Květná neděle

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Lk 19,28-40; Iz 50,4-7; Flp 2,6-11; Lk 22,14-23,56
Datum: 20. 3. 2016
Zbožní židé se těšili a těší na Velikonoce. Slavili a slaví svátky svobody, trvalého božího smilovávání a věrnosti Hospodina. /1
Také Ježíš a jeho přátele se na velikonoce těšili ...
 
Biskup Václav Malý patřil mezi zakladatele VONSu (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných).
Ježíš se ujímal spravedlivě stíhaných. Církev založil jako zachránkyni hříšníků, každý pokřtěný má pomáhat hříšníkům ze zla.  
 
Pokaždé, když nasloucháme pašijím, pokaždé nemůžeme pochopit, že Mesiáš tak strašně skončil.
Zlo je nepochopitelné.  Kaifáš a jeho kněží, starší a učitelé Tóry (učitelé teologie), se stali zločineckou partou. 
Ještě horší je, že jsme se křížem nepoučili. Na kříži – po sejmutí Ježíšova mrtvého těla – jsme pověsili miliony dalších nevinných obětí. Přivedli je tam nejen bezbožní zločinci, politici očarovaní mocí nebo mající strach, aby neztratili svou tvář, „křesťanští“ panovníci, donašeči, úředníci a podřízení, odvolávající se na zákony a rozkazy nadřízených, lidé toužící se kdekoliv přiživit, zbaběle mlčící nebo odvracející svůj zrak, nejen krvelačný dav. K pronásledování přispěli také někteří představení církve. Kdo chceme, můžeme se v pašijích najít. Můžeme vystopovat, jak naše spolupráce se zlem nebo nespolupráce s dobrem začala nebo čím a kde začíná.
Nedávno jsem řekl, že nad přejetou kočkou jsme víc smutní než nad Ježíšovou popravou. /2
 
Je nějaká prvotní příčina naší bídy?
Pocit nevýznamnosti, pramenící z ponižování, přehlížení, nejistoty, nemilovnosti. /3 
Kdo, nebo co nás zachrání?
Neznám lepší lék a účinnější elixír života než Ježíšovo přátelství k nám.
Ledaskdo víme, jakou trpkost nám způsobuje nedorozumění. Neodvrhnout nenávistníka, neobrátit se k němu zády, nevyhnout se mu obloukem, je pro nás pochopitelné. Ale jak to, že mě Ježíš snáší? Že o každého z nás stojí?
Nabízí nám osobní přátelství, pozval nás k jedinečnému poznání a vzdělání a do skvělé společnosti.
 
----------------------------
Poznámky:
                  /1     Při velikonoční večeři vypravuj synu svému o vysvobození z Egypta: Dnešní slavností děkujte za to, co pro mne Hospodin učinil, když jsem vyšel z Egypta. Tak zní příkaz Tóry, podle něhož se rok co rok scházíme v měsíci nisanu, abychom sobě, svým dětem a svým blízkým připomínali mocné činy Boha Izraele, který nás rukou silnou a vztaženou paží vyvedl z egyptské poroby ke svobodě. To však není pouze minulost, Tóra neříká, co pro ně Hospodin učinil, ale co pro mne Hospodin učinil. Každá generace je povinna považovat se za tu, která je vyváděna z egyptského otroctví. V každé generaci proti nám vyvstávají nepřátelé, aby nás zahubili, avšak Hospodin nás v každé generaci vytrhuje z jejich rukou. Boží milost a milosrdenství vůči Izraeli není něčím minulým, co se stalo a pominulo. Jsou stále přítomné a tak jako Bůh vždy odpověděl na prosby svého lidu a vyslyšel jeho volání, tak vyslyší i to poslední, s nímž se na Něho obracíme na konci sederového obřadu.                                                               (Pesachová hagada)
(Dnešní židé mají knižní vydání celého programu velikonoční večeře, se všemi texty modliteb, vyprávění a písní.)
 
