2. neděle čtyřicetidenní

Pohané si představovali svá božstva podle svých vládců … Abrahám byl inteligentní, otevřený a pokorný, byl ochotný přijmout, že Bůh je jiný, než co mu o něm říkali v náboženství a co si dosud o Bohu myslel.
 
K 2. čtení: Velikonoce jsou vítězstvím nad smrtí. …
 
Kdo slyší jen text evangelia Lk 9,28b-36, neporozumí Ježíšově vyučovací lekci. /1
 
Proč učedníci usnuli? Mojžíše a Eliáše přece (právem) pokládali za největší světce.
Co znamená „Petr nevěděl, co mluví“? /2
 
„B“ nepochopíme, neznáme-li „A“.
Pokaždé si říkáme, že události na hoře Tábor nepochopíme, nezačneme-li od začátku. /3
 
Ježíš všude pochopitelně začínal kázat od první vyučovací lekce. Přišel-li někam víckrát, přidával další lekce.
Učedníky vyučoval dál a dál. Když Ježíšovi přibývalo zájemců, poslal nejprve dvojice z Dvanácti apoštolů a později ze Sedmdesáti učedníků na místa, kde  chtěl vyučovat. „Chlapi, všude budete vyučovat první lekci (tím Ježíšovi ulehčili), až přijdu, budu pokračovat.“
 
Je důležité si představit, jak asi Ježíšova první lekce vypadala. /4
 
Už jsme si vícekrát říkali, že Ježíš nechal učedníky (kteří se vrátili ze své první misijní cesty), aby se do sytosti pohoršovali nad zabedněností lidí, kteří si nechtěli nechat vysvětlit, že Ježíš není Eliášem ani Janem Baptistou.
Pak se ukázalo, že jsou stejně zabednění!! Nenechali si od Ježíše(!)vysvětlit, že Mesiáše (Božího krále) zavraždí představení židovské církve.  
 
Ježíš je skvělý a trpělivý učitel. Tři nejlepší apoštoly vzal na zvláštní doučovací lekci – na horu Tábor. /5
 
Apoštolové pokládali Ježíšovu řeč o vraždě Mesiáše za úlet. Nechtěli nic takového poslouchat. „Vypnuli“. Znáte to? Usnuli. Někteří lidé si při kázání kazatele, kterého neuznávají, zacpávají uši.
Opakovaně nechceme slyšet proroky: „Já tomu Izaiášovi, Ezechielovi, Ježíšovi, Novákovi … nerozumím!“
Tak se vymlouváme.
 
Apoštolové pokládali Mojžíše a Eliáše za největší světce. A přesto nechtěli slyšet, co ti dva říkali: „Ježíši, ani tobě se nepodařilo zbožné lidi přesvědčit, že se mýlí, že zabijí i Mesiáše. Nechtějí se obrátit. Máš pravdu, že ti nic jiného nezbývá než se nechat ukřižovat. Nevěří ti, že v nich dřímá pýcha, že všemu rozumějí, nevěří ti, že v sobě nosí náboženskou nenávist. Litujeme tě, Ježíši, kéž by po tvé vraždě uznali zbožní svou chybu a svůj hřích. Škoda, přeškoda, že se nepoučili ze selhání svých otců.“
 
Příčinou srážky vlaků je špatně nastavená výhybka někde na kolejích vzadu.
 
Na začátku Čtyřicetidenní před Velikonocemi jsme četli:
Předkládám ti dnes(!) život, nebo smrt, požehnání, nebo kletbu. Vyvol si život! …“ (Srv.  Dt 30,15-20)
 
To, že nejlepší tři apoštolové usnuli, že svatý Petr káral Ježíše, jako zaostalého žáčka, to že později Ježíše po zatčení apoštolové opustili, mělo počátek v tom, že v některých nových názorech Ježíšovi nevěřili. Opakovali staré poučky z židovského „katechismu“, které se naučili od svých rabínů. „Já jsem měl z náboženství samé jedničky“, říkal Petr, Jan i ostatní učedníci.
Jenže pokud Katechismus říká něco jiného než Písmo, mýlí se. Bůh nenechal napsat Katechismus. Jenže někdo přísahá na Katechismus. Jistě, porozumět slovu božímu je těžší.
 
