1. neděle čtyřicetidenní

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Dt 26,4-10; Ř 10,8-13; Lk 4,1-13
Datum: 14. 2. 2016
Otázka z minulé neděle: „Jaký je nejnebezpečnější hřích podle Ježíše“? /1
 
Biblická čtení potřebuji uvést.
Od popeleční středy se připravujeme na slavení Velikonoc.
Jak jste v dětství tento čas prožívali? /2
Líbí se „postní doba“ vaším dětem nebo vnukům? Co si mohou myslet, slyší-li v kostele: „Ježíš trpěl rád“? Co jim na to říkáte? („Dědečku, tomu se dnes říká masochismus.“)  
 
Pro židy jsou Velikonoce slavností božího milosrdenství, věrnosti a svobody. Hospodin jim nabídl největší míru přátelství – manželství (proto o Velikonocích čtou biblickou knihu milostné poezie „Píseň písní“).
Ježíš tuto největší slavnost povýšil na „svatební slavnost Beránka a jeho nevěsty“. (Vyznáváme, že při tom byl zavražděn a že my dodneška jeho nejlepší lidi pronásledujeme). 
 
Je-li manželství nejkrásnějším obrazem přátelství Boha k nám, můžeme Velikonoce přirovnat ke své svatbě nebo k manželskému výročí (ke zlaté, stříbrné, diamantové … svatbě).  
 
Jak se připravujeme na svatbu nebo její výročí?
Nejdůležitější je ptát se sebe sama, zda jsme pro druhého partnerem na patřičné úrovni.
Ptáme se, zda jsem pro rodiče a Boha nějakou radostí (Srv.: „Budeš mu chválou, věhlasem a okrasou, budeš svatým lidem Hospodina“, Dt 26,11.16-19).
Ptáme se, jak se nám v manželství daří, zda se naším dětem doma líbí. Nebo, zda naše vnoučata mají své prarodiče za „nejlepší na světě“, zda na sebe navzájem máme dostatek času. /3
 
Podobně tomu má být s naší přípravou na slavení Velikonoc.
 
Velikonoce jsou Ježíšovým vítězstvím nad hříchem, nad smrtí, lží a nenávistí.
Evangelium znamená radostná zpráva, např. konec války – mír. Ten nejvíce očekávali vězni koncentračních táborů. Charakteristikou Ježíšova života a jeho díla je radost.
 
Z tradiční postní praxe mně je před Bohem trapně. /4
 
Lidová zbožnost nás odvedla od porozumění Bohu a těžce náš život pokroutila.  
„Smál jsem se v kostele“, pokládalo zpovědní zrcadlo za hřích.
V semináři nám spirituál říkal: „Ježíš se nám ve všem podobal, ale nikdy se nesmál.“
– „Tomu nevěřím“, hlasitě jsem namítal, „kdyby se Ježíš nesmál, nechodily by k němu děti.“
 
V kostele se s vážným obličejem pokleká, prkenně uklání a okuřuje. (Inu, k „zpřítomňování Ježíšovy oběti“ patří smrtelná vážnost.) Vyhnali jsme radost z kostelů, často i ze života. /5
Až před léty se vedla vážná diskuse, zda humor patří do kostela. (V církvi se dovoloval jen „katolický“ – podvázaný – druh humoru.)
 
Se Stvořitelem máme podobný vkus, líbí se nám rozkvetlý sad, koně, ženy/muži, spravedlnost, věrnost, odvaha, milosrdenství …
Odkud se bere radost? Od ďábla rozhodně ne, ten se jen posměšně šklebí a uspokojuje se trápením druhých. Schopnost radovat se jsme dostali od svého Tvůrce (stvořil nás ke svému obrazu).
      Vtip o italské svatbě.
Až s Václavem Havlem přišla radost na Hrad a papežem Františkem do Vatikánu. Radost slavnosti nejen neškodí, bytostně k ní patří.
Biskup Jiří Paďour se rád srdečně a hlasitě smál.
 
Na velikonoční slavnost se máme připravovat obnovou vědomí, že jsme milované dcery a synové boží. Bůh nám nabídl manželství. Velikonoce jsou výročím svatby Ježíše s námi.
Krása a radost jsou božími dary. Obojí nás má povznášet. Ježíš nám – hříšníkům – nabízí pomoc, abychom si osvojili způsob života božích dětí.
Všechno bohatství je Darem od Boha, jeho užíváním máme oslavovat Dárce. Samozřejmě už děti učíme umění jak bohatství dobře užívat. Ale umrtvování – duchovní kastrace – není cílem ani způsobem života v boží rodině.
 
