2. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Iz 62,1-5; 1 Kor 12,4-11; J 2,1-12
Datum: 17. 1. 2016
Nejprve poznámku k druhému čtení. Jaké dary jsem od Ducha dostal? A o jaký (další) dar usiluji?
 
Hospodin uzavřel smlouvu s Abrahámem a jeho potomky, /1  později s Mojžíšovým lidem.  /2
U proroků pak čteme výslovně, že jde o smlouvu manželskou. 
V našem prvním čtení je Sión (Izrael, lid boží) nazván: „Mé potěšení“, „V manželství daná“, „Snoubenkou“, „Nevěstou“. Ženich svou nevěstu obdivuje … a obdarovává něžnými osloveními.
 
Svatba v Káně je bohatá svým obsahem.
Ježíš přichází jako Ženich (Gabriel je družbou – Marie je prvotinou Izraele zastupuje nás, Jan Baptista je přítelem ženicha).
 
Počátkem Ježíšových znamení (že přichází od Boha) je proměnění vody ve víno výtečné kvality.
Největším svědectvím a znamením Ježíšovým je ale jeho manželská láska k nám (přesto, že jsme  nehodnou nevěstou), znovu a znovu potvrzované jeho svatební Hostinou.
Bůh svůj Lid (od počátku lidstva, včetně nás), žádá o ruku; smíme patřit do množiny tvořící nevěstu.
 
Marie je prvotinou Izraele. Od ní se učíme jak dorůst na úroveň manželky, která si rozumí se svým Ženichem a je použitelná pro spolupráci. „Jedno tělo a jedna duše.“
 
Marie je skvělá Ježíšova učednice. (Ježíš svým rodičům dával biblické hodiny.)
 
Hledali jsme, co znamenají Ježíšova slova: „Ještě nepřišla má hodina.“
Ježíše nikdo přemlouvat nemusí.(Nikomu není tak vlastní obdarovávat lidi, prokazovat jim přízeň a pomáhat jim, jako Bohu. Nikdo není štědřejší, milosrdnější a nápaditější, než Bůh.)
Bůh je vždy připraven, ale nám je třeba přípravy.
Ježíšovým slovům rozumíme takto: „Ještě nejsou připraveny podmínky …“
 
Ježíšova matka, první učednice Páně, radí i nám: „Kdyby od vás Ježíš chtěl cokoliv, udělejte to.“   
Ti, co obsluhovali na svatbě v Káni, nám dali výborný příklad, i když se jim Ježíšův pokyn mohl zdát nesmyslný (všichni už rituální lázní – mikve prošli).
I Ježíšovi první učedníci později poslechli, když jim Mistr např. řekl:
        „Petře, vyjeďte na moře.“
        „Nasyťte z pěti rohlíků a dvou rybek zástupy.“
        „Běžte naproti do vesnice a přiveďte mi osla.“ 
 
„Připravit podmínky“ (k zázraku, k novému obdarování) např. znamená:
Abys mohl dostat auto a jezdit s ním, potřebuješ projít autoškolou.
Aby se nám po nedorozumění podařilo znovu si porozumět – abych byl schopen vyslechnout druhého, neskákat mu do řeči, abych byl případně schopen si přiznat svou chybu, uměl se omluvit nebo odpustit druhému – k tomu všemu potřebuji dozrát já, i druhá strana.
 
Umím-li o svém trápení mluvit s Bohem a umím-li mu naslouchat, moje dozrání se urychlí, budu připraven, vytvořím podmínky pro boží obdarování. /3
(Jak vypadá moje modlitba, mé rozhovory s Bohem? Žebrák stále jen nastavuje ruku k almužně a žebrá. Učedník se Mistraptá a naslouchá mu, aby se od něj co nejvíce naučil.) 
 
