3. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 1,1-4 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Neh 8,2-10; 1 Kor 12,12-30; Lk 1,1-4; Lk 4,14-21
Datum: 24. 1. 2016
K otázce před týdnem: Jaké dary jste Duchu Božímu přiznali, čím vás obdaroval? (V Písmu je popsáno přes 40 darů Ducha božího.)
 
K druhému čtení.
Je týdnem modliteb za jednotu křesťanů. Modlitba je snahou o setkání s Bohem. Máme mu naslouchat. Modlitba nemá pohnout Bohem, ale námi. 
Jsou i nekatoličtí křesťané křtem přijati k Ježíšovu novému tělu? Jsou méněcenní? Můžeme je odstrkovat od Ježíšovy hostiny?
 
První čtení popisuje obrácení se Judejců k Hospodinu po navrácení z babylonského otroctví.
 
Opravte si, prosím, čtení: „Kněz Ezdráš přinesl svitek Tóry …“ a následující místa. /1
 
Výzva Jana Baptisty a později Ježíše: „Obraťte se k Hospodinu“, souzní s obrácením Judejců popisovaným v knize Nehemiáše.
 
Nutnost obracení se k Bohu, změna smýšlení o Bohu, je nezbytná pro život s Bohem. Platí to pro celý Boží lid i pro každého jednotlivce. Po celý náš život máme poměřovat své názory s názory Boha. V Ježíšově škole nejsme Mistry, jen učedníky.
 
Z božího vyučování rádi uhýbáme jako školáci, ulejváci. Proces „obrátit se“ jsme vyměnili za „činit pokání“. Pokání znamená potrestání. /2
Vydávat „obracení se“ za „pokání“, je nepřesné a zúžené.
O pokání se v církvi mluví, o obracení se nemluví. Nestavíme boží království podle Ježíšových plánů, ale podle vlastních nápadů. Více se oháníme „Učitelským úřadem církve“, než abychom jednali podle Ježíšových slov (viz Mariina slova na svatbě v Káni: „Udělejte všechno, co vám Ježíš řekne.“).
 
Navrátilci z babylonského otroctví pečlivě naslouchali, čtení trvalo několik hodin (možná dní). Pamatovali si ty, kteří z jejich blízkých nepřežili válku a otroctví. Plakali z lítosti i z radosti.
Učitelský úřad církve nerozpoznal životní důležitost takového obrácení. Evropští biskupové nesvolali podobnou konferenci po 1. světové válce a nehledali, kde a v čem jsme nedodržovali Boží moudrost a upadli jsme do strašné války. Nevšimli si, že se mnoho lidí ve válečných hrůzách Bohu vzdálilo. Jejich představa o Bohu – kterou získali v povinném školním náboženství a v kostele – byla nedostatečná. Církev dále zaostávala.
Eucharistický kongres v 1935 v České republice „obrácení“ podle modelu z knihy Nehemiáše nemohl nahradit. Lék nelze nahradit zmrzlinou.  
Ani po 2. světové válce se „obrácení“ nekonalo ...
Ani po pádu komunismu před 25 roky. Žádný Eucharistický kongres to nemůže zachránit.
Evropa je dlouhodobě podvyživená, protože nenaslouchá pečlivě Božímu slovu.
Teď František změnil mytí nohou na Zelený čtvrtek. Mohou být zvány i ženy. I v takovémto malém detailu byla církev dva tisíce let hluchá k božímu Duchu a rajtovala na liteře.   
 
V síle Ducha vyšel Ježíš od Jordánu a kázal v galilejských synagógách.
U cizích získal obdiv, doma mu připravili lynč. 
Dva tisíce let to čteme a stále se to opakuje – uznáváme jen dřívější proroky a dřívější mučedníky. Současné proroky křižujeme. Jsme nepoučitelní.
Jak to, že nás Ježíšovo ukřižování dostatečně nepoučilo?
Jsme slepí a hluší. Pyšně si myslíme, jak Ježíši rozumíme. 
 
Nikdo ze sloupů nazaretské farnosti si ani nepřipustil, že jim v synagóze čte a káže prorok. Je to neomluvitelné. Izraelský lid už přes tisíc let chodil do Mojžíšovy školy.
Ještě neomluvitelnější je, že křesťané už dva tisíce let naslouchají evangeliím. Nepoučili jsme se z ukřižování Mesiáše. Naši evropští spoluobčané nám nevěří, vidí naši povrchnost a vlažnost. Někteří občas přicházejí do kostela, třeba při pohřbu, ale nic je tam nezaujme.
Mnoho lidí masově hledá duchovní potravu v New Age, v ezoterice.
Církev nesvolala pracovní konferenci, aby zjistila, proč náš způsob křesťanství lidi nepřitahuje. 
Církev nesvolala poradu, která by se ptala, zda děláme něco špatně nebo nešikovně.
Bratři Slováci teď vydali knihu Radost evangelia na Slovensku. Poctivě se ptají co jim chybí. Ale slovenská biskupská konference se zlobí …
 
Za týden uslyšíme, jak Ježíše chtěli zabít, když jim položil životně důležitou otázku, zda přijmou Mesiáše.
Jak to, že biskupové neříkají: „Když nám někdo položí otázku na tělo, nezlobme se, hledejme pravdu. ‘Pravda nás zachrání a osvobodí nás´, říká Pán Ježíš.“
My duchovní máme dávat příklad poctivého zpytování svědomí. Když nechceme chodit v rouchu kajícníků, nemáme nosit roucha honosná.
 
