6. neděle velikonoční

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Sk 10,25-48; 1 Jan 4,7-10; J 15,9-17
Datum: 10. 5. 2015
Připomínám, že úryvek Písma může pochopit jen ten, kdo zná celek. Je důležité si přečíst celou 10. a 11. kapitolu ze skutků apoštolských.
Kdo tak učiní, bude překvapen, že i svatý apoštol Petr – i po seslání Ducha – vícekrát odporoval Ježíši.
Už jsme si toho dříve víc všímali. 
Apoštolové si po Ježíšově vzkříšení znovu promýšleli Ježíšova slova, ale vidíme, že to nemůže být jednorázovým procesem.
Ani moudrost pohádky nepochopíme po prvním čtení. /1
O Písmu to platí ještě více. Nikdy jeho moudrost nevyčerpáme.
Pokorný člověk si uvědomí, že není lepší než apoštolové, a začne Písmu pečlivěji naslouchat.
(Pak si všimne i takových drobností, že Petr zakazoval lidem, aby před ním klekali. „Vstaň, Kornelie, jsem člověk jako ty.“) /2
 
Ježíš přislíbil apoštolům: „Průvodce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.“ (J 14,26)    
„Duch pravdy vás uvede do veškeré pravdy …“ (J 16,13)
 
Církevní právníci, čtoucí pečlivě Písmo, se nemohou stát zákoníky, vidí, že Duch svatý se nenechá spoutat církevními předpisy určujícími, že biřmování musí předcházet křest. Duch vane, jak sám uzná za vhodné! Kde chce! („Vítr vane kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“ J 3,8)
 
Opravte si prosím text na: „Petr rozkázal, aby (Kornélia a jeho lidi) ponořili do jména Ježíše Krista“ (tak zněla nejstarší formule při křtu). 
 
Epištola Janova je komentářem k Ježíšovým slovům z dnešního úryvku evangelia: „Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás.“
K vzájemné lásce máme ještě daleko.
 
Úryvek evangelia navazuje na text z minulé neděle.
Přikázání „Milovat Boha a bližního“, jsou pro nás nejen prvotním úkolem, ale smyslem našeho života.
(Jako znovu a znovu jíme, abychom mohli žít a pracovat, tak nás Ježíš znovu a znovu zve k svému Stolu.)
 
Před týdnem jsme slyšeli Ježíšovo: „Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás.“
Znal Ježíš praxi roubování?
(Roubování zušlechťuje rostliny a jejich plody. Podnož ovlivňuje vlastnosti roubu, zlepšuje jeho vlastnosti, odolnost, plodnost …)
 
Jako míza vyživuje rostlinu, jako krev zásobuje tělo živinami, tak nás Ježíš skrze svého Ducha vyživuje:
      svým slovem, 
      svým přátelstvím,
      svým Tělem a Krví.
 
Prvotním ve vztahu je vzájemné porozumění. V našem případě porozumění Ježíšovi.
Slovo je základním zdrojem informací. /3
 
Boží slovo nás navíc vyučuje moudrosti a umění přemýšlet. Tak nás vyzbrojuje proti lhářům a podvodníkům (satan je jejich otcem), kteří se nás snaží ohlupovat lacinými přísliby a znejistit svými dezinformacemi. /4
 
Boží slovo nás osvobozuje.
Všechny diktatury falšují dějiny, zakazují přístup k informacím a snaží se lidem vymývat mozky.
„Slovo boží je pravda“, uslyšíme za týden.
Nemůžeme se donekonečna vymlouvat, že po staletí byla četba Starého zákona zakázaná.
Bible nám je dnes dostupná.
 
Říkáme si, jak je české slovo přikázání zatížené rozkazem a příkazem. Židům je přikázání ukazatelem cesty k životu. Písmo často místo přikázání používá slovo. Však jsme si říkali, že Desatero je Dekalogem – Deseti slovy.
Každé boží slovo je životadárné. Má velkou vážnost.
 
Policejní režim nařizuje. Ale láska se přikázat nedá.
Chlapům se líbilo, když jim žena při svatbě slibovala poslušnost (do liturgické obnovy II. vatikánského koncilu to tak bylo).
Ježíš nám nerozkazuje, klade nám na srdce svou životní zkušenost: „Dodržujte moudrost (slova) Otce;
já jsem ji také dodržoval, nic krásnějšího neznám. Jak vypadá dodržování boží moudrosti, jste sami zakusili. Podle ní jsem s vámi jednal.“

„Je to tak“, potvrzujeme, krásnější a obětavější jednání jsme od nikoho jiného nezakusili. /5

 

Před týdnem jsme opět žasli nad programem vinné révy. (Prý se sám vyvinul, nám říkali ti, kteří tvrdili, že vědí všechno. Kdybychom získali takový program, mohli bychom z

 hlíny získávat hroznovou šťávu sami.)