Větu: „Udělejte všechno, co vám Ježíš řekne“, bychom si měli napsat vedle věty: „Copak jsem vám neříkal … ?“ (Ježíšova slova rodičům při nalezení Ježíše v chrámě.)       
(Nazpaměť známe důležitá pravidla, vybraná slova a důležité vzorce. Ve svém notesu učedníka a v paměti máme mít základní slova pro křesťanský život a soužití.) /4
 
Ježíš na svatbě v Káni zachránil svatebčany před trapasem s nedostatkem vína. Obdaroval je vínem nad všechna očekávání.
 
Vážili bychom si toho, kdyby na naši svatbu přišel Ježíš?
 
Mimochodem, komu z nás nebyl Ježíš na svatbě?
Jak nás to povzbudilo a poznamenalo? (Pokud jsme to tenkráte nestihli nebo nevěděli, nic není ztraceno.)
 
Svatba v Káni je počátkem Ježíšových znamení vypovídajících o Ježíši – kým pro nás je.
 

Kdo čte evangelia podruhé, ví, že Ježíš svou poslední velikonoční večeři povýšil na svatební hostinu se svou nevěstou. 

Učíme se Večeři Páně porozumět a přijímat.

 

Pokročilejší učedník nad to ví, že naše společné jídlo u rodinného stolu po Večeři Páně můžeme a máme propojit s Ježíšovou Hostinou v kostele. /5

 

Nechce se nám slyšet, že mše je Hostinou Beránkovu. Raději naříkáme, že nám nefungují náboženské rituály. /6

 

Odvážíme se přijmout Večeři Páně jako opakování svatební hostiny? Přistoupíme na opakování Ježíšova  svatebního slibu?

Někdo přichází na mši ke splnění náboženské povinnosti.

Někdo přichází pouze jako host na svatbu (tomu stačí se patřičně ustrojit a způsobile se chovat).

Někdo přijmeme pozvání být nevěstou Velikého krále.

Být hostem je samozřejmě méně náročné. Svatební slib ženicha je pobídkou k odpovědi nevěsty: „Odevzdávám se ti …  Přijímám tě … Navždy … Jsem tu pro tebe. “

 

Kdo je chudý duchem, kdo je hladový po přátelství, kdo žízní po porozumění s Bohem, kdo chce být uzdraven ze své bídy, kdo chce ve svém manželství dávat svému partnerovi lásku

, kterou dostává od Ježíše, je zván. /7

 

Znovu a znovu slyšet Ježíšovo vyznání, jeho svatební slib, nás pozvedá. Život nás okopává, jsme přehlíženi, ponižujeme jiné i sebe. Ježíšovo vyznání nás uzdravuje a nabíjí novou silou.

 

Chystáme se na ekumenickou bohoslužbu.

Před týdnem jsem připojil text o bohatství křesťana. /8

Ptal jsem se, zda to bohatství ze křtu také platí pro křesťany nekatolické. K čemu jste během týdne došli?

 

My vyznáváme, že Ježíš je skutečně přítomen při čtení Písma, vyznáváme, že Ježíš je skutečně přítomen ve shromáždění pokřtěných – pokud se shromáždili v jeho jménu (to znamená v

 Ježíšově postoji k Otci a lidem, s touhou Ježíši porozumět a následovat ho v jeho způsobu života jako jeho učedníci).

Tak církev vyznává nejen ve svých dokumentech. Platí to i u nekatolických křesťanů?

Víc toho o nich subjektivně tvrdíme, než víme. Nejen o jejich porozumění Ježíšově Hostině. Bylo by dobré s nimi o Eucharistii mluvit.

Ale nejprve se my sami potřebujeme dovzdělat. A naučit se mluvit o Eucharistii v rodině. Odcitování Katechismu nestačí.

I mezi námi najdeme řadu různých názorů na Eucharistickou přítomnost Krista v jeho Těle a Krvi.

Dětem se dostává jen pár základních informací a mnoho z nich se ani v dospělosti už nedovzdělává.

Povýšenecký postoj je nejen trapný, je hříchem. Kdyby se bratři protestanté ušklíbali nad našimi malými znalostmi Písma, bylo by nám to nepříjemné. /9

 

K přípravě vám nabízím dva texty papeže Františka. /10

 

Má odpověď na otázku výše: I u protestantských bratří je Ježíš skutečně přítomen při naslouchání Božímu slovu a v jejich shromáždění ve jménu Ježíšově (to říká i naše církev ve svých dokumentech).  

