Zelený čtvrtek

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: 1Kor 11,26-28 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ex 12,1-14; 1 Kor 11,23-26; J 13,1-15
Datum: 24. 3. 2016
(Na letohradských farních stránkách: www.letohrad.farnost.cz, v odkazu „Průvodce liturgickými slavnostmi roku“ nabízíme texty k porozumění Velikonocům.)
 
Připomínám, že 90 % náboženského života židů se odehrávalo v rodině. Vědí, že Bůh s nimi není doma méně než v synagoze nebo chrámě. /1
Ježíšovo mytí nohou bylo neslýchanou službou, ne pouhým gestem.
Služba Boha člověku nemá hranici. /2
 
Ježíšovo děkování nad chlebem a nad vínem bylo kvalitativně jiné, než u židovských otců, kteří často nad těmito dary děkovali a dodneška děkuji za všechno požehnání od Boha a od lidí.
Ježíš mnohem více než my vnímal krásu světa, důmyslnost stvoření a výbavy člověka.
Souzněl s Otcem jako nikdo jiný. „Já a Otec jsme jedno.“ (J 10,30)
Souzněl s Otcem v myšlení, řeči i jednání.
 
Velice nás zajímá, co Ježíšova slova: „děkoval nad chlebem, děkoval nad vínem“, znamenala a znamenají.
 
On sám popsal svůj života jako dobrořečení, oslavu (beracha), jako modlitbu – jako rozhovor a spolupráci s Otcem. „Otče, já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil.“ (Srv. J 17,1n)
Tato slova modlitby řekl po mytí nohou a velikonoční hostině.
Každá služba (vědomá i nevědomá) je oslavou Boha. /3
 
Stále se učíme pozornosti, žasnutí a dobrořečení za všechno bohatství života. Za vším vidíme osobní pozornost Boha. Dětem říkáme, že ze všech dobrodinců, které vidíme, nám nejvíce slouží naše maminka. 
Tátové svým dětem ukazují a upozorňují je, jak mnoho a v čem konkrétně nám maminka slouží a co vše pro nás dělá. To je krásnou úlohou otce. A maminky učí děti ocenit, co dělá pro rodinu a pro společnost táta. Nic z toho není samozřejmostí. S touto vnímavosti pak rodiče společně dětem ukazují na největšího Dárce, kterého sice není vidět, ale jeho péči a přátelství jsme schopni vnímat. Je tak velký, že myslí na každého z nás i na každého broučka. Už dříve než děti začnou chodit do školy, rodiče dětem objevují klíč k porozumění světu, aby děti přijaly: „Pro tebe byl stvořen svět.“
Ve škole budou mít čím dál větší příležitost poznávat, jak funguje stvoření: od galaxií, ročních období, krásy našeho těla a souhrn všech jeho orgánů a částí až po inteligenci buňky a atomů ...
Pak snad děti objeví i největší smysl života: Skrze Ježíše a s ním dotvářet svět a vztahy s druhými do podoby Boha (společenství Trojice) a jeho plánů k vzájemnému porozumění a radosti.
 
Dětem vyprávíme, co pro nás Ježíšova Hostina znamená, proč nás Ježíš ke své hostině zve. Svou moudrostí a svým přátelstvím nás přitahuje, ovlivňuje a proměňuje.
S Ježíšem chceme dobrořečit Bohu.
 
Známe záměr Ježíšova života a jeho slavení. Zve nás ke sjednocení s ním a s bratřími. /4
 
Sjednoceni s Ježíšem a s bratřími při Hostině se vydáváme k dalším lidem.
„Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo a jeden pastýř.“ (J 10,16)  
 
V tom jsme v mnohém selhali.
 
První polovina 20. století nás usvědčila, že naše křesťanství bylo slabé, nedokázalo čelit strašným krutostem válek. Ale společný nepřítel, společné strašné strádání ve válečných frontách a koncentračních táborech – a pak také společný Přítel a společné budování trosek Evropy – otevřelo mnoha křesťanům z různých církví oči. Začali jsme usilovat o ekumenismus. Jenže ti, kteří nebyli ve vězení, na bojištích, v továrnách nebo ve farnostech (ale v palácích), ti, kteří nechodili k výslechům – ti se začali bát o svou výjimečnost a začali brzdit koncilové vybídnutí ke sjednocení křesťanů. Společný Ježíšův stůl s nakatolickými křesťany nám zakazují. Ne na základě evangelií a epištol, ale dle Kodexu kanonického práva (ten vyšel poprvé před sto lety) a podle církevních rubrik. Našich bohoslužeb se někdy účastní lidé z politického života a někteří přistupují ke Stolu Páně. Jim naši nejvyšší Eucharistií poslouží. Nemohou jinak, nezkoumáme „víru“ a morálku toho, kdo ke Stolu Páně přistoupí, neptáme se, zda byl u zpovědi – odpovědnost je na samém, je dospělý. Ale nekatolickému křesťanu, i když víme, že „věří v Eucharisti“, že je výborný křesťan, dobrý rodič, úctyhodný služebník evangelia Eucharistií posloužit nesmíme!
Tak dáváme najevo svou moc.
K politickým celebritám jsme ovšem servilní. /5
 