                  /2     Někteří lidí mají rádi konspirativní teorie. Tvrdí, že jsme bezmocní, to někdo mocný s námi hýbe. Zbavují se tak vlastní odpovědnosti. 
I někteří křesťané šíří teologickou konspiraci: „Bůh k odpuštění našich hříchů potřeboval Ježíšovu krev.“
Tím se zbavují části naší viny na Ježíšově vraždě. Nevidí, že Bůh odpouštěl už před Ježíšem a Ježíš odpouštěl i před ukřižováním?
Když vládce může udělit milost, jak by nemohl Bůh.
Bůh neodpouští lacino jako někdy naše justice nebo vládce.
Jestli někdo přizná svou vinu, lituje a touží se změnit, Bůh se nad ním smilovává.
 
                  /3     MOC  ZÁVISLOSTI  A  ZÁVISLOST  NA  MOCI
                          přednáška Gábora Maté na TED konferenci v Brazílii
 
   Jako lékař pracuji ve Vancouveru v Kanadě s lidmi trpícími velmi těžkými formami závislostí. S lidmi, kteří berou heroin, píchají si kokain, pijí alkohol, berou pervitin a další drogy, které existují. A tito lidé trpí. Pokud úspěch lékaře měříme délkou života jeho pacientů, tak jako lékař jsem selhal, protože moji pacienti umírají relativně velmi mladí. Umírají na HIV, na žloutenku typu C, na infekce srdečních chlopní, na infekce mozku, páteře, srdce či krevního oběhu, páchají sebevraždy, umírají na předávkování, násilnou smrtí či během nehod. Když se na ně díváte, napadnou vás slova velkého egyptského spisovatele Naquiba Mahfouza: „Nic nezaznamená následky života tak věrně jako lidské tělo.“ Tito lidé totiž ztratili všechno, přišli o své zdraví, o krásu, o zuby, o majetek, o lidské vztahy, často ztratí i svůj život. A přesto nedokáže nic otřást jejich závislostí, nic je nedonutí vzdát se své závislosti. Jejich závislosti jsou velmi silné a je otázka PROČ? Jednou mi jeden pacient řekl: „Nebojím se smrti, mnohem víc se bojím života.“ Otázka, kterou si musíme položit: PROČ se lidé bojí života? Pokud chcete porozumět závislosti, nemůžete hledat to, co je na ní špatné, ale to, co je na ní přínosné. Jinými slovy: hledat na ní to, co člověk ze závislosti získává. Dostává něco, co by jinak neměl? Ano. Závislí získávají úlevu od bolesti, pocit míru, pocit kontroly, pocit klidu, ale jen na velmi krátkou dobu. Otázkou je, proč jim tyto vlastnosti v životě chybí? Co se jim stalo? Pokud se podíváte na drogy jako heroin, morfin, kodein, kokain nebo alkohol – všechny potlačují bolest. Každá svým způsobem tiší bolest. A tak skutečná otázka závislosti nespočívá v tom, proč ta závislost, ale proč ta bolest? Právě jsem dočetl životopis Keitha Richarda, kytaristy Rolling Stones. Jak asi víte, každý je překvapen, že Richard je stále naživu, protože byl velmi dlouho těžce závislý na heroinu. Ve svém životopise píše, že jeho závislost byla touhou po zapomnění. Říká, že se ničili, jen aby pár hodin nemuseli být sebou samými.
