23. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Iz 35,4-7a - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 35,4-7a; Jak 2,1-5; Mk 7,31-37
Datum: 6. 9. 2015
Komu jsou určena slova Izajášova: „Otevřou se oči slepých, odemknou se uši hluchých, ujímá se potřebných“?
 
Co znamenají slova žalmu (Ž 146,6.10): „Hospodin otevírá oči slepých, chrání přistěhovalce (!) …“? 
 
Nepoučení lidé čtou Bibli různě. Dlouho jsme např. texty prvních 11-ti kap. Geneze (příběh v Ráji, včetně selhání Adama a Evy, bratrovraždu, potopu a stavění babylonské věže) četli jako příběhy, které se staly určitým lidem někdy dávno. (Dnes je čteme jako stálé varování – jako stále se opakující příběhy našich selhávání.)
 
Se čtením evangelia je to podobně.
Ještě předešlu, některým stačí kázání a texty Písma nečtou. Nejsou učedníky Ježíše, ale posluchači svých kazatelů.
Mnoho lidí chodilo poslouchat Ježíšova slova, ale do jeho školy nevstoupili. A když se jim nazaretský kazatel přestal líbit, vypískali ho (až na kříž). /1
 
Porozumí-li kazatel biblickému textu, může své posluchače někam vést, ale je otázkou, zda lidem ukáže klíč k jejich vlastnímu porozumění biblickému vyučování.
I ve škole už řada dobrých učitelů opustila starý způsob vyučování, ve kterém se školáci biflovali informace (např. historická data), ale neučili se samostatně přemýšlet, objevovat a odvozovat.  
 
Ptali jsme se a dozvěděli jsme se, že na světě nejsme náhodou, ale že existuje Tvůrce.  Osvobozující pro nás je zjištění, že se s námi baví. Není k nám němý ani hluchý ani slepý …  
Co vytěžíme z příběhu o uzdravení hluchoněmého?
Budeme-li evangelia číst jen jako něco, co se událo před dvěma tisíci lety, pak prohlásíme: „Hluchoněmý měl štěstí.“ Neporozumíme-li, co uzdravení hluchoněmého znamená pro nás, hrozí nám, že skončíme jen u modlitby: „Hosana, dobře všechno udělal, i hluchým dává sluch, i němým řeč. Aleluja.“
Ale nebudeme se ptát, proč lidé neuposlechli Ježíšovu příkazu, aby o zázraku nikomu neříkali. Proč se neptali po důvodu?
I nám hrozí, že Ježíši nenasloucháme a míjíme se s ním.
Poznání z rozhovoru s Bohem i modlitba nás má vést dál.
Ježíš řekl Nikodémovi: „Vzdalujete se Bohu, pokud se znovu „nenarodíš“ a nezačneš znovu Boha poznávat jako začátečník, jako malé dítě, nemůžeš ani spatřit boží království, natož do něho vejít.“ /2
 
Pěkné řeči o panu učiteli k získání dobrého vysvědčení nestačí. Pěkně mluvit o Bohu, říkat pěkné modlitby, nestačí.
Bůh z nás nechce mít věčné kojence.
Kdyby dítě nerostlo, nechtělo chodit, nechtělo se učit, maminka by byla nešťastná.
Dětem začal nový školní rok. My jsme šťastní, že se můžeme u Ježíše celoživotně vzdělávat.
 
Zopakujme si událost s hluchoněmým.
Jinak léčí zvěrolékař, jinak dětský lékař a jinak se léčí dospělý. S dospělým se lékař lépe domluví než s děckem, které ještě neumí mluvit. Pacient má spolupracovat s lékařem, učedník s učitelem …
Až na výjimky Ježíš s nemocnými mluvil (dětem a uzdraveným na dálku měli o Ježíši vykládat dospělí).
Posunková řeč pro hluchoněmé byla tenkráte jednoduchá. Když se Ježíš nejprve dotýkal svých uší a pak uší postiženého a jazyka …, byl to způsob komunikace a ne gesta uzdravujícího rituálu.
Hluchoněmý souhlasil – chtěl být uzdraven.
 
Kdo z nás je hluchoněmý? /3
Domluví se Ježíš s námi? Chceme mu rozumět?
 
Co přijmeme z dnešního žalmu (Ž 146,6.10) o přistěhovalcích? Budeme hluší nebo budeme slyšet.
Budeme se ptát, co nám s přistěhovalci radí Bůh?
 
Řada našich katolíků s oblibou ráda pomlouvá křesťany ze zemí západních evropských zemí, zvláště pak Němce a Rakušany a sama se pokládá za pravé vyznavače Kristovy. Teď se opět ukázalo na přístupu západních Evropanů k utečencům, o kolik je jejich jednání křesťanské, oproti našemu přístupu.
„Nebudete-li milosrdně jednat s otroky, nebudete-li milosrdní s utečenci, skončíte podobně. Jak jednáte s druhými, tak budu já jednat s vámi“, slyšeli mnohokráte
Izraelité.
 
