31. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Dt 6,2-6; Žid 7,23-28; Mk 12,28b-34
Datum: 1. 11. 2015
Dal jsem přednost biblickým textům z 31. neděle před texty ke Všem svatým, i když Slavnost budeme slavit. 
 
Jak jste minulou neděli vysvětlili dětem slova ze Ž 126: „Ti, kdo sejí v slzách, žnout budou v jásotu“? /1
 
Také jsem nestihl poznámku k velekněžství Ježíše. /2
 
         K  slavnosti Všech svatých.
Je nějaká jiná soudobá společnost, která při svých slavnostech pokaždé myslí na své zesnulé předky? My na ně a na naše svaté při každé Večeři Páně vysloveně
myslíme v modlitbách.
Svatí jsou největšími dobrodinci světa. /3
Takové množství svědků může ve světě s něčím pohnout. /4
Většinu svatých neznáme. Jména některýchsvětců nosíme. Nabídneme-li našim dětem dobrý životopis jejich křestních patronů, mohou se jim stát vzorem. Je na nás, abychom dětem ukázali i svědectví jiných
– že je v možnostech člověka Boha poznat, zamilovat si ho celou svou bytostí. Dát se do božích služeb bylo pro mnohé smyslem jejich života. /5
 
         K prvnímu čtení.
Jak vysvětlíme dětem nebo vnukům slova „Boj se Hospodina“?
 
V prvním čtení a evangeliu jsou slova, která si Izrael zvolil za základní modlitbu „Slyš Izraeli“. /6
Zajímalo by mě, kdo jste si ji přisvojil jako svou modlitbu.
 
Židé říkají, že dostali jediné přikázání: „Slyš, Izraeli“.
Naslouchání nám otvírá dveře k poznávání, k žasnutí nad láskou a péčí milujícího, k radosti a vděčnosti nad tím, jakou cenu pro milujícího máme.
 
Bůh k nám mluví srozumitelně, je geniálním pedagogem. Mluví naší řečí: „Poslouchej, Izraeli, až mě poznáš, uvidíš, že jsem pro tebe jedinečný a zamiluješ si mě celou svou bytostí.“
 
„I to, co tě učím, Izraeli, si tak zamiluješ, tak si toho budeš považovat, že to budeš svým dětem vypravovat kdekoliv a kdykoliv. ,Čeho je srdce plné, tím ústa přetékají.´
Ještě když budeš lehat do postele, budeš dětem ještě něco chtít dopovědět. A už při vstávání z postele se budeš těšit, co budeš dětem o mně vypravovat, až se probudí.
Takovou krásou je má moudrost. Budeš na ni hrdý a budeš si ji považovat jako největší skvost. Proto si, Izraeli, uvazuješ na ruku modlitební řemínky s tímto textem, proto si na veřeje domu upevňuješ schránku s těmito slovy.“
 
Dětem nebo vnukům máme a můžeme vypravovat: „Když jsme poznali, jak nás mají naši rodiče rádi, zamilovali jsme si je celou svou bytostí.“
„Když jsem se oženil, poznal jsem, že vaše maminka je pro mě jedinečná.“
(První roky života jsou rodiče pro děti jedineční. Pak přijde puberta a děti zkouší a ověřují si – někdy tvrdě – zda je rodiče opravdu mají rádi.
Neobjeví-li děti dobré rodiče do pětadvaceti let, neumí být spravedliví, může to být známka nedobrého charakteru.)
 
Dnešní otcové (někdy i matky) mají pocit, že svým dětem nemají co předat – když se děti lépe vyznají v počítači, mobilu a dalších moderních věcech.
Ale starší mají mladším předávat cenné životní zkušenosti. Uvidí-li na nás děti nebo vnukové, že si nejen osvojíme práci s počítačem nebo mobilním telefonem, ale uvidí-li, že začínáme používat i to, co v soužití s Bohem poznáváme nového, pak jim odkryjeme životní moudrost a cenu božích pokladů.
Třeba: „Až v padesáti letech jsem objevil modlitbu: ,Slyš, Izraeli´. Zjistil jsem, že je posvěcená i Ježíšovými rty, zřejmě byla i jeho nejčastější modlitbou. Tak jsem si ji předřadil před své modlitby. Podívej, co mě ta modlitba vypráví.“
 
Zrovna tak máme dětem říkat, že všechnu moudrost o soužití s Bohem a lidmi, Ježíš převedl na jednoho jmenovatele: „přikázání milovat Boha a lidi“.
(Slovo „přikázání“ je nešťastné. Lásku nelze přikázat. Ani sám sobě. Bůh nám nic nepřikazuje, pečuje o nás, učí nás rozlišovat dobré a zlé a vybízí nás k dobré volbě.)
    .
Která jiná kultura stojí na tak krásných idejích jak žido-křesťanská kultura? Můžeme dětem říci: „Až objevíš něco krásnějšího než křesťanství, nezatajuj mi to“.
 