Sám tomu velmi dobře rozumím, protože znám tu nespokojenost se sebou samým. Znám tu touhu uniknout ze své vlastní mysli. Britský psychiatr L.D. Laing řekl, že tři věci, kterých se lidé bojí, jsou: smrt, jiní lidé a vlastní mysl. Dlouhou dobu jsem se ve svém životě snažil uniknout před svou myslí. Nikdy jsem sice neužíval drogy, ale unikal jsem skrze práci a jiné aktivity, unikal jsem nakupováním. V mém případě to byla CD s klasickou hudbou, a byl jsem na tom skutečně závislý. Jeden týden jsem za taková CD utratil 8.000 dolarů. Ne proto, že bych je chtěl, ale proto, že jsem se musel do takového obchodu vracet. Jako lékař jsem přiváděl na svět hodně dětí, a jednou jsem nechal rodící ženu v nemocnici, abych si mohl koupit klasickou hudbu. Klidně jsem to mohl stihnout, ale jak už jsem byl v prodejně, nedokázal jsem odejít, protože v uličkách byli ti ďábelští dealeři, kteří říkali: „Hej, kámo, už jsi slyšel poslední Mozartovu symfonii?“ A tak jsem zmeškal porod dítěte, a doma o tom lhal své ženě jako každý závislý člověk. Také jsem ignoroval své děti. Vím, jaké to je utíkat před sebou samým. Podle mé definice je závislost každé chování, které poskytuje dočasnou úlevu a potěšení, ale dlouhodobě ubližuje. Má negativní důsledky a nemůžete s ní přestat navzdory těmto dopadům. Existuje tedy mnoho závislostí: na drogách, ale také na konzumu, na sexu, na internetu, nakupování, na jídle. Buddhisté mají představu hladových duchů – stvoření s velkými prázdnými břichy, malými tenkými krky a maličkými ústy, kteří se nikdy nedokážou nasytit, nikdy nedokážou naplnit svoji vnitřní prázdnotu. V dnešní společnosti jsme všichni takovými hladovými duchy, všichni v sobě máme tuto prázdnotu a mnozí z nás se ji snaží zaplnit zvenku. Závislost je celá o snaze zaplnit vnitřní prázdnotu zvenčí.
Pokud chcete zjistit, proč lidé trpí, odpověď nenajdete v jejich genetice. Musíte se podívat na jejich život. V případě mých pacientů s těžkou závislostí je jasné, proč tolik trpí – protože byli celý život zneužíváni, zanedbáváni, opuštěni a neustále emočně zraňováni. Proto ta bolest. Je tu ještě jedna věc: lidský mozek. Lidský mozek rozvíjí interakce se svým prostředím, není geneticky naprogramován. Prostředí, ve kterém dítě vyrůstá, ovlivňuje vývoj jeho mozku. Mohu vám představit dva experimenty s myšmi. Když malé myšce strčíte do úst jídlo, s chutí ho sní, ale pokud jídlo položíte několik centimetrů od čenichu, ani se nepohne. Umře hlady, než aby se najedla. Proč? Protože genetickou manipulací jí vyřadili receptory pro chemickou látku zvanou dopamin. Dopamin  je chemická látka, která povzbuzuje motivaci. Vylučuje se, když jsme nadšení, plní života, zvědaví, nebo když hledáme jídlo či sexuálního partnera. Bez dopaminu nemáme žádnou motivaci. Co si tedy myslíte, že závislý získává, když si vezme drogu? Jeho mozek dostane dopaminovou dávku. Je mýtus, že drogy způsobují závislost. Drogy samy o sobě nejsou návykové, většina lidí, kteří vyzkouší nějakou drogu, se nestane závislá. Proč jsou tedy někteří lidé náchylní vytvořit si závislost? Podobně jako jídlo není návykové, a přesto jsou na něm někteří závislí, nakupování není návykové, a přesto jsou na něm někteří závislí, televize není návyková, ale někteří jsou na ní závislí. Proč tu tedy je ta návykovost?