Volbou pro život – správně zvolenou (nastavenou) výhybkou, je poslušnost Božímu (Ježíšovu) slovu.
„Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.“ (Mt 7,21)
„Satane, nejen chlebem žije člověk, ale každým slovem, které vychází z božích úst.“ (Mt 4,4)
 
Není těžké pochopit, proč Ježíš říká Petrovi: „Mluvíš jako satan. Koho chceš být učedníkem, satanovým nebo Mesiášovým?“ (Mt 16,22-23)
Jak vidno, Petr tato Ježíšova slova nepřijal. Neuznal tuto svou chybu a neobrátil se. Až po svém zapření  svého milovaného Mistra, nahlédl: „Ježíš měl ve všem pravdu. Proč jsem někdy dával přednost našemu Katechismu před Ježíšovým slovem?“
 
Jako Petr vyznáváme: „Ježíši, ty jsi Mesiáš, ty jsi Boží syn.“ A podobně jako Petr vedeme svou: „Ale my jsme se v náboženství učili …“
Nekáráme Ježíše – nemáme ho „po ruce“ – ale káráme ty, kteří na Ježíšovo slovo upozorňují. Zacpáváme si uši před božím slovem  a máváme svými náboženskými knihami.
 
My, křesťané, jsme zvláštní tvorové. Nevážíme si apoštolů, kteří nám pokorně odkrývají svoje viny, abychom je neopakovali. Tak apoštolové  projevili svou pokoru! Tak se projevuje láska k bližním!
    
Dnes by nám možná Ježíš ve své první vyučovací lekci řekl:
„Jak to, že vy, kteří se označujete za Kristovce – mé učedníky – neumíte rozpoznávat dobré lidi od zlých (podle ovoce se pozná strom)? Uvěřili jste zlým a propadali nenávisti k židům. (Nejen v Dreyfusově  aféře ve Francii a pak v Čechách po vraždě Anežky Hrůzové v Polné. Jak to, že biskupové nepřiznali vinu svou a svých oveček? Nekáli se, a tak přispěli k pozdějšímu antisemitismu a pogromům nejen nacistickým a komunistickým.
Jak to, že křesťané nerozpoznali špatné panovníky, kteří je uvrhli do 1. světové války. Poslouchali více je, než Boha, a šli zabíjet neznámé křesťany. Později nerozpoznali zvrhlost Hitlera a komunistických diktátorů.
Nabízel jsem vám výuku přimýšlení a rozlišování duchů. Počasí odhadnout umíte, proč nejste s to sami od sebe posoudit, co je správné? (Srv. Lk 12,54-57)
Jak to, že jste při poslední volbě presidenta mezi Zemanem a Schwarzenbergem nerozpoznali rozdíl ovoce v jejich životech (katolíci houfně Schwarzenberga pomlouvali a drtivá většina prelátů k tomu mlčela). Proč se neumíte poučit z chyb svých předků?“  
 
Proč se neumíme poučit z dřívějších chyb?   
 
Na frontách světových válek se vojáci utíkali v modlitbách k Bohu – ze strachu.
My, duchovenstvo (a „Matka církev“), jsme lidi nenaučili hledat příčiny válečného zabíjení a v čem vojáci udělali svou první chybu.
My, duchovní, jsme lidi nenaučili rozpoznávat „zloduchy“ (vládce, propagandisty a důstojníky) od  poctivých služebníků božích.
Naší chybou je – i dnes – že si nepěstujeme svou statečnost. Lumpům trpíme jejich zločiny. Tleskáme jim, ve volbách jim dáváme svůj hlas. Zavíráme oči před zlem. Krutost „Osvětimi“ – za války (i po ní) – tolerovalo nebo nechtělo vidět mnoho lidí. 
 
Copak nevíme, že „kdo lže, ten i krade“? A že s jídlem roste jeho chuť?
Hitler ukradl milióny životů. Němci si od něj nechali ukrást milióny vlastních synů. 
Putin pyšně prohlašuje: „Čekista jednou, čekista navždy.“ Kdo ví, čeho se dočkáme od Čechů, kteří mu slouží. (Jsou i mezi duchovními. Znal jsem řadu kněží, kteří sloužili Brežněvovi; mohl bych vyprávět.) 
 
Po všech katastrofách 20. století jsme se začali vymlouvat: „Byla to ,doba vymknutá z kloubů´“.
Téměř nikdo nehledal svůj podíl viny. Lidé byli pokaždé přesvědčení, že se nic takového už nemůže opakovat. Tak proč hledat příčiny, kde byly „chybně nastaveny výhybky“.
 
My, křesťané, jsme nedali ostatním příklad „obrácení“. Nebyli jsme solí, ztratili jsme hodnověrnost. Nikdo o naši sůl nestojí. Jsme neslaní, nemastní.
Evropa se neobrátila k Bohu. Církev – my křesťané – jsme jí neukázali co „obrácení znamená a jak se dělá a že pravda osvobozuje.
Potkal jsem řadu hodných kněží, kteří naivně říkají: „Lidé jsou dobří.“
I někteří psychologové hlásají: „Nikdo nechce konat zlo.“
(Kdo tedy ve 20. století tak strašně řádil?)
New Age tvrdí: „Nic není špatně, hřích neexistuje, nenechte se zotročit vinou. Vy jste Bůh. …“
(Ježíš neříká, že jsme zkaženost sama, ví o našich sklonech, o našich démonech ale nabízí nám pomoc – neboť nikdo nezachrání sám sebe.)
 