Ježíš nám dává program k lásce k Bohu a lidem. Nemusíme si ho kupovat, ani nemusíme platit nějaký kurz k osvojení si tohoto programu. Nepotřebuje k tomu ani počítač. Dostatečnou výbavu dávno máme.

I řadu zkušeností. Ta první byla s péčí našich rodičů k nám. Mnoho dobrého jsme se od nich naučili. S vděčností na rodiče – my starší – vzpomínáme.   

 

V neděli je svátek matek. Připomínám, že jsme si nedávno slíbili, že napíšeme mamince dopis (má to smysl, i když už máme maminku na věčnosti). 

„Když kočku nikdo nehladí, vysychá jí mícha“, říká čínské přísloví.

Kdo napíše mamince dopis, objeví, jaký to má význam i pro něho. (Při pohřbu maminky sháníme někoho, kdo by naší mamince poděkoval. Bylo by to ale málo, kdybychom j

í neděkovali během života.)

Datum dopisu není podstatné, ale když to neuděláme dnes, zítra se k tomu nedostaneme. 

 

Kdo objeví krásu naší kultury (krásu pozdravení, poděkování, prosby …), ten zakouší radost z toho, že smí patřit k Ježíši a do úchvatného společenství Ježíšových přátel.

Kdo objeví, že jedním z nejstatečnějších skutků je přiznání viny, prosba za odpuštění a náprava škody, ten pozná, že cesta k radosti ze života není ztracená ani po selhání.

 

„To vám svěřuji a kladu na srdce: Milujte se navzájem.“

 

 

V příloze nabízím text o Eucharistii rodičům dětí, které letos poprvé přijmou pozvání ke Stolu Páně.  /6

 

--------------------------------------

Poznámky:

                  /1     Dítě z pohádky pochopí jen 10%. Když později coby rodič vypravuje pohádku svým dětem, porozumí dalším 60%. A čte-li později pohádku vnoučatům, porozumí zbytku moudrosti.  

 

                  /2     Ceremoniář našich dvou presidentů pan Forejt nedávno před papežem klekl a líbal mu prsten. Nevím, zda čte Písmo, zato se servilně řídí etiketou kdysi zavedenou u papežského dvora. Možná proto, že chce být velvyslancem ve Vatikánu. (Za týden řeknu něco k

 tomu, jak nasloucháme slovu božímu a jak si stejně děláme své.)

 

                  /3     Nejen komunisté odpírají svým poddaným poznání. Diktátoři omezují svobodu slova, zatajují řadu informací, lžou. Pronásledují pravdu a její hlasatele.

Kdy jste poprvé slyšeli, že Prahu v r. 1945 zachránili Vlasovci? (Stalin nedovolil americké armádě, aby přispěchala na pomoc krvácejícím Pražanům.)

Kdy se u nás mohlo říkat, že Polsko přepadl Stalin společně s Hitlerem? (Kolik tisíc polských vojáků Stalin zajal?)

Kdy jste slyšeli o vraždě polských důstojníků a příslušníků inteligence (přibližně 22 000 mužů)?

 

                  /4     Kolik lidí dlouho věřilo Hitlerovi? Stalina někteří hlupáci obdivují dodneška (v Rusku lidem už sto let lžou). Kolik lidí, i u nás, se nechává obelhávat Putinem a Zemanem?

 

                  /5     Láska je čin (pečuje o druhé, je schopná položit život za druhého). Kdo přijímá Ježíšovo přátelství, kdo se nechá ovlivnit a vyživovat jeho láskou, vyučí se u Ježíše obětavosti. (Všimli jsme si, že se apoštolové po obdarování Duchem přestali bát.)  

Tak nás Ježíš zušlechťuje a obdarovává – abychom měli „energii a sílu“ k lásce k druhým, dokonce i k nepřátelům.

 

                  /6    Příloha

PROČ CHODÍME DO KOSTELA

Co říkáme dětem?

 

K čemu je modlitba?

Jsme hrdí na naši kulturu; zdravíme se navzájem, děkujeme si, prosíme … Tím utužujeme naše přátelství.

