5. neděle čtyřicetidenní

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 8,4-5 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 43,16-21; Flp 3,8-14; J 8,1-11
Datum: 13. 3. 2016
Moře je nespoutaným živlem, v Bibli je často obrazem, symbolem zla, chaosu a protibožských sil.
Stvořitel je ovšem Pánem i nad oceány (i pohanští námořníci žasli nad mocným Bohem Jonáše), Bůh může člověka nejen vyvést i ze smrti, může odpustit i naše viny.
 
Před týdnem jsme slyšeli o milosrdném Bohu. Také byste čekali, že i Ježíšovi odpůrci, rádi přijmou Boha milosrdnějšího, než si mysleli? Neděje se tak. Škoda. Proč? 
Představují si Boha tvrdého a zapřáhnou ho do svého životního pojetí, do touhy po moci nad druhými.
Ježíš se odvážil učit i na nádvoří chrámu (na „svatopetrském nádvoří“)!
Teologové a nejzbožnější (Kaifášova parta a jeho „dvořané“) na Ježíše políčili past. Chytře (o tom jsme už mluvili). /1
 
Ježíš je velkorysý. Nemá zapotřebí někoho ponižovat, navíc usiluje získat každého hříšníka k obrácení.
Nepostavil hříšníky na pranýř, dal jim možnost ústupu se ctí.
Myslíte si, že se obrátili? Že si přiznali svou špatnost? 
Jak má někdo „zlé oko“, Bůh s ním nic nezmůže. Neloví nás do své sítě, neuspává nás, aby nám mohl v narkóze odstranit „zlý zákal“ našeho vidění.
 
My lidé si někdy ubližujeme a zůstáváme si dlužni. Bůh je jediný, kdo nám neubližuje a nedluží.
Proto si jeho přátelství vážíme a držíme se jej. 
Bůh je přítelem, který drží tajemství, nikdy nikomu nezjeví naše selhání. Nepomlouvá, nactiutrhání si oškliví. Zastává se nás, burcuje nás k povstání z naší bídy, nabízí nám pomoc. Unese, když se mu vysmějeme, když na něj pliveme nebo mu vyrážíme zuby (v jeho bratřích), když se stáváme jeho nepřáteli.   
 
Obdivuji Ježíšovu odvahu.
Daniel se zastal nespravedlivě nařčené a odsouzené ctihodné Zuzany proti většině. Ježíš se zastává i hříšníků, nás hříšných. 
 
Odmala obdivujeme hrdiny a máme se za ty, kteří patří do jeho družiny (jako apoštolové).
Když si ale zkoušíme zastávat se šikanovaných, pronásledovaných a slabších, poznáváme, že to není snadné.
Promýšlel jsem si různé situace, jak bych se zachoval. Málokdo za války vyhledával pronásledované, aby jim pomohl. Nevím, co bych udělal, když nacisté vagónovali Židy. Nevím, zda bych se po válce zastal Němce lynčovaného davem. Dav smete každého, kdo se mu postaví do cesty, nepřijímá argumenty, nehledá spravedlnost, nemá slitování. 
Proto je důležité bdít nad zákonností, demokracií a morálkou společnosti dokud je čas, dokud se ještě nezabíjí. To se netýká jen civilní sféry. Ježíš byl zlikvidován církví. Jeho bratry dodnes pronásledujeme nebo odstraňujeme.
 
Psychologie zla je velice podivná. Ve vypjatých situacích, ve válce nejvíce, se odkryje charakter člověka. Dobří se stávají ještě lepšími a špatní ještě více špatnými.
Je zvláštní, že i zbožní jsou schopni války proti tomu, koho prohlásí za svého nepřítele nebo se jím cítí ohrožováni.
V čem se zbožným zdál Ježíš nepřítelem? Proč se jím cítili ohrožováni?
Nepřipouští si, že by mohli ublížit nevinnému?
Je jim jejich postavení v systému natolik cenné, že se přidají k nespravedlnosti?
 
Když Ježíš varoval národ, že přijmout Mesiáše je velice náročné, jistí lidé se uráželi. Můžeme si všimnout, jaký typ lidí se urážel a začal Ježíše nesnášet. Pomluvou to začínalo.
 
Ani apoštolové nevěřili, že by mohli Mesiáše opustit nebo mu v něčem nevěřit.
V tom si stále dělám starosti, abych nestál proti Ježíšovi. Zbožné řeči nám nepomohou.
Poslouchal jsem závěrečnou řeč paní Nadi Savčenkové před ruským soudem. Kde se v ní bere ta síla ducha? Kam se na ni hrabu. Kolikrát jsem měl strach před mocnými – a to mi ani jednou nešlo o život.
Kolik strachu je v církvi – raději si ledacos nepřipouštět, natož říkat pravdu. Nevím, zda je Naďa Savčenková věřící, ale já, kněz jí nesahám ani po kolena.
Kasáme se milostí boží, svátostmi, které přijímáme, množstvím modliteb – a vidíte, přesto všechno mám výsledek hubený. 
Nedivím se lidem, kteří si řeč Savčenkové nepustí, mají dobrý čich na to, co by je zneklidnilo. Museli by pak hledat, jak paní Savčenkovou znevěrohodnit, aby jim nebyla výčitkou. Uhodnu, co by třeba namítli: „Všimli jste si toho sprostého, nemravného gesta? Kdyby v prohlášení Charty 77 nebyla tato věta, podepsal bych ji.“
Podobně to bylo s peticí Augustina Navrátila žádající svobodu církve, podobně se to opakuje stále.
 