K 1. čtení.
V létě jsme po několik týdnů mluvili o umění díkůvzdání. Jak se vám to daří?
Děti skrze péči rodičů, dobré jídlo a další příjemné požitky, objevují svou cenu. Podobně nás Bible učí skrze štědrost Boha a krásu stvoření objevovat jakou hodnotu máme pro Boha. „Pro tebe byl stvořen svět“, říká Tvůrce.
Za každým darem se učíme objevovat dárce, včetně Boha. Boží láska je vynalézavá. Od Boha se pak učíme, co znamená mít rád: být tu pro druhé, aby jim bylo s námi dobře a aby nám bylo dobře s nimi.
O prvotinách jsme také mluvili. Už starozákonní člověk věděl, že Bůh od nás nic pro sebe nepotřebuje. (To pohané přinášeli svým božstvům oběti, aby si získali jejich přízeň nebo je usmířili.)
 
„Bože, máme proč a zač ti děkovat“, říkali Izraelci po žních. „Desetkrát tolik, než přináším, se mi urodilo díky tvé přejícnosti. Mám víc, než kolik nutně potřebuji k životu. Tyto desátky přináším jako projev vděčnosti – pro potřebnější a abychom měli z čeho společně slavit dnešní slavnost.“
 
Být opečovávaný a obdarovávaný je velice příjemné. Každý projev boží přízně, kterého si všimneme, nás pozvedá, přispívá k lepší náladě, je nám „antidepresivem“. Přiopíjíme se ne špiritusem, ale Božím Duchem (jeho láskou). Vidíme a zakoušíme, že jsme milovanými dětmi božími. 
Ježíš viděl Otce a jeho dary člověku jako nikdo jiný. Byl z toho jako člověk, který ty dary zakouší, nadšený. Celým svým životem projevoval Otci úctu, obdiv, uznání, lásku … Jeho děkování (nejen při jeho velikonoční slavnosti) nad chlebem a vínem bylo podloženo jeho vnímavostí a oceněním v takové míře jako u nikoho z nás.
Od Ježíše jsme získali jiný, krásnější pohled na svět, na druhé i na sebe sama. Od něj víme, kým jsou naše děti. Jsou nejen našimi dětmi, ale navíc i dětmi Božími a sourozenci Ježíše.
Své děti také učíme, aby za vším dobrem viděli nejen přejícnost (a pečlivost a um a poctivou práci) druhých, ale i štědrost Boha – jako osobní dar a pozornost.
Tento přístup je krásný a elegantní.
 
Říkali nám, že v sobě máme vzbuzovat lásku k Bohu a víru.
Ale jak ze sebe máme ždímat něco, co nemáme?
V takových případech se vždy ptám: „Jak se to dělá?“
 
Odmala se všechno teprve učíme. Dětmi božími jsme se sice narodili, ale milujícímu vztahu k Bohu 
a úrovni jednání lidí z královského rodu se máme naučit. Malé dítě lásku k rodičům ještě nezná. Dostalo možnost skrze smysly, rozum a cit postupně lásku svých rodičů objevovat. Ne každé dítě si dá práci s objevováním tohoto bohatství. Ne každé dospěje k vděčnosti rodičům. Lenochovi a sobci se nechce. Podobně je to se vztahem a obdivem k Bohu.
 
Bible nás učí, jak krásu božího přátelství příjemně objevovat. Bůh to s námi umí. Koho těší přemýšlet a objevovat, kdo je spravedlivý k Bohu, rád na jeho přátelství odpoví svým přátelstvím. /6
 
V Pirkej Avot (výroku Otců) čteme: „Neříkej, až si udělám čas, budu se učit (Tóře), protože možná nebudeš mít čas.“
Nechceme čekat, až nám poteče do bot. Díky Bibli a božímu vyučování máme možnost se učit jak objevovat Lásku Boha k nám, skrze příjemné věci a zážitky. Za všechno nové, za každou příjemnost, můžeme obdivovat projevy Božího přátelství.
Nechci čekat až mně nebo mé děti potká něco nedobrého, ne až budu nemocný a slabý, ne až na smrtelné posteli, ale už teď mohu být bohatý vědomím, že jsem milován a patřím do boží rodiny.
Mohu prosit Boha o pomoc, ptát se: „Bože, pomoz mi objevovat a učit se, jak tě mohu mít více rád.
Kdo umí objevovat krásu světa, kdo objevil přátelství někoho, koho by nevyměnil za jiného, má otevřené dveře k dobrodružnému poznávání Boha. /7
 
Ďábel měl šťastné dětství, nebyl poznamenán „dědičným hříchem, a přesto si začal časem myslet, že ho Bůh nedoceňuje a že by ledacos dělal lépe než Bůh.
 