Život, bohatství rodiny a země, jsme dostali jako osobní dar od Boha a máme potřebu mu za jeho přátelství děkovat (sami, s druhými v rodině i v kostele jako velká rodina dětí božích). 

 

Školní děti vědí, co potřebujeme k životu: jídlo, pití, šaty, teplo, rodinu, přátelství, vzdělávání, pěkné zážitky, povzbuzení a odpuštění. 

 

Doma a v kostele slyšíme, že jsme milovanými dětmi božími (to se na žádné vysoké škole nedozvíme). Bůh o nás pečuje mnohem víc, než nejlepší rodiče pečují o své děti. Jsme z

 královského rodu – učíme se podle toho k sobě navzájem chovat. Učíme se rozpoznávat dobro od zla, spravedlnost od nespravedlnosti a jak budovat dobré vztahy.

 

Slavení v kostele

Židé a křesťané se snaží vše dělat s Bohem, pracovat i slavit. I jídlo je pro nás příležitostí děkovat Bohu.

Při stolování doma nebo u přátel nejen jíme, ale slavíme, že máme jeden druhého. Vážíme si pozvání hostitele, děkujeme mu, že nám slouží.

Naše rodinné stolování je srozumitelným rituálem – patříme k sobě. Podobně je to při bohoslužbě. Bohoslužba není naší službou Bohu, ale Bůh slouží nám. 

Společné jídlo u rodinného stolu je pro nás nejdůležitější slavností.

 

Vedle sycení těla jídlem potřebujeme sytit i svou duši, budovat své vztahy s druhými, navzájem se znovu a znovu ubezpečovat: „Jsem tu pro tebe…“

Naše blízkost a vzájemná důvěra nám nejsou méně důležité než potrava pro tělo. Potřebujeme spolu mluvit, naslouchat si, vyprávět, zpívat, hrát si... S nejbližšími se potřebujeme navzájem dotýkat, pohladit, potřebujeme náruč jeden druhého.

Nejen samotné jídlo, nejen dobrá chuť a vůně jídla, i vizuální krása, muzika, poezie, nejen setkání s velkou osobností, natož blízkost milovaného a láska milujícího nás rozechvívají a oblažují. To je víc než kolik dokážeme vnímat svými smysly. Toto bohatství jedinečné krásy má veliký smysl. V

 naší kultuře mají tyto rituály nezastupitelný význam.

 

Ježíš se pro nás stal jedním z nás. Zůstal pro nás člověkem. Je nejkrásnějším člověkem.

Ježíš židovskou slavnost u rodinného stolu povýšil na stolování se svými učedníky. Nazval nás dokonce svými přáteli.

Přátelé sdílejí společné názory, mají stejný smysl života a životní postoj.

Ježíš do své slavnosti vložil bohatství své obětavé lásky a služby lidem.

Chce proměňovat nás, chce přebývat v nás a uprostřed nás.

Ani v nejbujnější fantazii bychom si něco takového nedovedli a ani nedovolili představit.

 

V první části bohoslužby nás Bůh vyučuje své moudrosti, abychom víc porozuměli životu, Bohu, sobě i druhým lidem.

V druhé části nás Ježíš zve jako své nejbližší přátele ke společnému děkování Bohu a ke své Hostině.

 

Ježíš nás zve ke své Hostině, aby nás znovu a znovu přiváděl víc a víc k Bohu a k druhým. Tento svůj záměr nazval sjednocením, sjednocováním. (Proto eucharistická modlitba vrcholí slovy: „Se všemi spravedlivými tě, Bože, chválíme skrze tvého Syna, Ježíše Krista. Skrze něho a s ním a v

 něm je tvoje všechna čest a sláva …“)

 

Ježíš nás zve ke své svatební Hostině ne jako svatební hosty, ale dokonce jako svou nevěstu. Chce s námi být „jedno tělo a jedna duše“.

Ježíšem a jeho nabídkou jsme okouzleni. Získal si naše srdce. Chceme mu porozumět a spolupracovat s ním. To je pro nás největší ctí.

Ježíš je pro nás životně důležitý. Rozumíme jeho přirovnání, že je pro nás důležitý jako jídlo (chléb).  

 

Úpadek a náprava

Při slavení Večeře Páně v latině lidé ničemu nerozuměli, několik set let se báli přijímat pozvání k Ježíšovu stolu. Zapomněli, že je to hostina hříšníků (kteří touží po uzdravení a po životě podle Ježíše). Aby alespoň něco zahlédli, vymyslelo se „Pozdvihování Těla Páně a Kalichu Páně“. Lidová zbožnost měla za to, že při tomto

„hledění“ můžeme získat nějaké milosti. Pak se vymyslely průvody Božího Těla a čtvero požehnání Tělem Páně v monstranci.