Je tu další experiment s myšmi. Některé mladé myšky, pokud jsou odebrány od svých matek, po svých matkách vůbec netouží.  Co by to znamenalo ve volné přírodě? Že zahynou. Opět jim geneticky odstranili receptory oblasti v mozku, kde se chemicky vážou endorfiny – proto ten nezájem. Endorfiny jsou přirozené látky podobné morfinu. Jsou to naše přirozené prostředky, tišící bolest a jsou také zodpovědné za prožívání lásky, umožňují dítěti vytvořit si citovou vazbu k rodičům a rodičů k dítěti. A tak tyto myšky bez receptorů pro endorfiny přirozeně nepociťují touhu po svých matkách. Závislost na drogách funguje tak, že působí na endorfinový systém. Co se stalo těmto lidem, že potřebují tyto látky zvenčí? Stalo se jim to, že když byli v dětství zneužíváni, tato spojení se jim nevytvořila. Pokud ve svém životě nemáte lásku a pouto, zejména když jste velmi mladí, tato důležitá spojení v mozku se dostatečně nevyvinou. V podmínkách zneužívání se děti nevyvíjejí správně a jejich mozek je náchylný k závislosti, když se dostanou k drogám. Prostřednictvím nich zažívají pocit normálnosti, úlevy od bolesti, prožívají lásku. Jedna má pacientka řekla: „Když jsem si poprvé vzala heroin, bylo to jako vřelé objetí, jako když matka objímá své dítě.“
I já jsem pociťoval stejnou prázdnotu, i když ne do takové míry jako moji pacienti. Narodil jsem se v Budapešti v Maďarsku v roce 1944 židovským rodičům těsně před německou okupací. Asi víte, co se stalo židům ve východní Evropě. Byl jsem 2 měsíce starý, když německá armáda vstoupila do Budapešti. Následující den zavolala má matka dětskému lékaři a řekla: „Mohl byste se prosím, přijít podívat na Gábora, protože stále pláče?“ Lékař řekl: „Samozřejmě, že přijdu, ale musím vám říci, že všechny mé židovské děti pláčou.“ Co to způsobilo? Co mohly děti vědět o genocidě a Hitlerově válce? Nic. Reagovaly jsme na stres, hrůzu  a depresi našich matek. Toto jsou podněty, které formují dětský mozek. A samozřejmě jsem si to interpretoval tak, že mě tento svět nechce. Pokud moje matka u mě není šťastná, určitě mě nechce. Proč jsem se později stal workoholikem? Protože pokud mě nechtějí, budou mě aspoň potřebovat. Budu důležitý lékař, budou mě potřebovat. A tak se vyrovnám s pocitem, že jsem nechtěný. Co to znamená? Že většinu času pracuji, a když nepracuji, jsem pohlcen nakupováním hudby. Jak to vnímají moje děti? Vnímají to tak, že i ony jsou nechtěné. Tímto způsobem nechtěně předáváme svá traumata a utrpení dalším generacím.
Evidentně tedy existuje mnoho způsobů, jak zaplnit tuto prázdnotu, každý člověk ji zaplňuje jinak. Tato prázdnota je vždy spojena s tím, co jsme nedostali, když jsme byli velmi malí. A tak se díváme na drogově závislého a říkáme: „Jak si můžeš takhle ubližovat? Jak si můžeš do těla stříkat tu odpornou látku, která tě může zabít?“ Ale podívejme, co děláme Zemi? Vypouštíme nepřeberné množství věcí do atmosféry, oceánu a životního prostředí, a tím zabíjíme sebe i Zemi. Která závislost je pak horší? Závislost na ropě, na spotřebě? Která závislost způsobuje větší škodu? A přesto odsoudíme závislého na drogách, protože ve skutečnosti vidíme, že je jako my a to se nám nelíbí, a tak říkáme: „Jsi jiný než my, jsi horší než my.“