Ďábel dokáže svést i některé zbožné lidí, aby si mysleli, že ledacos vědí o Bohu a zbožnosti lépe než Ježíš.
 
----------------------------------
Poznámky:
                  /1     „Když přijdete do některého města … vyřiďte jim: `Přiblížilo se k vám království Boží.´ Když však přijdete do některého města a nepřijmou vás, vyjděte do jeho ulic a řekněte: `Vytřásáme na vás i ten prach z vašeho města, který ulpěl na našich nohou! Ale to vězte: Přiblížilo se království Boží´. Sodomě bude v onen den lehčeji, než tomu městu. Běda ti, Chorazin, běda ti, Betsaido! Kdyby se byly v Týru a Sidónu udály takové mocné skutky jako u vás, dávno by byli seděli v žíněném šatě, sypali se popelem a činili pokání. Ale Týru a Sidónu bude na soudu lehčeji než vám. A ty, Kafarnaum, budeš vyvýšeno až do nebe? Až do propasti klesneš!“  (Srv. (Lk 10,8-16)   
„Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Stavíte náhrobky prorokům, zdobíte pomníky spravedlivých
a říkáte: `Kdybychom my byli na místě svých otců, neměli bychom podíl na smrti proroků.´ Tak svědčíte sami proti sobě, že jste synové těch, kteří zabíjeli proroky.“ (Mt 23,29-31)
Největším nebezpečím a hříchem je sebejistota, že Bohu už rozumím. Náboženská pýcha, která plodí nenávist proti prorokům a proti Duchu – který nám nabízí nové a větší porozumění Bohu.
 
                  /2     Přesto, že Ježíš proti lidové zbožnost vystupoval, v církvi znovu časem vybujela. V Čechách ovlivnila i církevní slovník. Latinský ritus mluví o Čtyřicetidenní přípravě na Velikonoce. My máme  postní dobu. Na slavení Velikonoc se podle 1. preface Čtyřicetidenní máme připravovat „v radosti a horlivé lásce“  podle českého misálu v 1. prefaci postní čteme: „ve zbožnosti a horlivé lásce“.
 
                  /3     Výročí svatby našich rodičů je pro nás další příležitostí rodičům poděkovat za vše, kým pro nás jsou.
Slavíme-li výročí svatby my, ptáme se, nakolik jsme dětem příkladem k pěknému manželství a zda jim ukazujeme krásu božího přátelství. 
 
                  /4     Naše lidová zbožnost nemá ani „starozákonní“ úroveň půstu, srv. Iz 58. kap.
Naše postní praxe – újma v jídle, půst od masa nebo jiné sebezápory – odpovídá posilování vůle dětí. (Skautíci mají bobříka mlčení, nejedení nebo samoty. Učí se patnáctkrát po sobě zapálit oheň jednou zápalkou.)
Pokládat v dospělém věku něco podobného za zásluhu před Bohem, by bylo opovážlivé. 
Styděli bychom se, pokud bychom manželství nevěnovali víc úsilí než péči o odbornost a způsobilost v zaměstnání ...
 
                  /5      „Bůh má radost, když se něčeho dobrého odříkáš“, říkali nám. (Hostitel má největší radost, když hostům chutná. Nepotěšíme ho, přejídáme-li se, nevážíme-li si jídla a pohostinnosti, jsme-li sobci a neumíme-li se dělit.)
„Bůh má radost, nejdeš-li do kina“, učili nás. Dívat se na nehodnotné filmy nebo pořady nás nebaví ani neláká. Dobrá kniha nebo film jsou nám duchovní potravou. 
 
                  /6      Přiznáváme, že jsme služebníky neužitečnými, neděláme, co jsme měli udělat. Pácháme na zemi tolik zla, že někteří lidé nemohou dobrotu Boha zahlédnout. Nevím, zda bych v Osvětimi – přes dým, zápach, zoufalství a bídu, způsobené lidskou podlostí, nenávistí a lhostejností – zahlédl Slunce boží dobroty …
 
                  /7     V říjnu jsem – jako příklad rituálu dobrořečení – uváděl (i v říjnovém farním časopisu), jak jsme si pořídili farního osla. Bylo to někomu z vás k užitku?