1. neděle „čtyřicetidenní“ (postní)

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mk 1,14-20 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Gn 9,8-15; 1 Petr 3,18-22; Mk 1,12-15
Datum: 22. 2. 2015
Pro „Čtyřicetidenní“ přípravu na Velikonoce stále užíváme zavádějící název „Postní doba“?
Je to setrvačností, pohodlností, nepečlivostí?
Jak se připravíme na Velikonoce? /1
 
K prvnímu čtení:
Bůh se odvážil nám darovat svobodu. /2
I když svobodu zneužíváme, Bůh nám ji nebere. Ale bdí nad světem, aby zlo nad dobrem nepřevážilo.
Někdy do našeho života zasahuje. Naštěstí. 
O „potopě“ jsme mluvili. /3
 
K evangeliu:
Ježíš se odebral do ústraní pouště k přípravě na vyučování. /4
Půst je prostředkem, cílem je setkávání (s člověkem a s Bohem). /5
 
Často nevidíme nebo nechceme vidět, že jsme mazaně sváděni:
od podstatného k podružnému,
od boží moudrosti ke své chytrosti,
od věrnosti Bohu k vlastní svévoli,
od Ježíšovy zbožnosti k vlastní zbožnosti,
od být k mít,
od sloužit k vládnout …
 
Bůh nám daroval „přikázání“. Kdo tato pravidla přijme za své zásady, je v mnohém chráněn před zlem.  
 
Ježíšův život vyvrcholil jeho láskou až do krajnosti o jeho posledních Velikonocích.
Slavení Velikonoc z naší strany vyvrcholí obnovou křestního slibu. K tomu se během Čtyřicetidenní chceme připravovat.
 
Kdyby si ženich a nevěsta mysleli, že jim se jejich manželství nemůže rozpadnout, nazvali bychom je bláhovými. Kdyby si někdo myslel, že se s Mesiášem nemůže minout – když je pokřtěný a každou neděli chodí do kostela – byl by pošetilý, opovážlivý a nezodpovědný. „Kdo stojíš, hleď, abys nepadl“, říká Mistr.
 
Před týdnem jsme si připomínali, jak s námi Ježíš jedná, a jak nás získává pro svůj přístup k druhým.
Židé došli v porozumění Bohu hodně vysoko. My s Ježíšem můžeme vystoupat ještě výš. /6
 
Žid ví, že jen s druhými může být obrazem božím.
Ježíšův učedník ví, že kde jsou už dva shromážděni „v Ježíšově jménu“, je Ježíš uprostřed nich.
 
Potkají-li se dva psi, poměřují se, kdo získá vyšší postavení. Nižší musí zdravit vyššího. (Tak to chodilo i na vojně.) Pokud se jeden ze psů nepodřídí, teče krev.
Své zvířecí sklony máme kultivovat ke křesťanskému bratrství. 
 
Ježíš věděl, co je v člověku a přece každému naslouchal. Naslouchání je projevem úcty.
My se někdy nad druhé povyšujeme, protože druhému nenasloucháme a neznáme ho.
 
Ježíš se nad nikoho nepovyšuje. Vyučuje v rozhovoru. Takový má být postoj autority. Kdo se staví nad druhého, staví se proti Bohu.
Vzdělávání a výchova v božím království jsou možné jen ve svobodě a ovzduší důvěry.
 
Ježíš říká: „Vládcové rozkazují, vyžadují poslušnost a ještě se nechávají oslovovat vznešenými tituly. Mezi vámi tomu tak nebude, vy všichni jste bratři, nikdo se nad nikoho nepovyšujte, služte jeden druhému.
Já jsem vás nepřišel soudit, ale pomáhat a léčit. Kdo jsi ty, že svého bratra soudíš a pomlouváš?
Kdo tak jedná, popírá boží jednání, zrazuje Boha.“
 
Říkáme si, že nás Ježíš má za své zvláštní nejbližší, dává se nám dokonce – jako Ženich své nevěstě – pít ze svého poháru.  (Abychom měli na paměti, jeho krajní obětavost, připíjíme si Krví Páně.)
Jeho nevěstou jsme společně s druhými!!  Proto říkáme:
                                      „Ježíši, jsi náš ženich, je to zpečetěno tvou krví.“ 

 

To je vrchol Velikonoc. K tomu směřujeme (proto by bylo slaboučké a trapné jen „pověsit fajfku na hřebík“ do Velikonoc).

