2. neděle „čtyřicetidenní“ (postní)

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Gn 22,1-18; Ř 8,31b-34; Mk 9,2-10
Datum: 1. 3. 2015
Před týdnem jsem mluvil o Ježíšově vyučování a sám jsem udělal pedagogickou chybu. /1
 
Příběh o zkoušce Abraháma každoročně čteme o vigilii Zmrtvýchvstání. Tuto neděli a příští týden máme možnost hledat smysl příběhu.
Už to vystupňováni: „Vezmi svého syna, svého jediného syna, kterého miluješ, Izáka, a obětuj ho“, je strašné.
Neměly by být některé příběhy z Písma nepřístupné pro děti?
Naše maminka tomu příběhu do konce života neporozuměla. A já jsem jí to tenkráte neuměl vysvětlit. /2
 
Abrahám nám byl dáván jako příklad poslušnosti Bohu (porozumění slovu Božímu nás neučili). Ale to nám dnes už nestačí. /3
 
K čemu má obětování Izáka tedy sloužit?
Klíčem k pochopení některých biblických textů nám může být nalezení otázky, na kterou vyprávění odpovídá.
 
Nejdřív připomenu něco z dnešního světa. 
Slyším-li o ženské obřízce, vaří se ve mně krev. (Podle WHO je v současném světě asi 140 milionů žen a dívek takto zmrzačeno.) Jak tomu zabránit?
Můj příbuzný, misionář v Zambii, vypravuje o tamějších velice rozšířených pověrách: Aby v domě nestrašil duch zemřelé manželky, je třeba, aby se vdovec vyspal s pětiletou holčičkou. Stejná praktika je používána k „vyléčení“ postiženého s AIDS. Jak tomu zabránit?
Žádný papežský dekret pověry nevymýtí. Ani nevinnou pověru: „Veselka v máji, do roka máry.“
 
Pohané obětovali svým božstvům i lidi. /4
I Izrael se k lidským obětem nechával svést. /5 
 
„Jak krvavým pověrám zabránit?“    To je výchozí otázka!
Zahanbeně přiznáváme, že nám přikázání „neubližuj“, nestačí. Příběh o Abrahámově oběti nás provádí dramatickým příběhem (podobně nás dobré divadlo nebo film uvádí do dramatu), do zápasu o život – abychom byli získáni pro hájení života.
Přijmeme-li Izáka za „vlastního“, „přestáváme dýchat“ nad strašným požadavkem: „Podřízneš mi svého syna!“ /6
 
Židé častěji přicházejí o své děti než my, jsou častěji vystaveni strašnému lisu otázky: „Jak se na to může Bůh dívat?“  Ptají se více než my, zda je smrt dětí Boží vůlí. /7
Rabíni jako první – v příběhu o zkoušce Abraháma – vkládají postavám do úst další slova a příběh dál domýšlejí. 
„Táto, až budeš mámě říkat, proč jsi mě odvedl z domu, dej pozor, aby nestála na střeše nebo u studny.“
„Abrahám neřekl Izákovi, že příkaz o podříznutí řekl Bůh. Nechtěl, aby Izák ztratil v Hospodina důvěru, to ať raději ztratí důvěru v otce.“
 
Jestli si my poctivě neklademe otázky, jestli si stačíme s povrchní vírou, našim dětem nebo vnukům to stačit nebude.
Jóbova odpověď na všechna jeho neštěstí (včetně smrti dětí): „Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno“, jim už dnes nestačí. (Bible není
k papouškování, ale k promýšlení.)  
Přiznáváme, že nám ujel vlak. Když jsme měli lidi v kostele, nezaujali jsme je. Byli jsme jako beran, který jde jen v první řadě stáda. Ale beran není pastýřem. /8
 
„Obětování Izáka“ má s námi otřást k povstání proti obětování dětí.
Stejně jako Ježíšova poprava. /9
 
Hlavní smysl 1. čtení je ve „zkoušce“ Abraháma.
Abrahám je právem nazýván otcem víry. /10
 
Abrahám až časem objevil, že na Hospodina může ve všem dát. Přijal ho za nejvyšší autoritu.
Takové bohatství ale nepřichází jako „pečení holubi do huby“. Až na cestě se uskutečňujeme. 
 
I na apoštolech vidíme jejich zrání. 
 
(Nezapomeňme, že bez textu Mk 8,27-33 nemůžeme pochopit smysl Ježíšova „proměnění na hoře“.)
 
