4. neděle velikonoční

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 8,19-22 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 4,8-12; 1 Jan 3,1-2; J 10,11-18
Datum: 26. 4. 2015
O posledních Ježíšových Velikonocích se potvrdilo, že Ježíš je dobrý pastýř.
 
Židovští otcové rádi svým dětem vyprávějí, jaké postavení před Bohem máme a jak mnoho nám Bůh přeje.
Je pravda, že jsme někdy také vlky v rouchu beránčím, ale od toho nás Bůh může vysvobodit. Přiznáme-li si pravdu o sobě, můžeme – přes naše nemalé viny – s Ježíšovou pomocí dospět k životu v radosti, přátelství a vnitřním pokoji. 
Také rádi vyprávíte svým potomkům o ovoci Ježíšových Velikonoc?
 
Můžeme dětem vypočítat, čeho všeho se nám o Velikonocích dostalo
(a co slavíme 50 dní po Velikonocích a pak každou neděli):
 
- Přesvědčili jsme se o nezměrném Ježíšově přátelství (až na smrt, až za hrob).
- Vražda Ježíše nás usvědčila z naší jedovaté zbožnosti.
   (Přiznáváme, že jsme se nenechali Ježíšem dostatečně poučit, i my máme své oběti naší náboženské nesnášenlivosti. Já mám také svůj podíl na zlu ve světě.) /1
- Ježíšova otevřená náruč nás hříšníky zve ke světlu. Nemusíme se bát odsouzení a zavržení.
- Díky božímu milosrdenství nás pravdivé přiznání vlastní náboženské nesnášenlivosti a útočnosti dovede k odpuštění. Přicházíme před Krista a vyznáváme, že někdy jednáme jako vlk v rouchu beránčím.
- Navíc máme možnost prosit Ježíše o pomoc k vyléčení naší „zbožné“ agresivity. Je ochotný a schopný nás uzdravit z uštknutí zlem.
- Odkládáme svou masku „pravověrnosti“ („roucho beránčí“) a prosíme Ježíše, aby nás vyučil své spravedlnosti.
- Chceme se vyvarovat podobného jednání v budoucnosti a napravit zlo a jeho následky, které jsme způsobili. Víme, že úplná náprava není někdy v našich silách. Proto jsme Ježíši vděční za jeho nabízenou pomoc. Ujímá se našich obětí a ujímá se i nás – provinilců.
- Z Ježíšova vzkříšení vidíme, že je i naše vzkříšení možné.
    Nejen vzkříšení ze spánku smrti. Ježíšovi učedníci už nejsou syny smrti, ale syny Vzkříšení. (Připomínám Ježíšova slova Martě u Lazarova hrobu: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky.“ J 11,25-26)
 
Nevláčíme s sebou už jen neblahé dědictví „Adama“, nám se dostalo skvělého dědictví Abraháma, Mojžíše a Ježíše(!)  
 
Na tuto neděli jsme opět dostali ke studiu závažné lekce.
 
O Mesiáši bylo řečeno: „Bude vás ponořovat do Ducha a do ohně.“
Trochu si opět všimněme, co to obnáší a znamená.
 
Ježíš nám poskytuje svého Ducha. Velikonocemi nastává plné vylévání Ducha. K přijetí Ducha je samozřejmě potřeba – z naší strany – vytvořit podmínky. Ježíšovi učedníci a řada dalších židů byla natolik otevřená, že o Letnicích byli schopni Ducha přijmout.
(Vylévání Ducha není jednorázovou akcí. V Písmu čteme o řadě dalších vylití Ducha do otevřených lidí.)
 
„V den Letnic … byli všichni naplněni Duchem svatým …“ (Sk 2,1n). Pak Petr ve svém kázání citoval proroka Jóele: 
„Stane se v posledních dnech, praví Bůh, sešlu svého Ducha na všechny lidi, synové vaši a vaše dcery budou mluvit v prorockém vytržení, vaši mládenci budou mít vidění a vaši starci budou mít sny. I na své služebníky a na své služebnice v oněch dnech sešlu svého Ducha, a budou prorokovat. (Jóel 3,1n)
 
Všimněme si statečného chování vyslýchaných apoštolů vůči vyslýchajícím – nejvyšším představitelům židovské církve. Strach, který apoštoly po ukřižování Ježíše úplně ochromil, zmizel, apoštolové byli  posíleni Duchem svatým (srv. v. 8).
 