Než se vyslovíme o Eucharistické přítomnosti Krista při nekatolických bohoslužbách, radím každému, aby se dovzdělal.

 

V dětství nám některá jídla nechutnala, řadě věcí jsme nerozuměli (jinak porozumí svatbě pětiletý, jinak patnáctiletý a jinak manželé slavící zlatou svatbu), ale časem jsme mnoho nových věcí objevili a k

 ledasčemu dorostli. Jako druzí mnohé odkryli nám, tak i my si můžeme navzájem ukazovat krásu, s kterou jsme se už setkali. Platí to i v

 porozumění Božímu slovu.

 

---------------------

Poznámky:

                  /1     Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země." (Gn 12,2-3)

                         Hospodin řekl Abramovi: „Já jsem Bůh všemohoucí, choď stále přede mnou, buď bezúhonný! Mezi sebe a tebe kladu svou smlouvu: Staneš se praotcem hlučícího davu pronárodů. Tvé jméno bude Abraham. Určil jsem tě za otce hlučícího davu pronárodů.

 Převelice tě rozplodím a učiním z tebe pronárody, i králové z tebe vzejdou.

 Smlouvu mezi sebou a tebou i tvým potomstvem ve všech pokoleních činím totiž smlouvou věčnou, že budu Bohem tobě i tvému potomstvu.

 A tobě i tvému potomstvu dávám do věčného vlastnictví zemi, v níž jsi hostem, tu celou zemi kenaanskou. A budu jim Bohem. Znamením mé smlouvy mezi mnou a vámi i tvým potomstvem, kterou budete zachovávat, bude toto: Každý mezi vámi, kdo je mužského pohlaví, bude obřezán. Svou ženu nebudeš už nazývat Sáraj, její jméno bude Sára (to je Kněžna).

 Požehnám ji a dám ti také z ní syna; požehnám ji a stane se matkou pronárodů a vzejdou z ní králové národů." (Srv. Gn 17,1n)

 

 

                  /2     Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země.

 Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým. Všechen lid odpověděl jednomyslně: "Budeme dělat všechno, co nám Hospodin uložil." (Srv. Ex 19,1-8

)

Hospodin ti prohlašuje, že budeš jeho lidem, zvláštním vlastnictvím, vyvýší tě nade všechny pronárody.

Budeš mu chválou, věhlasem a okrasou, budeš svatým lidem Hospodina. (Srv. Dt 26,16-19)

Smlouva je znovu uvedena v Dt 28, Dt 29, Dt 30.

 

                  /3     Čím déle žijeme s druhým, s rodiči, partnerem, s Bohem, tím snadněji mě napadne, co by v této určité situaci řekl „ten druhý“. I v situaci, v

 které se naši rodiče neocitli, můžeme usoudit, co by řekli nebo nám poradili. O Bohu to platí ještě více, čím víc rozumím jeho moudrosti, tím snadněji mě v

 modlitbě napadnou patřičná místa v Bibli, které mi ukáží světlo …

My, lidé, se těžko vžíváme do druhého, ale Bůh nám beze zbytku rozumí.

My, lidé, jsme někdy bezradní, Bůh nám nikdy neřekne: „Tady je rada druhá. S tím nemohu nic udělat.“ 

 

                  /4     Např.: 

„Nebudeš šířit falešnou pověst.

  Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo.

  Nemlč ke zlu.

  Zhřeší-li tvůj bratr, jdi za ním, dá-li si říci, získal jsi svého bratra …

  Máš-li něco proti druhému, řekni mu to ...

  Odpusť druhému, přizná-li svou chybu a prosí-li tě o odpuštění.

  Jednej s druhým tak, jak by sis přál, aby jednal s tebou.