 

Z Ježíšova úmyslu sjednotit se s  námi pokřtěnými, nám vyvstává úkol našeho otevření se druhým.

Pamatujeme si apoštolovo přirovnání: „V těle se ruka nemůže povyšovat nad oko a srdce nad plíce.“

Nazpaměť známe:

„Kdykoli jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete lásku (smrt) Páně, dokud on nepřijde.

  Kdo by jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně.

  Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije.

  Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení.“ (1 K 11,27-29 )

 

Jestli chci patřit mezi Ježíšovy „záchranáře“, potřebuji být nejprve sám zachraňován (stále).

Jak? 

Už z příběhu o Josefovi a bratřích jsme se naučili:

       Pokud bratří říkají Josefovi: „Jsme spravedliví“, přísně je vykazuje z domu.

       Když ale vyznají: „Ano, provinili jsme se na svém bratru“, bere je na milost.

       (Úmyslně používám přítomný čas.)

 

Ježíš přidá: „Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen.

Kdo neodpustí prosícímu, tomu nebude odpuštěno, i kdyby sám o vlastní odpuštění prosil.“

 

Kdo s Ježíšem neshromažďuje, rozptyluje. 

Ježíš nám jako nevěstě nabízí „svou ruku“ k nové manželské smlouvě.

 

Za týden budeme při Večeři Páně zvláště myslet na ukrajinskou pilotku Naďu Savčenkovou (umírá hlady, protestujíc proti nezákonnému věznění v Moskvě), na Ukrajince a na lidi zabíjené islamisty.

Také vzpomeneme arcibiskupa R. Bezáka (vrátil se na Slovensko). Jak prosit za usmíření národů, když nejsme schopni naslouchat jeden druhému v církvi?

 

------------------------------

Poznámky:                 

                  /1     To, že se nám dává Ježíš až do krajnosti, je pro nás největší dějinnou událostí. Nebylo by nám trapné, v přípravě na Velikonoce si jen něco odřeknout?

Copak by stačilo se na manželství připravit jen tím, že si něco odřekneme? Rodiče, každý pracovitý člověk, vědci, umělci, sportovci přece dělají obětavě mnohem víc.

Slovo metanoia – obrácení, se v českých překladech chybně překládá jako pokání – ale to je slepá kolej.

Obrácení znamená obrat o 180 stupňů. K názorům a postojům Ježíšovým. 

 

                  /2     Nic nemusíme, sami můžeme a máme konat dobře.

Svět není naším majetkem. Dostali jsme ho k užívání, ale ne ke kořistění.

Máme v něm hospodařit s Hospodářem, který nás stvořil ke svému obrazu a máme svět střežit před zlem vnitřním i před zlem zvenku (před dvaceti roky jsme si mysleli, že už lidé pokládají zabíjení za nepřípustné a teď se opět zabíjí ve velkém a mnozí mlčí).

Vyvoláváme malé i velké potopy zla, které nemilosrdně topí život, spouštíme malé i velké laviny nenávisti, podněcujeme smrště pogromů všeho druhu … 

 

                  /3     Biblické vyprávění o potopě je  jedním ze čtyř typů našich hříchů, které tragicky opakujeme.

Máme si všímat, co potopám předchází, abychom se dalších hrůz vyvarovali.

Duha v mracích je nám víc než jen fyzikálním úkazem, je znamením, že Bůh proti nám neválčí, jeho válečný luk je pověšen na nebeské klenbě.

Bůh nejen, že s námi nebojuje, ale přichází nám na pomoc. Opakovaně. Stále.

