4. neděle čtyřicetidenní

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 15,1-10 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Joz 5,9a.10-12; 2 Kor 5,17-21; Lk 15,1-3.11-32
Datum: 6. 3. 2016
Před deseti dny jsem vyslechl stížnosti na negativnost mých kázání. Pomohlo mi to …
Vám, kteří nejste na naší bohoslužbě a vydrželi jste mé poznámky číst, patří obdiv. Naše bohoslužby nejsou smutné. Alespoň dnes uvedu úvodeček do bohoslužeb. Římský biskup František vyhlásil „24 hodin pro Pána“. Nemluvil jsem s ním, ani jsme k tomu nedostali informace o úmyslu té akce. Mně napadá:
Bůh se každému z nás věnuje 24 hodin. To není samozřejmost. Vědět o tom je povznášející. Vím, že mezi Bohem a mnou je větší rozdíl než mezi člověkem a žížalou. A přesto nás Bůh má za své milované dcery a syny. Pobývá-li ve společenství nebešťanů, je to jiná úroveň a přesto každému z nás – (i mně) věnuje každodenně 24 hodin svou pozornost.
Každý můžeme z dnešního Božího vyučování a jeho Hostiny mnoho získat.
 
Kolik toho může z úryvku prvního čtení vyčíst ten, kdo se nepřipraví na bohoslužbu, kdo si nepřečte celou kapitolu?
Kdo si přečetl celou kapitolu, ale nepamatuje si, co znamená obřízka, kdo neví, co znamená hod beránka, kdo neví, co znamená slovo svatý, nepochopí, co to znamená země svatá. Buď si doplní znalosti z předešlých vyučovacích hodin, nebo ho přestane boží slovo přitahovat a obdarovávat. Stane se z něj „věčný student“, který propadl, ustrnul a zakrněl mezi školáky základní školy. Jeho tvrzení: „Já našemu faráři nerozumím“, mu nemusí být Bohem uznáno za omluvu.
Ježíšovi rodiče, apoštolové a další světci nám jednou řeknou: „Vy jste se měli, uměli jste číst a psát a měli jste Knihu (Tóru, Proroky a evangelia) doma. Co my bychom za takový poklad dali.“
 
K druhému čtení. Ježíš přišel smířit nás s Bohem, ne Boha s námi. My jsme byli uražení jako puberťák, my jsme se zlobili na Boha, my jsme nebyli s Bohem spokojeni jako Adam a Eva a marnotratný syn (než se vrátil k otci) a jako jeho starší bratr.
Poslední věta úryvku je kostrbatá a zapeklitá, porozumět jí, dá dost práce.
 
Ježíše si často představujeme jako chudého řeholníka bez majetku a střechy nad hlavou. Nemá, kde a čím by pohostil druhé. Je odkázán jen na pohostinství jiných.
Co ale znamená: „Přijímá lidi“? Byl někdy také hostitelem?
Říkáte mu někdy: „Hostiteli náš“?
 
Na výtku, jak jedná s hříšníky, třemi podobenstvími odpovídá: „Bůh je milosrdný, vyhledává hříšníka. Mohu já jednat jinak? “
Můžeme my jednat jinak?
 
Ovce je tvor nerozumný, zatoulá-li se, dostane se do nebezpečí. Z nějakých důvodů se přetrhla šňůrka náhrdelníku a mince se zakutálela někam do „neznáma“, kde nebyla vidět. Marnotratný syn se vědomě vzbouřil proti otci. Které biblické postavy (a v jakých situacích) odpovídají těmto typům ztracenců?
Jakým typem a v čem jsem já daleko od Boha?
Vím, že mě Bůh volá a hledá?
Kudy vede moje cesta návratu? V čem se potřebuji obrátit, abych mohl přijmout otevřenou Náruč boží?
 
Nemrhám majetkem, neopíjím se, nehýřím, jsem šetrný člověk, žiji skromně…
Jsem spíše typem staršího bratra. Ale nebudu utíkat od marnotratného syna. Co když se mu v něčem podobám? 
 