Umíte si představit, že by nějaký biskup takto přesně pojmenoval nemoc naší církve (mimo Františka)? /2
 
Nepřehlédněme ovšem, co scházínám, jak jsme my pod míru. Kdybych byl na úrovni apoštolů – nemyslím to, že bych byl posvěcen na biskupa – kdybych byl schopen uzdravovat jako apoštolové, neklepal bych se před církevními představenými strachy.
Ale dokud nebudeme otevřeni Duchu božímu v určité míře, a dokud nebudeme více ladit s Ježíšovými názory, nedostaneme výbavu Ducha jako první apoštolové. /3
 
Jako příklad nemoci současné naší církve a potřeby jejího uzdravení opět uvedu kauzu Bezák. /4
Ukáže se, jaký Duch v nás vládne, zda-li Duch Ježíšův nebo Kaifášův.
 
Starým Izraelitům bylo označení Boha za dobrého pastýře sympatické. Jako rodiče pečují o děti, učitelé o děti, lékaři o pacienty, úředník a vláda o občany, tak pastýř má pečovat o stádo.
V Ježíšově době ale byli pastýři už lidmi na okraji. /5

Církevní vrchnost tenkráte už dobrým pastýřem nebyla a o to víc si potrpěla na svou moc a důstojnost. /6

Přesto a asi právě proto – Ježíš obraz dobrého pastýře pro sebe použil (na tituly Excelence, Eminence a Monsignore si nepotrpěl).

František používá obraz pastýře, který je cítit ovcemi. /8

 

Víte, jaký je rozdíl mezi pastýřem a beranem? Beran se cpe do první řady. Má na hlavě dva rohy (já vím, že někteří čtyřnozí berani nemají rohy a naopak někteří mají rohů více). Berani odstrkují a trkají jeden druhého. Před vlkem utíkají. (Ježíš rohy ani dvourohou mitru nepotřeboval.)

Pastýř jde jako první do míst, která se ovcím zdají nebo skutečně jsou nebezpečná. Pastýř, na rozdíl od pachtýře, neutíká, stádo brání vlastním tělem.

Pastýř na ovce mluví, jeho hlas zní ovcím příjemně, uklidňuje stádo, nemoralizuje. Pozoruje ovce, naslouchá jim, neporoučí, snaží se ovcím porozumět, domluvit se s nimi.

 

K 2. čtení.

Jsme milovanými dětmi Boha. To, že smíme patřit do královské rodiny, nás nesvazuje (princezna Diana se prý v královské rodině cítila velice sešněrována). Nám se dostalo svobody, která nás osvobozuje – my hříšníci se můžeme narovnat. Sláva!

Vážíme si, toho, že smíme patřit mezi svaté (svatí žasnou nad tím, že se nám Kristus zasvětil a rádi se zasvětili jeho dílu na záchraně světa). Je pro nás velkou ctí jak mnoho se nám Kristus věnuje, abychom si osvojili životní noblesu jeho přátel. Svoboda od vin a od hříchů nás povznáší. /9 

 

Bůh nás vyhledal a my jsme rádi jeho dětmi. Chceme si tu úroveň osvojit. Ale tím to nekončí. Ježíš nás zve na úroveň Nevěsty. Proto toužíme po Duchu Ježíšovu (duch

Kaifášův nás neláká).

 

-------------------------

Poznámky:

                  /1     Římský biskup František hned na začátku své služby v Římě řekl, že pomluva je strašný hřích, blížící se hříchu proti Duchu svatému. A řekl něco v

 tom smyslu, že v tom také „jede“. Rozumíme tomu, když mu např. všichni slovenští biskupové řekli, že je dobře, že byl arcibiskup Bezák odvolán, uvěřil jim. Přece nemůže biskupům nedůvěřovat. U křesťana, natož u biskupa, se předpokládá, že váží slova, snaží se o spravedlnost a hájí čest druhého.