Škoda, že se apoštolové místo kárání Ježíše víc neptali, proč a k čemu „musí“ být Mesiáš ukřižován (církevními představenými)! Kolik trapností a trápení by si byli ulehčili …!
 
I Abrahámova zkouška nám může pomoci vystoupat k důvěřování Bohu, kdy „v mlze a noci“ víry jsme schopni se spolehnout na Boha a vyslovit: „Otče náš, který jsi na nebesích“. /11

 

Nakolik a v čem se dokážeme spolehnout na Hospodina víc než na sebe?

 

Na Abrahámově zkušenosti (a dalších svědků víry) můžeme stavět při hledání naší důvěry v Boha.

Mít někoho, kdo mně přeje víc než já sám sobě, je rozhodující a zachraňující. /12

 

Rodiče mohou procházet ochromujícími starostmi o děti. /13

 

Nikdo nevíme, jak budeme prožívat své umírání (i někteří světci umírali těžce).

Chlapi na frontě zasažení kulkou často volali maminku. Řada lidí v plynových komorách se navzdory beznaději modlila. Židé: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v

 srdci a budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat.“

Křesťané se choulili do boží náruče se slovy: „Otče náš, který jsi na nebesích“.

To nebyla pasivita, ale akt nejvyšší důvěry, že Bůh vidí dál a má větší možnosti než my.

 

(K porozumění a osvojení si těchto vyučovacích lekcí pochopitelně nestačí kázání v kostele. To patří na biblické hodiny – už minulou biblickou hodinu, jsme tomu věnovali.

Přinejmenším příští týden máme co promýšlet.

 

---------------------------------------

Poznámky:

                    /1     Vyprávěl jsem o chasidech, o písmenu „jód“ a zapomněl jsem, že posluchači neznají hebrejskou abecedu, neuvedl jsem, že (jód = j). My také neříkáme „

f“, ale „ef“, „ká“ =„k“, „zet“=„z“)

Něco jiného je sám něčemu porozumět a něco jiného je dovést druhého k porozumění

Např. vtip je dokonalý literární útvar. Nesmí v něm jediné slovo chybět ani přebývat, jeho vyprávění je uměním. Honza Šlachta z Brna umí vyprávět vtipy jako snad nikdo jiný, „jakoby mimochodem“. Musím se ho zeptat, jestli se také někdy učí vtip vyprávět …

 

                  /2     Ježíš v podobenství o rozsévači řekl, že se z biblických příběhů dá vytěžit různě velké poznání (30%,  60%, 100%). To platí i časově, v

 některých věcech nám až časem začne svítat.

Někoho biblické vyučování nezajímá.

Jiný nemá potřebu ani nad „obětí Abrahámovou“ bádat.

Další se proti té krutosti vzbouří.

Kdo hledá a namáhá se porozumět, nalezne odpověď. (Srv. Mt 7,7-8

 

                  /3     Autority se dlouho rády prohlašovaly za zástupce Boha na zemi a poslušnost vydávaly za nejvyšší ctnost. Ve 20. stol. selhaly i církevní autority

– neuměly včas varovat před nebezpečím – selhaly v prorocké službě – a navíc se dostatečně nepostavily proti zlu.)

Po Norimberském procesu se už nemůžeme odvolávat na rozkazy nadřízených. Nad rozkazem jiných je naše svědomí a poznání (obojí si máme  co nejpečlivěji pěstovat a biblické vyučování nám říká, že slepá poslušnost je zákeřná).

Byli jsme vychováváni jako ovce. I pomocí biblických slov: „Vždyť i Pán Ježíš šel poslušně na smrt.“ 

(Srv. Iz 53,7)

 

                  /4     I pod práh domů nebo do základů hradeb někdy dávali živé děti, aby si zajistili ochranu božstev …

I dnes jsou děti různým „božstvům“ obětovány. „Těhotenství mě zaskočilo, mám výhodné kariérní místo …“ Stále existují dětští vojáci, otrocká práce dětí, dětská prostituce, někteří rodiče po rozvodu používají děti k

 válčení jako „dětské vojáky“, ostřelují se a bombardují města s civilním obyvatelstvem …

 

                  /5     Viz: Jiftáchův příběh.

Judský král Menaše (687-642) obětoval své syny Hospodinu (Srv. 2 Kr 21,1-6; 2 Pa 33,1-6 )

 

                  /6    Nechceme patřit k těm, kteří „vědí, že to s Izákem nakonec dobře dopadlo“. (S některými věcmi se nežertuje.) Nechceme patřit k lenochům, kterým se nechce přemýšlet, a když něčemu nerozumí, prohlašují: „To je tajemství

.“ Nechceme patřit ke zbabělým, kteří slepě skočí z okna, když jim to autorita nařídí.

