2. neděle velikonoční

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Sk 4,32-35; 1 J 5,1-6; J 20,19-31
Datum: 12. 4. 2015
Ježíš dal po svém zmrtvýchvstání apoštolům čas 50 dní na nové promýšlení toho, co jim před tím měsíce říkal a učil.
Zopakujme si i my co už o Velikonočních událostech víme a co jsme schopni si doma (nejen dětem) o Velikonocích říkat. Židé si také o Velikonocích „opakují to samé“. I rodinné příběhy si opakujeme, abychom je neztratili. V jaké míře doma o smyslu Velikonoc mluvíme? Věřící židé hodně.
 
Ježíšův život změnil svět … /1
Texty jsou velice bohaté. /2
 
Ukřižování bylo tak velkou potupou, my si to ani neumíme dost dobře představit. /3
Nemůžeme se úplně divit apoštolům, že byli schlíplí z ponížení jejich Mistra.
I oni prohráli! Do Ježíše investovali úplně všechno …
 
Tomášův příběh se Vzkříšeným jsem četl více jak stokrát (spíš několiksetkrát). Copak si z něj tentokráte odnesu do svého života? Tak pružný jako Tomáš nejsem.
 
Nejdříve apoštolové od Ježíše potřebovali „otevřít mysl“. /4
 
To, že Vzkříšený Ježíš měl pokaždé „jinou podobu“ nebyla hra na schovávanou, ale další vyučování. /5
Kdyby se Ježíš dal učedníkům poznat hned, už by mu nenaslouchali. Jen by skákali radostí a zas by si mysleli, že už všemu rozumějí. Bylo by to „laciné“ – ve smyslu nepoužitelné.
(Jak se svými dětmi a vnuky mluvíte o Vzkříšení. Čemu jsou ochotní přitakat?) 
 
Apoštolové nám dávají nahlédnout do jejich myšlení a někteří i do svých povah. /6
Sami nám ukazují, čeho se máme vyvarovat a v čem nemáme jejich chyby opakovat. Proto má smysl si všímat, kdo z apoštolů byl jak pružný. Říkám-li, že nejméně pružný byl Tomáš, jeho ctitelé se na mě zlobí. Nechápu proč. Kéž bych byl tak odvážný jako on. Nijak ho nesnižuji.
Ježíšovi učedníci byli pružnými a přemýšlivými lidmi. Vadil jim zákonický a farizejský náboženský mechanismus vlastní tradice. Nestačilo jim dodržovat něco, co nedávalo smysl a bylo proti zdravému rozumu. Byli malými náboženskými buřiči.
V Ježíši se setkali s velkým buřičem (vše nové zní mnohým jako rouhání). Ježíš šel (pro nás už pochopitelně) ještě dál. Některé jeho názory byli i pro učedníky velkým soustem. Navíc jim někdy stoupl do hlavy pocit důležitosti. /7
 
Opakujme si doma s dětmi a promýšlejme: Jen Petr šel zpovzdálí za Ježíšem až do Pilátova paláce, ale po zapření zahanbeně utekl. Jen Jan došel až na popraviště.
Apoštolové a učedníci po zatčení Ježíše svého Mesiáše degradovali už jen na proroka (srv. Lk 24,19b)
Potěšilo by nás – i Ježíše – kdyby se apoštolové v neděli ráno sešli u hrobky Josefa z Arimatie: „Co jestli Ježíš přece jen nevstane mrtvých, jak vícekrát tvrdil.“ („Děti, myslíte, že my bychom tam šli?“, ptejme se doma.)
Vše zapomenuto. K prázdnému hrobu se běželi přesvědčit jen Jan a Petr – ovšem až po zprávě žen. 
Emauzští odešli, nechtěli čekat, až je velerada nechá zatknout. Společenství učedníků bez Mesiáše pro ně už nemělo smysl.
Tomáš týden zbytečně trucoval, ale od apoštolů neodešel, byl z jedenácti apoštolů nejméně pružný. Zůstala mu ale věrnost. /8
 
Neumíme prohrávat. A často, když slyšíme něco nového, bereme to osobně jako prohru.
Je to známkou malého sebevědomí. Možná nás někdo – pro nás v dětství důležitý – podceňoval, málo povzbuzoval a chválil, a sám se nad nás povyšoval. Možná nám nikdo neukázal, že nevědět, nemusí být hanba. Že Boha nikdy nedorosteme, a že to není nic ponižujícího. Že něco na svém životě změnil, je výhrou nad všechny výhry. /9
 
Evangelia nám ukazují, co farizeům v jejich velice podrobném „zpovědním zrcadle“ chybělo. Ale i apoštolové přiznávají, že nechtěli vidět, před čím je Ježíš varoval – před kvasem farizejským (najděte si, prosím, co je farizejský kvas).
Apoštolové prohlédli (z farizeů prohlédli jen někteří), až když viděli, že nevinného dohnali na šibenici. To poznání bylo strašné. (Jidáš svou vinu neunesl, už delší čas mu Ježíšovo milosrdenství lezlo na nervy, byl i k sobě tvrdý.)   
 
