28. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Mdr 7,7-11; Žid 4,12-13; Mk 10,17-30
Datum: 11. 10. 2015
K 28. neděli opět posílám staré Poznámky.
15. října 2006

Nepřehlédněme důležitou otázku učedníků: „Kdo může být zachráněn Bohem?“ 
 
Nejdříve upozornění: Ježíš měl dva druhy učedníků:  jedni s ním chodili po jeho misijních cestách (mezi ně patřili apoštolové) a druzí s ním sice nechodili, ale jak Ježíš přišel do jejich kraje, přicházeli na jeho kázání. I oni patřili mezi Ježíšovy přátele.
Např. Lazar, Marie a Marta nechodili s Ježíšem, ale kdykoliv Ježíš přišel do Jeruzaléma, tak se u Lazarů stavoval. Tito lidé se po Ježíšových kázáních ptali: „Ježíši, prosím tě, vysvětli mně to a to, já jsem nerozuměl tomu a tomu.“ (Ptát se – je charakteristické pro Ježíšova učedníka.)
 
Právě místní učedníci bohatého mládence znali, žili s ním v jedné obci, chodili do stejné synagógy, pokládali jej za nejzbožnějšího mládence náboženské obce, byl pro ně „vzorem ctnosti“. Ti se ptali: „Kdo tedy vejde do Božího království, když ne tento člověk, kterého obdivujeme?“  Učedníci, kteří mladíka neznali, (třeba sv. Petr) by se takto ptát nemohli.
 
Všimněme si mladíka podrobněji. Přiběhl, poklekl před Ježíšem (u Židů vrcholný projev úcty!) a ptal se: „Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl věčný život?“
„Proč mně nazýváš dobrým? Dobrý je jenom Bůh.“
Proč Ježíš odmítl uctivé oslovení?
Mladík byl lichotník, nebyl upřímný. Jinak by dokázal zdůvodnit, proč si Ježíše tak vysoko cení.  /1  
 
„Znáš přece přikázání: …“ 
Člověku, který je na vysoké duchovní úrovni, by Ježíš takové věci nemusel připomínat.
Mnoho „zbožných“ lidí je ovšem v náboženství primitivních. Jsou primitivy z hlediska míry poznání. Nerozumí věci a neptají se (nebo se neptají správně).
Král David by nemohl říct, že nikoho nezabil, že nezcizoložil, protože David si uměl přiznat pravdu a dovedl velice dobře přemýšlet. Vlastně se svým způsobem myšlení dostal  do myšlení novozákonního. Proto je tak vážený u Boha.
Bohatý mládenec je pravý opak, nemá ani špetku   Davidova myšlení.
 
Jestli mladík žádný z vyjmenovaných hříchů neudělal, pak je záhadou, proč Ježíš tak dobrému člověku neřekl nějaký fajnovější úsek ze Starého zákona, na kterém by mu ukázal, že přikázání Desatera jsou jen ta nejhrubší.
(Také jste potkali lidi tvrdící: „Já jsem nikoho nezabil a neokradl, …“?  Asi si neuvědomují, že takové minimum nestačí ani na slušné jednání.) 
Jenže mládenec přišel za Ježíšem jako někdo, kdo se tváří jako pokročilý, zbožný a je v naprostém pořádku.
 
„Znáš přikázání: …“  (Desatero obsahuje jen hrubé přestupky.)
„To všechno jsem dodržoval.“
Kdyby to opravdu všechno splnil, Ježíš by mu řekl něco jiného, z Mojžíšova zákona měl dost materiálu, kterým by mladíka usvědčil, že je se sebou příliš spokojen.
(Židé se, oproti mnoha křesťanům, neřídí pouze Desaterem.)
 
Základní potíž mladíka je v jeho vyjetých kolejích. Necítí potřebu o náboženství přemýšlet. Má představu, že všechno dělá dobře – to všechno jsem dělal.
Nepřišel za Ježíšem s otázkou. „Poslyš Ježíši, ty jsi včera kázal to a to, a já tomu nerozumím. Mohl bys mi to vysvětlit?“
Ne, mladému pánovi je vše naprosto jasné.
A přitom mu nemohlo být vše jasné.
Ježíš učí tak, aby posluchač kladl otázky – to je geniální způsob biblického („židovského“) vyučování.  /2 
Mládenec se tím netrápil, myslel si, že nad Ježíšovým slovem není třeba přemýšlet. Byl z Ježíše nadšen – přiběhl, poklekl a ptal se –  ale špatně.
Když mu Ježíš říkal (úmyslně) o hrubých přestupcích, mládenec suverénně prohlásil, to všechno jsem dělal.
 