 

                  /7     V Osvětimi židé řekli: „Bože, dal jsi nám přikázání soucitu se zvířaty: nesmíme v jeden den zabíjet krávu a její telátko, ptáčata a jejich matku. A tady jsou denně zabíjeny rodiče s

 dětmi …“

 

                  /8     My, kazatelé (alespoň katoličtí), v kostele otázky mnoho neklademe, abychom nezneklidňovali sebe ani vás. Jenže přemýšlivý člověk se takovým otázkám nevyhne. A zůstává pak s

 nimi sám. Život nám klade neúprosné otázky. Řada lidí, např. v koncentráku, přestala Bohu důvěřovat – bylo to mělkostí vztahu? Jiní prošli krizí a naopak důvěru v

 Boha získali.

 

                  /9     Ježíš se nechal ukřižovat, abychom nahlédli svou nenávist k těm, kteří mluví o Bohu jinak než my!

(Kdo si to přizná a prosí o odpuštění, ten může být zachráněn milosrdným odpuštěním.)

Jednou provždy se máme náboženské nenávisti (jakékoliv nenávisti) zříci!

Je podlé přisuzovat Otci, že k odpuštění našich hříchů potřeboval prolitou krev nevinného.

To aztéčtí a mayští kněží říkali lidem: „Kdybychom Slunci neobětovali (zajatce, když se jich nedostávalo, obětovali děti poddaných), Slunce by nevyšlo a všichni bychom zahynuli. Bez oběti to nejde

.“  

Obětoval Abrahám svého syna?

Ano, a nemusela téci krev. 

Obětoval se při protestní hladovce Gándhí, aby zastavil válku hinduistické Indie a muslimského Pákistanu? (Obě strany měly ke Gándhímu velkou úctu.) Jeho krev

– buď Bohu žalováno – tekla až později.

 

                  /10      Abrahám nebyl lehkomyslným člověkem ani člověkem slepé víry. Vedle statečných činů se dopouštěl i chyb. Jeho důvěra v Hospodina rostla postupně. Byl vybrán, aby se stal požehnáním pro mnohé. Kvůli tomu potřebovat prožít, že Hospodinu se lze naprosto odevzdat. Navzdory všemu!

        Rabíni přemýšlí, jak Abrahám rozpoznal, od koho přicházejí příkazy: „Obětuj syna“, a pak: „Nevztahuj ruku na svého syna“? Byl to hlas od Hospodina nebo od svůdce? První nebo druhý?

 

                  /11     Čím kdo vystoupá výš, tím má větší nadhled, vidění. Lidé si dávno a dávno všimli, že dravci a supové mají skvělý zrak (vidí jako 8x zvětšující dalekohled, poštolce neujde jediná myš na zemi) a tím, že jsou „na nebesích“, mají ohromný nadhled. (Dnešní letecké snímky a přístroje jsou ještě úžasnější.) 

 

                  /12     Například v zamilovanosti. Tato srdeční choroba je současným morem manželství.

Projevy: Vidíme jen toho druhého a sebe. Naše řeč se omezí na: „Já a moje láska“.  Ztrácíme soudnost. Trpíme halucinacemi (slyšíme o tom druhém a sobě jen to, co chceme slyšet) a fatou morganou (vidíme na druhém a na sobě jen to, co chceme vidět).

Zachránit se můžeme jen, když v tomto postižení dáme na někoho víc, než na sebe. (Dát na druhého můžeme, jen když víme, že ten druhý nás má rád víc než my sebe sama a je moudřejší než my.)

Jak této chorobě předcházet? Nepodceňovat nebezpečí a nepřeceňovat sebe, vědět, že se mohu zamilovat; i vícekrát za život.

Přijmout hranice, za které se nejde (nedotýkat se drátů spadlých na zem, nevstupovat do minového pole, nechodit k ohni).

Stále si budovat vztah s partnerem. Mít Ježíše za osobního Přítele. Nezanedbávat „preventivní prohlídky“.

 

                  /13     Pohanští rodiče připomínají božstvu a prosí, aby na jejich děti nezapomnělo s pomocí.      Modlitba křesťanských rodičů je úlevná: Děkujeme ti, Bože, že máš naše děti rád víc než my, že o ně pečuješ víc než my…“