Ale Ježíš se nezastává jen spravedlivých, to by se nezastal ani mě, ani cizoložné ženy, ani …
 
Kdo chce, najde si výmluvu: „Když ten Ježíš se stýká se s vyvrhely společnosti, se Samařany, (dnes by řekli, stýká se s homosexuály, s protestanty …, je to levičák, pravičák, je to feminista…), je posedlý,
Nevadí do nebe volající nemoralita ruského soudu, ale vadí nadávka mučeného.
„Znesvětili posvátný prostor chrámu,“ řekli o Pussy Riot i církevní preláti. (A církevní stádo to rádo papouškuje a myje si tím ruce jako Pilát.)  Že Putin v nesčetných  případech znesvěcuje člověka – který je chrámem božím – zamlčují.
(Toto jsem napsal v pátek, a už někdo podobně argumentuje proti paní Savčenkové.)
 
Co by potřebovalo děcko, aby dokázalo vystoupit proti šikaně ve třídě?
(Pro dítě, je to těžké, je příliš závislé na partě a dobře ví, že by se mohlo stát terčem šikany.)
Vystoupit proti mocným je velice náročné. I apoštolové mlčeli před veleknězem. I Petr byl tvrdý na lidi dole (na Ananiáše a Safiru). Papež František přiznává, že byl příliš autoritativní na podřízené.
 
Někteří lidé si způsobili slepou skvrnu v oku, vytěsňují, co nechtějí vidět. Někteří lidé po válce nebo po pádu komunismu tvrdí: „My jsme to nevěděli.“
 
Apoštolové veřejně přiznali svá selhání. Církev se nekaje.
Ke kajícnosti se vybízí jen od shora směrem dolů (František je výjimkou).
Proviňuji se jako jednotlivec, ale i jako člen hříšné církve. V žalmu stojí: „Počala mě matka, která je také jen hříšnice“ (náš překlad Ž 51,7, je chybný).
Přitakáme slovům, že Bůh je milosrdný, ale nechceme slyšet jeho tvrzení: Kdo dá špatný příklad dětem, patří na dno mořské. 
 
Apoštolům se – stejně jako mně – líbilo, jak Ježíš v případě cizoložné ženy elegantně zvítězil nad udavači. /2
Byli hrdí na svého Mistra. S ním se také cítili hrdiny. Až do poslední chvíle budou tvrdit: „Ježíši, ničeho se neboj, my tě nedáme.“
Usvědčení z jejich nestatečnosti je pak úplně zdrtilo („V životě jsem toho člověka neviděl,“ třikrát tvrdil svatý Petr. „My se na to nemůžeme dívat,“ řeklo při Ježíšově popravě deset apoštolů zalezlých doma. Svatý Jan si do dna vypil hořký pohár své zbabělosti, když jen bezmocně u Ježíšovy popravy svíral pěsti. Předtím se viděl po boku Daniela, který se zastal Zuzany. Předtím – u Ježíšových sporů, ve kterých jeho obdivovaný Mistr vítězil – Jan hrdě stál u Ježíše jako Forejt u českého presidenta.
Jen byl Ježíš zatčen, apoštolové selhali. A to nebyli průměrní lidé.
 
Prosím vás, nepomlouvám apoštoly, všechno si to vztahuji na sebe. Kdybych si myslel, že já bych se tenkráte Ježíše zastal, podepsal petici na jeho propuštění, byl bych hloupý.
Ne vždy jsem přemohl strach. V r. 89 jsem, místo abych sám přečetl dopis Josefa Zvěřiny před diecézním kněžstvem a samozřejmě před církevní vrchností, nastrčil raději Josefa Kordíka.
 
Teď jsem opět zaspal: sloužil jsem sice za paní Naďu Savčenkovou mši, ale to je málo (nemáme hnout s Bohem, my se máme pohnout k prosazování spravedlnosti a záchraně člověka).
Měl jsem pozvat lidi do Prahy na křížovou cestu na Pražský Hrad a před arcibiskupský palác s křížem na kterém by byla fotografie Savčenkové.
Při nedělních bohoslužbách dáme před Stůl Páně fotografii paní Savčenkové a ukrajinskou vlajku. V 15 hod. se shromáždíme před kostelem, na venkovní nástěnku kostela dáme fotografii paní Savčenkové a půl hodiny budeme zvonit na kostelní zvony. Na faře bude vlát ukrajinská vlajka. 
 
Statečnost je třeba si pěstovat. I kvůli sobě se přihlásím, řeknu před druhými svůj názor, podepíšu petici nebo nějak demonstruji solidaritu s pronásledovaným.
 
Pavel Korec napsal: „Chlapi, poslechněte si nahrávku závěrečné řeči Nadi Savčenkové před ruským soudem, poslouchejte společně v kruhu rodiny, pokud tomu budou děti rozumět, vysvětlete jim to. Je škoda mluvit s dětmi jen o hrdinech, kteří již zemřeli.“
 
 
Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.
Nesuďte a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi;
odpouštějte a bude vám odpuštěno.
Dávejte a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená,
vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou
měříte, takovou Bůh naměří vám."       (Lk 6,36-38)
 
 
--------------------------------------------
Poznámky:
                  /1     Na soucitného člověka ďábel políčí návnadu milosrdenství …
„Ježíši poraď nám, co dělat: Tuto ženskou chytli v posteli, ale ona má hrozného manžela, sama neměla pěkné dětství …“
Ať Ježíš řekne cokoliv, jeho nepřátelé mají připravené osočení. „Nedodržuje Mojžíšův zákon, církevní přikázání!“ Nebo: „Je tvrdý, nemá soucit!“  
 
                  /2     Pokoušeli jsme se rozluštit, co Ježíš chytře psal prstem do písku.