Místo rozpravy o rodině, jsme uspořádali Eucharistický kongres.
Místo rozpoznání Těla Kristova v běžencích se budeme klanět v Eucharistickém průvodu v Brně. /4
Kdybychom – my hluší – poslechli římského biskupa Františka a mluvili o rodině, mohli bychom místo sbírky na Eucharistický kongres (bude stát 4 milióny Kč) uspořádat velkou sbírku na pomoc utečencům. O utečencích se už asi rok mluví.

Jsme stejně hluší jako politici? Neslyšíme nářek potřebných a slovo Boží?

Proč odmítáme debatu o utečencích? Proč mluvíme jako politici (ti alespoň neříkají: „Slyšeli jsme slovo Boží.“)? 

 

Ne každá modlitba je Bohu stejně milá.

Líbí se Bohu víc modlitba: „Pane Ježíši, přítomný v eucharistii, klaním se ti zde a ve všech chrámech světa …“ nebo: „Bože, děkuji ti, že jsem tvým dítětem. Děkuji ti, že chceš, aby ze mne vyrostla tvá dospělá milovaná dcera, tvůj dospělý milovaný syn. Děkuji ti, že se mnou máš veliké plány, děkuji ti, že se mně věnuješ, abych ti porozuměl. Děkuji ti, že mě učíš přemýšlet

, jak mám růst. Děkuji ti, že jsi také pro mě poslal svého Syna, abych  mohl růst do jeho podoby. 

Chci naslouchat tvým slovům, Bože. Jsem připraven měnit své myšlení podle tvé výchovy a nebránit se ti.

Prosím tě, Bože, pomoz mi se ti otevřít.“

 

-----------------------------------

Poznámky: 

                  /1     Posluchači kazatelů mají rádi kázání, která potvrdí jejich názory nebo kázání „o druhých lidech“ (bulvární tisk kupují lidé kvůli tomu, že je tam řeč o lumpárnách nebo neštěstí jiných), podle toho jsou kazatelé oblíbení nebo neoblíbení.

Učedníci a studenti se chtějí dozvědět něco nového pro svůj život, pro vlastní poznání.   

Prorokům, včetně Ježíše, se mnoho lidské obliby nedostává. Musí se spokojit s oblibou Boha.

 

                  /2     Pan profesor (teologie a církevního práva) Nikodém pěkně mluvil o Ježíšovi („Mistře, ty jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.“ J 3,2), ale Ježíšovým učedníkem se nestal. Neptal se, co znamenají slova: „Je třeba se znovu narodit, jinak nemůžeš spatřit království Boží.“ (Nikodém se stal Ježíšovým učedníkem až po Ukřižování.)

 

                  /3     „Jsme snad i my slepí?“, utrhli se drze zbožní na Ježíše při uzdravení slepce. (J 9. kap)

 

                  /4     Jan Paleček, šašek krále Jiřího, jedenkrát vyšel poříčskou branou za město a spatřil tam nemocného ubožáka ležícího na hnojišti. Toho člověka nevzali do špitálu a nechali ho tam hynout, protože byl plný boláků a lid

i se báli nákazy. Jakmile Paleček nešťastníka uviděl, pojala ho veliká lítost a zastyděl se, že se ho ostatní štítí. Sám jej však do špitálu odnést nemohl, i rozeběhl se do Prahy a zamířil do Týna k arcibiskupu

mistru Janu Rokycanovi a řekl mu: „Ach, zle je, zle je, bratře Rokycano! Nalezl jsem za městem v hnoji ležící tělo boží. A prosím tebe, co nejrychleji můžeš, vyprav se mnou čtyři studenty, aby mi to tělo boží pomohli vyzvednout a se vší úctou k takové svátosti přinésti k tobě.“ Když uslyšel ta slova, domníval se arcibiskup, že Paleček nalezl pohozenou Svátost oltářní. A vypravil tedy s Palečkem čtyři studenty bohosloví se svícemi a zvonečky, aby Svátost přinesli k němu do kostela. „Kde leží Tělo Kristovo

?“, ptali se bohoslovci. Paleček je dovedl až na hnojiště k nemocnému a poručil jim naložit ubožáka na nosítka. Nahého a zuboženého jej přinesli arcibiskupovi. Velmi se podivil arcibiskup, když uviděl, jaký nečekaný náklad mu přinášejí do týnské fary, ale Paleček pravil: „Nuže zde je, bratře Rokycano, to ubohé tělo boží, zde ti přinášíme samotného Krista Pána. Dej ho obléci a postarej se o něho milosrdně, jak to učíš své věřící. Říkáš přece v kázáních, že co dobrého činíme i nejubožejšímu stvoření božímu, samému Bohu činíme.“ I musel dát arcibiskup toho ubožáka obléci a donést do špitálu, teprve pak se Paleček spokojeně rozloučil a odešel.

 

Za čtyři měsíce se budeme dojímati u živých betlémů. Na Hradčanské náměstí opět přijedou na velbloudech tři králové. A budeme jim žehnati a lidu českému ukazovati, jak se máme klaněti Jezulátku Pražskému.

Přemysl Pitr (který pomáhal židovským i německým dětem ve 40. letech) už nežije. I Nicholas Winton už zesnul. Kdyby viděl, jak mluvíme o běžencích, možná by nám vrátil vysoká státní vyznamenání, která jsme mu udělili.