 

                  /2     Čekali bychom, že církevní šarže budou mít jemné svědomí, budou umět přesně pojmenovat své hříchy, přiznat si je a litovat jich. O to víc honí své poddané do zpovědnic. Pak nemá být svátost smíření v krizi. 

 

                  /3     Ježíš nepotvrzuje svými znameními (zázraky) toho, kdo jeho nauku nezná a tudíž zkresluje.

 

                  /4     Přejeme si, aby církev (hodnostáři) napravili křivdu způsobenou arcibiskupovi Bezákovi a těm, kteří s ním byli odstraněni.

Pro nás a pro naši společnost je důležitý příklad nastolení spravedlnosti. Jak bude církevní vrchnost napravovat velké pohoršení, které způsobila? Bude to podle zavedené církevní diplomacie nebo podle Krista Pána?

Stát neumí obětem bezpráví dopomoci k právu. Společnost hřích popírá. Písmo říká, že pachatel zasluhuje trest ve stejné míře, v jaké druhému ublížil, nebo se ublížit chystal.

Princip oko za oko, život za život, je spravedlivý (srv. Mt 5,19).

Nejvyšší soudci, kteří odsoudili Zuzanu k smrti, byli popraveni (kniha Daniel).

David, za ukradení manželky a několikanásobnou úkladnou vraždu, byl hoden smrti.

Jákobovi synové, kteří chtěli svého bratra Josefa zabít a pak ho prodali do otroctví, zasluhovali za oba činy trest smrti.

Když Josefovi bratři (synové Jákoba) tvrdili: „… jsme poctiví lidé“, nechal je Josef na tři dny vsadit do vězení. Ale stačilo, aby se přiznali k provinění proti svému bratrovi a obrátili … a Josef se rozplakal a bratrům odpustil.

Arcibiskup Metoděj byl jiným biskupem popliván a vězněn. Papež ho rehabilitoval a Metoděj se do své diecéze vrátil.

Proč by se nemohl vrátit R.Bezák do Trnavy? Jestli se mu jeho slovenští kolegové omluví, určitě je schopný je obejmout a spolupracovat s nimi.

Kdyby se Bezák do Trnavy nevrátil, přišli by trnavští diecézané o dobrého biskupa. A ti, kteří Bezáka vyhnali, by navždy dosáhli svého.  

Co by bylo dál s Bezákovými vikáři a jeho lidmi, kteří byli vyhnáni?

Jak pomoci Slovákům, kteří pro pohoršení z Trnavy zklamaně odešli z kostelů?

Bude se opět brát větší ohled na viníky než na poškozené?

 

                  /5     Pastýři běhali se svými stády po kopcích, na vzdělávání neměli čas. Občas něco šlohli, jejich svědectví u soudu nemělo skoro žádnou váhu.

 

                  /6     „Tak se odpovídá veleknězi?“ vyštěkl na Ježíše  jeden ze strážců a udeřil do obličeje (srv. J 18,22). A velekněz strážce nenapomenul – to Ježíš Petra, který uťal strážci ucho, okřikl. 

 

                  /7      Před rokem jsem tu uváděl „Pakt z katakomb“, podepsaný více jak 400 biskupy na konci II. vatikánského koncilu.

Tomuto programu jsme zůstali dlužní. Proto jej znovu přikládám.

 

                                                      Pakt z katakomb – za slúžiacu a chudobnú cirkev

 

My, biskupi, ktorí sme sa stretli na II. Vatikánskom koncile, vedomí si, ako veľmi nám chýba, aby sme viedli život v chudobe podľa Evanjelia, povzbudení navzájom k tejto iniciatíve, v ktorej sa každý z nás chce vyhnúť osamotenosti, v jednote so všetkými bratmi v biskupskej službe, počítajúc s milosťou a silou nášho Pána Ježiša Krista, modlitbami veriacich a kňazov našich diecéz, vkladajúci sa do rozjímania a modlitby pred Najsvätejšou Trojicou, pred Kristovou Cirkvou a pred kňazmi a veriacimi našich diecéz, s poníženosťou a vedomím našej slabosti, ale tiež so všetkým odhodlaním a silou, ktorú nám chce dať Boh vo svojej milosti, sa zaväzujeme k nasledujúcemu:

1.       Budeme sa snažiť žiť ako obyčajní ľudia okolo nás, pokiaľ ide o bývanie, stravovanie, dopravu a veci s nimi súvisiace. Mt 5,3; Mt 6,33-34; Mt 8,20

2.       Raz a navždy sa zriekneme bohatstva, ako aj jeho symbolov, najmä v úradnom oblečení (drahé látky, pestré farby) a pri insígniách (zlato a striebro), ktoré musia zodpovedať Evanjeliu. Mk 6,9; Mt 10,9; Sk 3,6

3.       Nebudeme na svoje meno vlastniť žiadny nehnuteľný či hnuteľný majetok, ani bankové konto, a to, čo je nevyhnutné vlastniť, prepíšeme na diecézy alebo charitatívne a sociálne organizácie. Mt 6,19-21; Lk 12,33-34

4.       Kedykoľvek to bude možné, zveríme správu financií a majetku diecézy komisii kompetentných laických odborníkov, vedomých si ich apoštolského povolania, aby sme boli menej správcami ako apoštolmi a pastiermi. Mt 10,38; Sk 6,1-7

5.       Odmietame slovné i písomné oslovenia, ktoré vyjadrujú spoločenský význam alebo mocenské postavenie (Eminencia, Excelencia, Monsignor). Uprednostníme byť v duchu Evanjelia oslovovaní „Otec“. Mt 20,25-28; Mt 23,6-11; Jan 13,12-15

6.      Svojím správaním a spoločenskými vzťahmi v žiadnom prípade nedopustíme dojem, že by sme sa voči bohatým a mocným správali ako voči privilegovaným, uprednostňovaným a preferovaným, napr. pri bohoslužbách alebo spoločenských akciách, či už v úlohe hostiteľov alebo hostí. Lk 13,12-14; 1 Kor 9,14-19

7.       Pri vyjadrení vďačnosti, prosbe o podporu a podobných príležitostiach sa budeme snažiť vyhnúť zaliečaniu sa márnivosti darcov. Pozývame našich veriacich k tomu, aby považovali svoje dary za bežnú účasť na bohoslužbe, apoštoláte alebo sociálnej práci. Mt 6,2-4; Lk 15,9-13; 2 Kor 12,4

8.       Pri apoštoláte a pastoračnej starostlivosti o ekonomicky slabých a zaostalých dáme k dispozícii všetko nevyhnutné – čas, myšlienky, srdce, materiálne prostriedky, atď. bez toho, aby sme poškodili niekoho iného v našej diecéze.

Budeme podporovať laikov, rehoľníkov, diakonov alebo kňazov, ktorých Pán povoláva evanjelizovať chudobných a robotníkov zdieľaním ich života a práce. Lk 4,18 a násl.; Mk 6,4; Mt 11,45; Sk 18,3-4; Sk 20,33-35; 1 Kor 4,12; 1 Kor 9,1-27

9.       Vedomí si požiadaviek spravodlivosti a lásky a ich vzájomného vzťahu sa pokúsime transformovať „dobročinnosť“ na sociálnu prácu, založenú na spravodlivosti a láske, ktorá berie do úvahy každého človeka, ako pokornú službu kompetentným verejným organizáciám. Mt 25,31-46; Lk 13,12-14.33 a násl.; Sk 2,44 a násl.

10.    Zasadíme sa o to, aby zodpovední za vládu a verejné služby prijali a uviedli do života také zákony, štruktúry a sociálne inštitúcie, ktoré sú nevyhnutné pre spravodlivosť, rovnosť a komplexný harmonický rozvoj každého a všetkých. Týmto spôsobom by mal vzniknúť nový spoločenský poriadok, ktorý by zodpovedal dôstojnosti človeka ako Božieho dieťaťa. Sk 2,44n; Sk 4,32-35; Sk 5,4; 2 Kor 8; 2 Kor 9; 1 Tim 5,16

11.    Kolegialita biskupov sa v duchu evanjelia môže najlepšie preukázať v spoločnej službe dvom tretinám ľudstva, ktoré žijú v telesnej, kultúrnej a morálnej biede. Preto sa zaväzujeme, že:

·      – budeme sa podľa svojich možností podieľať na projektoch spolu s episkopátmi chudobných krajín

·      – budeme spolu žiadať na medzinárodnej úrovni, vždy svedčiac o evanjeliu, ako to vyjadril aj pápež Pavol VI. na pôde OSN, aby boli ustanovené hospodárske a kultúrne štruktúry, ktoré nebudú vytvárať chudobné národy v stále bohatšom svete, ale ktoré umožnia chudobnej väčšine dostať sa zo svojej biedy.