Letošní velikonoce jsou jedinečné (jako vždy). Krym je už rok okupovaný. Hrozí, že jen co skončí oslavy v Moskvě, propuknou na Ukrajině další těžké boje.
František přijal arcibiskupa Bezáka, konečně je slyšena druhá strana. Přispěje to k diagnóze a léčení nemoci církve?
Přiblíží nás Velikonoce k Bohu a k druhým?
Všimneme si, jak zásadní téma Ježíš otevřel a co je podstatné pro nás a svět?
Ježíš vystupoval proti některým názorům některých lidí, ale nekriminalizoval, neodsuzoval ty lidi.
Ten, kdo přijímá Ježíšovy názory, má usnadněnou cestu k domluvě s druhým křesťanem. Máme společný základ, společný pohled na dobro a zlo. Jsme jako pěvecký sbor, nebo orchestr vyladěný na stejný tón.
Ještě víc, přijímáme Ježíšova Ducha.

 

Jsme zváni k Ježíšovu Stolu. Díky Boží štědrosti se náš „chléb“ stává pokrmem pro život věčný a víno nápojem plným Ducha. Tak jsme Ježíšem živeni a oživováni

transfůzí jeho Ducha …

 

---------------------

Poznámky:

                  /1     Cena člověka nekonečně stoupla …(všimněme si např. našich pravidel o bezpečnosti práce, práv dítěte, …)

Nová je možnost odpuštění vin(!), víme o nové příležitosti pro viníka, o Božím přátelství jdoucím nejen přes hranici smrti.

Je rozdíl mezi starověkou literaturou a literaturou ovlivněnou „Mojžíšovým“ a „Ježíšovým“ příběhem. I v literatuře se začalo jinak psát o spravedlnosti, zločinu, trestu.

(V pondělí máme pohřeb čtyřiatřicetiletého muže, který pět let bojoval s rakovinou. Jeho matka rakovinu přestála. Neznal jsem ho. Každý, kdo se takto přibližuje smrti, myslí jinak, než dnešní svět.)

 

                  /2     Všimněme si, jaký dopad mohou mít Ježíšovy Velikonoce na naše vztahy (1. čtení). Ježíš nás chce přivést do větší blízkosti k Bohu a k sobě navzájem. Ještě před ukřižováním si někteří apoštolové mysleli, že Mistru rozumí lépe než druzí. (srv.  Lk 22,24n)

Jestlipak nás Velikonoce vyléčí z povýšenosti, že věci rozumím lépe než druhý?

K 2. čtení: slovo přikázání se v nás příčí. Nedávno jsme říkali, že Desatero je Dekalog, deset slov, 

Boží slovo a Ježíšovo slovo, má pro nás zavazující význam (pro nevěřícího nemá, ten je svévolník). Láska se přikázat nedá. Ježíšův postoj není těžký pro toho, kdo boží lásku zakouší. Jde to skoro samo.

Co je „voda a krev“?

Co říkáte dětem, když se vás ptají: „Proč Ježíš dýchal na apoštoly? Dědečku, ty si dýcháš na brýle, když si je čistíš.“

Proč se nezdravíme „Šalom“? – pokud bychom tomu všichni rozuměli. (Bylo chytré dát do pozdravu jméno Ježíšovo?) 

Co znamená uvěřit v Ježíše? (Ďábel ví, že Ježíš vstal z mrtvých.)

To vše jen naťukávám, abychom věděli, jak velké objevování krásy nás ještě čeká.

 

                  /3     Křižovali otroky – vzbouřence. Ježíš byl ukřižován uprostřed teroristů. Říkali jsme si, jak jeden římský císař prohlásil, že římský občan by ani neměl vyslovit slovo kříž nebo ukřižování. Člověk na kříži byl strašně „zkurven“, udělali z

 něj svíjejícího se červa, na jehož bolesti se dav krvelačně pásl.

 

                  /4  V některých věcech měli apoštolové blok. Před ukřižováním si v některých věcech mysleli:  „Ježíši, to je jinak, ty tomu nerozumíš.“ Po ukřižování řekli: „My už ničemu nerozumíme

.“ – to je chvíle, kdy jsme schopni naslouchat druhému. Někdy až za nějaký čas uznáme: „Ten druhý měl pravdu

.“

(Také si někdy v názorovém sporu už dopředu (hned jak druhý řekne první slova) myslíte, že vy víte, co bude říkat, a že nemá pravdu?)

U nás v kostele nezpíváme při velikonočním zpěvu exsultet: „Ó šťastná vina“. Dost jsme o tom mluvili. 

Ptám se těch, kterým se tento výraz líbí, jak tomu rozumí a prosím je, aby mně to vysvětlili, abych jim mohl porozumět. 

Ukřižování je a zůstává strašidelným zločinem. Vyslechl jsem řadu příběhů o strašných poníženích člověka, třeba o znásilněné dívce. Mohli bychom jí říci: „Ale to pro tebe byla šťastná událost

.“? (U každého z vyslechnutých příběhů jsem se navíc strašně styděl, že jsem muž.)