Byla to slepá kolej. Bez vyučování není vzdělání, bez vzájemného naslouchání a rozhovoru není porozumění. (Však také následovala řada náboženských válek.)

Dívání se na jídlo ve výloze ještě nikomu hlad  nezahnalo a tělo nenasytilo.

 

Po staletí jsme byli podvyživení, dlouho trvalo, než jsme se vrátili k naslouchání a vyučování slovu Božímu a ke stolování. Ježíš neřekl, klanějte se a dělejte průvody, nýbrž: „Vezměte, jezte a pijte

.“ Je snazší v kostele klečet než doma budovat vztahy s druhými. Ale Ježíš nám to řekl jasně: „Nebudete-li jíst a pít mé Tělo a mou krev, nebudete žít, budete jen živořit v

 odcizení.“

 

(Lidé mající rádi církevní parádu tvrdí, že průvody Božího Těla jsou manifestací víry.

Ježíš má jiný názor: „Vy jste světlo světa. Ať vaše světlo svítí před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“ /Mt 5,14-16/.

Podle Ježíše má být naše zbožnost cudná. „Když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen pravím vám, už mají svou odměnu.

 Když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“ /Mt 6,5-6/) 

 

Jak nám může Ježíš dát své tělo?

Tak reptali mnozí. „Čím se živíš, tím se stáváš.“ Čte-li někdo delší čas bulvární tisk, odrazí se to na jeho myšlení. („Řekni mi, s kým se přátelíš a já ti povím, jaký jsi.“)

 

K dobrému životu potřebujeme Boží moudrost, jeho pomoc a přátelství.  Žijeme každým slovem, které vychází z božích úst. Ježíšova pomoc nás pozvedá a zachraňuje. Jeho přátelství nás posiluje. Ježíš se s

 námi dělí o vše, i o svého Ducha. Ničeho mu pro nás nebylo zatěžko. Nabídl nám veliké přátelství na život a na smrt. Dokonce až za hrob.

 

Ježíš není jen přítelem vedle nás. Chce nás sytit zevnitř. Proto nám nabízí chléb nebeský k novému životu. Do své hostiny vložil všechnu svou lásku k nám. Dává nám svého Ducha (v biblické řeči je krev symbolem Ducha). Ježíš nám chudokrevným nabízí transfúzi svého Ducha.

Ježíš nás chce sjednotit s Otcem, se sebou a s bratřími, spojit a propojit nás. Krev rodičů je silným pokrevním poutem rodiny. Skrze Ježíšovu krev jsme si blíž než sourozenci skrze krev svých rodičů.

Porozumění s druhými ale nenastane bez naší spolupráce s Duchem Božím.  

Nám slabým a nemocným Ježíš u svého Stolu nabízí velkou pomoc.

Konečně jsme si to nechali Ježíšem vysvětlit. My, kterým chybí láska, se toužíme stát Láskou samou, abychom byli láskou vedle lásky. Od Ježíšovy Hostiny odcházíme jiní

, než jsme přišli. Jsme obdarováni a proměňováni na Nové Ježíšovo Tělo, vydávající se na záchranu světa. Bohoslužbou nic nekončí, ale opět vše začíná.

Ježíš nás posílá ke svým bratřím, abychom šířili lásku jeho – jednoho Stolu. Dává nám tolik, že máme z čeho rozdávat. (A neubude nám.)

 

Poznámka

Na svatební hostině ani při Večeři Páně se nikdy neklečelo. (V Ježíšově době se na hostinách leželo, později se u stolu sedělo.) Po staletí přijímal pouze kněz, ale nikdy, ani při tridentské mši, po „svatém přijímání“ neklečel.

Můžeme klečet při adoraci, ale po Ježíšově hostině ne. Po sjednocení s Ježíšem už nejsem sám, „žije ve mně Kristus“.

Mám být „svatostánkem“. To není samoúčelné, to znamená být tu pro druhé jako Ježíš. Jako Ježíš ve mně.  

Naslouchejme Ježíši. Nechme se jím vést, poslechněme jej a nenazývejme svůj náboženský vkus větší zbožností. Nechme se uchvátit Ježíšovým přátelstvím a jeho blízkostí.