32. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: 1 Kr 17,1-16; Žid 9,24-28; Mk 12,38-44
Datum: 8. 11. 2015
Židé ve svých modlitbách volají: „Otče náš, Králi náš.“ Jejich králem je Hospodin. Žádný člověk není schopen spravovat boží lid.
Ale Izraelci si kdysi na Hospodinu vyškemrali pozemského krále.
 
Izraelští králové se snažili z náboženství dělat ideologii – přihýbat si náboženství podle svých choutek.
Proroci měli a mají hájit Boží čest, a potřebné; mají bdít nad lidem božím, aby nesešel z cesty Hospodina.  
 
Achab byl jedním z nejhorších králů Izraele. Učarovala mu sidónská princezna Jezabel (od ní pochází naše jméno Ježibaba). S ní se Achab klaněl Baalovi, kterému byly přinášeny lidské oběti!
Za jeho vlády bylo vybudováno Jericho, obtíženo kletbou (Joz 6,26). Do základů hradeb byly položeny živé děti – jako oběť božstvu, od kterého žádali nepřemožitelnost hradeb. (Pohané obchodují s božstvy: „dávám, abych dostal“.)
 
Eliáš vytýkal Achabovi jeho pohanství.
„Dokud se nesrovnáš s Hospodinem, bude sucho.“ (Eliášovo jméno znamená /mým/ Bohem je Hospodin).
Tak začala tehdejší náboženská očista.
„Jakože živ je Hospodin, Bůh Izraele, v jehož jsem službách, v těchto letech nebude rosa ani déšť, leč na mé slovo.“
„Jakože živ je Hospodin“, je formule zapřísahání – oproti vyznávání Baalových kněží: „Živ je Baal.“
O Baalovi pohané věřili, že je pánem a dárcem deště, růstu a úrody.
 
Eliáš je neznámým člověkem (možná přistěhovalcem neizraelského původu, skromných práv (srv. Lv 25), třeba jako někdo ze současných utečenců). Tvrdí: „Ne Baal, ale Hospodin je pánem života.“  
 
Achab rozuměl Eliášově kritice své vlády. Král má vést lid k Hospodinu podle božích pravidel.
Achab nesnesl prorokovu opovážlivost. Na jeho hlavu vypsal velkou odměnu.
 
Země trpěla, ale bída lidí krále neobměkčila. Lidé se báli tyranského krále víc než Hospodina. (To se stále v dějinách opakuje – i dnes – lidi rádi pochlebují vládci a snaží se mu zalíbit .)
Až po vítězství Eliáše nad Baalovými proroky na Karmelu budou lidé (dav) volat: „Jen Hospodin je Bůh.“
 
Hospodin Eliáše ukryl a živil ho potravou, kterou mu přinášejí létavci (z nebes). Havrani (krkavci) jsou ale ptáci nečistí (Lv 11,15  Dt 14,14). Paradoxní, tito nečistí jsou ve službách Hospodina, zatímco Izraelité jsou nespolehliví, ti se bojí pomoci tomu, kdo je v nemilosti vladaře. I když to je prorok.
 
Když potok vyschl, Hospodin poslal Eliáše k vdově do Sarepty – to byla vlast Jezábely. „Pod svícnem bývá tma“, tam nebude Achab Eliáše hledat.
Eliáš je k vdově poslán, nebojí se jí. Možná jí řekl, kdo je. Oděv i nářečí ho navíc prozrazovalo. (Lidé na útěku někdy také řeknou, proč jsou pronásledovaní, nebo je to domorodcům jasné.)
Je možné, že vdova o stíhaném proroku slyšela, žila u hranic Izraelského území. Vypadá to, že spolu mluvili o souboji proroka Hospodinova a krále, který se „kolaboratsky“ dal do služeb pohanského božstva.
 
„Naber mi, prosím tě, vodu. A prosím tě o kousek chleba.“
„Jakože živ je Hospodin“ – to je přísaha člověka, který vzhlíží k Hospodinu. Baalovo duchovenstvo vyhlásilo, že je potřeba se víc modlit, postit se a obětovat, aby přišel déšť (tak to duchovenstvo vždy dělá, když neumí nebo nechce hledat pravou příčinu u sebe nebo na své straně). /1
„Neboj se, Hospodin se stará a postará se o tebe a tvého syna.“
Vzpomínáte na povinnost proroka, legitimovat se, že je poslán Bohem? A na povinnost adresáta ověřit si pravost posla?
Vícekrát jsme mluvili o Ježíšových slovech: „Kdo přijme proroka, protože je to prorok, obdrží odměnu proroka; kdo přijme spravedlivého, protože je to spravedlivý, obdrží odměnu spravedlivého.“ (Mt 10,41 )
Pomoc potřebnému Bůh cení. Ale rozpoznat a hlásit se ke spravedlivému, je další důležitý čin. A pomoci spravedlivému, je další ctností.
Rozpoznat proroka nebo Mesiáše je ještě vyšší známkou člověka čistého srdce (srv. Mt 5,8). Takový člověk získá ještě víc. Nejen od proroka, ale i od Boha. Otevírá se dalšímu obdarování.
 