Kdysi někdo prohlásil, že po šoa už nelze mluvit o Bohu tak jako dříve. Byl jsem v Osvětimi asi desetkráte … Někteří tam tenkráte o důvěru k Bohu přišli …

(Nikdy bych neopakoval větu: „Bůh nedopustí, na člověka víc, než kolik může unést.“ Nerozumím tomu. Vím, že člověk může na člověka naložit strašně, neúnosně …)

Nepovyšuji se nad autora velikonočního chvalozpěvu, o Osvětimi nemohl mít ponětí. Nepokládám ho za naivního, třeba na vlastní oči viděl víc násilí než já. Ale my jsme si oddělili strašnou nespočitatelnou a nepromlčitelnou vinu našich zločinů od obětavé krásy Mesiáše a zpíváme: „Ó, šťastní lidé, ke

 kterým přišel Zachránce tak obětavý a milosrdný …“

 

                  /5     Podle podoby někdy někoho za čas nepoznám nebo si nemohu vzpomenout, odkud ho znám. Ježíš nás vede k tomu, že podoba není důležitá, potkat se s ním můžeme v

 komkoliv. I v ženě! Nikomu se Zmrtvýchvstalý nedal poznat hned. Emauzským učedníkům a apoštolům nejprve vyprávěl, co se na něj vztahovalo v

 Písmu. (Některé procesy v myšlení a pochopení nelze uspěchat.)

Židé si po staletí ověřovali spolehlivost Bible, že je slovem božím.

Osobní vnitřní zážitky jsou těžko sdělitelné. Až budou učedníci vyprávět židům o Ježíšovi, že je slíbeným Mesiášem (a že byl vzkříšen), budou se především dovolávat slov Písma. Výrazům, „aby se naplnila Písma“ nebo „stalo se, jak bylo psáno“, snad už rozumíme. (Rozdíl mezi věštbou a proroctvím zn

áme. Věštba tvrdí, že osud člověka je předem někde určen a nedá se změnit. Proroctví je varováním… Např. ninivští se obrátili a Ninive nebylo zničeno.)  

 

                  /6     Kterýpak apoštol je nám nejvíce sympatický? A proč? Co na něm nejvíce obdivujeme? Jakých chyb se dopustil? Sám nám to ukazuje.

 

                  /7   Apoštolové někdy jednali s lidmi nelaskavě … Stali se „zkušenými ministranty“ a „vševědoucími kostelníky“, kteří „vědí lépe i než pan děkan, jak je vše správně“. Okřikovali ženy, děti, pohany, řadu lidí, kteří za Ježíšem přicházeli (příklady si, prosím, doplňte).

Učedníci se pohoršovali nad zabedněností lidí, ale za žádnou cenu si nebyli schopni přiznat, že jsou podobně zatvrzelí ve svých představách o Mesiáši, jen o řád výše. „Vy všichni se nade mnou pohoršíte.“ (Srv. Mk 8,29)

Nedosáhli úrovně Jana Baptisty. Ten se nad Ježíšem nepohoršil. (Jan je křesťany nedoceněný, mnoho křesťanů ani neví, že Jan apoštoly převyšoval; natož aby věděli v čem.)

 

                  /8     Věrnost je velkou ctností, často nás může přenést přes propast krize a citovou prázdnotu.

Když se někdo chce rozvádět, má ke svému partnerovi hladinu citu pod bodem mrazu, ale říkáme mu, nespěchej, zvažuj, co všechno dobrého jsi s druhým prožil, máš s

 ním děti, to vše je obrovské bohatství, … Věrnost nás někdy zachrání.)

 

                  /9     Dokáže-li osmdesátiletý profesor říci svému bývalému studentovi o 40 let mladšímu: „Máš pravdu, celý život jsem si to představovat jinak, děkuji ti za to, cos mi nasvítil

.“ – takový člověk je světec.

Jenže takový přiklad svatosti jsem slyšel za svůj život jen jednou.

Vzpomínám, jak mnoho kluků, když se vrátili z vojny, si mysleli, že už „spolkli všechnu moudrost“, bylo mi z toho smutno. Ale když jsem poprvé četl, jak apoštol Petr popisuje, že Ježíšovi (po seslání Ducha svatého na apoštoly) 3x odporoval, nebyl jsem z

 Petra zklamaný (srv. Sk 10,14.16). Neřekl jsem si, že byl Petr hloupý. Smekl jsem před ním, že si svou chybu přiznává (před celým světem)!

Časem mi došlo, proč byl za prvního z apoštolů povolán právě Petr.

My – podobně fascinovaní mocí a toužící po moci – hlasitě prohlašujeme: „Svatému Petrovi byla dána moc klíčů!“ Ale je dobré si všimnout, že Petr je největší kajícník z

 apoštolů. Nedělá se lepším, přizná svá selhání a dodává nám odvahu k naší poctivosti. Proto je nám – selhávajícím, chybujícím, těžko si chyby přiznávajícím

– Petr dán, abychom se s ním stále obraceli ke Kristu.