Papež František nás nezajímá, jeho slova nechceme slyšet. /6
 
Na Ježíše také zákonici strašně sočili i za to, že se stýkal se Samaritány.
(Už po návratu z babylonského zajetí nedovolili Judejci samaritánům, aby s nimi znovu stavěli Jeruzalémský chrám.) Ježíš uzdravil malomocného Samaritána, ocenil Samařana, který pomohl zraněnému Judeici /to byla skutečná událost, nikoliv podobenství/, vyučoval samaritánku náboženství(!) a tři dny učil Samaritány v Samaří.)
(Salesián Jiří Veselý byl před pár dny, v roce „Božího Milosrdenství“, zbaven „souhlasu“ ke kněžské službě, protože podal úctyhodným nekatolickým duchovním Eucharistii a nechal je podávat Tělo a Krev Páně.) 
 
V ekumenismu jsme selhali, nedali jsme světu příklad domluvy se svými křesťanskými bratřími. Nevedeme ani dialog uprostřed vlastní církve. Jsme nesnášenliví a povýšení. Málo jsme se od Ježíše naučili.
Jak můžeme splnit poslání v současné krizi s utečenci, kteří jsou jiného náboženství?
 
My, Evropané se bojíme muslimů, protože jsme se sami zřekli svých hodnost a křesťanství. Češi z utečenců už dopředu umírají strachem. (Takovýto strach je u křesťanů známkou nevíry.)
Všichni velebíme svatého Františka, ale už nechceme vidět, jak se František pokoušel o mezináboženský dialog se sultánem. Římské biskupy servilně nazýváme „Svatými Otci“ (stejně jako Boha), ale snahu posledních papežů o mezináboženský dialog přinejmenším vytěsňujeme.
 
Co jestli od nás – křesťanů – Ježíš žádá (na našem území, ne v islámských zemích) mezináboženský dialog s muslimy?
Věří v jednoho Boha, hlásí se k Abrahámovi a ctí Ježíše. Možná bychom se s nimi shodli na Desateru – zvláště s těmi, kteří utíkají z islámských režimů, aby zachránili holý život.
Ale vysocí preláti se raději opět účastní hostin s politickými zločinci, přesto, že vědí, že s nimi se o Desateru mluvit nedá. Tvrdí, že stolují s těmito zločinci proto, aby je prý nedráždili k pronásledování katolíků. (Totéž tvrdili církevní „diplomaté“ za minulých režimů.) Ježíš nestoloval ani s Pilátem, ani s Herodem, ani s Kaifášem.) 
 
Máme plnou pusu klanění a posvátných řečí o Nejsvětější Svátosti Oltářní, ale nechceme už slyšet, co nám Ježíš ve své Hostině nabízí a k čemu nám má jeho Hostina pomáhat.
Okuřováním, zbožným polknutím a nucením se do zbožných pocitů to nespravíme.
Ježíš do své hostiny vložil celou svou odvážnou lásku a svou obětavost k nám až na smrt. /7
 
-----------------------------
Poznámky:
 
                  /1     My, poučeni navíc Ježíšem, to máme vědět ještě zřetelněji. (srv. např. J 4,20-24)
Tím není řečeno, že bohoslužba v kostele nemá význam, ale potřebujeme posílit vědomí, jak mnoho o nás Bůh stojí.   
Někomu přespolnímu se u nás na bohoslužbě líbilo, ale pravil: „Kdo ví, že Bůh je všude nemusí chodit do kostela.“ „Nic nemusíme“, pravil jsem, „ale hrát karty sám, tančit sám, slavit narozeniny sám … nás mnoho netěší.“ Ve dvou lépe chutná. Společná činnost, modlitba … má další krásný rozměr a zážitek, vyžaduje sociální umění. Navíc bohoslužba je slavností, kterou pro nás pořádá Bůh (kéž bychom to respektovali).
 
                  /2     My jsme z mytí jedné nohy dvanácti mužům udělali liturgii (nikdy nebyla povinná) a vyčlenili ji mimo život. (Raději „myjeme druhým hlavu“.)
Až po 2 tisíci letech papež umyl nohy i ženám (ke zděšení mnoha monsiňorů, mystagogů a liturgických zákoníků).
Nikdo nepochybujeme, že František jako arcibiskup měl mnoho práce a přece často některému ze svých kněží uvařil večeři, když se z úřadu vracel do svého bytu na předměstí. Kardinál Martini mnoho let každý čtvrtek sloužil v nemocnici jako jeden z nemocničních kaplanů.
 
