30. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Jr 31,7-9; Žid 5,1-6; Mk 10,46-52
Datum: 25. 10. 2015
K prvnímu čtení.
Až donedávna bylo důležité patřit do nějaké skupiny. Jednotlivec tolik neznamenal a sám se nikdo nemohl mnoho prosadit. Patřit do významné, bohaté a mocné skupiny bylo výhrou.
Být Čechem není málo (trochu jsme přispěli k lepšímu světu), ale snažit se být křesťanem, smět patřit do Božího lidu, přináší větší program.
Z izraelských kmenů se nejvíce držel Hospodina Juda – proto se o něj může Hospodin starat.
Nestačí jen mít otce, máme spolupracovat s otcem, od něj můžeme získat nejen dědictví, ale i životní moudrost.
Ne všichni Judovci se vrátili z babylonského zajetí. Někteří v exilu získali slušné postavení, jiní splynuli s pohany. Začít budovat v rozvrácené otčině a budovat společenství s lidmi poničenými válečnými událostmi je náročné. /1
Efraim byl prvorozeným synem Josefovým. To je odkaz na hledání spravedlnosti podle Hospodina.
 
K evangeliu.
Mocné zajímá poddaný jen kvůli jejich prospěchu. (Naše vláda svévolně prolomila limity těžby uhlí, životní prostředí Západočechů ji nezajímá.)
Pro Boha má cenu každý člověk, i postižený, i ten, který se vlastní vinou dostal na okraji společnosti.
Kupodivu mezi těmito lidmi jsou lidé „chudí“, kteří vidí, že sami mnoho neznamenají. /2
 
Izrael byl vychováván Hospodinem. Od Mojžíše k Ježíšovi došel k obdivuhodně velikému praktickému soucitu. To neznamená, že každý v době Ježíšově měl soucit s lidmi postiženými.
Pamatuji, jak se dříve někteří lidé špatně chovali k postiženým. /3
 
Ježíšova pozornost i k lidem nemocným na těle i na duchu je jedinečná a převratná. Uzdravoval je nejen na těle. /4
 
Slepci byli chudáci, nemohli se vzdělávat, stávali se žebráky. Slepotu tenkráte lidé často považovali za trest od Boha.
Tento slepec si uchoval selský rozum. Ježíše rozpoznal jako člověka božího – na rozdíl od vzdělaných.
Stal se učedníkem Ježíšovým.
Jeho prosba je naší modlitbou.
Zdraví je jistě velikou hodnotou. Často jsme zklamaní, že Bůh nevyslyší naše prosby za nemocné …
Ale je pravda, že často toužíme jen po zdraví, o dar „nového  vidění“ už tolik nestojíme. Utíkáme se do své zbožnosti. Ptávám se sám sebe, zda bych se tenkráte stal Ježíšovým učedníkem. Kolik lidí rozpoznalo, že Ježíš přichází od Boha. Mnoha lidem vadily Ježíšovy názory. Nešli k němu. „K nazaretskému nepůjdu, to je modernista.“
 
I my jsme se uvelebili ve svých náboženských názorech a nové poznání Boha často odmítáme.
Uvedu vlastní příklad. Od baroka používáme při Večeři Páně bílé hostie. „Pro Pána Ježíše jen to nejlepší.“ Tak se pro pečení hostií začala používat vejražková mouka. Tím jsme se ale připravili o velikou výpověď chleba. Ježíš záměrně a názorně použil obyčejný chléb, abychom viděli, že Ježíš je pro nás důležitý jako chléb. Nepoužil koláče nebo něco „lepšího“, co si nemohli dovolit chudí lidé.
Rozumím té Ježíšově „řeči“, ale když někdy k Večeři Páně použiji chlebovou placku, připadá mi to trochu zvláštní. I já jsem zvyklý na bílé hostie a musím sám sebe přesvědčovat, že použití chleba je v pořádku. I já jsem konzervativní člověk.  
Některým lidem vadí už jen jiné slovo při liturgii, než na jaké byli dosud zvyklí. Co by dělali, kdybych do monstrance vložil kus obyčejného chleba. To by byl poprask! (Hned by se ukázalo, na čem rajtujeme – na svých zvycích, ne na podstatě. Nerozumíme mnoho Ježíšovi. Odmítáme-li i dnes jeho názory (i když ho nazýváme nejvznešenějšími tituly), tím více bychom s ním nesouhlasili v jeho době. S jeho převratnými názory a postoji. /5
 
Uvedu ještě jiný příklad. Nezanedbatelnému počtu lidí – včetně řady vysokých prelátů – vadí chování papeže Františka. Své „solideo“ (papežskou bílou čepičku) František půjčuje dětem, nebo si ji vyměňuje za „solideo“, které mu přinesou lidé na setkání s ním. „Nynější papež si neváží svého velekněžského roucha („solideo“ je jeho součástí)“, tvrdí konzervativci.
„Na Zelený čtvrtek umyl nohy dvěma ženám, kriminálnicím. A jedna z nich byla dokonce muslimka.
Pán Ježíš umyl nohy apoštolům(!) a ne nějakým kriminálnicím!“, pohoršují se. „Líbá ruce ženám!“  
Jak by se asi pohoršili nad Ježíšem před dvěma tisíciletími, když se Ježíš dotýkal hříšníků a hříšných žen(!). Rozpoznali by (rozpoznali bychom my) v nazaretském rabim „Syna Davidova“, jako slepý žebrák?       
 
