5. neděle velikonoční

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Sk 14,21b-27; Zj 21,1-5a; J 13,31-35
Datum: 24. 4. 2016
Ještě se vrátím k Ježíšovým slovům z minulé neděle: „Moje ovce slyší můj hlas … jdou za mnou,“ neplatí automaticky. To by nebylo 500 křesťanských církví. Každá z nich je přesvědčena, že Ježíšovi rozumí nejvíce.
Každý si můžeme udělat test, nakolik to o něm a o jeho církvi platí. /1
 
Ježíšova modlitba: „Otče, ať jsou moji učedníci jedno, jako jsme my jedno,“ (srv. J 17,17-23) nám ukazuje, co mu velice leží na srdci.
Jak se k sobě chováme, je trestuhodné. Křesťané mezi sebou dokonce válčili, dnes někoho odstrkujeme od Stolu Páně ...
Až tlak nacismu a komunismu nás v Evropě přivedl navzájem k sobě.
Zespodu spolu křesťané různých vyznání pracovali v odboji, sdíleli zákopy, vězeňské cely, pracovali na obnově společnosti.
Svrchu vybídlo katolíky k ekumenismu (ten začal nejdříve mezi protestantskými církvemi) až prohlášení 2. vatikánského koncilu (oproti dřívějšímu zákazu účastnit se bohoslužeb nekatolíků). Povzbuzeni vrchností jsme s nekatolickými křesťany pracovali, naslouchali Písmu, modlili se, mluvili spolu o Bohu. 
Ve stejné touze po svobodě boží jsme se navzájem objevili jako upřímně hledající lidé, poctiví, věrní a obětaví. Dnes se znovu setkáváme při nejrůznější práci. Kus společně ušlé cesty pokládáme za dílo Ducha Božího.
Došli jsme až k touze společně slavit Večeři Páně. Když jsme se ptali biskupů, zda to je možné, dostali jsme zápornou odpověď … zdůvodněnou teologickými tvrzeními.
Jenže léta si všímáme, že většina biskupů pro svou velikou zaneprázdněnost nemá čas na osobní přátelství ani s katolíky natož s protestanty. Nevedou s nimi teologické rozpravy o Eucharistii. Často zůstávají ve svých představách o nekatolických křesťanech na pozici, kterou zaujali v dobách svého studia. Kdo se spřátelil s nekatolíkem jako s přítelem a bratrem, trpí katolickým zákazem společné Večeře Páně. /2
 
Přistoupí-li některý politik (pokřtěný, nepraktikující, např. M.Z.), podáme mu. Není mou věcí zkoumat, zda byl u svátosti smíření a jak rozumí Eucharistii. Ale úctyhodnému nekatolickému křesťanovi, který věří, že se při Ježíšově Hostině setkává s Kristem a bratřími, podat nesmím. To je víc než bolestné. /3

Máme směrnice Ekumenického direktáře a kodexu, ale jak to bývá, život jde dál. Jan Pavel II. a Benedikt XVI. pozvali Rogera Schütze ke Stolu Páně.

Před pár roky na kněžském dnu v Hr. Králové se jeden kněz ptal pana biskupa D. Duky, jak je to s podáváním Eucharistie evangelíkům … Pan biskup vyprávěl: „Na jedné svatbě byla hudební skupina evangelíků, když lidé přistupovali ke Stolu Páně, neptal jsem se, kdo je katolík a kdo evangelík. Víte, řekl nám kněžím, že je třeba dopředu žádat biskupa o dovolení přijímat Eucharistii nekatolickému křesťanu, ale v případě, kdy jste nevěděli dopředu, že nekatolíci přistoupí ke Stolu Páně (a nemohli jste požádat o dispens), vám dávám dovolení jim Eucharistií posloužit.
Římský biskup František ukazuje cestu. /4
 
Často podezříváme nekatolické křesťany, že nevěří v setkání s Ježíšem při jeho Hostině (v tom se moc nepovyšujme, to ví i ďábel, a přesto ke Stolu Páně nesmí). Proč nekatolické křesťany poměřujeme přísněji než sami sebe?
Proč nám nestačí Písmo? Nedomyslel Ježíš něco? Zrušil výzvu: „Nic nepřidáš a nic neubereš.“ (Dt 13,1 )?
Ježíš nás varuje, abychom nepřišli bez „svatebního roucha“, to je bez snahy obracet se svým životem k Bohu. (Srv. Mt 22,2n)
Apoštol Pavel mluví o dvou věcech.
    První se týká přijímajícího: „Kdykoli jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde. Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně. Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije.“ (1 K 11,26-28).
   Druhá varuje podávající: „Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o (nové) tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení. Proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných a mnozí umírají.“ (1 K 11,28-30). /5
Nemůžeme svévolně a podle svých měřítek jen tak někoho vylučovat od Stolu Páně. Je-li každý pokřtěný údem Ježíšova těla, nelze k jídlu nevzít ani malíček, natož ruku. (Srv. 1 K 12,12-14.27 )
„Myslí-li si někdo, že je něco, a přitom není nic, klame sám sebe. Každý ať zkoumá své vlastní jednání; pak bude mít čím se chlubit, bude-li hledět jen na sebe a nebude se porovnávat s druhými. Každý bude odpovídat sám za sebe.“ (Ga 6,3-5)
 