Mohl by se slušný politik obrátit na církevního hierarchu o radu? Který by mu asi mohl poradit?
A kterého politika zajímá Desatero? /3
 
Ježíš se nezdržoval s politiky, které nezajímalo boží království. Když Ježíš zapřísahal židy, že jim, Jeruzalémskému chrámu a celé zemi, hoří koudel u zadku, nevěřili mu.  

Proroci, kteří varují před nadcházející katastrofou, jsou církví dodneška pronásledováni. Mohl bych uvádět dlouhý seznam jmen osvícených lidí v církvi, kteří za posledních sto

let poukazovali na chyby církve a společnosti. Hrozně v církvi dopadli.

 

Dnešní společnost je dezorientována, v médiích je ohromná spousta záměrně rozporných informací. O ruském vlivu nebudiž pochyb.

Jak se v té mlze máme vyznat, jak nezabloudit?

Lidé nemají majáky, podle kterých by si porovnávali své myšlení, své pozice a směr.

 

Povím, podle čeho jsem se v život orientoval. Rodiče nám už v dětství říkali o komunistech pravdu a učili nás přemýšlet. (Někteří rodiče ze strachu udržovali děti v

 nevědomosti, sami jim vymývali rozum.)

Četli jsme doma o Albertu Schweitzerovi, M. L. Kingovi a dalších osobnostech. Potkal jsem vzácné kněze, Josefa Zvěřinu, Oto Mádra, přátelil jsem se s Tomášem Halíkem, držím se Prof. Jana Sokola. Porovnávám si názory s

 novináři, které znám. „Podle ovoce se pozná strom“, říká Ježíš.

Josef Zvěřina, Oto Mádr, Tomáš Halík jsou významní a bystří myslitelé a teologové, ale nejsou biblisté. V porozumění Bibli se držím Bohumila Bílého, Jana Hellera a jeho žáků. Mám řadu dnešních kolegů a přátel, kteří něco znají a stojí za svými slovy životem. Nikdo není neomylný, jen Bůh.

Ježíš je pro nás největším majákem …

 

Za minulého režimu pro nás nebylo největší hodnotou ani vzdělání, natož bohatství. Nezřekli jsme se Pána Boha, bez trpkosti jsme přijali, že se nedostaneme do školy. A nepovažovali jsme to za nějaké hrdinství nebo obě

ť. Rodiče nás vedli k dání přednosti vyučování náboženství před různými nabídkami sportovních nebo kulturních možností

komunistického režimu. Tak jsme se trénovali, abychom obstáli před pozdějšími režimními nebo i církevními nabídkami kariéry.

 

Dokud Ježíš mluvil o milosrdenství božím, posluchači v nazaretské synagóze souhlasně přikyvovali. Jakmile nazaretským položil otázku na tělo, bylo zle.

 

Ježíš je nesrovnatelně lepší kazatel než já. Ale co myslíte, jak by dopadl, kdyby k nám přišel kázat do našeho kostela?

Ježíš už jednou přišel, ale i dnes nám říká stejná slova. Jen je tady čte nebo vykládá někdo z nás. Nejde o kazatele nebo toho, kdo čte – zda nám je osobně sympatický, ale jde o život a životní pravdu.  

 

--------------------------

Poznámky:

                  /1     Zaměňovat „Tóru“ za „Zákon“ je zavádějící. Nejde tolik o to, že v očích židů vypadáme přihlouple. Nevážíme si pečlivosti, s kterou s námi Bůh mluví a vyučuje nás.

Ježíš a apoštol Pavel později mluví proti „Zákonu otců“ – proti svévolné tradici otců, která nedbala přikázání: „K Božím slovům nic nepřidáš a nic neubereš

.“ Ale nepečlivé překlady nerozlišují Tóru od svévolné „Tradice otců“.   

 

                  /2     Malý kluk řekne druhému, kterému ubližoval: „Tak mě kopni a budeme vyrovnáni.“ V civilním právu má trest přivést provinilce ke změně postoje a jednání. Ale vidíme, že si někdo odkroutil trest, ale nic se v

 něm nehnulo, někdo dokonce z vězení odejde horší, než byl. 

 

                  /3     Položme si otázku, nakolik svědčíme o Desateru – že jeho dodržování provází Boží požehnání?

Říkáme si, že žehnající je povinen žít hodnověrně, aby ten, kterému žehná, mohl jeho slovům věřit.

Proč církevní požehnání nemá v naší společnosti váhu? Požehnání jsme devalvovali na pár slov a křížů. Nic to nestojí a nemá žádný účinek. Žehnáme pod cenou.

Kostnické listy přinesly zprávu o rozhovoru s Ing. Arch. Vladimírem Husákem CSc, synem někdejšího presidenta v deníku SME. Vl. Husák vylučuje tvrzení arcibiskupa Jána Sokola, který po smrti G. Husáka tvrdil, že bývalého presidenta zaopatřil svatými svátostmi na smrtelném loži. Vl. Husák popisuje konec života svého otce a vylučuje, že by tvrzení arcibiskupa Sokola bylo pravdou.

O charakteru Vl. Husáka nevíme nic, ale škoda, že Ján Sokol není hodnověrnou osobou, které bychom mohli věřit víc než panu Vl. Husákovi.