Marnotratný syn odešel z otcovského domu. Proč? Přestal otce snášet …
Zemědělci pracovali na rodinné usedlosti. Je náročnější pracovat v rodinné než v jiné firmě.
Pro řadu důchodců je obtížně být s partnerem celý den doma. Dříve chodili do práce a v rodině spolu byli jen pár hodin večer a o víkendu. Soužití s nejbližšími je náročné, je největším uměním.
 
Mnoho lidí neobjeví nebo se neodváží ve větší míře přebývat s Bohem a pracovat s ním „v jedné firmě“.
Neobjevili ho jako skvělého šéfa a neznají stavbu jeho království, neprohlédli si ji – tak je ani nemohla nadchnout.  
 
Vzpomínáte, jak jsme si kdysi říkali: „Ďábel je marnotratný syn“, už se domů nevrátil.
Kaifáš byl marnotratný syn, který odešel od Boha, od Bible (tu nahrazoval Zákoníkem přikázání otců).
Herodes byl velice zvědavý na Ježíše, přál si s ním mluvit, ale minul se s ním. 
Pilát také nevyužil setkání s Ježíšem.
Nikodém se setkal s Ježíšem, ale odešel od něj jako marnotratný syn.
Vrátil se, až když ho Ježíšovo ukřižování usvědčilo ze zbabělosti a podílu na vraždě nevinného.
 
Někteří lidé mají u domovních dveří kameru. Na obrazovce vidí, kdo zvoní na zvonek, někomu neotevřou.
Ptám se sám sebe, zda Ježíšovi vždy otvírám?
 
Proč se Nikodém už nikdy za Ježíšova života nevrátil?
Ježíšově řeči nerozuměl. Proč se neptal? Nikodém měl svou úroveň profesora a byl jedním ze soudců nejvyššího církevního soudu. Styděl se Ježíše ptát, myslel si, že by vypadal hloupě. Prohlásil něco na způsob: „Ten Ježíš je upřímný učitýlek, ale poněkud prostý, je vidět, že nestudoval na teologické fakultě, vůbec nezná  teologickou řeč.“  U Ježíše vícekrát na dveře nezaklepal. Držel si Ježíše od těla. 
 
My se také často stydíme ptát. V kostele se tváříme, že všemu rozumíme. Neklademe otázky.
Dáváme špatný příklad dětem, brzy se také přestanou ptát.
Malé děti se nestydí ptát. (I v tom a proto nám Ježíš dává děti za příklad.)
 
„Raději se neptám, kdož ví, co bych se dozvěděl, třeba, že něco nesmím“, pravil jeden inženýr.
Nevzdělaná samařská žena kladla Ježíšovi víc otázek než Profesor Nikodém.
(„Celníci a nevěstky vás předejdou do božího království“, říká nám Ježíš.)
Z lenosti nebo pýchy se neptáme. Mínění, že bychom se otázkou shodili, je projevem pýchy.
 
Před týdnem na bohoslužby přijeli nějací manželé. Paní si v kostele zapomněla brýle. V pondělí si pro ně přijeli. „Otče“, oslovila mě. Žertem jsem jí řekl svou obvyklou větu: „Musím se vám omluvit, já ještě žádné děti nemám.“ „Ale vy jste přece duchovní otec“, odpověděla. „To nejsem, nikoho jsem ve víře neporodil. A Ježíš takové oslovení nedoporučuje.“ „Ne?“, pravila. „To si musím ověřit.“ Mám z ní radost.
Vloni jsem měl přednášku v Praze, pán, který mě představoval, mě také nazval „otcem“. (Nezlobím se na nikoho, když mě tak osloví, máme to tak v církvi u nás zavedeno.) Řekl jsem mu tu svou „omluvu“, ale vůbec mě neposlouchal. Když mě po sedmé oslovil „otče“, znovu jsem se omlouval, že otcem nejsem, ale vůbec mě „neslyšel“.
 
Pokaždé, když něčemu nerozumím v Písmu a otočím stránku na nějaké snadnější nebo příjemnější místo,  jednám jako marnotratný syn, kterému je zatěžko být s otcem.
 