Když Jan Pavel II. navštívil jako papež poprvé Svatou Rotu (nejvyšší církevní soudní dvůr), řekl: „Společnost stojí na právu. Pro civilního právníka je nejvyšší normou zákon. Pro církevního právníka ale není nevyšší normou církevní právo, nýbrž evangelium a milosrdenství Ježíše Krista.
 
Ježíšova slova jsou závažná, nestačí evangelium okuřovat kadidelnicí.
Nemusíme si hrát na Ježíšovy advokáty. Na něj nikdo nedoplivne, jemu nikdo okna vytlouci nemůže. Dotýkal se malomocných i hříšníků a nikdo jej neznečistil. Není malým Jezulátkem, ubrání se sám. 
 
K evangeliu 5. neděle už jen řeknu: Máme milovat nekatolické křesťany méně než katolické? Třídí Ježíš křesťany podle příslušnosti k jejich církvím?
V podobenství o posledním soudu se o razítku na křestním listu nezmiňuje.
 
I nekosteloví lidé znají řadu Ježíšových slov. Vidí nás jako ty, kteří se mají rádi? („Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem.“)
 
Na ekumenismus jsme měli dost času. Ježíšova modlitba: „Otče, ať jsou moji učedníci jedno, jako jsme my jedno“, je stará dva tisíce let. Jak jsme Ježíšovo přání a úkol splnili, můžeme sami posoudit. Možná mělo být přípravou na mezináboženský dialog. Ten začali už Ježíšovi učedníci, …  sv. František (když mluvil se sultánem), misionáři i poslední papežové.
 
Kdo všechno patří mezi ovce, které Ježíš pokládá za své? („Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo a jeden pastýř.“ J 10,16)
Platí to třeba na muslimy?
Máme šanci, že bychom se se slušnými muslimy (a těch je většina) mohli domluvit na Desateru. S některými pokřtěnými – např. s M.Z. se na Desateru neshodneme.
Naši misionáři se pro hlásání evangelia vydávali do pohanských zemí. K nám cizinci přicházejí nadosah (nejen Vietnamci). Oni se učí naši řeč, snadno ji může evangelium zvěstovat.
Budeme jednou vydávat počet z vlastního misionářství?
(Nepodařilo se nám získat naše spoluobčany pro Krista, nejsou námi nadšeni. Může to být jejich chyba, „lidé před potopou“ nebo sodomští také neměli zájem o spravedlnost. Ale může to být i naše chyba pokud nejsme dost slaní, málo svítíme a neumíme prokvasit společnost.)
 
Ježíš o nás dostatečně pečuje; zbavuje nás strachu i našich vin.
S ním jsme silní, s ním se můžeme vydávat do práce (misijní), na kterou bychom si sami netroufli. Ježíšovi učedníci se také Ježíše drželi, ohlíželi se na něj, snažili se porovnávat si s ním své názory.
 
---------------------------
Poznámky:
                  /1     Při četbě Písma není těžké si všimnout, která místa nebereme vážně nebo v čem jsme silně pod míru.  Uvedu jen dvě místa:  „Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je. (Mk 16,17-18)   
„Budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to.“ (J 16,23)  
 
                  /2     Píšu o tom v knize „Měl jsem štěstí na lidi“. 
 
