2. adventní neděle

Hospodin skrze proroka Barucha těší svůj lid v zajetí, Judovce, kteří přestali svádět svou vinu na druhé, na politiky, spojence, generály a dokázali si přiznat vlastní vinu. Darebákovi je třeba říci, že je darebák. Ale i lékař nemocnému, který k němu přichází, nehubuje.
Kdo o nás – hříšných – mluví tak pěkně jako Bůh?
Ta krásná oslovení Izraele stojí za promyšlení. 
 
Letošní Advent bude jiný než před rokem. Vloni jsme mysleli na válku na východě Ukrajiny. Letos se přidala válka islamistů. 
 
Pokaždé si v Adventu říkáme, že my potřebuje v sobě samých udělat cestu pro Boha, aby k nám, do nás, mohl sestoupit. Co je největší překážkou, která nám brání otevřít se Bohu?
 
O Vánocích si budeme připomínat Ježíšovu missi. To, že kvůli nám a pro nás Bůh přichází coby člověk, je až neuvěřitelné (Bůh je tak velký, že mu žádný člověk není malý).
Dnešní evangelium nás ale přivádí do doby Janových třicetin. (Ve třiceti letech mohl Izraelita kázat na texty proroků. Jan i Ježíš tak činili.)
 
Protože většina z nás neslavíme Advent poprvé, můžeme se znovu na Advent dívat s většími zkušenostmi – na celý příběh Jana i Ježíše v Izraeli.
 
Izrael žil tenkráte v politické nesvobodě (to židy usvědčuje, z nevěry Hospodinu). Ale jejich náboženský život z jejich pohledu kvete. Chrám je vyšperkovaný jako nikdy, jeho zlatá střecha září. Poutě jsou hojně navštěvovány, (kdysi Izraelité putovali do chámu jednou do roka, v Ježíšově době už třikráte) kněžstvo (saduceové) má plné ruce práce (a je bohaté), na nádvoří jsou veliká jatka. Saduceové se množstvím obětí snaží uspíšit příchod Mesiáše. I farizeové jsou neobyčejně horliví, věří, že příchod Mesiáše se dá uspíšit množstvím modliteb, postů a dobrých skutků. (Eséni se teprve připravují velikou horlivostí klášterníků a rituálním očišťováním několikráte za den.)
Jan a pak i Ježíš především těmto horlivým skupinám říkají: „Jdete na opačnost stranu, musíte se úplně obrátit (o 180°).
 
Jan i Ježíš nehlásají „křest pokání“, ale (celkové) ponoření (ponořování) „do obrácení“. /1
 
Znovu připomínám, že Izrael byl ve velké náboženské krizi, neboť vztah k Hospodinu nahrazoval skutky zbožnosti. Izraele čekala nejtěžší zkouška. Ježíš nebyl hnán nějakým termínem, ale zbožní ho honili a on potřeboval stihnout říci a vykonat vše, co potřeboval. (Proto se nezabýval nedůležitými věcmi – recepcemi nebo církevní parádou.)
Lid Hospodinův zakládající si na pravé zbožnosti, Mesiáše zavraždil. To byl největší propad Izraele. Až nad dno.
 
Jak byste popsali vinu Izraele?
 
Zkusíme si postavit proti sobě dvě dvojice.
Jan Baptista byl synem kněze, stejně jako Kaifáš (nebo Annáš). Kaifáš to dotáhl až na velekněze.
Oba měli nejlepší podmínky k tomu, aby sloužili Hospodinu …
V čem se lišili?
Proč Kaifáš selhal?
Nespěchejme.
 
V druhé dvojici si připomeňme Simeona (který se setkal s Ježíškem) a apoštola Petra, který byl Ježíšovým učedníkem. 
Co pomohlo Simeonovi, že v děcku rozpoznal Mesiáše? /2
Proč Petr odporoval Ježíšovi, že jemu(!) se nemůže stát, že by někdy zapřel svého milovaného Mistra a Mesiáše světa?
Kde udělal chybu? 
 
Izrael nedokázal tváří v tvář největšímu prorokovi (Ježíšovi) ve své sebejistotě pravé víry a zbožnosti pochybovat nebo připustit chybu: „My jsme vzdělaní a nejsme slepí! Co si to o nás dovoluješ Ježíši tvrdit?“
„Pověste toho drzouna!“
 
Apoštové a učedníci také úplně zkrachovali.
Jejich sázka na Mesiáše nevyšla.
A sami si vyčítali, že se nezachovali tak, jak se měli zachovat. (Vina je strašná. Je nějaké těžší břemeno, než selhání vůči příteli?)
 
Z tohoto pohledu vidíme, jak závažná a klíčová je Janova (a pak Ježíšova) výzva k trvalému obracení.
K trvalému obracení se na Ježíše, k neustálému porovnávání si svých názorů a jednání s Ježíšem. (Petr přece prošel Janovým ponořením do Jordánu. Ale ani obřadem našeho křtu nic nekončí, naopak začíná naše učednictví u Ježíše.

)

 

Přidejme si k našemu adventu starost s otázkou uprchlíků.

 

Vraťme se k prvnímu čtení.

Starý Izrael se dostal do babylónského otroctví proto, že byl nemilosrdný ke slabším, chudým, otrokům a cizincům a přistěhovalcům.

Cizinci, přistěhovalci a hosté měli v Izraeli svůj statut, izraelský (Hospodinův) soucit na ně pamatoval

(mohli paběrkovat na polích, atd.) Museli dodržovat sobotní klid od práce a další „právní normy“. Kdo měl zájem a přijal všech „613“ slov (přikázání) a nechal se obřezat, vstoupil do Hospodinovy smlouvy.