  Buď tvůrcem Božího pokoje.      … “ 

 

                  /5     První křesťané podávali u večeře Páně „tři chody“: nejprve Tělo Páně, pak byla hostina a po ní se podávala Krev Páně.

 

                  /6     Přiznáváme, že naše rituály jsou vyčpělé (bez barvy, chuti a vůně), nesrozumitelné a zasuté pozdějšími nánosy. Od Ježíšovy svatební hostiny jsme odešli ke slavení velekněžské Oběti. To, co patří ke společnému Stolování

, jsme potlačili a překryli to ceremoniemi z pohanských císařských slavností. Co má u rodinného židovského slavení jedinečné krásy a hloubky co dělat procesí, honosná a nepraktická roucha, insignie a šperky? Trůny, měnění čepic, složité okuřování kadidlem, zvonění atd.?

II. vatikánský koncil nás vybídl k hledání porozumění Ježíšovým záměrům a k návratu slavení prvotní církve. K častému vysvětlování symbolů rituálů (židé na to nezapomínají).

Koncil vykročil ke srozumitelnějšímu slavení, ale my jsme ze strachu začali brzy couvat a zabouchávat dveře.

 

                  /7     Nikdy se nám nepřejí úsměv druhých, pozdrav, nabídka pomoci, … vyznání a ujištění: „Mám tě rád“.

 

                  /8     Opakuji:  Obřadem křtu Bůh prohlašuje:

    „Jsi mou milovanou dcerou, milovaným synem.

Máš trvalé místo v mé náruči. Všude, kde jsi, jsem s tebou. Budu tě učit rozlišovat dobro od zla. Navždy tě budu zachraňovat ze zla.“

Pokřtěný vstoupil do smlouvy Boha se svým lidem. Má budovat vztah s Bohem, má naslouchat jeho slovům v Písmu, aby jim porozuměl.

Křtem patříme do království kněží – každý má přímý přístup k Bohu. (Královské kněžství je základní. Služebné kněžství není vyšší; je určené jiné službě.)

Víme, že vším dobrým spolupracujeme na dotváření světa a budování božího království.

Od křtu jsme Ježíšovými spolupracovníky.

Máme trvalé místo u stolu Ježíšovy hostiny.

Z titulu královského kněžství může pokřtěný číst slovo boží při bohoslužbě.

Může podávat a přinášet Tělo a Krev Páně jiným.

Křtem dostal pověření ke zvěstování dobré zprávy: „Bůh o nás pečuje a je milostivý …“

Může a má slavit (všechny) svátosti.

Při slavení Večeře Páně může a má pokřtěný koncelebrovat – slavit s druhými.

Každý pokřtěný může a má při Večeři Páně s Duchem božím proměňovat sám sebe do Ježíšovy podoby – aby byl s ostatními důstojnou nevěstou Kristovou.

Pokřtěný může v manželství dávat sám sebe druhému. (Muž a žena se manželským slibem odevzdávají jeden druhému a přijímají druhého za manželku a manžela. Jáhen, kněz, biskup pouze asistují při sňatku, jsou pouze svědkem – kvalifikovaným, úředním

.)

Pokřtěný může a má předávat život svým dětem, vzdělávat je a vychovávat podle boží moudrosti. Je pro své děti prvním božím  poslem – andělem.

Má svým dětem žehnat (ne méně než Izraelité) a má vědět, k čemu ho žehnání zavazuje.   

Každému pokřtěnému Duch boží nabízí své dary, aby je rozvíjel a odpovědně s nimi hospodařil.

Každému pokřtěnému je svěřena v nějaké  míře pastýřská péče (např. rodičovství, služba potřebným, obci, společnosti …) a prorocká služba (hájit čest Boží proti nespravedlnostem, zastávat se obětí). 

 

                  /9     Vícekráte mě evangeličtí faráři pozvali na svou pastorálku jako přednášejícího hosta (o Večeři Páně, o Ježíšově matce, o svátosti smíření, atd.), my jsme nikdy evangelického faráře nebo farářku nepozvali.