Když se zamyslíme nad tím, proč Ježíš v tomhle případě takto postupoval, tak je velmi pravděpodobné je, že mládenec nebyl tak dokonalý, jak by se zdálo.
Od mládí se snažil zachovávat Desatero, ale sem-tam se mu to nepodařilo. Jenže mladík přijal farizejskou zbožnost. Snažil se projevy zbožnosti navíc (modlitby, půsty, dobrými skutky, odříkáním) vyrovnat nějaký ten hříšek z mládí, který ho tížil. A v tomto „zbožném“ (farizejském) světě už měl pocit, ano, já jsem dobrý. A neuměl si přiznat, že se dopustil něčeho zlého. 
 
Sv. Jan Miláček Páně píše: „Kdyby si někdo myslel, že je bez hříchu, je lhář a pravdy v něm není.“ Srov. 1 J 1,8    /3
 
Naším cílem je pochopit Ježíše. Nejprve se ovšem potřebuji naučit pořádně přemýšlet, abych pochopil, co má Ježíš na mysli. Pak budu správně reagovat.
Když třeba Ježíš řekne: „Jdeme do Jeruzaléma, oni mě zabijí“, už bych neměl reagovat jako sv. Petr a Jan, kteří říkali: „Kdepak, to se ti nestane.“(Nahlas to řekl Petr, ne Jan, ale všichni si to mysleli.)
(Jakpak my máme dnes reagovat na Ježíšovu větu: „Jdeme do Jeruzaléma, oni mě zabijí“?

Koho to zajímá?)

 

Teprve tady začíná podstatné křesťanství – jestli se chceme s Bohem domlouvat.

Křesťanství nezačíná bojem proti hříchům. To dělá každý slušný člověk.

 

Hříchy nás upozorňují, že náš působ myšlení o Bohu je nesprávný. Potřebujeme si rozumět s Bohem. Pak se nebudeme hříchů dopouštět. 

V listě Římanům, v 1. kap. stojí: „Nestáli o správné poznání Boha, proto je Bůh vydal.“ (Řím 1) A patří tam nejhorší hříchy až po dětské zlobení. Jenže mnoho lidísi myslí, že jsou zbožní a už se nepotřebují zajímat o slovo Boží.

 

Bohatý mládenec sice nepáchal těžké hříchy, byl zbožný, bigotní človíček, který měl svůj majetek i v dodržování skutků zbožnosti navíc, v sobotu chodil pravidelně do synagógy, v místní společnosti zaujal přední místo mezi nezbožnějšími lidmi, ale přesto nebyl na vysoké duchovní úrovni.

 

Kdyby život mladíka byl bezúhonný, jak tvrdil, Ježíš by použil něco jiného k nastavení zrcadla, aby se hoch přesvědčil, že není tak vzorný, jak si o sobě myslí.

V životě mladíka muselo být něco, čeho se dopustil, za co se styděl, ale co považoval za vynahrazené.

Ježíš má přece dost možností, jak nám ukázat vadný způsob myšlení. Z evangelií vidíme, jak Ježíš řadě lidí ukázal, v čem jsou vedle.

Jenže mladík patřil mezi lidi, kteří o tom nejsou ochotní přemýšlet.

Místní učedníci, co mládence považovali za příkladného, byli ochotní za něj dát „ruku do ohně“, když Ježíš říká, tenhle nevejde.

 

Nenechme se zmást tím, že Ježíš na mladíka pohleděl s láskou.

To není pohled lásky na základě spokojenosti s člověkem, který je na vysoké úrovni a kterému se doporučuje ještě něco navíc. Je to soucitný pohled lékaře na člověka,

jemuž nelze pomoci (protože si odmítá přiznat ohrožení). Mládenec sice se životem nezápasí, naopak, je přesvědčen, že je v pořádku.