Těm, kteří nevstoupili i v dalších generacích zůstával dál statut cizinců, přistěhovalců a hostů“.

(Víme, jaké podmínky od přistěhovalců vyžadují Švýcaři k získání občanství, co nabízejí Kanaďané, atd.)

 

Je hanbou, že naše vláda tak dlouho prodlévá s přijetím uprchlíků. Viz „Adventní výzvu“.

 

Ježíš po svém vzkříšení vyhledal své přátele a ubezpečil je nejen o svém přátelství, ale vybavil je svým Duchem a nabídkou jeho darů a poslal je „do světa“.

 

Bylo jich obrazně řečeno „70 rodin“.

Taková hrstka, lidsky viděno – v církvi, která Ježíše proklela, v okupované zemi pohanskými Římany – měla pramalou šanci uspět. Za nějaký čas budou sami pronásledováni od mateřské církve i od Římanů.

A přece …

 

Někdy, v příhodný čas, když je určité kritické množství připravených a skvělá osobnost (nebo na jiný způsob přitažlivá osobnost, třeba Hitler, Mečiar …), si prosadí něco nového.

 

Ježíšovým učedníkům se to podařilo.

 

Ježíš nám řekl stěžejní slova (stěžejní i pro věčnost):

„Každý, kdo nějakého hladového nasytil, žíznivého napojil, ujal se uprchlíka,  

   oblékl nahého, navštívil nemocného a přišel za vězněným, je můj člověk.“ /3

 

Přiznáváme, že jsme se, my lidé západní (židovsko-křesťanské) kultury dostali do velké krize (opustili jsme Hospodina a hodnoty, které nám nabídl).

Hospodinova slova (přikázání) o přijímání uprchlíků zůstávají. (Kdo nepřijme člověka na cestě, ten se zříká Ježíše a připravuje se o nebeské království.)

Přijmeme-li uprchlíky, kteří jsou ohrožení, můžeme počítat s Boží pomocí. Kdyby se nám podařilo uprchlíkům ukázat, jaké hodnoty nabízí naše židovsko-křesťanská kultura a k

 jaké lidskosti a jakému bohatství došla, mohou si s ní srovnat kulturu své země, případně jejich jiné víry. Máme naději, že je získáme pro naší křesťanskou kulturu. Mohou se stát našimi spojenci k

 udržení naší kultury. Kdyby se nám to – s Boží pomocí – podařilo, zažijeme, že Boží pomoc funguje. Mohlo by to být dokonce důkazem použitelnosti křesťanství i pro řadu našich spoluobčanů, kteří nějakým způsobem v

 Boha nedoufají.

My nemusíme propadat strachu z uprchlíků, které jsme ještě ani neviděli.

Obrácení se k Bohu může a má vyústit k důvěře Bohu a k jeho službě světu.

 

Jako přílohu posílám text Prof. Tomáše Halíka. /4

Pro mnoho lidí na světě se stal světovou osobností. Řada biskupských konferencí si jej po několik let zvala, aby pro ně vedl duchovní cvičení. (Naše biskupská konference to neučinila. Známe to, nikdo není doma prorokem, říká Ježíš. Ani ve své zemi, ve své farnosti nebo rodině.) 

 

Máme koho se držet: římského biskupa Františka, T. Halíka, řady dalších skvělých osobností.

A samozřejmě „životem a obětavou smrtí“ prověřeného Ježíše.

S tím a s jeho názory a činy se můžeme stále poměřovat.

 

----------------------

Poznámky:

                  /1     To si stále připomínáme. Jak to, že u nás nikdo nedbá na pečlivé překlady Písma a zavádí posluchače na slepou kolej? To máme v popisu práce a ne stříhat pásku v

 tunelu Blanka nebo podobné akce.  

 

                  /2     Kdo říká, že to byla milost boží, nebo kdo říká, že je to tajemství, ať si dá „pětku“. Ve škole by za takou odpověď dostal navíc poznámku, že je drzý.

Co znamená, že „Simeon byl to člověk spravedlivý a zbožný, očekával potěšení Izraele“?

Už jsme si to vícekrát vysvětlovali a mně už nebaví stále mizerným učedníkům opakovat látku. Ať si to najdou. 

 

                  /3     Ještě k tomu přidal další ustavující slova: 

„Blahopřeji každému, kdo ve svém poznání a lidskosti neustrnul a hledá dál

                                                                             (blahoslavení chudí v duchu).

Blahopřeji vám, kterým nejsou lhostejní plačící …

Blahopřeji těm, kteří neprosazují své hodnoty mocí.

Blahopřeji těm, kteří pracují pro spravedlnost,

Blahopřeji milosrdným (kdo mají milé, soucitné srdce) a nezištně pomáhají potřebným.

Blahopřeji tvůrcům pokoje …

Vážím si každého statečného, který je pronásledován pro spravedlnost. Nikomu nepřeji, aby byl tupen a pronásledován, pro hájení našich hodnot, ale každého takového oceňuji.“

 

Ježíš není naivní, vedle toho řekl: „Dávejte si pozor na vlky, zmije, svině, čubky, nejvíc na vlky v rouchu beránka  … (to nejsou nadávky, ale diagnózy).

Vyhýbejte se jim, jak jen můžete. Lituji každého, kdo na ně narazí, někdy to jinak nejde. 

Neházejte perly vepřům.“ 

(Učíme se určit, kdo v blízkosti Ježíše byl vlkem, zmijí … , vlkem v rouchu beránka.)

 

                  /4     Pakt z katakomb - upravená podoba přednášky Tomáše Halíka na Papežské Gregoriánské univerzitě v Římě k 50. výročí ukončení 2. vatikánského koncilu. Publikováno 5.12.2015 v LN – Česká pozice.