Co znamenají Ježíšova slova židovskému teologovi: „Nejsi daleko od Božího království?“
Už jsme o tom mluvili.
 
Je dobré mít notes, do kterého si píšeme důležité věty a životní recepty. /7

Na řadu věcí sami nepřijdeme, ne vše si umíme sami odvodit, formulovat. Proto si ceníme dobrých učitelů, proto vítáme vyučování životní moudrosti.

Životní zkušenosti máme předávat dalším generacím. Na vysoké škole jim je neřeknou.

 

Svatí nás u nebeské brány nebudou zkoušet, život nás prověří. Svatí nás povzbuzují, ale nebudou se přimlouvat za vpuštění lidí do nebe, kteří jsou „pod míru božího království“.

Řeknou třeba: „Nebudeme si snižovat nebeské soužití nějakými lajdáky. Když jsme se my s pomocí boží dostali na úroveň nebešťanů, proč by to nezvládli ostatní?“  

 

Slova: „Slyš, Izraeli …“, jsou krásným pozváním. Bůh je jedinečná krása, proto se ho rádi snažíme milovat celou svou bytostí.

Ježíš později řekl svým přátelům: „Poznali jste, jak hodně vás mám rád. Naučím vás, jak mít rád druhé tak, jako já mám rád vás.“

 

Svatí byli Ježíšovou láskou nadšeni, nechali se jeho láskou nést k druhým.

 

„Svatý je člověk, kterým prostupuje světlo“, řekla holčička.

 

 

 

 

 

--------------------------------------------------

Poznámky.

                  /1     Máme štěstí, že jsme potomky předků, kteří prošli zemědělskou kulturou (na rozdíl od lovců a sběračů nebo kočovníků a sběračů. Zemědělci se naučili počítat „na zadní kolečka“, hospodařit tak, aby přečkali dobu nouze. Zimu přežili ti, kteří si vytvořili zásobu topení a potravin. V

 teplejších krajinách období sucha a horka přežili ti, kteří si obstarali dostatečné zásoby vody a jídl

a. Naši hospodáři oddělili část potravin na osivo (obilí, a dalších semen) a na sadbu (např. brambor) a nedovolili je sníst ani v

 dobách hladu (i kdyby mělo zemřít několik dětí, ale ostatní přežili). Někdy tedy seli „s pláčem“, aby se dočkali další úrody.

Kultury, které zemědělskou kulturou neprošli, s tím mají potíž, řídí se zásadou, to, co máš v žaludku, ti už nikdo nevezme. Např. řada Rómů nakoupí to, co je láká, a pak jim už nevyjdou peníze na topení a jídlo. Nepovyšujeme se nad ně, máme děkovat za dar naší kultury a objevovat dětem velikost naší kultury, učit je šetřit, dobře hospodařit a učit

je umění oddalovat požitek.

 

                  /2     V listu k židům je Ježíš označen za velekněze. Je to Ježíšova rehabilitace. Kaifáš jako velekněz proklel Ježíše, prohlásil ho za největšího zločince. Velekněz měl u židů větší autoritu než křesťanský papež. List židům říká, Ježíš je větší než Kaifáš, on nás přivádí pravou cestou do Boží náruče.

Jako označení Boha za „otce, matku, ženicha, manžela …“, je jen určitým (krásným) obrazem, ale nedokonalým, protože Bůh je větší nad všechno naše pomyšlení. I titul „velekněz“ je tedy jen přirovnáním.

Kněžství je pohanským „vynálezem“. Kněz byl prostředníkem mezi lidmi a božstvem. Věděl, jak se k božstvu bezpečně přiblížit. Vyjednával a získával přízeň božstva a usmiřoval je. Nepoučený, „nezasvěcený“, by mohl božstvo rozzlobit, přijít o život atd. 