Máme se co od nekatolických farářů (a bratří ve víře) učit, jejich biblické vzdělání a znalost Písma jsou obdivuhodné.

 

                  /10     Poselství papeže Františka účastníkům ekumenického setkání katolických a letničních křesťanů ve Phoenixu v Arizoně z května 2015:

„Mám od vás pozvánku na slavnost jednoty křesťanů, na tento den smíření. Chci se k vám připojit odsud. “Otče, ať jsme jedno,... aby svět uvěřil, že jsi mne poslal.” To je výchozí text k vašemu setkání: Kristova modlitba k Otci o milost jednoty.

Dnes budu s vámi duchovně a celým svým srdcem. Budeme společně hledat, budeme se společně modlit o milost jednoty. Jednota, která se rodí mezi námi, je jednota, která začíná ve znamení jednoho křtu, který jsme všichni přijali. Je to jednota, kterou hledáme na společné cestě. Je to duchovní jednota modlitby jedněch za druhé. Je to jednota našeho spole

čného úsilí jménem našich bratři a sester a všech, kdo věří ve svrchovanost Krista.

Drazí bratři a sestry, rozdělení je rána na těle Kristovy církve. A my nechceme, aby tato rána zůstala otevřená. Rozdělení je dílo otce lži, otce nesvornosti, který dělá všechno možné, aby nás udržel rozdělené.

Dnes společně, já zde v Římě a vy tam, budeme žádat našeho Otce, aby seslal Ducha Ježíšova, Ducha svatého a dal nám milost, abychom byli jedno, “tak, aby svět mohl uvěřit”. Mám pocit, jako bych říkal něco, co může znít kontroverzně nebo možná dokonce hereticky. Avšak je tu někdo, kdo ví, že navzdory našim odlišnostem jsme jedno. Je to ten, který nás pronásleduje. Je to ten, který dnes pronásleduje kře

sťany, ten který nás pomazává krví mučednictví. On ví, že křesťané jsou Kristovými učedníky: že jsou jedno, že jsou bratři! Nezajímá ho, jestli jsou evangelikálové, pr

avoslavní, luteráni, katolíci nebo apoštolští… to ho nezajímá! Jsou to křesťané. A krev mučednictví sjednocuje. Dnes, drazí bratři a sestry, prožíváme “ekumenismus krve”. To nás musí povzbudit, abychom činili, co činíme dnes: modlili se, vedli společně dialog, zkracovali mezi sebou vzdálenosti, posilovali naše pouta bratrství.

Jsem přesvědčený, že to nebudou teologové, kdo mezi nás vnesou jednotu. Teologové pomáhají, teologická věda nám pomůže, ale pokud budeme spoléhat, že se teologové navzájem shodnou, dosáhneme jednoty až v den po dni posledního soudu. Duch svatý působí jednotu. Teologové jsou nápomocni, ale více nápomocná je dobrá vůle nás všech, kdo jsme na této cestě a máme srdce otevřené Duchu svatému!

Se vší pokorou se k vám přidávám jako další účastník tohoto dne modlitby, přátelství, blízkosti a reflexe. V jistotě, že máme jednoho Pána: Ježíš je Pán. V jistotě, že tento Pán je živý: Ježíš je živý, Pán žije v každém z nás. V jistotě, že On seslal D

ucha, kterého nám slíbil, tak aby se tato “harmonie” mezi všemi Jeho učedníky mohla realizovat.“

 

                         František 15. listopadu po večerní bohoslužbě v evangelicko-luteránském kostele v Římě odpovídal na otázky shromážděných. Jedna žena, jejíž manžel je katolík,

 se chtěla dozvědět, co má udělat pro to, aby mohla přistupovat k eucharistii.

„Jmenuji se Anke de Bernardinis, a stejně jako mnoho jiných žen v našem společenství, i já jsem se vdala za italského katolíka. Jsme spolu šťastni. Mnoho let už spolu prožíváme radosti i smutky. Ale to, co mě mrzí, je, že jsme rozděleni ve víře a

 že se společně nemůžeme účastnit Večeře Páně. Co můžeme dělat, abychom s manželem konečně dosáhli společenství i v této věci?