                  /3     Poslyšte toto podobenství (řekl by Ježíš): Matce se nelíbila nevěsta, s kterou se její syn oženil, přestože byla hodná, inteligentní, vzdělaná a zbožná. Na oběd zvala jen syna, jen jemu občas posílala jednu porci jídla.
Jak se k té matce má postavit syn, jak jeho sourozenci?
Potkal jsem řadu dobrých manželství, katolíka s nekatolíkem. Ti manželé právem vyznávali své manželce  to, co napsal Komenský své manželce: „Ženo má, klenote mně po Pánu Bohu nejvzácnější.“
Ale když si ji přivedli domů – do našeho kostela, my – matka církev, jsme manželku k Ježíšově Hostině nepozvali. (Co si o tom myslí jejich děti?)
Paní Dr. Eva Mádrová (ušlechtilá žena, významná psycholožka, léta krutě vězněná v 50. letech, které si Oto Mádr velice vážil a spolupracoval s ní) mi kdysi napsala desetistránkový dopis o své eucharistické víře a o bolesti těch, kterým odpíráme Stůl Páně (byla křesťankou československého vyznání, její manžel byl katolík).
Kdo z nás nemá pocit, že my katolíci jsme Ježíši milejší a bližší než nekatoličtí křesťané?
Kdo je matkou církve?
Místní církví je diecéze a její buňkou farnost. Tou matkou jsme tedy také my.
Hlásíme se k bolesti druhých? Mluvíme o ní, zastáváme se zraněných?
Je naše mlčení výrazem pokory nebo je zbabělostí? Máme strach před „matkou královnou“?
Jak já nebo ty, coby syn „matky“ nebo jeho „sourozenec“ reagujeme na jednání naší „matky církve“?
Je u nás v církvi lidem (dětem) dobře? Jsme zdravou rodinou? Přitažlivou, osvícenou?   
                                                                                                                       /Okénko do farnosti 3/2016
 