Lpíme na dosavadních a nepodstatných zvycích, nerozumíme „vanutí Ducha“ („vane, kde chce“, často úplně jinde než čekáme) a odporujeme mu.
Platí o nás slovo jáhna sv. Štěpána (kterému zasvěcujeme své kostely)?:  „Jste tvrdošíjní a máte pohanské srdce i uši! Nepřestáváte odporovat Duchu svatému, jako to dělali vaši otcové.“ /6
 
Víra podle evangelií je životní přitakání Ježíšovým názorům a postojům. Nikoliv zbožná prohlášení.
 

Vyhledali bychom my Ježíše a prosili jej: „Pane, ať vidím“? Nepohoršili bychom se nad ním? Stali bychom se jeho učedníky?

Jsme Ježíšovými učedníky? Nakolik na něj dáme víc než na své sebejisté názory? 

 

--------------------------

Poznámky:

                  /1     Sami vidíme, jak obtížné je budovat společnost, která by se držela Hospodina.

Náš parlament prohlásil Velký pátek za státní svátek. Najednou. Kvůli „nebezpečí běženců“. Víme, pro kolik spoluobčanů Velký pátek něco znamená, kdo se Velikonocemi nechává ovlivňovat.

(Důvodová zpráva poslanců: „Je třeba vycházet i ze současné společenské a mezinárodní situace, kdy je potřeba jasně podpořit naši křesťanskou identitu, která byla důležitým zdrojem našich humanistických, civilizačních a konec konců i demokratických tradic, oproti náporu jiných identit, které se prosazují barbarským a necivilizovaným způsobem.“)

 

                  /2     Kniha Jozue popisuje dobytí Jericha, šest dní pochodovali izraelité okolo města s archou úmluvy za troubení na beraní rohy. Při válečném pokřiku se hradby pohanského Jericha zhroutily.

Jen tehdy, budeme-li mezi svými spoluobčany váženými, získáme-li je pro dodržování Desatera, může se naše kultura obnovit k životu. Povyšování politického klerikalismu a jeho pokřikování nikoho nenadchne.

Ve 20. století nepodržela Evropu ohroženou zvrhlými ideologiemi nejen demokracie a humanismus, ale ani povrchní křesťanství.

 

                  /3     V Jordánsku jsme viděli malého kluka, který zlostně bil svého osla. (Pamatuji, jak někteří vozkové krutě bili koně. Přesto, že znali ze „zpovědního zrcadla“, že je to hřích.)

Kdož ví, jak otec toho arabského kluka zachází s dětmi. Kdyby to kluk uměl pojmenovat, možná by mně řekl: „Osla se zastáváš, ale mě se před tátou nezastaneš

.“ (Příčiny hříchů často nehledáme. Málo se ví, že u nás ještě v 19. století bylo velké procento nemanželských dětí. Kdo pracuje s lidmi a naslouchá jim, ví, jak mnoho násilí se

 i v dnešních rodinách odehrává.)

 

                  /4     Mnoho lidí právem obdivuje pozornost římského biskupa Františka k chudým a postiženým.

František nezmění jejich bídu, ale už jeho zájem, vnímavost, úcta, soucit a tělesná blízkost k nim, pro tyto lidí mnoho znamená. Můžeme se od něj učit.)

 

                  /5     Až v druhém tisíciletí, když se lidé báli přijmout pozvání k Ježíšově hostině, zavedla církev adorační pobožnost před vystaveným Tělem Páně a eucharistické průvody (k tomu vznikly monstrance) jako náhradu za Ježíšovu Hostinu.   

 

                  /6     „Nejvyšší nepřebývá v chrámech, vystavěných lidskýma rukama, jak praví prorok: Mým trůnem je nebe a země podnoží mých nohou! Jaký chrám mi můžete vystavět, praví Hospodin, a je vůbec místo, kde bych mohl spočinout?

 Což to všechno nestvořila má ruka?´

Jste tvrdošíjní a máte pohanské srdce i uši! Nepřestáváte odporovat Duchu svatému, jako to dělali vaši otcové. Byl kdy nějaký prorok, aby ho vaši otcové nepronásledovali? Zabili ty, kteří předpověděli příchod Spravedlivého, a toho vy jste nyní zradili a zavraždili.

 Přijali jste Boží zákon z rukou andělů, ale sami jste jej nezachovali!“ (Sk 7,48-53)