Něco jiného je zkoušet, zda je Hospodin pravý, v dobách hojnosti a bezpečí, než v situaci, kdy si tím mohu ztížit život …
Vdova riskovala; když se ukáže, že Eliáš je pravý prorok, bude pro ni těžší odmítnout pomoc. Poskytnout pomoc může být někdy velkým rizikem. Král je mocný, královna bije „hlava nehlava“ a strach v nás pracuje …
 
Ten příběh může být pro nás letos objevný. Přistěhovalec(!)Eliáš se stal služebníkem Hospodina – na rozdíl od těch, kteří se sice narodili jako Izraelci, jenže „král byl nablízku a Hospodin daleko“ …

 

Vdova, chudá a hlavně člověk osamocený, bez zastání, pohanka (stejně jako nečistí létavci u potoka krmící Eliáše), je použitelná víc než královské kněžstvo Hospodina. Někteří nekřesťané nás mohou časem předběhnout.

 

Ježíš vdovu chválí před veřejností všech dob: „Mnoho vdov bylo v Izraeli za dnů Eliášových, kdy se zavřelo nebe na tři a půl roku a na celou zemi přišel veliký hlad.A k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, nýbrž jen k oné vdově do Sarepty v zemi sidonské

.“ (Lk 4,25-26).

Není snadné před „věřícími“ pochválit nějakého „cizince“ (vícekrát jsme si to zkusili). Ježíš v nazaretských probudil ne nevoli, ale smrtelnou nenávist!! 

 

„Varujte se učitelů Zákona!“ je vážným varováním, především pro nás duchovní, teology. Dodneška to odpovídá, od dlouhých sukní až po dobré papáníčko („jediná povolená vášeň na faře“, říká jedna bystrá pozorovatelka nás – duchovních). 

Tehdejší písmáci sice nebyli kněžími, ale na své zbožnosti si velice – stejně jako „náboženští horlivci“ – zakládali.

 

U židů pozůstalí nebožtíka týden doma truchlí, nechodí ani do synagogy. Naopak lidé místo do synagógy se chodí modlit do domu smutku a také pozůstalé potěšit.

Jenže tehdejší zbožní hlásali, že je třeba se za nebožtíka modlit celý měsíc. Pohostinnost je povinností, ale pro chudé lidi byla invaze „zbožných“ pohromou … /2

 

V podloubí Jeruzalémského chrámu staly pokladnice. Dárce nahlas ohlásil množství peněz a levita částku nahlas opakoval a úřednicky ji zapsal do patřičného spisu.

Dar vdovy byl nepatrný. (Odmala jsem čekal dopovědění příběhu, že třeba vdova od Pána Ježíše dostala nějaký „hrnéčku vař“, aby neumřela hlady. Ale o to tady nejde.)

Zřejmě dala to, co měla na denní obživu. („Třeba je na tom někdo hůře než já, do zítřka hlady neumřu.“)

 

Ježíš říká: „Ne každá modlitba je Bohu milá, ne každá mše „svaté přijímání“ …Není každý dar na kostel Bohu milý.“

Čistota úmyslu je důležitá …

Není řečeno, v jaké výši máme pomáhat potřebným.

Nikdo, ani chudý se nemá vymlouvat …

 

I ke štědrosti patří uměřenost, nemůžeme cizím dát to, co nutně potřebují k životu naše děti.

A ke všemu je třeba moudrosti. /3

 

Římský František říká: „Almužna nás má „bolet“ …

V týdnu si připomínáme sv. Martina. Legenda o rozdělení pláště s žebrákem je moudrá. Když Martin půlku pláště daroval, táhlo na něj, musel spát stočen v klubíčku, stejně jako obdarovaný, vzdal se svého pohodlí, aby ten druhý nemrzl.

 

--------------------------------------------

Poznámky:

                  /1     Opět slyšíme stejné výzvy. Např. aby Bůh vzbudil dost kněžských a řeholních povolání.

 

                  /2     To byste koukali, kdybyste četli několik stran úředního přípisu, jak vítat a hostit církevní vrchnost.

 

                  /3     Zatím jsem neporozuměl žebravým řádům. Na světě je mnoho potřebných a když zdraví chlapi zvyšují počet těch, kteří nastavují dlaně, zdá se mi to povážlivé. „Kdo nechce pracovat, ať nejí!, říká Písmo. Modlit se dá i při práci. Dělat z

 dobrovolné žebroty ctnost, je opovážlivostí.

          Za poustevníkem přišel bohatý člověk: „Prosím tě, nechám ti tady peníze, ty budeš vědět, kdo je potřebný.“

„To nemohu přijmout, slíbil jsem chudobu“, řekl řeholník. A bohatý odešel smutný.

Druhý den přišel chudý člověk v nouzi: „Prosím tě, zbožný muži, nemůžeš mi pomoci, děti mi pláčou hlady?“ „Nemám ti co dát, já žiji v chudobě“, slyšel chudák, a smutně odešel.