Kněží v Izraeli měli jiné poslání. Před Hospodinem je každý odpovědný za sebe. Jenže odpovědnost je náročná, tak později otcové rodu přejímali část odpovědnosti za své lidi, předávali bohatství tradice, bděli nad poznáním Boha svých lidí, nad dodržováním spravedlnosti a pravidel dobrého soužití. Ještě později část této odpovědnosti převzal kněžský kmen Levi a pak velekněz.

Připomínám, že židovský kněz neusmiřoval Hospodina.

Poškodím-li člověka, jsem povinen mu vynahradit způsobenou škodu, např. zaplatit nabourané auto, přinést peníze za poškozenou pověst.

S Hospodinem je to – díky jeho milosrdenství – jinak. Za určitých (nám známých) podmínek nám odpouští. Nemusíme mu přinášet náhradu (to bychom se nedoplatili).

Připomínám, že smyslem „starozákonních“ oběti nebylo usmíření poškozeného, uraženého Boha.

Židům místo pravidla: „rána za ránu, modřina za modřinu, oko za oko“, bylo povoleno určité hmotné odškodnění poškozeného a „pokuta“ – zabití zvířete v

 chrámu, aby každý viděl, že zlo odnese nevinný. To byl „celopal“ – spálení celého zvířete. 

Při oběti děkovné byly na oltáři spáleny jen ledviny a střevní sádlo. Přední nohu s lopatkou a část obětovaných potravin dostal  chrámový personál (to byly naturálie levitů). Ostatní maso a zbytek přinesených potravin byl použit k

 hostině pro děkující.  (Hostina byla znamením, že Bůh poděkování přijal. Nebylo děkujícího, který by se hostiny neúčastnil. Hostina

 podstatně patřila k díkůvzdání. Když my jsme z Večeře Páně udělali především oběť, význam hostiny jsme tím potlačili.)

První křesťané žádné kněze neměli, jen presbytery a biskupy. Až později, když se křesťanství stalo státním náboženstvím, vzniklo kněžstvo a přijalo postupně roucha, insignie a tituly židovských a hlavně pohanských kněží nebo šlechty. 

 

                  /3     Slovu „svatý“ se snažíme porozumět (navzdory tomu, že se slovo „svatý“ stalo spíš nadávkou). Poznali jsme, že nám Bůh zasvětil svůj život a my jsme se nadšeně zasvětili jeho plánům s

 lidmi. Na jeho přátelství odpovídáme svým přátelstvím a přátelstvím k jeho dětem. (Mezi boží děti patří i utečenci. V

 tom není nic naivního.)

 

                  /4     Obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo

 s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. (Žd 12,1)  

 

                  /5      My i naše děti potřebujeme hrdiny. Světské celebrity nám nic nedají.

Pozoruji, jak se někteří lidé tetelí blahem, když je vyznamená Zeman nebo Klaus.

M. Zeman je sečtělý, ví, jak svévolní vládci budují svou moc. Svými nehoráznostmi znovu a znovu zkouší, co dalšího mu dovolíme (vyznamenal řadu bezcharakterních lokajů). Rektoři vysokých škol do Vladislavského sálu 28. října nepřišli. I ze solidarity s

 těmi rektory, které president už potřetí nepozval. Škoda, že se naši biskupové opět zúčastnili. Ježíš charakter Heroda (syna Heroda Velikého) včas rozpoznal, nazval ho liškou (Lk 13,32). V

 druhé polovině 80. let začalo pronásledování řeholníků jistého řádu. Volali po projevech solidarity, ale před tím sami s

 dříve pronásledovanými solidární nebyli. 

 

 

 

                  /6

Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin „Jediný“ (ve smyslu jedinečný).

A (proto) miluješ Hospodina, svého Boha, v celém svém srdci

a v celé své duši celou svou silou.

A tato slova, která ti dnes říkám, máš v srdci

a opakuješ je svým synům a mluvíš o nich, když sedíš v domě

a když chodíš na cestách a když ležíš nebo vstáváš,

a uvazuješ si je jako znamení na ruku

a jsou jako drahokam mezi tvýma očima

a píšeš je na veřeje svého domu a na své brány.          (Dt 6,4-9)                    

 

                  /7     „Co je boží království?“

„Uspořádání sebe sama a vztahů s Bohem a lidmi podle Ježíšových pravidel.“ 

              „Nejsi daleko od Božího království, umíš i protivníkovi přiznat v čem má pravdu.“ To je stěžejní postoj, bez něj do božího království nevejdeme.