4. neděle „čtyřicetidenní“ (postní)

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 3 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 2 Pa 36,14-16.19-23; Ef 2,4-10; J 3,14-21
Datum: 15. 3. 2015
Před týdnem jsme si všímali, jak Boží přátelství ovlivní život toho, kdo slyšel, vyšel na cestu a nechal se obdarovat. /1
 
Hospodin Izraeli (do kterého jsme byli časem přijati i my) daroval Smlouvu („Vždy vás budu vysvobozovat ze zla“).
Jenže my darovanou svobodu ztrácíme. 
 
Propadnutí lidí do pohanství                   vyjití Abraháma z Cháranu
 
zotročení Hebrejů v Egyptě                     a jejich záchrana za Mojžíše
 
zotročení Izraele Babylonem                   a jejich záchrana
 
zotročení Římem                                     a možnost záchrany Ježíšem
 
zkáza Jeruzaléma a vyhnání židů              
                                                                 svoboda křesťanů
 
nespočet válek a pogromů                       nové příležitosti ke svobodě
 
katastrofa 2. světové války                      mír, vznik státu Izrael
 
         katastrofa komunistická                          darovaná svoboda 1989
 
Biblické texty nedělí „čtyřicetidenní“ nám připomínají podtržené události.
Stále se opakuje:
Generace, která prožila otroctví, si váží darované svobody.
Další generace slyší, že svoboda je dar, o nějž je nutné pečovat.
Třetí generace často pokládá své bohatství za samozřejmost a „jejich srdce obrůstá tukem“.
Jakpak to bude s námi?
 
Každý si může přečíst, co předcházelo krizím Izraele a poučit se z toho. Pokaždé to je pohrdnutím božími „slovy“ („přikázáními“ a varujícími slovy proroků).  
 
Za Ježíše se židé neprovinili tím, že by odpadli k pohanství, alekamenem úrazu se jim stala jejich „zbožnost“. (Mesiáše nezlikvidovali pohané, smrtelným nebezpečím se pro něj stali vlastní lidé určité „zbožnosti“, dokonce náboženští představení.) 
Ježíši se vysmáli, pohrdli jím a potupili jej popravou pro vzbouřené otroky.
Ježíš řekl Nikodémovi: „Vaši povýšenost zastaví až smrt nevinného, dokud neteče krev, neslyšíte. (Proto musí být vyvýšen Syn člověka.)“
 
Jenže chybu přiznali jen lidé typu Nikodéma a Ježíšovi učedníci.
 
Velcí zločinci (nejen nacističtí, komunističtí a jim podobní, ale i náboženští zločinci typu Kaifáše a jeho stoupenců) svou vinu neuznali.
Váleční zločinci se ani nad mrtvolami svých obětí nebo vlastních padlých „synů“, nekáli.
Proč? Otupili si své svědomí. (Např.: „Když se kácí les, létají třísky.“) 
Jak to, že ale ani náboženští lotři nepřiznají svá selhání? (Včera se mě ptal jeden z kamarádů, jak to, že kněží kolaborující s komunisty nenahlédli svou vinu? Nikdo se nekál, mimo Aloise Kánského. Nekněží se kálo více a my – nejen Bůh – jsme to ocenili a s radostí jim odpustili.)
Kaifášovci si jsou jistí svou představou o Bohu: „Sloužili jsme a sloužíme Bohu.“
 
Ježíš to trefně vysvětluje v podobenství o jílku mámivém. Falešná zbožnost způsobuje mrákotné stavy a je smrtelně jedovatá.
 
Ano, Bůh nás tak miluje, že k naší záchraně dovolil Synovi, aby k nám přišel.
(I když věděl, že zbožní jsou nebezpečnými šelmami.)
Ale někteří se Ježíšem nechtějí nechat zachránit. Museli by nejdříve nahlédnout a přiznat své selhání. 
 
Z našeho vyučování náboženství (nás duchovních) má mnoho lidí představu, že nás Ježíš bude soudit. /2
Myslíme si, že před Ježíšem dokážeme říci: „Pane Ježíši, odpusť“, a on nám řekne: „Teď už to nejde, už je pozdě.“
Jenže to žádný zavrženec neřekne. Kdyby to řekl, už může jít do nebe.

To neznamená, že Bůh má nekonečnou slabost pro hříšníky. Pozemský život nám poskytuje dost času, abychom se naučili rozpoznávat dobro od zla. Včas se máme naučit

rozpoznávat a uznat svou chybu.

Život je darem od Boha, stejně i Boží péče a jeho milosrdenství, ale s tím se nešeredí.

 

V podobenství o hloupých slečnách, které měly uspořádat světelný průvod pro ženicha a nevěstu, Ježíš říká: „určitý olej se nedá koupit“. Buď určité návyky získáme,

nebo ne.

 

Vidíme i na jiných věcech, jak je nebezpečné koketování se zlem. Čím víc zapadáme do zla, tím obtížněji z něj můžeme vyjít nebo si nechat pomoct. /3

 

Ježíšovo Světlo uzdravuje, ale kdo se jím nenechá prozářit, zůstává ve zlu.