12.   Zaväzujeme sa zdieľať v pastoračnej láske svoj život so všetkými sestrami a bratmi v Kristu, s kňazmi, rehoľníkmi a laikmi tak, aby náš úrad bol skutočnou službou.

V tomto duchu budeme preto:

·      – snažiť sa neustále kriticky „prehodnocovať svoj život“ s nimi;

·      – vnímať ich ako spolupracovníkov tak, aby sme namiesto šéfov na svetský spôsob boli animátormi, inšpirovaní Duchom svätým;

·      – usilovať sa byť ľudsky prítomní a prístupní;

·      – otvorení ku všetkým ľuďom bez ohľadu na to, k akému náboženstvu sa hlásia. Mk 8,34f.; Sk 6,1-7; 1 Tim 3,8-10

13.    Po návrate do svojich diecéz zverejníme tento svoj záväzok a požiadame všetkých, aby nám boli nápomocní svojím porozumením, spoluprácou a modlitbami.

Nech nám Boh pomáha, aby sme zostali verní svojim predsavzatiam.

 

(Poznámka.: tento preklad je amatérsky spracovaný na základe jeho internetovej francúzskej, anglickej a nemeckej verzie. Originálne znenie v portugalčine je publikované v Kloppenburg Boaventura (org.) Concilio Vaticano II. VOL V, Quarta Sessao Petrópolis: Vozes 1966, 526-528 – text je aj na http://www.traditioninaction.org/ProgressivistDoc/A_036_CatacombPact.htm)

 

                  /8     Pro nevesničany: ovčí vlna má na sobě hodně lanolínu ( žluté mazlavé olejovité látky, charakteristického pachu, vylučované mazovými žlázami

zvířat). Rouno – ostříhanou vlnu nebo ovčí kožešinu je nutné při zpracování lanolínu zbavit.

 

                  /9     Nejsme odsouzeni jen ke stálému opakování modlitby ruského poutníka: „Bože, smiluj se nade mnou hříšným!“ (Církevní vrchnosti se to hodí; poddaný, který stále jen tluče hlavou o zem, nebude nikdy protestovat, „nikdy nebude dost trpět za své viny“

.) Přes vědomí svých vin, se máme radovat z

 milosrdenství Božího a ze života s ním.

(Říkám to jako celoživotní kajícník, se sklonem k tvrdosti k sobě samému. Je zvláštní, kolik v nás zůstává z pohanského smýšlení, jak mnoho lpíme na výkonu a nakolik nedůvěřujeme Boží dobrotě.)

Kdyby naše děcko zapálilo dům nebo třeba způsobilo smrt svého sourozence, přáli bychom si, aby si dokázalo odpustit a radovat se ze života. Nechtěli bychom, aby celý život a každý den stále jen opakovalo: „Rodiče, smilujte se nad mým zločinem!“

Existuje ruský film o námořníkovi, kterého němečtí nacisté přinutili, aby zastřelil svého kapitána. Voják po válce vstoupil do kláštera. Stále se jen kál a kál. Pomáhal druhým, modlil se za ně, uzdravoval, ale nikdy se už neusmál. Někteří lidé tento film obdivují. Odpovídá ruské nátuře; tak pravoslaví lidi vedlo. Nikdy jim nepomohlo k

 narovnání a svobodě synů božích. Kdyby si naše děcko nedokázalo odpustit nějakou těžkou vinu – přes všechno obrácení se k Bohu

– byli bychom nešťastní a hledali bychom pomoc.

Bylo mi velkou radostí, když jsem některým lidem pomohl, aby sami sobě odpustili, když jim už odpustil Bůh.

Někoho satan svádí, aby hřích neviděl, jiného, aby se ze své viny stále trápil a zoufal si. Kain říká: „Moje vina je tak veliká, že mi nemůžeš, Bože, odpustit. Ale já si všechno vypiju až do dna.“