                  /4    Zprávy z Vatikánu:
Římský biskup František byl pozván na ekumenické setkání katolických a letničních křesťanů ve Phoenixu v Arizoně v květnu 2015. Odpověděl jim:  Mám od vás pozvánku na slavnost jednoty křesťanů, na tento den smíření. Chci se k vám připojit odsud. „Otče, ať jsme jedno,... aby svět uvěřil, že jsi mne poslal.“ To je výchozí text k vašemu setkání: Kristova modlitba k Otci o milost jednoty.
Dnes budu s vámi duchovně a celým svým srdcem. Budeme společně hledat, budeme se společně modlit o milost jednoty. Jednota, která se rodí mezi námi, je jednota, která začíná ve znamení jednoho křtu, který jsme všichni přijali. Je to jednota, kterou hledáme na společné cestě. Je to duchovní jednota modlitby jedněch za druhé. Je to jednota našeho společného úsilí jménem našich bratři a sester a všech, kdo věří ve svrchovanost Krista.
Drazí bratři a sestry, rozdělení je rána na těle Kristovy církve. A my nechceme, aby tato rána zůstala otevřená. Rozdělení je dílo otce lži, otce nesvornosti, který dělá všechno možné, aby nás udržel rozdělené.
Dnes společně, já zde v Římě a vy tam, budeme žádat našeho Otce, aby seslal Ducha Ježíšova, Ducha svatého a dal nám milost, abychom byli jedno, “tak, aby svět mohl uvěřit”. Mám pocit, jako bych říkal něco, co může znít kontroverzně nebo možná dokonce hereticky. Avšak je tu někdo, kdo ví, že navzdory našim odlišnostem jsme jedno. Je to ten, který nás pronásleduje. Je to ten, který dnes pronásleduje křesťany, ten který nás pomazává krví mučednictví. On ví, že křesťané jsou Kristovými učedníky: že jsou jedno, že jsou bratři! Nezajímá ho, jestli jsou evangelikálové, pravoslavní, luteráni, katolíci nebo apoštolští… to ho nezajímá! Jsou to křesťané. A krev mučednictví sjednocuje. Dnes, drazí bratři a sestry, prožíváme “ekumenismus krve”. To nás musí povzbudit, abychom činili, co činíme dnes: modlili se, vedli společně dialog, zkracovali mezi sebou vzdálenosti, posilovali naše pouta bratrství.
Jsem přesvědčený, že to nebudou teologové, kdo mezi nás vnesou jednotu. Teologové pomáhají, teologická věda nám pomůže, ale pokud budeme spoléhat, že se teologové navzájem shodnou, dosáhneme jednoty až v den po dni posledního soudu. Duch svatý působí jednotu. Teologové jsou nápomocni, ale více nápomocná je dobrá vůle nás všech, kdo jsme na této cestě a máme srdce otevřené Duchu svatému!
Se vší pokorou se k vám přidávám jako další účastník tohoto dne modlitby, přátelství, blízkosti a reflexe. V jistotě, že máme jednoho Pána: Ježíš je Pán. V jistotě, že tento Pán je živý: Ježíš je živý, Pán žije v každém z nás. V jistotě, že On seslal Ducha, kterého nám slíbil, tak aby se tato „“harmonie“ mezi všemi Jeho učedníky mohla realizovat.
- – - – -
František 15. listopadu po večerní bohoslužbě v evangelicko-luteránském kostele v Římě odpovídal na otázky shromážděných.
     Jedna žena, jejíž manžel je katolík, se chtěla dozvědět, co má udělat pro to, aby mohla přistupovat k eucharistii.
„Jmenuji se Anke de Bernardinis, a stejně jako mnoho jiných žen v našem společenství, i já jsem se vdala za italského katolíka. Jsme spolu šťastni. Mnoho let už spolu prožíváme radosti i smutky. Ale to, co mě mrzí, je, že jsme rozděleni ve víře a že se společně nemůžeme účastnit Večeře Páně. Co můžeme dělat, abychom s manželem konečně dosáhli společenství i v této věci?“
Papež se začal ptát sám sebe, co je to Večeře Páně: Není jednoduché odpovědět Vám na otázku týkající se účasti na Večeři Páně, zvláště pak v přítomnosti takového teologa, jakým je kardinál Kasper. Mám obavy!
Myslím na to, co řekl Pán, když nám dal tento příkaz: „To čiňte na mou památku.“Když se účastníme Večeře Páně, připomínáme si a následujeme to, co dělal sám Pán Ježíš. Směřujeme ke konečné hostině v Novém Jeruzalémě, ale ta bude poslední. Sám si kladu Vaši otázku a nevím, jak mám na ni odpovědět. Ptám se tedy, jestli účast na Večeři Páně je cílem cesty nebo je pokrmem na cestě při společném putování? Nechávám tuto otázku teologům, těm, kteří rozumějí.
Pravdou je, že v určitém smyslu něco sdílet znamená, že mezi námi není rozdíl, že máme stejnou doktrínu, zdůrazňuji to slovo, slovo, které je těžké k pochopení – ale já se ptám: nemáme snad stejný křest? A jestliže máme stejný křest, musíme putovat společně.
Vy zde svědčíte o cestě, která je velmi hluboká, protože je to cesta manželství, rodiny, lidské lásky a sdílené víry. Máme stejný křest. Když se cítíš být jako hříšnice – také já sám cítím, že jsem velkým hříšníkem – jestliže se tvůj muž cítí být hříšníkem, předstoupíš před Pána a prosíš Ho o odpuštění. Tvůj muž dělá stejnou věc. Jde za knězem a žádá o rozhřešení. To jsou prostředky, které udržují křest naživu. Když se spolu modlíte, křest roste, sílí. Když učíte děti, kým je Ježíš, proč přišel Ježíš na svět a co pro nás udělal, děláte to stejné, ať už v jazyce luteránském nebo v jazyce katolickém, ale je to stejné.
Jak to je s Večeří Páně? Jsou otázky, které si může zodpovědět každý sám pouze pokud je upřímný sám k sobě a také s tím nevelkým teologickým „světlem“, které mám. „To je mé tělo. To je má krev“, řekl Pán. „To čiňte na mou památku“, a to je pokrm na cestu, který nám pomáhá v našem putování.
     Kdysi jsem se intenzivně přátelil s biskupem episkopální církve, který měl 48 let, byl ženatý a měl 2 děti a toto ho znepokojovalo – manželka katolička, děti katolíci a on byl biskupem. V neděli svoji ženu i děti doprovázel na katolickou mši a následně se vydával do svého společenství. Byl to krok k účasti na Večeři Páně. Pak v tom pokračoval, až ho Pán povolal do svého domu, byl to spravedlivý člověk. Na Vaši otázku odpovím pouze otázkou: Jak to mohu s manželem udělat, aby mě Večeře Páně provázela na mé cestě? To je problém, na který si musí každý odpovědět. Jeden můj přítel, který byl pastor, mi jednou řekl: „My věříme, že Pán je tam přítomen. Je přítomen. Vy věříte, že Pán je přítomen. A pak tedy, jaký je rozdíl?“ Ach, ta vysvětlování, interpretace. Život je větší, než vysvětlování a interpretace. Vždy vycházejte ze křtu. „Jedna víra, jeden křest, jeden Bůh.“ Tak nám to říká Pavel a odsud vyvozujte důsledky. „Nikdy si netroufnu dát povolení takto činit, protože to nespadá do mých kompetencí. Jeden křest, jeden Pán, jedna víra. Promluvte s Pánem a jděte dopředu.
 
                  /5     Sv. Augustin říká: „Někteří pokřtění nejsou v božím království. Někteří, kteří patří do božího království, nejsou v církvi.“ Představme si ty dvě množiny a jejich průnik.