„Ani nevíš, jak jsi na tom bledě. Páni rabíni tě svými chválami uspali. A ty si se nechal uspat. Nemáš ani ponětí o tom, jak správně přemýšlet o Božím slově. Jsi spokojen s

 tím, že máš náboženské zásluhy a že čas od času  slyšíš z úst řečníka na sebe chválu. A ty té chvále věříš. Myslíš si, že jsi docela dobrý. To je těžká choroba.“

 

Mladík ovšem dobrý není. Nekřivdíme mu. Za prvé, kdyby na sobě neměl nějaký ten škraloupek, před kterým zavírá oči, tak by Ježíš použil jiné argumentace a ne téhle

nejjednodušší, nepokradeš, nesesmilníš, atd. Nebyl upřímný, ani k sobě ani k Ježíšovi.

Za druhé, pokud by uměl poctivě přemýšlet o Bohu a o Bibli (častěji si říkáme: jako musím nejprve vzít do ruky slabikář a teprve později Bibli, tak si musím napřed osvojit

určitá pravidla v komunikaci, pořádně myslet, správně užívat slova a odvažovat je, musím se naučit naslouchat druhému a odpovídat na jeho otázky atd. a teprve pak

  mohu rozumět tomu, co Ježíš říká).

 

Bohatý mládenec vůbec nemá ten slabikář v pořádku (kdyby měl, stal by se Ježíšovým učedníkem jako Lazar). A Ježíš by mu nemusel říct, rozdej, co máš a následuj mě.

 

Proč Ježíš neřekl Lazarovi, jestli chceš být mým učedníkem, rozdej, co máš. Proč Ježíš neříká celníku Zacheovi, rozdej všechno.

Protože Zacheus si je vědom svých hříchů. Říká: „Polovinu majetku dám chudým, a koho jsem ošidil, vynahradím mu to čtyřnásobně. Ježíš mu neřekl, chceš-li být mým učedníkem, musíš rozda

t všechno.

Zacheus nemá pocit dokonalosti, nemá vysezené místečko mezi nejzbožnějšími v židovské obci a přední místo v synagóze. Je si vědom, že na sobě musí tvrdě pracovat.

Ví, že má po náboženské stránce co dohánět.

Lazar je také boháč, ale je si vědom, že není dobrým židem.

Proto Ježíš Lazarovi nebo Zacheovi nemusel říkat, rozdej všechno, co máš.

 

Bohatý mládenec není uvnitř dobrým židem, jenže o tom už neví.

Zřejmě se kdysi něčeho dopustil,  ale podařilo se mu o tom pomlčet, nikdo se to nedozvěděl.

Jeho slova: „To všechno jsem plnil  od svého mládí“, ta slova mohou připouštět, ano v dětství jsem se dopustil hříchu, ale potom už ne, od mládí dodržuji všechna

přikázání.

 

Co s ním? Člověku, který je neupřímný i k sobě, nemůže nikdo pomoci. Ani Ježíš.

Nevejde do božího království.

 

Petrovi svítá, že se zbožným mladíkem není všechno v pořádku.

Chce si to ověřit: „Ježíši, to je ale zvláštní člověk, když my jsme tě potkali, nechali jsme všeho a šli jsme za tebou.“

„Však na tom také neproděláte ...  Vy budete sedět na soudní stolici a budete soudit 12 kmenů izraelských. Budete mít místo, na kterém se už vidí bohatý mládenec, ale

ten bude poslední, vy budete na daleko vyšším stupni důstojenství než on.“

 

Petr chápe, že kdyby byl mladík v pořádku, nemohl by od Ježíše odejít.

„Přišel sice s velikým nadšením, Mistře dobrý, co mám dělat … ale pak odešel.  Ten je nějaký divný …  Když jsme se my potkali Ježíše, nikdo nám nemusel nic říkat.

Když mě Ježíš zavolal, já jsem si toho tolik považoval, že jsem samozřejmě všeho nechal. Celník Matouš začal vyskakovat radostí, když ho Ježíš pozval. A nechal všechno být. A

le tenhle, ten zesmutněl…“

 

Hříšník Matouš – celník, se mohl postavit jenom za dveře synagógy – byl na tom daleko líp než zbožný mládenec, který nepáchal velké hříchy a seděl na předním místě v

 synagóze.

„Ježíši, když na to koukám, tak my jsme na tom opravdu lépe.“

„To si teda, Petře, „piš“ (lidově řečeno), že jste na tom lépe.“

 

Zbožný člověk lehce sklouzne do postoje bohatého mládence. Ale to je rakovina zbožnosti.