                  /3     Člověk je člověkem jen v okamžiku, kdy rozezná dobré od zlého, správné od nesprávného a spravedlivé od nespravedlivého. To je v podstatě celá Bible. Zbytek je náboženství, komentář, ilustrace.  (Arnošt Lustig)
 
                  /4     Svatý Otče, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my. (J 17,11)  
… aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že jsi mě poslal. Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno J 17,21-22)
Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu. (1 Kor 10,17)  
I my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy. (Ř 12,5; srv. 1 Kor 6,16)
 
                  /5     „Bratří moji, jestliže věříte v Ježíše Krista, našeho Pána slávy, nesmíte dělat rozdíly mezi lidmi. Do vašeho shromáždění přijde třeba muž se zlatým prstenem a v nádherném oděvu. Přijde také chudák v ošumělých šatech. A vy věnujete svou pozornost tomu v nádherném oděvu a řeknete mu: "Posaď se na tomto čestném místě," kdežto chudému řeknete: "Ty postůj tamhle, nebo si sedni tady na zem." Neděláte tím mezi sebou rozdíly a nestali se z vás soudci, kteří posuzují nesprávně?“ (Jak 2,1-4)
 
                  /6     Římský biskup František byl pozván na ekumenické setkání katolických a letničních křesťanů ve Phoenixu v Arizoně v květnu 2015. Odpověděl jim: 
    Mám od vás pozvánku na slavnost jednoty křesťanů, na tento den smíření. Chci se k vám připojit odsud. „Otče, ať jsme jedno,... aby svět uvěřil, že jsi mne poslal.“ To je výchozí text k vašemu setkání: Kristova modlitba k Otci o milost jednoty.
Dnes budu s vámi duchovně a celým svým srdcem. Budeme společně hledat, budeme se společně modlit o milost jednoty. Jednota, která se rodí mezi námi, je jednota, která začíná ve znamení jednoho křtu, který jsme všichni přijali. Je to jednota, kterou hledáme na společné cestě. Je to duchovní jednota modlitby jedněch za druhé. Je to jednota našeho společného úsilí jménem našich bratři a sester a všech, kdo věří ve svrchovanost Krista.
Drazí bratři a sestry, rozdělení je rána na těle Kristovy církve. A my nechceme, aby tato rána zůstala otevřená. Rozdělení je dílo otce lži, otce nesvornosti, který dělá všechno možné, aby nás udržel rozdělené.
Dnes společně, já zde v Římě a vy tam, budeme žádat našeho Otce, aby seslal Ducha Ježíšova, Ducha svatého a dal nám milost, abychom byli jedno, “tak, aby svět mohl uvěřit”. Mám pocit, jako bych říkal něco, co může znít kontroverzně nebo možná dokonce hereticky. Avšak je tu někdo, kdo ví, že navzdory našim odlišnostem jsme jedno. Je to ten, který nás pronásleduje. Je to ten, který dnes pronásleduje křesťany, ten který nás pomazává krví mučednictví. On ví, že křesťané jsou Kristovými učedníky: že jsou jedno, že jsou bratři! Nezajímá ho, jestli jsou evangelikálové, pravoslavní, luteráni, katolíci nebo apoštolští… to ho nezajímá! Jsou to křesťané. A krev mučednictví sjednocuje. Dnes, drazí bratři a sestry, prožíváme “ekumenismus krve”. To nás musí povzbudit, abychom činili, co činíme dnes: modlili se, vedli společně dialog, zkracovali mezi sebou vzdálenosti, posilovali naše pouta bratrství.
Jsem přesvědčený, že to nebudou teologové, kdo mezi nás vnesou jednotu. Teologové pomáhají, teologická věda nám pomůže, ale pokud budeme spoléhat, že se teologové navzájem shodnou, dosáhneme jednoty až v den po dni posledního soudu. Duch svatý působí jednotu. Teologové jsou nápomocni, ale více nápomocná je dobrá vůle nás všech, kdo jsme na této cestě a máme srdce otevřené Duchu svatému!
Se vší pokorou se k vám přidávám jako další účastník tohoto dne modlitby, přátelství, blízkosti a reflexe. V jistotě, že máme jednoho Pána: Ježíš je Pán. V jistotě, že tento Pán je živý: Ježíš je živý, Pán žije v každém z nás. V jistotě, že On seslal Ducha, kterého nám slíbil, tak aby se tato „harmonie“ mezi všemi Jeho učedníky mohla realizovat.
 
                  /7      Předseda komise „Justitia et Pax“ biskup Václav Malý dnes na své oficiální fb stránce publikoval následující krátké prohlášení:
„Vítám všechny občanské iniciativy, které budou během návštěvy čínského prezidenta nenásilným a klidným způsobem požadovat, aby naši představitelé odpovědně při oficiálních jednáních spojili ekonomické dohody s otázkou lidských práv v Číně. Mlčení by bylo ostudou a zbabělostí.
24. 3. 2016                                                                                        Václav Malý, biskup“