V letadle jsem si v novinách četl článek o Nisio Gomesovi, náčelníkovi lidu Guarani v Amazonii, kterého minulý listopad zabili, protože se pokoušel ochránit své lidi před velkými farmářskými společnostmi, které ničí deštný prales a zabírají půdu, čímž ničí životní prostředí brazilských domorodých indiánů. Jako Kanaďan vám mohu říci, že totéž se stalo i tam. Mnoho mých pacientů pochází z původního indiánského obyvatelstva Kanady a trpí těžkou závislostí. Tvoří malou část populace, ale velké procento vězněných lidí, závislých na drogách, lidí s mentálním postižením nebo lidí, páchajících sebevraždy. Proč? Protože jim byla ukradena jejich země. Protože byli po generace zabíjeni a zneužíváni. Pokud dokážete pochopit utrpení těchto domorodých lidí a mechanismus, který je nutí hledat úlevu v závislostech, co říkáte na lidi, kteří jejich utrpení způsobují? Tito lidé jsou závislí na moci, jsou závislí na bohatství, na zisku, chtějí se udělat většími.
Když jsem se snažil pochopit závislost na moci, podíval jsem se na některé z nejmocnějších lidí v dějinách: na Alexandra Velikého, na Stalina, na Hitlera, Napoleona, Čingischána. Proč tolik toužili po moci? Překvapivě byli všichni velmi nízcí. Pocházeli odjinud, nebyli součástí majoritní populace. Stalin byl Gruzínec, a ne Rus, Napoleon byl Korsičan, ne Francouz, Alexandr byl Makedonec, a ne Řek, Hitler byl Rakušan,  ne Němec.  Takže trpěli silnou nejistotou a méněcenností. Potřebovali moc, aby se mohli sami se sebou cítit dobře, aby se stali většími. Aby získali a udrželi tuto moc, byli ochotni válčit a zabít mnoho lidí. Neříkám, že pouze malí lidé touží po moci, ale je zajímavé zkoumat tyto příklady, protože moc a závislost na moci jsou vždy výsledkem snahy zaplnit vnitřní prázdnotu zvenčí. Napoleon dokonce i ve vyhnanství na ostrově Svaté Heleny říkal: „Miluji moc! Miluji moc!“ Nedokázal se smířit se ztrátou moci, bez moci neměl žádnou vnitřní identitu. To je velmi zajímavé, pokud to porovnáte s lidmi jako Buddha nebo Ježíš. Pokud se podíváte na jejich příběhy, oběma nabízel ďábel moc a oba ji odmítli. Proč? Protože byli uvnitř sebe silní. Nepotřebovali moc zvenčí. Oba řekli ne, protože nechtěli lidi kontrolovat, ale učit je – vlídným příkladem a poznáním, ne silou. A tak odmítli moc a je zajímavé, jak to zdůvodnili. Ježíš řekl, že moc a pravá realita se nenacházejí kolem nás, ale uvnitř nás. Řekl, že království Boha je v nás. Než Buddha zemřel, řekl rozrušeným mnichům: „Neoplakávejte mě, neuctívejte mě, najděte lampu uvnitř sebe, buďte sami sobě lampou, najděte světlo ve svém nitru.“
Když vidíme komplikovaný svět kolem sebe, když vidíme globální oteplování a ničení oceánů, nevzhlížejme k lidem, kteří mají moc, aby věci změnili. Lidé u moci jsou často nejvyprázdněnější lidé na světě a kvůli nám věci nezmění. Musíme najít v sobě to světlo, musíme najít světlo ve svých společenstvích, ve svém poznání a vlastní tvořivosti, nemůžeme čekat, až lidé u moci něco kvůli nám zlepší, protože to nikdy neudělají, pokud je k tomu nedonutíme. Tvrdí nám, že lidská přirozenost je soutěživá, agresivní a sobecká. Ale je to přesně naopak: lidskou přirozeností je ve skutečnosti spolupráce a štědrost. Člověk je ve skutečnosti společenský tvor, který chce zlepšit svět. Pokud najdeme v sobě světlo a vlastní přirozenost, budeme k sobě laskavější a budeme také laskavější k přírodě.

Video: Youtube