V Ježíši se k nám Bůh sklání. Každý si může v evangeliích přečíst, koho všeho Ježíš vyhledával, pro koho se vrhal do vody …

 

                  /4     Každý rodič a každý učitel ví, že k dobrému vyučování nestačí jen věc pochopit, je důležité hledat, jak vyučovanému přiblížit látku, jaká slova a jaké příklady k

 vyučování použít.

Ježíš se těšil, že nám bude ukazovat Otcovu tvář. Jídlo nechal stranou  ne kvůli postu, ne kvůli Bohu, ale kvůli nám, úplně se ponořil do své práce …

 

               /5     Při počítání druhů postu jsme tuším došli k 8 nebo 9. Každý půst něčemu slouží.

I půst vedoucí k ovládání se, k pěstování vůle, potřebujeme. Láska je čin. Je obětavou službou (i když se mi nechce). Mnoho manželství se rozpadá, protože manželé nemají vůli k

 práci na svém vztahu.

Naši předkové v Adventě a Postu pověsili fajfku na hřebík. Nebyli závislí. Už dětem říkáme, máš-li chuť na čokoládu, dej si ji před sebe a řekni si: „Sním si ji za 20 minut

.“ U počítače: „Za hodinu skončím!“

Ale to umějí i pohané. My máme postupovat dál a dál. 

Od všeho se můžeme učit.

Co se můžeme naučit od hry „Dáma“?

  I.    Člověk nesmí dělat dva kroky najednou.

II.    Smí se jít dopředu, nikoli zpět.

III.    Po kroku jednoho, může udělat krok ten druhý. 

IV.    Kdo je již nahoře, může jít, kam chce.

 

                  /6     Martin Buber vypráví:

Chasidé seděli okolo stolu a mluvili o životě s Bohem. Jákoba Jicchaka uznávali za cadika (spravedlivého, svatého) a přezdívali mu „Žid“. Když Jákob Jicchak opět moudře mluvil, jeden z

 chasidů provolal: „Ať žije Žid!“

Jákob Jicchak se usmál: „Být Židem není snadné.“

Pohlédl na stůl před sebou a uviděl vyryté dvě „jód“ vedle sebe a zeptal se: „Kdo tu vyryl mé iniciály?

Proč zde stojí obě písmena ,Žid´, vedle sebe?“

(V jiných řečech Jud(e)  znamená Žid. V době, kdy se Evropané opičili po Francouzích, začali Slované číst „J“ jako „Ž“. Začali říkat: „Žaponci“ a „Židé“.)  

„Přece proto, že dvakrát jod vedle sebe značí jméno Boží“, řekl někdo.   

„Chcete-li, budu vám k tomu vyprávět příběh.“ „Vypravuj“, volali všichni.

„Jaké to je, když si dva navzájem připíjí a oba se cítí sobě rovni a žádný si nemyslí, že by něčím toho druhého převyšoval, jsem si poprvé uvědomil při učení abecedy. V

 knize jsem viděl písmeno jód, podobající se bodu, a zeptal jsem se učitele: „Co to je za puntík?“

„To je písmeno jód“, řekl.

„Takový puntík je vždycky sám,“ ptal jsem se, „nebo mohou být i dva vedle sebe?“

„Mohou být i dva vedle sebe“, řekl.

„Jak se to pak ale čte?“ ptal jsem se dál.

„Když stojí dva jódy vedle sebe,“ pravil, „značí to jméno Boží, jež budiž požehnáno!“

Brzy nato jsem viděl, že v Písmu svatém stály na konci každého verše dva body nad sebou. Nevěděl jsem ještě, že je to rozdělovací znaménko, a každý z těch dvou bodů jsem také považoval za písmeno jód.

„Tady,“ řekl jsem učiteli, „stojí všude jméno Boží, jenž budiž požehnáno.“

„Ale ne“, odvětil učitel, „zapamatuj si, když stojí dva jódy vedle sebe, je to jméno Boží, když však stojí jeden nad druhým, není to jméno Boží.“

Když to chasidé vyslechli, nechali přinést medovinu a všichni si připili.