Papež se začal ptát sám sebe, co je to Večeře Páně. „Není jednoduché odpovědět Vám na otázku týkající se účasti na Večeři Páně, zvláště pak v přítomnosti takového teologa, jakým

 je kardinál Kasper. Mám obavy!“, řekl římský biskup.

„Myslím na to, co řekl Pán, když nám dal tento příkaz: 'To čiňte na mou památku.' A když se účastníme Večeře Páně, připomínáme si a následujeme to, co dělal sám Pán Ježíš.

 A Večeře Páně jednou nastane, bude tu konečná hostina v Novém Jeruzalémě, ale ta bude poslední. Sám si kladu Vaši otázku a nevím, jak mám na ni odpovědět. Ptám se tedy, jestli účast na večeři Páně je cílem cesty nebo je

 pokrmem na cestě při společném putování? Nechávám tuto otázku teologům, těm, kteří rozumějí“, řekl papež. Pak řekl: „Pravdou je, že v

 určitém smyslu něco sdílet znamená, že mezi námi není rozdíl, že máme stejnou doktrínu, zdůrazňuji to slovo, slovo, které je těžké k

 pochopení – ale já se ptám: nemáme snad stejný křest? A jestliže máme stejný křest, musíme putovat společně.

Vy zde svědčíte o cestě, která je velmi hluboká, protože je to cesta manželství, rodiny, lidské lásky a sdílené víry. Máme stejný křest. Když se cítíš být jako hříšnice – také já sám cítím, že jsem velkým hříšníkem – jestliže se tvůj muž cítí být hříšníkem, předstoupíš před

 Pána a prosíš Ho o odpuštění. Tvůj muž dělá stejnou věc. Jde za knězem a žádá o

 rozhřešení. To jsou prostředky, které udržují křest naživu. Když se spolu modlíte, křest roste, sílí. Když učíte děti, kým je Ježíš, proč přišel Ježíš na svět a co pro nás udělal, děláte to stejné, ať už

 v jazyce luteránském nebo v jazyce katolickém, ale je to stejné.“ A papež pokračoval dále: „Jak to je s Večeří Páně? Jsou

 otázky, které si může zodpovědět každý sám, pouze pokud je upřímný sám k sobě a také s tím nevelkýmteologickým 'světlem', které mám. 'To je mé tělo. To je má krev', řekl Pán. 'To čiňte na mou památku', a to je

pokrm na cestu, který nám pomáhá v našem putování.

František zmínil svého známého, protestantského duchovního. Řekl: „Kdysi jsem se intenzivně přátelil s biskupem episkopální církve, který měl 48 let, byl ženatý a měl 2 děti a

toto ho znepokojovalo – manželka katolička, děti katolíci a on byl biskupem. V neděli svoji ženu i děti doprovázel na katolickou mši a následně se vydával do svého společenství. Byl to krok k účasti na

Večeři Páně. Pak v tom pokračoval, až ho Pán povolal do svého domu, byl to spravedlivý člověk. Na Vaši otázkuodpovím pouze

otázkou: Jak to mohu s manželem udělat, aby mě Večeře Páně provázela na mé cestě? To je problém, na který si musí každý odpovědět. Jedenmůj přítel, který byl pastor, mi jednou řekl: 'My věříme, že Pán je tam přítomen. Je přítomen. Vy věříte, že Pán je přítomen.

A pak tedy, jaký je rozdíl?'Ach, ta vysvětlování, interpretace. Život je větší,

než vysvětlování a interpretace. Vždy vycházejte ze křtu. 'Jedna víra, jeden křest, jeden Bůh.' Tak nám to říká Pavel aodsud vyvozujte důsledky. 'Nikdy

si netroufnu dát povolení takto činit, protože to nespadá do mých kompetencí. Jeden křest, jeden Pán, jedna víra. Promluvte s Pánem a jděte dopředu. Více si říci netroufám“, ukončil papež.