To římský biskup František přiznává: „Jsem hříšník.“
Proč? Řeknu vám to, nejsem o mnoho mladší. Vyznáváme se před Bohem: „Spáchal jsem to a to zlé“ a také: „Neučinil jsem, co jsem mohl udělat.“ Čím jsem starší, tím více těchto vin mám.
Až František mluví o svých vinách. (Stačí si něco od něj přečíst. Třeba: „Byl jsem příliš autoritativním představeným …“)  
 
Příslušný pan biskup z „hilsneriády“ nevydal pastýřský list, ve kterém by se Leopoldu Hilsnerovi omluvil, že se ho nezastal, neomluvil se farníkům, že je neučil přemýšlet.
Kněží té doby se neomluvili, že propadli antisemitismu.
Po katastrofách 20. století církev nikdy nevyznala: „Neudělali jsme, co jsme měli vykonat.“
 
Písmo nečteme. Nebo ho čteme špatně. Jak bychom mohli objevit, co obnáší biblické „obrácení“?
 
Král David se obrátil a díky jeho pokoře židé svým dětem říkají: „Král David je svatým králem Izraele.
Dopustil se několika strašných zločinů, ale přiznal je, vyznal je, prosil za odpuštění a obrátil se, změnil se. Proto mohl zůstat králem. Je svatým králem Izraele.“
 
Apoštolové pro celý svět popsali svá selhání. 
My nemáme odvahu hledat zazděné kostlivce ve vlastním domě. 
 
Esesáčtí dozorci z koncentráků, komunističtí zločinci, kolaboranti a udavači tvrdí, že nikomu neublížili.
Nejeden kolaborující prelát dodneška prohlašuje, že má čisté svědomí a nikomu neublížil.  
 
Hlasitě tvrdíme, že Bůh je milosrdný a že každý hřích může být odpuštěn. Ale svým dětem neumožníme, aby se poučili z našich chyb. Takovou pokoru nemáme.
 
Kdybychom jim alespoň ukázali moudrost pohádek: „Jen dva prstíčky strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme“, říkají zlé jezinky.
„Děti, to platí o mnoha pokušeních, o touze po moci, slávě, bohatství, alkoholu, drogách, lži, podvodu, nezřízené sexualitě …  
 
„Děti, za války na naše dveře klepal Žid. Každého, o kom se prozradilo, že pomohl Židům, nacisté zastřelili. Měl jsem strach o svůj život, a život vaší maminky a o život vás. Zavřel jsem tenkráte před tím ubohým Židem dveře. Stále si to vyčítám. Děti, pěstujte si odvahu a učte se přemáhat strach. A nepohoršujte se, prosím, nade mnou.“
 
„Děti, estébáci mě vydírali, abych jim podepsal spolupráci. Radil jsem se s maminkou: „Tak jim to podepiš, však udávat nebudeš.“ Estébáci mě posílali za hodnými lidmi z naší obce, abych se jich ptal, co si myslí o komunistickém režimu. Lidé ke mně měli důvěru a říkali si, co si myslí. Lidé si mě vážili, ale já jsem se před nimi styděl. Dalo mi práci, abych jejich výpovědi změnil. Bál jsem se, že na to estébáci přijdou, kontrolovali to, poslali za stejným člověkem i další konfidenty …
Děti, nikdy, ani naoko, neslibujte spolupráci s nepřítelem. Já si to stále vyčítám …“
 
Nemáme-li odvahu vyznat své chyby před nejbližšími, vyznejme je alespoň ve svátosti smíření.
Ale nevydávejme za pokoru nebo „obrácení“ něco podřadného nebo falešného.
Nepohoršujeme se nad apoštoly, že selhali. V modlitbě jim děkujme za jejich poctivost, pravdivost, za jejich pokoru a odvahu své chyby veřejně přiznat.
Ježíšovi děkujme, že je neodvrhl a že ani nás neodvrhuje. Bohu děkujme za jeho milosrdenství. 
 
 
---------------------------------------
Poznámky:
                  /1     Dívám-li se do knižních slovníků a encyklopedií, nezůstanu jen u jednoho pojmu (pokud nespěchám). 
Čtu-li biblický text z Písma, podívám se na to, co mu předchází, vidím souvislosti a mohu lépe porozumět.
(Lektoři by se neměli připravovat jen z citovaného textu nebo lekcionáře. I herec musí nejprve pochopit svou roli.)
 