Pokud správně pochopíme smysl křesťanství, pak nemůžeme říci – jsem bez hříchu.

 

Ježíš nevyžaduje od svých učedníků bezhříšnost. Ale ochotu následovat jej, vydat se na cestu.

To je smysl křesťanství.

 

Škoda, že se slova: „Ježíš pohleděl na mladíka s láskou a řekl mu: ,Ještě jedno ti schází, prodej vše … rozdej ... a budeš mít poklad v nebi“, vykládají ve zbožných knížkách jako rada chudoby a dokonalého křesťanství.

 

Ve slovech: „Jedno ti schází“, není otázkou, kolik máš peněz. „Jo, kamaráde, schází ti jedna věc.“ To je konstatování. („Nejsi upřímný ani k sobě. Hraješ si na člověka, který má zájem. Předstíráš něco, o co ti ve skutečnosti nejde!) 

Ježíš nechce mladíka shodit, znemožnit.

„Tak prodej a rozdej majetek,  a pak přijď“ – to jsou rady, jak se mladík může ze své namyšlenosti dostat.

 

Mladík potřebuje vystoupit ze svého zbožného prostředí, které ho okuřuje, coby dobrého a hodného. Potřebuje sestoupit. Stát se začátečníkem jako je dítě, které se teprve učí chodit a mluvit (batoletem).

Mladík potřebuje chodit s Ježíšem. Ježíš by jej svěřil do péče třeba Matoušovi a zbožný mládenec by se musel od celníka Matouše učit přemýšlet, byl by pod jeho dohledem (bývalého kolaboranta a hříšníka, kterým zbožní opovrhovali).

 

Takže to, „něco ti schází, rozdej, co máš a následuj mně“, neznamená chybu, že jsi bohatý.

„Něco ti schází z Mojžíše. Nejen, z toho, co jsem ti, kamaráde, vyjmenoval z Desatera. Schází ti poctivost a ochota se učit a měnit, ochota sestoupit z pozice, na které se už mylně vidíš, ale kde nejsi. 

Řešení pro tebe není v tom, že budeš vršit další a další projevy zbožnosti, dobrých skutků a sebezáporů, a utvrzovat se, že jsi už hříšek svého mládí Bohu vynahradil.

Potřebuješ se obrátit, začít být pravdivý,  začít úplně znova přemýšlet a pečovat o výstavbu své osobnosti. Tyto základní postoje se nedají vynahradit žádnou zbožností.

 

------------------------

Poznámky:

                        /1   Ježíš neodmítl uctivou řeč Nikodéma. Ten vážil slova (byl právníkem) a byl spravedlivý. „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním." (J 3,2)

 

                       /2    Nám by mělo být jasné, že Ježíšova kázání (slova) na sebe navazují. Pochopitelně nejsou často srozumitelná těm, kteří neporozuměli předchozímu vyučování.

Představte si, že bych seděl na nějaké přednášce mediků ve 4. nebo 5. ročníku. Nic bych z toho neměl. Četli jste někdy lékařskou zprávu z vašeho vyšetření? Rozuměli jste tomu?

Mohl bych říci po té přednášce na medicíně, já jsem tomu rozuměl, všechno je mi jasné?

Taková přednáška nemůže být jasná nikomu, kdo neprošel předchozími ročníky studia.

Použitý příklad je sice trochu přehnaný, Ježíš neučí jako profesor na fakultě, ale chci silně upozornit na postup každého vyučování – i Ježíšova. 

 

Bohatý mládenec nebyl Ježíšovým učedníkem. Byl sice Ježíšem nadšen (povrchně), ale nezajímalo jej, co Ježíš říká. Proto si ani neuvědomil, že např. třetí Ježíšovo kázání je srozumitelné tomu, kdo zná druhé a druhé je srozumitelné pouze na základě prvního kázání.

 

                        /3  Zde nejde o samotný hřích, hříchy přece mohou být odpuštěny a nemusíme se s nimi dál trápit. Jenže náš mladík není upřímný, není poctivý ani k

 sobě. Nedá se s ním nic dělat. Byl by dobrým dvořanem, v některých institucích by možná udělal velikou kariéru, ale nemůže být Ježíšovým učedníkem. Nakonec se ukázalo, že o „kariéru“ s

 Ježíšem nestál. Vydal se jinou cestou. 



11. října 2009