Je pohodlnější se dívat na televizi než si něco studovat. Číst si zbožnou knížku nebo „Vidění Kateřiny Emmerichové“ je snadnější než evangelium. Pustit si pěkný film o Pánu Ježíši je méně namáhavé než přemýšlet nad Písmem.
Peníze lze někde získal snadněji než prací. Než odbornou prací. Vystudovat medicínu je pracné a celoživotně se pak vzdělávat je pracné. Plastický chirurg si vydělá více než operatér mozků. A méně se nervuje.
 
Starší bratr se za marnotratného nepokládal. Přece on z domova neodešel. Ale práce s otcem ho netěšila, měl pocit, že dře pro otce. A táta ho nedoceňuje. Otcovu slitování nad bratrem nerozuměl, otcovo jednání měl za slabost a nespravedlivost. Styděl se za tátu. Proč by se měl radovat a veselit se?
 
Marnotratný syn se velice radoval. Má skvělého, velkorysého otce. Bylo mu odpuštěno, (všude vyprávěl: „Představ si, táta mě řekl: ‚Nikdy jsi nepřestal být mým synem.‘“
 
Hledat v čem vůči Bohu jednám marnotratně (v čem mařím jeho snahu mi pomáhat a vést) vyžaduje odvahu a práci, ale přináší radost. Slyšet, že jsem nemocný, není povznášející, ale až získám zdraví, budu si jinak vážit života, zdraví a těch, kteří mi pomáhali se uzdravit.
 
Ti, kteří si přiznali, že jsou marnotratní a vrátili se k otci, se při bohoslužbě radují. Vědí, co dostávají.
Lidé zbožných výkonů se neradují z otce, připadají si nedocenění, neradují se z milosrdenství, které Bůh  prokázal jiným. Jim by měl přece Bůh dát metál za jejich výkon! 
Takoví se při bohoslužbě neumějí radovat.
 
Ježíšem jsme zváni ke slavení!
Řekl jsem, že mezi Bohem a mnou je větší rozdíl než mezi člověkem a žížalou.
Svého psa máme víc rádi než žížalu. Ale Ježíš nás má víc rád než my našeho psa. Nás zve na úroveň své nevěsty!!
 
Po staletí se  lidé v kostele jen zbožně dívali na svatou hostii (nevšimli si nebo jim neřekli, že Ježíšova Hostina je určena hříšníkům).
Nejsme pozváni na svatbu jako diváci, ani ne jako svatební hosté, ale Ježíš nás zve ke svatebnímu stolu jako svou nevěstu. /1
 
(Kdo tomu porozumí, nenudí se na bohoslužbě a nehlídá hodinky.)
 
-------------------------------
Poznámky:
                  /1     Jak se připravujete na slavení Večeře Páně?
Co znamená: „Ježíš děkoval nad chlebem, děkoval nad vínem“?  – Co jeho modlitba obnášela?
Nikdo o nás nemluví tak pěkně jako Bůh.
Nikdo nám nepřeje tolik, jako Bůh. Vypráví každému z nás, kým pro něj jsme, jakou cenu pro něj máme.
Vypráví nám, kým pro nás je on sám.
Kdo objevil Bibli jako milostný dopis od Boha, zapisuje si jeho vyznání do srdce (a třeba do notesu). 
V každém věku – a trvale – se máme nechat domazlovávat od Boha.
Uvedu několik takových míst:
Gn 1,27-2,3;   Gn 1,9.15.,    Ex 19,4-.6a,    Dt 26,18-19,
Ž 139,1-18.23-24,    Mdr 11,21-26,    Oz 11. kap.,
Iz 49,14-16a,      Iz 43,1-3.4a.5a.11.13,      J 3,20
Ž 8.,    Iz 41,8-10.13-14,    Ez 16. kap.,     Ez 18,1-4,
Mt 5,1-17,     Mt 6,7-8,     Mt 12,50     Mt 21,42 ,
Mt 23,37,    J 1,12,    J 15,1-5,    J 15,7-10,    J 17,17, …
                (další místa si hledejte sami).
 
Kdo si zaznamenal velikonoční modlitbu židů: „Dajenu“?
 
Židovská moudrost říká: „Moudrý je ten, který ví, že jeho cena není v jeho výkonu, ale v pozornosti, kterou nám věnuje Bůh.“