                  /2     Na přednáškách jsem spal, mluvil-li vyučující nezáživné, nebo když jsem byl nevyspalý. V kostele jsem jako mladík spal, když jsem z plesu přišel až v neděli ráno.
Byli učedníci nevyspalí z rybolovu? Přecenil Ježíš situaci a táhl učedníky na příliš vysoký kopec?
 
                  /3     Lk 9,1-2.10.18-36:
Ježíš svolal svých Dvanáct a poslal je zvěstovat Boží království a uzdravovat.
Když se apoštolové navrátili, vypravovali Ježíšovi, co všechno činili.
Ježíš se jich otázal: „Za koho mne zástupy pokládají?"
Oni mu odpověděli: "Za Jana Ponořovatele, jiní za Eliáše a někteří myslí, že vstal jeden z dávných proroků."
Řekl jim: "A za koho mne pokládáte vy?" Petr mu odpověděl: "Za Božího Mesiáše."
On jim však důrazně přikázal, aby to nikomu neříkali, a pravil jim:
"Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží i zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen."
U Mt a Mk:  Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat: "Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!"
Ale on se obrátil a řekl Petrovi: "Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!" (Mt 16,22-23)
Za týden po této rozmluvě vzal Ježíš s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil na horu, aby se modlil.
A když se modlil, nabyla jeho tvář nového vzhledu a jeho roucho bělostně zářilo.
A hle, rozmlouvali s ním dva muži – byli to Mojžíš a Eliáš; zjevili se v slávě a mluvili o jeho smrti, kterou měl dokonat v Jeruzalémě.
Petra a jeho druhy obestřel těžký spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu i ty dva muže, kteří byli s ním. V tom se ti muži začali od něho vzdalovat; Petr mu řekl: "Mistře, je dobré, že jsme zde; udělejme tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi." Nevěděl, co mluví. Než to dopověděl, přišel oblak a zastínil je. Když se ocitli v oblaku, zmocnila se jich bázeň.
A z oblaku se ozval hlas: "Toto jest můj vyvolený Syn, toho poslouchejte."Když se hlas ozval, byl už Ježíš sám.
 
                  /4    Ježíšova první vyučovací lekce mohla vypadat takto:
 „Nechť je Adonaj pochválen za všechna dobrodiní, která nám prokázal. Nechť je pochválen za našeho praotce Abraháma, ať nikdy není zapomenuto jeho jméno. Děkujeme ti, Hospodine, za našeho velikého Učitele Mojžíše …
Bože děkujeme ti, že ses nás – původně barbarů – ujal. Děkujeme ti, že nás máš rád. Díky tobě víme, že jsme tvým lidem a královstvím kněží. …
Lidé souhlasně odpovídali: „Amen. Dobrořečíme ti, Otče náš, králi náš.“
- „Přátelé, Hospodin o nás věrně pečuje, zachraňuje nás a znovu nám dává ztracenou svobodu. Ale čím to je, že znovu a znovu upadáme do krutých rukou pohanů? Zkusme vypočítat, kolikrát nás pohané zotročili?“
A lidé mohli vypočítávat: „Egyptské otroctví, asyrské, babylonské, nadvládu perskou, ptolemaiovskou,  seleukovskou, „a teď nás trápí Římané.
Ale to římské panování nebude dlouho trvat, Hospodin nám slíbil nového krále.“
- „Přátelé, přes tisíc let nám Hospodin nabízí volbu: život nebo smrt. Není vám ale před Hospodinem trapně, že pokaždé po nabytí svobody Boží moudrost opouštíme a svobodu ztrácíme?
Místo, abyste poslouchali Hospodina, nechali jste se znovu a znovu svést svými bezbožnými králi.
Nezapřísahejte se, že tentokráte budete Hospodinu věrní. Cesta do pekla je dlážděná dobrými předsevzetími. Vím, co mi chcete říci, že jste si dosud uchovali víru v Hospodina, že se snažíte uspíšit příchod božího krále svými poutěmi do chrámu, oběťmi, modlitbami, očišťováním a dalšími rituálními předpisy, posty, sebezápory a dalšími přikázáními Tradice („plotem okolo Tóry“) … 
Vypracovali jste si svou vlastní zbožnost a vzdalujete se od Hospodina. Potvrzuji slova Jana Baptisty: „Potřebujete se obrátit k Bohu. Potřebujete se naučit jinak myslet. …“
 
                  /5     Petr, Jan a Jakub měli na ostatní učedníky velký vliv – mohli a měli Ježíšovi pomoci poučit ostatní učedníky, aby přestali papouškovat, co je rabíni učili při vyučování náboženství, že Mesiáš pobije Římany a oni už navždy budou vládnout pohanům.
(Ježíš se ještě několikráte pokusil apoštoly poučit, že rabíni nemají pravdu. Marně. Ještě těsně před ukřižováním Ježíše si Jan a Jakub chtěli zajistit přední ministerská křesla v Ježíšově vládě.)