Je dobré si k dnešnímu úryvku přečíst J 12,9-11.26-50.

 

Ježíš se modlil za své vrahy, ale odpuštění se dostalo jen těm, kteří se káli. Jeden ze dvou ukřižovaných s Ježíšem šel do Ráje. 

 

Chyby druhých vidíme zřetelně. Sebe často omlouváme. O druhých i opilec řekne: „Ten byl nalitej!“

O sobě to nepřizná. O jiných ledaskdo řekne: „To je svině“, ale vlastní sviňárnu si přizná málokdo.

Už od určitého věku učíme děti vyhrávat a prohrávat.

Přiznávat vinu můžeme a máme děti naučit tím, že jim to sami přiznáváním svých chyb ukážeme, jak se dá chyba napravit. To je především úkol otců! /4

 

Mnozí si nepřiznali podíl na vraždě Nazaretského. Nechtěli uznat svou náboženskou povýšenost a krutou náboženskou nesnášelivost.

Bůh se jim za Ježíše nemstil, ale nemohl k tomu mlčet, židé nemohli dostat náboženskou svobodu.

 

Nechávat se ozařovat Ježíšovou pravdou, jeho příkladem lidskosti a zbožnosti je zázračně uzdravující. A je bez vedlejších špatných následků. 

Při zhoubných nemocech – v naději, že si život prodloužíme – podstupujeme ale i ozařování nebo léčbu, která má i negativní dopady.

 

Rakovina dlouho nebolí.

Ježíše prosíme o zdraví. Můžeme ho ale prosit, aby nám pomohl včas rozpoznávat nebezpečí a příčiny i rakoviny duchovní.

 

---------------------------

Poznámky:

                  /1     Týden jsme promýšleli, jak s námi Bůh jedná, jak nás jeho přátelství pozvedá a ovlivňuje. Proto lid boží: nekrade, nepomlouvá, drží slovo, odvádí poctivou práci, má soucit se slabšími …

Čím dál víc se chceme stávat obrazem božím.

To je naprosto jiný přístup než jednat „z poslušnosti“.

Kdysi jsem se ptával:

„Mohou si lidé v nebi dělat, co chtějí?“

„Nemohou“, říkali jedni. „Mohou“, říkali druzí. 

„V nebi se například nesmí házet odpadky na zem“, uváděli první.

„Proč by někdo házel odpadky na zem?“ divili se druzí.

Kdo jsme měli štěstí na dobré rodiče, přijali jsme jejich ušlechtilé postoje za své.

Malá holčička postupně dorůstá na úroveň nevěsty, kterou si vyhlédl král. 

Když jsem poprvé četl o přátelství mezi Jónatanem (korunním princem) a pastýřem Davidem, uchvátilo mě to.

Ježíš si úplně získal naše srdce. Jónatan riskoval život, Ježíš život skutečně dal.

   Nabízím upravenou modlitbu: „Slyš, Izraeli.“

Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin „Jediný“.

A (proto) miluješ Hospodina, svého Boha, v celém svém srdci a v celé své duši celou svou silou.

A tato slova, která ti dnes říkám, máš v srdci a opakuješ je svým synům

a mluvíš o nich, když sedíš v domě a když chodíš na cestách a když ležíš nebo vstáváš,

a uvazuješ si je jako znamení na ruku a jsou jako náčelník mezi tvýma očima

a píšeš je na veřeje svého domu a na své brány.                                                             (Dt 6,4-9)                    

 

                  /2    (Ježíš ale říká, že nás soudit nebude, že by ho to nebavilo. Řekl, že každý o sobě rozhoduje sám. Ti, kteří hledají pravdu, jdou ke Světlu, aby na své jednání lépe viděli. Druzí tvrdí: „My dobře vidíme, my jsme studovaní, my jsme správně zbožní“. (Srv. J 9,40-41)

 

                  /3     Dříve bylo hraní hazardních her, alkoholismus, užívání návykových látek, obžerství a jiné neřesti hříchem!

Dnes říkáme, že tyto věci jsou nemocemi.

Máme sice nějaké sklony, ale s těmi máme pracovat, vzpírat se jim. Na nich můžeme s pomocí druhých vyrůst. Alkoholikem se nikdo nerodí. Jestli jsem podruhé opilý, mám se poučit! Některé houby jsou už napoprvé smrtelně jedovaté.

(Vrozená homosexualita ale volbou není.)  

Dříve se děti učily, co je zlo. Tátové ukazovali dětem svým příkladem, co znamená pevná vůle a pomáhali jim, aby ji děti získávaly. Učili děti rozpoznávat hranice, za které se nejde (nejen, že se nesahá na dráty, spadlé na zem, neleze se do klecí mezi šelmy, nevstupuje se do minového pole, nesedá se za volant s

 alkoholem v krvi …).

 

                  /4     Prosím vás, řekněme znovu dnes svým dětem, že stále platí – pokud se přiznají ke své chybě, nebudeme je trestat.

Ponesou následky své chyby (když se budou snažit chybu dát do pořádku, tak jim pak třeba pomůžeme), ale jejich vinu jim odpustíme.