla revolucí, bouráním tradic, ale návratem k tomu, co původně bylo: k eucharistii! Její důležitou součástí bylo umožnění liturgie v jazycích místa slavení eucharistie, ale to nebylo vše a možná to nebylo ani to nejdůležitější; to hlavní byl návrat (nebo aspoň snaha o přiblížení se) k

 eucharistii! Inspirací přitom bylo slavení eucharistie v dobách před její proměnou v liturgické divadlo. Patristická literatura a její překlady do moderních jazyků se staly podnětem snah o vykročení z odcizeného slavení liturgie doby před koncilem. Podmínky k tomu koncil vytvořil, ale jejich využití k nápravě učiněných mylných kroků je naším úkolem. Zatím bohužel nesplněným, alespoň v místě, kde se nacházíme.

Petr Kolář, SJ